28 Cdo 3681/2017-165
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně CHODOV REALITY
a.s., IČ 270 75 257, se sídlem v Praze 6, Hokešovo nám. 26, zastoupené Mgr.
Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, proti žalovanému
hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí
2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov
1059/1, o 2.245.641,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 21 C 105/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 17. ledna 2017, č. j. 51 Co 411/2016-147, takto:
Dovolání se odmítá.
zamítl žalobu na zaplacení shora uvedené částky (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žalobkyni domáhající se zprvu řečené
částky jako bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému dostalo neoprávněným
užíváním jejích pozemků, na nichž je umístěn protihlukový val. Podáním
doručeným soudu dne 4. 4. 2016 žalobkyně v návaznosti na rozhodnutí odvolacího
soudu ve skutkově obdobné věci týchž účastníků změnila dle názoru obvodního
soudu skutková tvrzení a nadále prosazovala nárok na vydání stejné částky
představující bezdůvodné obohacení žalovaného, jenž bez jejího souhlasu na
předmětný pozemek navezl tuhý komunální odpad, jejž tam ponechal. Naznačený
úkon hodnotil soud prvního stupně jako změnu žaloby, již při ústním jednání
připustil, načež se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným. Byl-li
návrh žalobkyně, jímž se domáhala vydání náhrady za shora popsané užívání
pozemků v období 6. 5. 2012 – 31. 12. 2012, soudu doručen 4. 4. 2016, uplatnila
své právo po uplynutí promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
přičemž námitka promlčení nebyla soudem shledána vznesenou v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Pro vylíčené obvodní soud žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze,
jenž je usnesením ze dne 17. 1. 2017, č. j. 51 Co 411/2016-147, zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přitakal názoru
žalobkyně, dle něhož se nejednalo o změnu žaloby, nýbrž toliko o upřesnění
skutkových tvrzení, pročež k promlčení uplatňovaného práva nemohlo dojít,
byla-li žaloba u soudu podána již dne 6. 5. 2014, kdy se také zastavil běh
promlčecí doby. Pro nesprávnost právní úvahy rozsudek obvodního soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení, v rámci něhož se bude zabývat existencí
samotného nároku žalobkyně.
Zmíněné usnesení napadlo žalované město dovoláním, maje je za přípustné podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu. Podporuje názor soudu obvodního, připomíná, že za
změnu žaloby je v intencích konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu
(srov. jeho rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1234/2006, 28 Cdo 809/2013 a 32 Cdo
2450/2011) třeba považovat i případ, požaduje-li žalobce stejné plnění (co do
kvality a rozsahu) ovšem na základě jiného skutkového stavu, než jak jej
vylíčil původně. Domáhala-li se pak žalobkyně v nynějším sporu nejprve vydání
bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, na nichž je zřízena stavba
žalovaného, avšak následně změnila svá tvrzení, a nadále se domáhala náhrady za
jejich znehodnocení uložením odpadu (což dle názoru dovolatele odpovídá spíše
žádání o náhradu škody), došlo bezpochyby ke změně žaloby (jejího předmětu) ve
smyslu citované judikatury, jež se odrazí i v procesu dokazování. Pro uvedené
navrhuje v naznačeném směru defektní usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila žalobkyně,
odmítajíc závěr o změně žaloby. Poukazujíc na jiná skutkově obdobná řízení,
dovolání, jež nepovažuje za důvodné, navrhuje odmítnout.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však za přípustné považovat nelze.
Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem
soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním
účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž
ke změně došlo.
O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde přitom nejen tehdy, domáhá-li se žalobce
něčeho jiného, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více než
v původní žalobě, tedy mění-li žalobní petit, nýbrž, jak správně poznamenává
žalovaný, rovněž i v případě, domáhá-li se žalobce byť co do rozsahu shodného
plnění na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak
jej v žalobě vylíčil (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 21/2003). Od změny žaloby je ovšem třeba odlišit podání,
kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové
okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení
dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 78/2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 2001, sp.
zn. 20 Cdo 688/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001,
a ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011).
V nynějším případě se žalobkyně v původní žalobě podané u soudu dne 6. 5. 2014
domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejích pozemků žalovaným
prostřednictvím na nich vybudovaného protihlukového valu, aniž by jej k tomu
opravňoval řádný titul. Na tomto svém požadavku ničeho nezměnila ani v podání
označeném jako „vyjádření žalobce a doplnění návrhů na dokazování“ založeném na
č. l. 42 spisu, setrvala-li na žádosti kompenzace (formou vydání bezdůvodného
obohacení) za užívání jejích pozemků bez právního důvodu. Ke zmíněnému doplnění
původního návrhu, jež obvodní soud pokládal za změnu žaloby, vedly žalobkyni
výsledky řízení ve skutkově obdobných věcech týchž účastníků (srov. mimo jiné
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013). Nelze
proto kvitovat náhled soudu prvního stupně, jenž nastíněné hodnotil jako změnu
žaloby v intencích § 95 o. s. ř., poněvadž domáhala-li se žalobkyně i poté
vydání bezdůvodného obohacení majícího základ v bezesmluvním užívání předmětu
jejího vlastnictví, přičemž svá tvrzení konkretizovala toliko v tom směru, že
se tak neděje skrze stavbu v občanskoprávním smyslu, nýbrž prostřednictvím
uložení odpadu, je zapotřebí v jejím úkonu spatřovat spíše právě upřesnění
skutkových tvrzení bez vlivu na promlčení uplatňovaného práva (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1032/2012, či jeho
usnesení ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 22 Cdo 240/2004).
V souvislosti s výše řečeným se též jeví nepřiléhavými dovolatelovy poukazy na
konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť předně v jeho rozsudku ze dne 2.
10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2450/2011, byla řešena odlišná situace, v níž odvolací
soud, aniž by došlo ke změně žaloby, rozhodl na základě jiného skutkového
stavu, než který popsala žalobkyně. Přiznal jí tak namísto plnění ze smlouvy o
dílo právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklé odstoupením od řečeného
kontraktu. Poněvadž každý ze jmenovaných nároků (hmotněprávní norma, jejíž
hypotéza má být naplněna) předpokládá zcela odlišné vylíčení skutkového stavu,
tedy požadované právo na plnění lze v každém z popsaných případů (smluvní
plnění a bezdůvodné obohacení nastalé v důsledku odstoupení) vymezit podle
jiných rozhodných skutečností, jejichž rozsah i obsah je právní normou
stanoven, je i nastíněný obrat v právním posouzení třeba podložit změnou žaloby
ve smyslu § 95 o. s. ř. Obdobně pak v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.
2008, sp. zn. 25 Cdo 1234/2006, a ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 809/2013,
byl původní žalobní požadavek na úhradu faktur, resp. vydání bezdůvodného
obohacení změněn na náhradu vzniklé škody. Ač dovolatel naznačuje, že i v
nynější kauze se žalobkyně v důsledku změny tvrzení nadále domáhala právě
náhrady škody, neodpovídá jeho domněnka obsahu podání, jímž žalobkyně svůj
dřívější návrh doplnila, žádajíc konstantně vydání bezdůvodného obohacení
získaného užíváním jí vlastnicky náležejících pozemků bez patřičného oprávnění.
Nadto lze podotknout, že konečně i ze strany soudu prvního stupně byla žalobní
prosba chápána zjevně jako žádost o vydání bezdůvodného obohacení, posuzoval-li
namítané promlčení žalovaného práva v intencích § 107 odst. 2 obč. zák.
Se shora vylíčeným je posouzení provedené odvolacím soudem v souladu,
neztotožnil-li se s úsudkem soudu prvního stupně, podle něhož došlo ze strany
žalobkyně ke změně žaloby, a s tím k uplatnění práva až podáním ze dne 4. 4.
2016, tedy po uplynutí promlčecí doby. Považuje jeho rozhodnutí za nesprávné a
akcentuje, že sporným podáním byla tvrzení žalobkyně toliko upřesněna, proto
přiléhavě přistoupil k jeho zrušení. Zcela korektně přitom upozornil, že řešení
ostatních ve věci podstatných otázek, jako je samotná existence bezdůvodného
obohacení a jeho eventuální výše vycházející z konkrétních skutkových okolností
daného případu, jež prozatím nebyly v řízení zkoumány, bude předmětem dalšího
řízení o věci.
Z řečeného je tedy zjevné, že se odvolací soud svým rozhodnutím od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vzdor mínění dovolatele nikterak neodchýlil.
Nepředložil-li dále žalovaný dovolacímu soudu jinou otázku naplňující kriteria
§ 237 o. s. ř., nezbylo mu než jeho podání v souladu s § 243c odst. 1, větou
první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2018