23 Cdo 48/2021-307
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně mobile2card a.s. v likvidaci, se sídlem v Hradci
Králové, Pražská třída 799/15a, identifikační číslo osoby 24301761, zastoupené
Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14,
proti žalované Ideas Area CZ a.s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b,
identifikační číslo osoby 24190250, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem,
advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení částky 2 000 000
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 175/2017, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 17 Co
114/2020-240, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 17 Co 114/2020-240,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 2 000 000
Kč z titulu bezdůvodného obohacení s tvrzením, že po vstupu do likvidace dne 1.
1. 2017 zjistila, že dne 28. 6. 2013 odeslala ze svého bankovního účtu částku 2
000 000 Kč na účet žalované, avšak nedohledala žádný doklad, který by
osvětloval důvod této transakce. Za zásadní okolnost vysvětlující poskytnutí
předmětné částky považovala žalobkyně skutečnost, že v době odeslání předmětné
částky se předseda představenstva žalobkyně, který měl dispoziční oprávnění k
jejímu účtu, stal rovněž předsedou představenstva žalované. Žalobkyně vyzvala
žalovanou k vrácení předmětné částky buď z titulu údajné půjčky (jak byla
transakce označena u platby z účtu), nebo z titulu bezdůvodného obohacení.
Žalovaná však na žádnou z výzev žalobkyně ze dne 3. 11. 2015 a 14. 7. 2016
nereagovala a předmětnou částku jí nevrátila.
2. Rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 15 C 175/2017-161, Obvodní soud
pro Prahu 4 jako soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku
2 000 000 Kč (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení částku 250 121 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z mezi účastníky nesporné skutečnosti, že
žalobkyně odeslala dne 28. 6. 2013 ze svého bankovního účtu na účet žalované 2
000 000 Kč s tím, že mezi účastníky bylo sporné, zda byla částka žalované
poskytnuta na základě platného právního důvodu. Žalovaná totiž v řízení před
soudem tvrdila, že ohledně předmětné částky existovala písemná smlouva o půjčce
ze dne 21. 6. 2013 se splatností v roce 2023. Žalobkyně existenci této smlouvy
o půjče považovala za vykonstruovanou, resp. pokud by taková smlouva
existovala, byla by podle jejího názoru neplatná, když její podmínky odporovaly
běžnému obchodnímu styku. Setrvala proto na svém tvrzení, že částka byla
žalované poskytnuta bez platného právního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalovaná
ani přes výzvu soudu prvního stupně podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nepředložila soudu prvního stupně
originál smlouvy ze dne 21. 6. 2013 a originál zápisu z jednání valné hromady
žalobkyně ze dne 20. 6. 2013, považoval soud prvního stupně uvedené důkazy za
nevěrohodné, a tvrzení žalované proto považoval za neprokázané. Daný závěr dle
soudu prvního stupně vyplýval současně i z toho, že smlouva o podmínkách
poskytnutí půjčky ze dne 21. 6. 2013 nebyla součástí žalobkyní uzavřených
smluv, ani nefigurovala v žádném seznamu jejích smluv, či seznamu konaných
valných hromad. Současně vzal v potaz i výpověď svědka P. (bývalého zaměstnance
žalobkyně), podle kterého v účetnictví byla zaznamenána částka minus 2 000 000
Kč, k čemuž ze strany vedení žalované dostal informaci, že tato částka byla
převedena na žalovanou bez konkrétního důvodu neoprávněně a bude vrácena.
Hlavní ekonom žalobkyně S. svědkovi pak sdělil, že ve stejném roce, co byla
částka odeslána z účtu žalobkyně, byla současně odepsána z účetnictví žalobkyně
jako učiněná po splatnosti a nedobytná.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že částka 2
000 000 Kč byla odeslána žalobkyní na účet žalované bez právního důvodu. Nad
rámec toho soud prvního stupně uvedl, že tento závěr by platil i za situace,
kdyby přihlížel k existenci písemné smlouvy o půjčce, neboť tato smlouva by
byla neplatná podle § § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen
„obč. zák.“), pro rozpor s ustanovením § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník (dále jen „obch. zák.“). Uvedená smlouva totiž měla být uzavřena mezi
osobami jednajícími ve shodě, avšak podmínky smlouvy nebylo možné považovat za
obvyklé v obchodním styku, když se mělo jednat o bezplatnou půjčku, uzavřenou
bez jakéhokoliv zajištění, na období deseti let s tím, že žalobkyně si ve
shodném období byla nucena brát úvěry a zavazovala se k hrazení úroků z úvěru v
min. výši 9,5 % ročně. Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou žalované
týkající se promlčení uplatněného nároku. Tuto námitka však neshledal důvodnou,
neboť žalobkyně mohla žádat poprvé plnění zpět dne 28. 6. 2013, a proto žaloba,
která byla podána dne 23. 6. 2017, byla podána včas v rámci čtyřleté promlčecí
lhůty podle § 397 obch. zák.
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení
částky 2 000 000 Kč zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů částku 320 946 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o
zjištění, že žalobkyně dne 3. 11. 2015 vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 2 000 000 Kč a že dne 14. 7. 2016 svoji výzvu zopakovala s
tím, že žalovanou upozornila na úmysl uplatnit svůj nárok u soudu.
7. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud oproti
soudu prvního stupně nesouhlasil s tím, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou by
ve smyslu § 261 obch. zák. měl obchodněprávní povahu. Vyzval proto žalobkyni
podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby v této souvislosti uvedla příslušná
tvrzení a k nim navrhla důkazy.
8. Žalobkyně v rámci vyjádření k této výzvě uvedla, že k bezdůvodnému
obohacení mezi ní a žalovanou došlo na základě neplatné ústní smlouvy o půjčce,
která byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, což
zakládala na tom, že ve výpisu z bankovnictví byla platba identifikována jako
„Půjčka do Ideas Area CZ“ s tím, že výpis z účtu byl zaúčtován do účetnictví
žalobkyně a podepsán předsedou představenstva. Částka byla rovněž vložena do
rozvahy ve sbírce listin, z níž bylo zřejmé, že k této částce byla vytvořena
opravná položka za rok 2013, což dle žalobkyně mělo dokládat i to, že tehdejší
představenstvo žalobkyně vědělo, že poskytnutí dané částky je bezdůvodným
obohacením. Dále poukázala na to, že z přílohy k účetní závěrce žalované za rok
2013 vyplýval závazek žalované vůči žalobkyni ve výši 2 000 000 Kč se
splatností 31. 12. 2014. Žalobkyně poukázala jednak na to, že předseda
představenstva žalované k dotazu likvidátora takto označil uvedenou transakci v
písemném vyjádření z roku 2015, jednak na obranu žalované v řízení, podle které
transakce byla provedena na základě půjčky s tím rozdílem, že se jednalo o
půjčku písemnou. Půjčka se podle žalobkyně týkala podnikatelské činnosti stran
sporu, když umožnila dokončit jejich společný podnikatelský záměr představovaný
koupí majoritního podílu ve společnosti COOP ENERGY, a.s., které následně
žalobkyně dodala předplacené platební karty. Závěrem žalobkyně shrnula, že
finanční půjčky v rámci kapitálově a personálně propojených osob ve skupině
podniků, ovládaných bývalým představenstvem žalobkyně, mezi které patří i
žalovaná, byly obvyklé a poskytnutí konkrétní půjčky nebylo věcí náhodnou nebo
omylem. To bylo podle žalobkyně, doloženo tím, že si pro poskytnutí půjčky
nejprve sama musela půjčit 2 700 000 Kč.
9. Odvolací soud posoudil vyjádření žalobkyně jako změnu žaloby ve
smyslu § 95 o. s. ř., neboť žalobkyně v odvolacím řízení požadovala shodné
plnění na základě nového skutkového stavu věci, když počala tvrdit, že
transakce proběhla v důsledku ústně uzavřené smlouvy o půjčce, která byla
evidována ve všech listinných evidencích. Změnu žaloby podle § 95 a § 216 o. s.
ř. však s ohledem zásadu neúplné apelace a koncentraci řízení nepřipustil.
10. Po právní stránce odvolací soud nejprve zhodnotil, že mezi účastníky
nebyla nikdy platně uzavřena písemně sjednaná smlouva o půjčce ze dne 21. 6.
2013, neboť odporovala omezujícím pravidlům vyplývajících z § 196a obch. zák.,
když ze zápisu z valné hromady žalobkyně ze dne 20. 6. 2013 nevyplývalo, že by
valná hromada jednala o podmínkách půjčky, přičemž podmínky smlouvy odporovaly
podmínkám běžného obchodního styku. Odvolací soud proto ve shodě se soudem
prvního stupně uzavřel, že plnění přijaté žalovanou bylo bezdůvodným
obohacením. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že
vztah mezi žalobkyní a žalovanou neměl obchodněprávní povahu, jestliže
žalobkyně k tomu podle jeho názoru nic netvrdila a existenci obchodně právního
vztahu nebylo možné dovozovat z pouhé skutečnosti, že platba proběhla mezi
dvěma podnikateli. Na tomto základě pak soud dovodil, že došlo k promlčení
uplatněného nároku v tříleté objektivní promlčecí lhůtě podle § 107 odst. 2
obč. zák., která marně uplynula dne 28. 6. 2016. V tomto ohledu dle odvolacího
soudu nebylo podstatné, že v době podání žaloby neuplynula subjektivní
promlčecí lhůta podle § 107 odst. 1 obč. zák., která počala plynout dne 11.
11.2015, když v případě kombinované promlčecí doby stačí k promlčení práva
uplynutí jen jedné z promlčecích dob. Zároveň odvolací soud uzavřel, že nemohl
ani přihlédnout k v odvolacím řízení nově uplatněné námitce žalobkyně, že
bezdůvodné obohacení bylo realizováno úmyslně, a tedy, že by se měla uplatnit
desetiletá objektivní promlčecí lhůta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, v
němž namítla, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu posoudil otázku existence obchodněprávního vztahu mezi
žalobkyni a žalovanou. V tomto směru žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 23 Cdo 2382/2017, ze kterého plyne, že
závazkovými vztahy mezi podnikateli ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. jsou
nejen vztahy ze smluv, ale mohou být jimi i vztahy z bezdůvodného obohacení,
pokud splňují předpoklad, že již při jejich vzniku je zřejmé, že se týkají
jejich podnikatelské činnosti. Dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, ze kterého podle žalobkyně plyne, že
podřízení půjčky režimu obchodního zákoníku nebrání skutečnost, že půjčování
finančních prostředků nebylo hlavním předmětem podnikání žalobkyně. Odvolací
soud pak dle žalobkyně při posuzování dané otázky nepřihlédl ke všem tvrzením a
důkazům, které byly součásti spisu a které svědčily o tom, že žalovaná obdržela
od žalobkyně nárokovanou částku v rámci jejich podnikatelské činnosti. V tomto
směru žalobkyně opětovně poukázala zejména na tvrzení, které uváděla v rámci
doplňujícího vyjádření k výzvě odvolacího soudu. V návaznosti na to s poukazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002,
žalobkyně namítla, že její nárok není promlčen, neboť bezdůvodné obohacení
vyplývající ze vztahu mezi podnikateli se promlčuje dle § 397 obch. zák. ve
čtyřleté promlčecí lhůtě.
12. Dále žalobkyně v dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně
posoudil otázku přípustnosti tvrzení, které uvedla v rámci doplňujícího
vyjádření před odvolacím soudem. V tomto směru žalobkyně uvedla, že ve
vyjádření neuplatnila změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., nýbrž jím reagovala
na výzvu odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř., a vzhledem k tomu se na daná
tvrzení nevztahovala omezení plynoucí ze zásad neúplné apelace a koncentrace
řízení. Tento závěr dle žalobkyně plyne rovněž z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012). Žalobkyně dále namítla, že ve svém vyjádření k
výzvě odvolacího soudu svůj nárok nezakládala na skutkových tvrzeních, která by
dříve neuvedla před soudem prvního stupně. Zároveň poukázala na to, že
posouzení, zda poskytnutí plnění žalované bylo vyvoláno neplatnou smlouvou o
půjčce, je právní kvalifikací, jejíž změna nemůže představovat změnu žaloby. V
tomto směru pak odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp.
zn. 28 Cdo 3681/2017. Žalobkyně poukázala rovněž na to, že soud prvního stupně
neměl žádnou pochybnost ohledně toho, že vztah mezi ní a žalovanou je
obchodněprávní povahy. Vycházel-li odvolací soud z odlišného právního názoru a
poučil-li žalobkyni podle § 118 a o. s. ř., nicméně k doplnění tvrzení z její
strany nepřihlédl, je jeho poučení pouze formální a fakticky se tohoto poučení
žalobkyni nedostalo. V návaznosti pak žalobkyně poukázala na nález Ústavního
soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, podle kterého nelze rozhodnout
na základě neunesení břemene tvrzení, pokud účastník řízení nebyl předtím
poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
13. V závěru dovolání žalobkyně předkládá dovolacímu soudu podle ní
dosud neřešenou otázku, zda žalobkyně, které se nedostalo poučení dle
příslušných ustanovení o. s. ř. v prvoinstančním řízení, má právo v odvolacím
řízení nově tvrdit, že bezdůvodné obohacení žalovaného bylo realizováno úmyslně
a zda odvolací soud má povinnost k takovému tvrzení přihlédnout a zabývat se
posouzením promlčení nároku jako úmyslného bezdůvodného obohacení žalovaného ve
smyslu § 107 odst. 2 obč. zák.
14. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že neobsahuje řádné
vymezení důvodu přípustnosti dovolání, a navrhla proto, aby dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č.
287/2018 Sb.).
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále
zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda
uvedení dalších tvrzení žalobkyní v doplňujícím vyjádření v řízení před
odvolacím soudem představovalo změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., neboť při
jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
20. Dovolání je dále přípustné pro řešení otázky povahy právního vztahu
mezi žalobkyní a žalovanou a od něj odvíjející se otázky, podle jaké právní
úpravy se promlčuje uplatněný nárok, poněvadž se odvolací soud při jejím řešení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle § 95 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se
souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním
účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž
ke změně došlo (odstavec 1). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky
dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V
takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci
usnesení (odstavec 2).
23. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jde o změnu žaloby
ve smyslu § 95 o. s. ř. tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní
žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než
požadoval v původní žalobě, ale rovněž tak i v případě, že žalobce sice i
nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na
základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v
původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21
Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo
300/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo
2532/2015). Podstatu skutku přitom lze „spatřovat především v jednání (a to ve
všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben“ (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99,
uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod
číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. V projednávané věci ke změně žaloby spočívající v tom, že žalobkyně
v doplňujícím podání, učiněném v odvolacím řízení k výzvě odvolacího soudu
vydané podle § 213b odst. 1 ve spojení s § 118a o. s. ř., požadovala plnění na
základě jiného skutkového stavu věci, než jak ho vylíčila v žalobě, nedošlo,
když žalobkyně se i v tomto podání domáhala stejného nároku na podkladě
tvrzení, že žalované poskytla plnění, kterým se žalovaná na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatila. V doplňujícím podání žalobkyně pouze blíže vysvětlovala
okolnosti, na základě kterých smlouva o půjčce mezi účastnicemi nemohla být
platně uzavřena. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že na existenci smlouvy o
půjčce mezi žalobkyní a žalovanou bylo možné usuzovat již z žaloby, neboť
žalobkyně v souvislosti s transakcí mezi ní a žalovanou výslovně upozornila na
skutečnost, že na výpisu z účtu byla tato transakce označena jako půjčka.
Ostatně žalovaná posléze ve vyjádření k žalobě tuto skutečnost rovněž
zdůraznila, a následně dohledala písemnou smlouvu, jíž se snažila doložit, že
plnění bylo poskytnuto na základě platného právního důvodu. Doplnění dalších
skutkových tvrzení důležitých pro právní rozhodnutí ve věci ze strany
žalobkyně, jež se vztahují k hospodářskému účelu poskytnutí plnění, však změnu
žaloby nepředstavuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp.
zn. 33 Odo 1310/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29
Cdo 1171/2014 a ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3450/2016). Vzhledem k tomu
je posouzení odvolacího soudu týkající hodnocení doplňujícího podání žalobkyně
jako změny žaloby nesprávné.
25. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou povahy právního vztahu mezi
žalobkyní a žalovanou.
26. Podle ustanovení § 261 obch. zák. část třetí obchodního zákoníku
upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je
zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské
činnosti (odstavec 1). Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi
státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K
tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli,
při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je
uspokojování veřejných potřeb (odstavec 2). Při použití této části zákona podle
odstavců 1 a 2 je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu
(odstavec 5).
27. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře vysvětlil, že pro řešení
otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím
plnění bez právního důvodu se řídí právní úpravou obchodního zákoníku nebo
občanského zákoníku, je určující především povaha právního vztahu účastníků
vzniklého takovým plněním. Přitom pro přijetí závěru, zda vztah z bezdůvodného
obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2
obč. zák. je závazkovým vztahem obchodním nebo občanskoprávním, je tak nezbytné
vyřešit otázku, zda bezdůvodné obohacení, jehož vydání je požadováno, bylo
získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá § 261 odst. 1 obch. zák.
(případně § 261 odst. 2 a 3 a § 262 obch. zák.), tedy zda ke vzniku
bezdůvodného obohacení došlo při podnikatelské činnosti stran, či nikoli (srov.
rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, dále ze
dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, nebo ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33
Cdo 3376/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23
Cdo 5105/2016).
28. Z § 261 odst. 1 obch. zák. vyplývají dva předpoklady, za jejichž
současného splnění podléhá závazkový vztah režimu obchodního zákoníku (jde o
tzv. relativní obchod). Na obou stranách závazkového vztahu musí stát
podnikatelé a musí se týkat jejich podnikatelské činnosti. Z formulace
„týkající se“ pak vyplývá, že ust. § 261 odst. 1 obch. zák. nevyžaduje pro
podřazení závazku obchodnímu zákoníku, aby bezprostředně spadal do rámce
zapsaného předmětu podnikatelské činnosti těch, kteří jsou účastníky tohoto
vztahu, ale jde i o závazky, které s jejich podnikáním s přihlédnutím ke všem
okolnostem souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch
podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Obchodními jsou tyto vztahy i tehdy,
když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku,
ale v občanském zákoníku, a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro
ně platí úprava obchodního zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, či na něj navazující usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3442/2008, dále rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 6.2010, sp. zn. 32 Cdo 2436/2009, či ze dne 29. 11. 2011, sp.
zn. 23 Cdo 1861/2010).
29. Odvolací soud vystavil svůj názor, že se závazek z bezdůvodného
obohacení mezi žalobkyní a žalovanou netýká jejich podnikatelské činnosti, a
proto se řídí výlučně občanským zákoníkem, na skutečnosti, že k převodu došlo
bez jakéhokoliv předchozího vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, přičemž ze
samotné okolnosti, že platba proběhla mezi dvěma podnikateli, tento závěr nelze
dovodit. S uvedeným názorem lze v obecné rovině souhlasit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1473/2011), o takový případ
se však v nyní projednávané věci nejedná. Odvolací soud totiž při řešení dané
otázky odhlédl nejen od skutečností, které v tomto směru tvrdila žalobkyně ve
svém doplňujícím podání, ale i od toho, že žalovaná v řízení tvrdila a
prokazovala, že mezi žalobkyní a žalovanou předchozí vztah existoval, když jí
byla předmětná částka žalobkyní poskytnuta na základě písemné smlouvy o půjčce,
která měla sloužit skupinovému financování. Odvolací soud tyto skutečnosti
přitom poměřoval aplikací rozhodných ustanovení obchodního zákoníku, konkrétně
§ 196a obch. zák. a uzavřel, že smlouva nemohla platně vzniknout. Odvolací soud
tak vycházel ze skutečnosti, že k tomuto právnímu jednání, jež se týká
podnikatelské činnosti, došlo, nicméně nevyvolalo relevantní právní následky. Z
rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom plyne, že tato skutečnost má vliv na
posouzení otázky, zda závazek bezdůvodného obohacení se týká podnikatelské
činnosti ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5092/2007, a ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo
2789/2019).
30. Pokud tedy odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že se závazkový
vztah z bezdůvodného obohacení vzniklý mezi žalobkyní a žalovanou řídí výlučně
občanským zákoníkem, dle nějž odvolací soud následně posuzoval i rozhodující
otázku promlčení práva, je jeho posouzení nesprávné.
31. Za daného stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nemůže v obstát již
z důvodu shora uvedeného, je již nadbytečné zabývat se námitkou žalobkyně, zda
měl odvolací soud posoudit otázku, zda se její nárok promlčuje jako úmyslné
bezdůvodné obohacení žalovaného ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák.
32. Vzhledem k výše uvedenému lze hodnotit jako nadbytečné rovněž
poučení žalobkyně odvolacím soudem podle § 213b odst. 1 ve spojení s § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v
úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo
121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo
2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo
2251/2011). Potřebná tvrzení, která mohou být výsledkem poučení podle § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř., mohou vyjít v průběhu řízení najevo i jiným způsobem než
z přednesu či procesního návrhu účastníka řízení, kterému bylo takové poučení
adresováno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo
2114/2017), jak tomu je i v projednávané věci. Uvedená vada řízení však nemohla
mít vliv na nesprávné rozhodnutí, když vedla pouze k tomu, že žalobkyně na
jejím základě uvedla další skutečnosti, které však, jak bylo poznamenáno výše,
již dříve vyšly v řízení najevo. Nejvyšší soud pak ani neshledal, že by řízení
bylo postiženo dalšími vadami řízení uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
34. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první o. s. ř.).
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu