22 Cdo 240/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce Ing. M. D., zastoupeného advokátem, proti žalované H. A., zastoupené
advokátem, o nahrazení projevu vůle žalované učinit žalobci návrh na uzavření
kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 20 C 49/2002,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. září
2003, č. j. 13 Co 237/2003-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobce se jako podílový spoluvlastník níže uvedených nemovitostí
domáhal, aby soud žalované jako prodávající uložil povinnost uzavřít s ním jako
kupujícím ohledně nich kupní smlouvu. Další podílová spoluvlastnice, Michelle
H. R., totiž zmíněné nemovitosti v rozsahu svého spoluvlastnického podílu bez
ohledu na předkupní právo žalobce ve smyslu § 140 občanského zákoníku (dále
„ObčZ“), prodala žalované a její vlastnické právo vložil příslušný katastrální
úřad do katastru nemovitostí.
Okresní soud Plzeň – město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 11. listopadu 2002, č. j. 20 C 49/2002-48, výrokem pod bodem I. uložil
žalované povinnost „nejpozději do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku
předložit žalobci návrh kupní smlouvy tohoto znění: H. A. na straně jedné jako
prodávající a M. D. na straně druhé jako kupující uzavírají tuto kupní smlouvu:
A) H. A. (dále jen prodávající) se stala na základě kupní smlouvy ze dne
10. 2. 1999, jejíž vklad od katastru nemovitostí u Katastrálího úřadu P. –
město byl povolen rozhodnutím tohoto úřadu pod č. j. V11-1340/99 s účinky
vkladu k 18. 2. 1999, podílovou spoluvlastnicí domu čp. 34 v P. a stavební
parcely č. 149 o výměře 264 m², na níž je tento dům postaven, a to v
rozsahu 48/432 ve vztahu k celku. Spolu s již vlastněným podílem na uvedených
nemovitostech v rozsahu 14/432 ve vztahu k celku tak je celkem podílovým
spoluvlastníkem na uvedených nemovitostech v rozsahu ideální 62/432. Uvedené
nemovitosti jsou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. zapsány na LV
č. 752 založeném pro katastrální území P. Kupující M. D. je jedním z
podílových spoluvlastníků nemovitostí, a to v rozsahu 34/144.
B) Prodávající touto smlouvou prodává ze svého spoluvlastnického podílu
k nemovitostem uvedeným již v předchozím bodě A) získaného na základě výše
uvedené kupní smlouvy ze dne 10. 2. 1999 část v rozsahu 17/648 kupujícímu M.
D., a to spolu se všemi právy, povinnostmi, součástmi a příslušenstvím, které
se k tomuto podílu váží za dohodnutou cenu 54.574,- Kč a kupující tento
spoluvlastnický podíl kupuje a tak nabývá do svého podílového spoluvlastnictví.
C) Uvedená kupní cena bude kupujícím zaplacena prodávající hotově do 30
dnů po provedení vkladu vlastnického práva k převáděné části spoluvlastnického
podílu do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P.
D) Vlastnické práva k převáděné části spoluvlastnického podílu nabude
kupující vkladem do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. Podkladem pro
tento vklad je kupní smlouva“.
Výrokem pod bodem II. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle údajů příslušného
katastrálního úřadu byli ke dni podání žaloby – 11. 2. 2002 – zapsáni v
katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastnicí jednak žalovaná podílem
62/632, jednak žalobce s podílem 34/144 ve vztahu k celku. Žalovaná zmíněný
spoluvlastnický podíl na nemovitostech získala na základě kupní smlouvy, kterou
uzavřela 10. 2. 1999 s původní spoluvlastnicí nemovitostí, M. H. R., trvale
bytem v A. Při uzavírání této kupní smlouvy nebylo respektováno ustanovení §
140 ObčZ o předkupním právu, kterým byla prodávající vázána, když k žalované
neměla vztah předpokládaný v § 116 a § 117 ObčZ a svůj spoluvlastnický podíl
předem nenabídla všem ostatním spoluvlastníkům včetně žalobce. Nebylo
prokázáno, že by žalobce svoje předkupní právo odmítl. Skutečnost, že žalobce
podal žalobu k soudu až těsně před koncem uplynutí promlčecí doby nemůže jít k
jeho tíži. Žaloba byla podána včas – před ukončením promlčecí doby a to, že k
připuštění změny petitu došlo až po uplynutí promlčecí doby, je irelevantní.
Požadavek žalobce uplatněný žalobou je v souladu s § 603 odst. 2 ObčZ a není v
rozporu s dobrými mravy podle § 3 ObčZ.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 11. září 2003, č. j. 13 Co 237/2003-71, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem I. s tím, „že se vypouští lhůta 15ti dnů, v níž je
žalované ukládána povinnost předložit žalobci návrh kupní smlouvy a povinnost
žalobce, jakožto kupujícího, zaplatit žalované – prodávající kupní cenu se
stanoví do 5ti dnů po provedení vkladu vlastnického práva převáděné části
spoluvlastnického podílu, a to na pokladě tohoto návrhu kupní smlouvy“.
Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil dále ve výroku o nákladech řízení a dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním závěrem, který dále rozvedl. Jako důvodnou
neshledal námitku žalobkyně, že způsob obrany zvolený žalobcem neodpovídá
zákonné úpravě. Konstatoval, že podle § 603 odst. 2 ObčZ, je-li předkupní právo
porušeno, může se oprávněný na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi
anebo mu předkupní právo zůstává zachováno. Pojem „nabídka ke koupi“ nutno
vykládat jako návrh kupní smlouvy. Nesplní-li povinná osoba svoji zákonnou
povinnost, může se oprávněný účastník domáhat nahrazení projevu její vůle u
soudu podle § 161 odst. 3 ObčZ „v podobě učinění konkrétního návrhu na uzavření
kupní smlouvy“. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil se změnami dotýkajícími
se splatnosti kupní ceny a lhůty k plnění. V této souvislosti poukázal na to,
že rozsudek ukládající prohlášení vůle ve smyslu § 161 odst. 3 OSŘ je z
hlediska vykonatelnosti specifickým rozhodnutím, neboť přestože je v něm
ukládána povinnost k plnění, zákon nestanoví, že splnění uložené povinnosti
nahrazuje již pravomocný rozsudek sám bez dalšího. Takového rozhodnutí se
nevykonává a není důvod, aby povinné osobě byla ukládána ke splnění uložené
povinnosti lhůta.
Proti rozsudku odvolacího soud podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 občanského soudního
řádu (dále „OSŘ“), a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm.
a), b) OSŘ. Namítá, že svým podáním z 24. 1. 2003 učinila všechna svoje
vyjádření a zejména závěrečný návrh nedílnou součástí odvolání a všechna tato
tvrzení uvedla jako důvody svého odvolání. Před soudem prvního stupně vznesla
námitku promlčení, kterou se odvolací soud nezabýval. Tato námitka byla
oprávněná, neboť žaloba byla podána 11. 2. 2002 s tím, že žalovaná je povinna
do 15 dnů předložit návrh kupní smlouvy ve znění uvedeném v žalobě, kde je
stanoveno, že kupní cena bude zaplacena hotově do 30 dnů od provedení vkladu
vlastnického práva. V žalobním petitu nebyly uvedeny náležitosti, zejména
identifikace kupujícího a prodávajícího, u předmětu kupní smlouvy ani „k. ú. a
obec atd.“. Ke změně žalobního petitu došlo až po uplynutí promlčecí lhůty.
Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že soud může změnit
lhůty stanovené v § 605 ObčZ a v podrobnostech odkazuje na příslušnou pasáž
komentáře k ObčZ. Vyslovuje přesvědčení, že pokud by i po uplynutí promlčecí
lhůty došlo ke změně žalobního petitu na jinou lhůtu plnění v souladu se
zákonem, byl by již nárok promlčen. V daném případě byla žaloba na předložení
kupní návrhu smlouvy předčasná a mělo být žalováno na předložení nabídky
ohlášením všech podmínek. Rozhodnutí odvolacího soudu dále pokládá za zmatečné,
když vypouští ve výroku pouze slova „15-ti dnů“; takto výrok soudu prvního
stupně nedává žádný smysl. Konečně namítá, že odvolací soud rozhodoval mimo
rámec žaloby, měnil-li lhůtu k zaplacení, ač podle § 153 odst. 2 OSŘ byl vázán
pouze návrhy účastníků. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek
odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně resp. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí
řízení, není však přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ]. Rozhodnutí o lhůtě k plnění však není podle
ustálené judikatury rozhodnutím ve věci samé; i v případě, že je toto
rozhodnutí zahrnuto do výroku rozsudku, jde pouze o dovolání do takové části
rozsudečného výroku, která má povahu usnesení. Proti výrokové části rozsudku
odvolacího soudu, kterou byla v souvislosti s uložením povinnosti k plnění ve
věci samé určena lhůta k tomuto plnění, není dovolání přípustné (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2003, sp. zn. 28 Cdo 567/2003, publikované
pod č. C 1928 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolání v této části není přípustné ani
podle jiného ustanovení OSŘ; proto k námitkám týkajícím se změny lhůty k plnění
dovolací soud nepřihlédl.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní
stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního
právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v
soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Skutečnost, že spoluvlastník, jehož předkupní právo bylo narušeno se může
domáhat na nabyvateli, aby mu spoluvlastnický podíl nabídl ke koupi, je
judikaturou respektována (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.června 2001,
sp. zn. 22 Cdo 831/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 578, svazek
7). Pokud žalobce uvede potřebné údaje nutné k identifikaci uplatněného práva v
žalobě, nikoliv však v žalobním návrhu, a ten později o tyto náležitosti
doplní, nejde o změnu žaloby, ale jen o její upřesnění (obdobně viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 302/97, Právní
rozhledy 4/1998). Toto upřesnění nemůže mít na běh promlčecí doby vliv.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť
dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2004
JUDr. Jiří Spáčil,CSc.,v. r.
předseda senátu