23 Cdo 5105/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně Koruna Palace Assets a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí
846/1, identifikační číslo osoby 24720640, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, proti žalované Dopravní
podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze 9, Sokolovská
217/42, identifikační číslo osoby 00005886, o zaplacení 22.659.587 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 270/2014,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016,
č. j. 13 Co 112/2016-135, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 13 Co 112/2016-135,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu (bod II. a III.
výroku). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované
zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím, která představuje
bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně plněním bez právního důvodu
spočívajícím v bezplatném užívání žalovanou nebytových prostor žalobkyně pro
účely provozu trasy A metra.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, když se nezabýval
úvahou, zda nebytové prostory v P. K., za jejichž faktické užívání žalobkyně od
žalované žádá náhradu, která má představovat bezdůvodné obohacení žalované,
byly kolaudovány jako součást metra. V kladném případě by byly součástí dráhy a
platil by na ně režim zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Pak by nebylo možno
uvažovat o bezdůvodném obohacení ve výši obvyklého nájemného z komerčních
nebytových prostor v P. K.. I kdyby však bylo zjištěno, že nebytové prostory,
za jejichž faktické užívání žalobkyně žádá od žalované peněžitou náhradu ve
výši bezdůvodného obohacení, nebyly kolaudovány jako součást dráhy, bylo by
třeba vycházet z fakticity užívání v rozhodném období (15. 8. 2010 až 15. 8.
2014). Výši bezdůvodného obohacení nelze srovnávat s komerčním nájemným,
protože nebytové prostory by žalobkyně bez přestavby a rekolaudace stejně
nemohla pronajímat. Na vyřešení otázky kolaudačního stavu bude záležet také to,
zda se námitka promlčení, kterou žalovaná vznesla, posoudí v režimu zák. č.
40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nebo zák. č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jelikož napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu tři otázky, a to:
1) Zda skutečnost, že předmětné nebytové prostory byly kolaudovány jako součást
dráhy metra, potažmo tyto nebytové prostory tvoří součást dráhy metra, vede bez
dalšího k závěru, že žalobkyně nemá vůči žalované právo na vydání bezdůvodného
obohacení za neoprávněné užívání předmětných prostor ve výši obvyklého
nájemného z komerčních nebytových prostor v objektu, v němž se předmětné
nebytové prostory nacházejí. 2) Zda i v případě, že by bylo zjištěno, že předmětné nebytové prostory nebyly
kolaudovány jako součást dráhy metra, bylo by třeba vycházet z fakticity
užívání těchto nebytových prostor, a tedy nelze bez dalšího výši bezdůvodného
obohacení na straně žalované srovnávat s komerčním nájemným, protože předmětné
nebytové prostory by žalobkyně bez přestavby a rekolaudace stejně nemohla
pronajímat. 3) Zda skutečnost, že předmětné nebytové prostory byly kolaudovány jako součást
dráhy metra, potažmo tyto nebytové prostory tvoří součást dráhy metra, vede bez
dalšího k závěru, že promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného
obohacení se nemůže řídit obch. zák., ale bude se řídit obč. zák. K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na dílčím
závěru, že pro určení výše bezdůvodného obohacení představovaného užíváním
nebytových prostor v P. K. je třeba vycházet (i za předpokladu, že by bylo
zjištěno, že nebytové prostory nebyly kolaudovány jako součást dráhy) z
fakticity užívání těchto nebytových prostor v rozhodném období (15. 8. 2010 až
15. 8. 2014) a že výši bezdůvodného obohacení nelze srovnávat s komerčním
nájemným, protože nebytové prostory by žalobkyně bez přestavby a rekolaudace
stejně nemohla pronajímat. Dovolatelka má za to, že otázka „zda i v případě, že by bylo zjištěno, že
předmětné nebytové prostory nebyly kolaudovány jako součást dráhy metra, bylo
by třeba vycházet z fakticity užívání těchto nebytových prostor, a tedy nelze
bez dalšího výši bezdůvodného obohacení na straně žalované srovnávat s
komerčním nájemným, protože předmětné nebytové prostory by žalobkyně bez
přestavby a rekolaudace stejně nemohla pronajímat,“ nebyla dosud v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně je toho názoru, že „bezdůvodným obohacením
na straně žalované je v daném případě prospěch, o nějž se její majetkový stav
nezmenšil, přičemž výše tohoto prospěchu je určena výší nájemného, které by
žalovaná za nájem předmětných nebytových prostor žalobkyni jakožto vlastníku
objektu P. K. hradila“. Otázka určení výše bezdůvodného obohacení, které záleželo ve výkonech (např. v
užívání cizí věci bez právního důvodu či na základě neplatné smlouvy) a nelze
je vydat, je v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešena jednotně způsobem
podávajícím se např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25
Cdo 2578/98, uveřejněného pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2000, podle něhož výši bezdůvodného obohacení určí soud podle své úvahy
(§ 136 o. s. ř.) peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle
v daném místě a čase na užívání obdobné věci, zpravidla právě formou nájmu, a
kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle platné nájemní
smlouvy; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy
opírající se o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci
vznikl.
Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak peněžitá částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné
věci zpravidla právě formou nájmu a kterou by byl nájemce za běžných okolností
povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada
poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Aby mohlo jít o částku skutečně
„obvyklou" vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že při srovnání musí
být respektováno jak posuzované místo a období, tak charakter, stav i způsob
užívání konkrétní věci (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009,
sp. zn. 30 Cdo 1207/2007). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, dovolací
soud v souvislosti s otázkou určení výše bezdůvodného obohacení uvedl, že
jestliže je výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, případně
i na právní formě, jíž se obdobný způsob užívaní za běžných okolností
realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu,
jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil,
věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za
normálních okolností platit (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1108/2003). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, potom
dovolací soud uzavřel, že při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení je nutno
reflektovat povahu a stav užívaných prostor, tedy zjišťovat obvyklou cenu
oprávnění užívat právě ty místnosti, v nichž žalovaná v rozhodném období své
komerční aktivity provozovala. Dále pak Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5246/2015 (s odkazem i na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 788/12) konstatoval, že při řešení otázky výše
bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním předmětných prostor je rozhodný
skutečný stav užívání. Obdobně srov. např. závěry uvedené v nálezu Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 143/11. Z uvedených závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu – jak vyplývá z
odůvodnění napadeného usnesení – odvolací soud v projednávané věci vycházel. Úvaha, kterou se odvolací soud při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení
řídil, tedy že je třeba vycházet z faktického, tedy skutečného stavu užívání v
rozhodném období, je proto v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka dále namítá, že „žalobkyně nepožaduje vydání bezdůvodného obohacení
do budoucna tak, že by zde musela být zohledněna doba, po kterou bude probíhat
rekonstrukce, ale požaduje vydání takového bezdůvodného obohacení, které by jí
náleželo, kdyby sporné prostory bez právního důvodu neužívala žalovaná. Pokud
by sporné prostory žalovaná neužívala, nenacházel by se zde vstup do vestibulu
metra, eskalátory a technologická zařízení v pomocných prostorech, ale
nacházely by se zde komerční nebytové prostory určené k pronájmu pro obchodní
prostory.
To, že tomu tak dnes není, je pouze důsledkem neoprávněného užívání
těchto prostor žalovanou“. Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání
prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených
v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí
věci bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen
vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta první a §
458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat
jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž
pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový
stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných
okolností stalo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1108/2003). Domnívá-li se dovolatelka, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení je
třeba přihlížet k tomu, jaký prospěch mohla ochuzená (žalobkyně) skutečně nabýt
a čeho by dosáhla za obvyklého běhu okolností, pokud by s předmětnými
nebytovými prostory volně nakládala (když tvrdí, že „nebýt žalované a jejího
neoprávněného užívání předmětných prostor, došlo by již ze strany žalobkyně k
přestavbě těchto prostor na plnohodnotné nebytové prostory určené pro komerční
užití“), přehlíží, že určení skutečného prospěchu, jenž prokazatelně ušel
žalobkyni tím, že jí žalovaná svým protiprávním chováním bránila v užívání
nebytových prostor v jejím vlastnictví, by mohlo být základem pro vymezení
případného nároku na náhradu škody, který se odvíjí přímo od vymezení
konkrétního úbytku v majetkové sféře poškozeného. Institut bezdůvodného
obohacení v souladu s § 451 a násl. obč. zák. směřuje k tomu, aby ten, kdo se
na úkor jiného bezdůvodně obohatil, vydal ochuzenému prospěch takto nabytý, a
není-li to možné, aby mu poskytl peněžitou náhradu (srov. § 458 obč. zák.). Dle
zákona se tak výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého
obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014). Pro odvolací soud bylo přitom
určující i to, že výši bezdůvodného obohacení nelze v projednávané věci
srovnávat s komerčním nájemným, protože nebytové prostory by žalobkyně podle
skutkových zjištění bez přestavby a rekolaudace stejně nemohla pronajímat. Ani
tato námitka tak dovolání přípustným nečiní, neboť odvolací soud se svým
závěrem neodchýlil od výše zmiňované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu. Ten se při této otázce řídil nesprávnou úvahou, že na
vyřešení otázky kolaudačního stavu bude záležet také to, zda se námitka
promlčení, kterou žalovaná vznesla, posoudí v režimu obč. zák., nebo obch. zák. Dovolání je tudíž též důvodné.
Otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu, který má
charakter vztahu obchodního, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých
rozhodnutí. Ve svém rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001
(uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198)
Nejvyšší soud uzavřel, že i v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého
přijetím plnění bez právního důvodu, který je obchodním závazkovým vztahem, je
promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.). Dodal, že k závěru, že vztah z
bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2
obč. zák.) je obchodním závazkových vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že
majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který
svým pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 a § 262 obch. zák. (obdobně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 32
Cdo 2436/2009, ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3532/2013, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3921/2016, či jeho usnesení ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 28
Cdo 676/2011). Vztaženo na danou věc, pro přijetí závěru, zda vztah z
bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (srov. §
451 odst. 2 obč. zák.) je závazkovým vztahem obchodním nebo občanskoprávním, je
tak nezbytné vyřešit otázku, zda bezdůvodné obohacení, jehož vydání je
požadováno, bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá
ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák., či nikoli. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle § 489 obč. zák., který platí i pro obchodní závazky, závazky vznikají z
právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného
obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně. Z posléze citovaného ustanovení obsahujícího demonstrativní výčet právních
skutečností, které jsou právním důvodem vzniku závazkových právních vztahů, a
to jak smluvních, tak mimosmluvních, je třeba dovodit, že závazkovým vztahem
mezi podnikateli ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv,
ale i ze způsobené škody nebo z bezdůvodného obohacení, pokud splňují
předpoklad, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Tento předpoklad byl v
posuzované věci naplněn, neboť ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že
oba účastníci jsou podnikatelé, když žalobkyně jednotlivé nebytové prostory
objektu P. K. pronajímá ke komerčním účelům a žalovaná užívá dotčené nebytové
prostory objektu P. K. rovněž v souvislosti se svou podnikatelskou činností -
pro účely provozu trasy A metra. Ke stejnému závěru, tedy že relativním
závazkovým vztahem ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. může být i vztah z
bezdůvodného obohacení, dospěl Nejvyšší soud též v obdobné otázce v rozsudku ze
dne 1. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2436/2009, nebo také v rozsudku ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007. Závěry odvolacího soudu při posouzení otázky promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení jsou proto nesprávné.
Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není
zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při posuzování otázky výše bezdůvodného
obohacení řídil, vázal-li její odpověď na zjištění kolaudačního stavu dotčených
nebytových prostor. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval
úvahou, zda nebytové prostory v P. K. byly kolaudovány jako součást metra. Uvedl, že v kladném případě by byly součástí dráhy a platil by na ně režim
zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Význam takového závěru pro zjišťování výše
bezdůvodného obohacení však z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není
zřejmý. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.