28 Cdo 1032/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., ve věci žalobců a) JUDr. J. V., b) J. S., zast. JUDr. Zdeňkem Boučkem,
advokátem v Brně, Šumavská 31, proti žalované obci Víceměřice, IČ: 00288888, se
sídlem ve Víceměřicích 26, zast. Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem se sídlem ve
Vyškově, Palánek 250/1, o zaplacení 660.154,40 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 67/2005, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2011, č. j. 17 Co 8/2010-199,
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2011, č. j. 17 Co
8/2010-199, se ruší v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu týkajícím se zaplacení 378.276,- Kč s 2,5 %
úrokem z prodlení od 14. 3. 2005 do zaplacení, a v závislých výrocích o
nákladech řízení, současně se v části výroku II. o zamítnutí žaloby na
zaplacení 378.276,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 14. 3. 2005 do zaplacení a
v nákladovém výroku III. ruší i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne
23. července 2009, č. j. 5 C 67/2005-168, a věc se v uvedeném rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Žalobci coby podíloví spoluvlastníci každý jedné ideální poloviny domu čp. 83,
část obce V., a ostatních staveb zbudovaných na stavebních parcelách č. 16/2,
16/4, 16/5 a 16/6 a stavebních parcel č. 16/2, 16/3, 16/4, 16/5, a 16/6, vše v
katastrálním území V. (dále jen – „předmětné nemovitosti“), uplatnili vůči
žalované žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 14. 3. 2005 nárok na vydání
bezdůvodného obohacení, které jakožto nevlastník získala užíváním těchto
nemovitostí bez právního důvodu. Výši nároku přitom odvozovali od plateb
nájemného, které žalovaná přijala neprávem od F. O. za dobu od 12. 1. 1996 do
18. 12. 2004 ve výši 221.291,- Kč, J. Z. za dobu od 1. 3. 2004 do 31. 12. 2004
ve výši 40.000,- Kč, J. Š. za dobu od 27. 2. 1995 do 30. 9. 1997 ve výši
12.585,- Kč a od P. Z. za dobu od 1. 10. 1997 do 31. 12. 2004 ve výši 104.400,-
Kč. Celkem tak požadovali zaplacení částky 378.276,- Kč s příslušenstvím. V
písemném podání došlém soudu prvního stupně dne 13. 1. 2009 žalobci upřesnili,
že se vůči žalované domáhají vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním
předmětných nemovitostí bez právního důvodu, a to nebytových prostor
představovaných obchodem a pohostinstvím, jejichž užíváním za dobu od 14. 3.
2003 do 31. 12. 2004 měl být získán prospěch ve výši 107.999,90 Kč, stavební
parcely č. 16/2 a budov na ní postavených, jejichž užíváním za dobu od 14. 3.
2003 do 18. 4. 2005 měl být získán prospěch ve výši 292.259,80 Kč, skladu a
moštárny na st. p. č. 16/4, jejichž užíváním za dobu od 14. 3. 2003 do 13. 4.
2005 měl být získán prospěch ve výši 31.357,30 Kč, a konečně hasičské zbrojnice
a klubovny na st. p. č. 16/4 a stavebních parcel č. 16/3 a 16/5, jejichž
užíváním za dobu od 14. 3. 2003 do 7. 12. 2005 měl být získán prospěch ve výši
179.461,30 Kč. Celkem takto uplatňovali pohledávku ve výši 611.078,60 Kč s
příslušenstvím. Podáním došlým soudu prvního stupně dne 10. 3. 2009 žalobci
žalobu dále rozšířili, když nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
užíváním skladu a moštárny na st. p. č. 16/4 požadovali nově za dobu od 14. 3.
2003 do 18. 7. 2008 ve výši 80.433,- Kč a celkově se tak vůči žalované v
posuzovaném řízení domáhali zaplacení 660.154,40 Kč s příslušenstvím. Soud
prvního stupně navrhované změny žaloby připustil usnesením vyhlášeným při
jednání konaném dne 23. 6. 2009.
Rozsudkem ze dne 23. 7. 2009, č.j. 5 C 67/2005-168, soud prvního stupně žalobě
vyhověl v části o zaplacení 22.765,50 Kč s příslušenstvím představující
bezdůvodné obohacení získané užíváním skladu a moštárny na st. p. č. 16/4 za
dobu od 13. 1. 2007 do 18. 7. 2008 (výrok I.). V části o zaplacení dalších
637.388,90 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II.). K
námitce žalované totiž nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
užíváním obchodu a pohostinství (za dobu do 31. 12. 2004), stavební parcely č.
16/2 a staveb na ní postavených (za dobu do 18. 4. 2005), hasičské zbrojnice a
klubovny na st. p. č. 16/4 a stavebních parcel č. 16/3 a 16/5 (za dobu do 7.
12. 2005) a skladu a moštárny na st. p. č. 16/4 (za dobu do 12. 1. 2007)
shledal promlčeným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1
občanského zákoníku, dále jen – „obč. zák.“), neboť jej žalobci při vědomosti o
tom, že se na jejich úkor žalovaná bezdůvodně obohacuje užíváním předmětných
nemovitostí bez právního důvodu, uplatnili až změněnou žalobou, která došla
soudu dne 13. 1. 2009, a jejím rozšířením došlým soudu dne 10. 3. 2009.
Odvolací soud pak shora označeným rozsudkem k odvolání žalobců rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku II. potvrdil, když se ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítali, že již v žalobě došlé soudu prvního
stupně dne 14. 3. 2005 vylíčili, že se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně
obohacuje jednak tím, že předmětné nemovitosti bez právního důvodu užívá pro
vlastní potřebu, a jednak tím, že je pronajímá třetím osobám. Na základě
totožných skutkových okolností pak podáním došlým soudu prvního stupně dne 13.
1. 2009 toliko konkretizovali jednotlivá období, za která nárok uplatňují, a
vycházejíce ze znaleckého posudku nově kvantifikovali uplatněný nárok. Z
uvedených okolností dovolatelé dovozují, že žaloba změněna nebyla a ke stavení
promlčecí doby stran uplatněných nároků na vydání bezdůvodného obohacení tudíž
došlo již okamžikem zahájení soudního řízení o původní žalobě (14. 3. 2005), ke
kterému nároky promlčeny nebyly. Dovolatelé rovněž poukázali na okolnost, že
přesnému vyčíslení nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním
předmětných nemovitostí žalovanou bránilo přerušení řízení a okolnost, že
žalovaná odmítala nemovitosti vyklidit. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud
rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., v části, jíž dovolatelé
brojí proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení 378.276,- Kč s příslušenstvím, shledal dovolání přípustným podle
ustanovení § 237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., neboť právní otázka procesní
povahy podání žalobců došlých soudu prvního stupně po zahájení soudního řízení
a jejich důsledků z hlediska stavení běhu promlčecí doby stran uplatněných
nároků byla odvolacím soudem zčásti řešena v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu.
Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem
soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním
účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž
ke změně došlo.
O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde přitom nejen tehdy, domáhá-li se žalobce
něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného
skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž i v
případě, že žalobce požaduje plnění na základě jiného skutkového stavu
(skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2003). Od změny žaloby je
naopak třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo
doplňuje žalobu o vylíčení skutkových okolností odůvodňujících uplatněný nárok
z hlediska hypotézy hmotněprávní normy dopadající na daný případ (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78/2004 nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99,
publikované v časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001).
V projednávané věci žalobci žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 14. 3.
2005 uplatnili vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného
užíváním nemovitostí v jejich vlastnictví (ať již pro vlastní potřebu či jejich
pronájmem třetím osobám) bez jakéhokoliv právního důvodu. Výše bezdůvodného
obohacení (378.276,- Kč s příslušenstvím) pak byla v rozporu s ustálenou
judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn.
25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
53/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo
394/2004) odvozována od plnění přijatých žalovanou od osob, jimž předmětné
nemovitosti neprávem přenechala k užívání. O vymezení konkrétního období, za
které je nárok uplatňován (od 14. 3. 2003 do vydání jednotlivých nemovitostí
žalobcům), a doplnění skutkových okolností odůvodňujících uplatněný nárok na
vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizích nemovitostí bez
právního důvodu (vylíčení obvyklé výše úplaty za užívání předmětných
nemovitostí v rozhodném období) byla žaloba doplněna až v písemném podání
došlém soudu prvního stupně dne 13. 1. 2009. Vzhledem k tomu, že nárok vymezený
tímto podáním žalobci i nadále uplatňují na totožném skutkovém základě (užívání
předmětných nemovitostí žalovanou bez právního důvodu), nejde o změnu žaloby
ale o její upřesnění, jež na běh promlčecí doby nemá vliv (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 22 Cdo 240/2004). Nárok na vydání
bezdůvodného obohacení získaného užíváním předmětných nemovitostí za dobu od
14. 3. 2003 ve výši 378.276,- Kč s příslušenstvím tak žalobci uplatnili již
žalobou došlou soudu prvního stupně dne 14. 3. 2005. K uvedenému dni tudíž
došlo i ke stavení běhu promlčecí doby stran uvedeného nároku (§ 112 obč.
zák.). Poněvadž žalobcům, kteří se domáhali vyklizení žalované z předmětných
nemovitostí, bylo známo, že se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohacuje
užíváním nemovitostí bez právního důvodu, běžela dvouletá subjektivní promlčecí
doba, ve které nároky na vydání bezdůvodného obohacení bylo nutno uplatnit u
soudu (§ 107 odst. 1 obč. zák.), od toho kterého dne, za který je bezdůvodné
obohacení požadováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007,
sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Domáhají-li se tedy žalobci žalobou došlou soudu
prvního stupně dne 14. 3. 2005 vydání bezdůvodného obohacení ve výši 378.276,-
Kč s příslušenstvím vzniklého užíváním předmětných nemovitostí za dobu od 14.
3. 2003, uplatněný nárok v uvedeném rozsahu promlčen není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu týkajícím se zaplacení
378.276,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 14. 3. 2005 do zaplacení, a v
závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v části výroku II. a
nákladovém výroku III. i jeho rozhodnutí a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Právní
názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je přitom pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V části, v níž se žalobci podáním došlým soudu prvního stupně dne 13. 1. 2009
nově domáhají zaplacení dalších 281.878,40 Kč s příslušenstvím a podáním došlým
soudu prvního stupně dne 10. 3. 2009 též úhrady 80.433,- Kč s příslušenstvím,
pak jde o změnu žaloby, neboť žalobci požadují více, než čeho se domáhali
původní žalobou (§ 95 o. s. ř.). Hmotněprávní účinky změněné žaloby přitom
nastaly dnem, kdy soudu došla její změna (13. 1. 2009, resp. 10. 3. 2009).
Teprve tímto dnem tak mohlo dojít i ke stavení běhu promlčecí doby ohledně práv
uplatněných změněnou žalobou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008). Požadují-li tedy žalobci změněnou žalobou
vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním předmětných nemovitostí za
dobu do 12. 1. 2007, je jejich nárok v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní
promlčecí doby promlčen (§ 107 odst. 1 obč. zák.).
V uvedeném rozsahu tedy věc byla odvolacím soudem řešena v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchylovat (§ 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto dovolání žalobců ve zbývajícím
rozsahu jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v.
r.
předseda senátu