28 Cdo 3532/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně Prefa TEC, a. s., IČ 005 34 994, se sídlem v Praze 3, Koněvova
2596/211, zastoupené JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3,
Koněvova 2596/211, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení
45.517.322,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 15 C 111/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. října 2012, č. j. 39 Co 271/2012-245, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 61.500.000,- Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná v období od 3. 12. 1998 do 30. 6. 2008 (dále převážně jen „rozhodné období“) užívala bez právního důvodu
nemovitosti, které jsou v jejím vlastnictví. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. dubna 2012, č. j. 15 C
111/2008-206, řízení co do částky rovnající se zákonným úrokům z prodlení z
částky 30.260.212,90 Kč od 2. 6. 2008 do 16. 2. 2009 zastavil (výrok I.),
žalované uložil povinnost, aby žalobkyni zaplatila částku 61.500.000,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o nákladech účastníků
(výrok III.) i státu (výrok IV.). Po provedeném dokazování vzal soud za
zjištěné, že žalobkyně je zapsána jako vlastník nemovitostí vedených u
Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, na
listu vlastnictví č. 3872, jako budova postavená na parcele st. č. 1249, budova
bez č. p./ č. e. na parcele st. č. 1538, budova bez č. p./ č. e. na parcele st. č. 1690, parcely st. č. 1249, st. č. 1538, st. č. 1690, st. č. 649/4, st. č. 649/8, č. 649/21 a č. 649/27, vše v k. ú. H., obec a okres O., které žalovaná v
rozhodném období užívala bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatila, a je proto povinna jí takto vzniklé bezdůvodné obohacení
vydat (§ 451 obč. zák.). Soudem ustanovený znalec určil výši bezdůvodného
obohacení za užívání všech shora uvedených nemovitostí v rozhodném období
celkem částkou 69.291.207,- Kč. K námitce promlčení vznesené žalovanou se soud
zabýval touto otázkou a shledal, že žalobkyně své právo na vydání bezdůvodného
obohacení nemohla úspěšně uplatnit dříve, než pravomocně skončilo řízení, v
němž bylo deklarováno její vlastnické právo k výše citovaným nemovitostem, k
tomu však došlo až dne 19. 2. 2008, zatímco žaloba byla u soudu podána dne 11. 7. 2008. Vzhledem k tomu, že žalovaná minimálně od roku 1994 věděla, že jí může
jejím jednáním (užíváním nemovitostí) vznikat bezdůvodné obohacení a byla s
tímto i srozuměna, hodnotil je soud jako úmyslně získané bezdůvodné obohacení,
u něhož se právo promlčuje v desetileté objektivní promlčecí době. Žalobkyně
přitom svůj nárok uplatnila včas, a proto soud námitku promlčení neshledal
důvodnou. Současně však dovodil, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Soud nepřihlédl ani k žalovanou vznesené
námitce, že nemovitosti držela v dobré víře, neboť tato otázka byla vyřešena
již v řízení o určení vlastnictví nemovitostí, v němž byla shledána jako
nedůvodná, jelikož platnost hospodářské smlouvy, na jejímž základě měla
žalovaná nabýt vlastnické právo k nemovitostem, byla zpochybňována již od roku
1994, a od této doby proto žalovaná nemohla být v dobré víře. K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 24. října 2012, č. j. 39 Co 271/2012-245, ve výroku II.
o
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 15.982.678,- Kč se specifikovaným
úrokem z prodlení potvrdil, ohledně částky 45.517.322,- Kč a zbývajícího
požadovaného úroku z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech státu (výrok
II.) i účastníků (výrok III.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými
zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, které účastnice ani
nezpochybňovaly, a proto na ně v plném rozsahu odkázal. Důvodnou odvolací soud
neshledal námitku žalované, že není pasivně věcně legitimovaná, ani námitku, že
byla v rozhodném období v dobré víře, že je vlastnicí či oprávněnou držitelkou
nemovitostí, a to proto, že minimálně po doručení žaloby o určení neplatnosti
hospodářské smlouvy (v roce 1996) se musela dozvědět o skutečnostech, které
oprávněnost držby nemovitostí zpochybnily, a znamenaly tak zánik její dobré
víry, tedy i oprávněnosti držby. Za správné proto odvolací soud považoval
právní posouzení věci jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které
žalovaná získala plněním ze strany žalobkyně bez právního důvodu (§ 451 obč.
zák.). Neztotožnil se však se závěry soudu prvního stupně o počátku běhu
subjektivní promlčecí doby vyjádřenými již v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 33 Odo 766/2002. Tyto podle odvolacího soudu totiž na nyní projednávanou
věc aplikovat nelze, neboť jde o situaci zcela jinou (smlouva nezanikla
odstoupením, ale byla neplatná, a předmětem řízení nebyly investice do
nemovitosti). Soud zopakoval, že žalobkyně se dozvěděla o tom, kdo se na její
úkor obohacuje, minimálně v roce 1996, kdy proti žalované podala žalobu na
určení svého vlastnického práva, a rovněž (jako předchozí vlastnice
nemovitostí) měla přehled o skutečnostech týkajících se rozsahu bezdůvodného
obohacení, neboť o případných stavebních úpravách věděla a snažila se jim
zabránit. Nadto odvolací soud zdůraznil, že probíhající řízení o určení
vlastnictví žalobkyni nebránilo v podání žaloby na vydání bezdůvodného
obohacení, neboť v rámci posledně uvedeného řízení by si soud posoudil otázku
vlastnictví jako otázku předběžnou, případně by mohl řízení do vyřešení této
otázky přerušit. S ohledem na uvedené proto soud uzavřel, že v důsledku
uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby lze žalobkyni přiznat právo na
vydání bezdůvodné obohacení jen za období dvou let před podáním žaloby. Nadbytečnou přitom shledal úvahu, zda objektivní promlčecí doba byla tří či
desetiletá, neboť v projednávané věci uplynula dříve subjektivní promlčecí
doba, což způsobilo zánik části nároku žalobkyně. Přesto dodal, že závěr soudu
prvního stupně o objektivní desetileté promlčecí době nelze považovat za
správný, neboť z ničeho není možné dovodit úmysl žalované se v roce 1991 (tj. v
době uzavření smlouvy mezi účastnicemi) na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanou
uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, protože k tomuto
nelze dospět ani odkazem na nepřiměřenou délku jiného řízení před soudem
prvního stupně mezi stejnými účastníky. Nadto za situace, kdy řízení o určení
vlastnictví nebránilo žalobkyni podat u soudu žalobu na vydání bezdůvodného
obohacení. Odvolací soud rovněž přihlédl k tomu, že neplatnost smlouvy
způsobily obě její strany, a žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného
obohacení za dobu od 11. 7. 2006 do 30. 6. 2008 v celkové výši 15.982.678,- Kč. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co
do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu subjektivní
promlčecí doby, když dovodil, že již v roce 1996 věděla, kdo se na její úkor
obohacuje, jakož i o skutečnostech týkajících se rozsahu bezdůvodného
obohacení. Tvrdí, že posouzení skutečností rozhodných pro běh subjektivní
promlčecí doby bylo přímo odvislé od určení, kdo nemovitosti vlastní (při
současném vyřešení předběžné otázky platnosti hospodářské smlouvy). Za situace,
kdy odstranění nejistoty ve vlastnictví záviselo na výkladu přijatém soudem,
nelze mít za to, že o bezesmluvním užívání svých nemovitostí se dozvěděla již v
době podání žaloby. Namítá, že teprve poté, co soud právní nejistotu v jejím
postavení odstranil a deklaroval její vlastnictví, se dozvěděla, že se žalovaná
na její úkor bezdůvodně obohatila, a proto až tímto okamžikem jí mohla začít
běžet subjektivní promlčecí doba.
Poukazuje rovněž na to, že rozhodné pro
určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je i zjištění subjektu povinného
k vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně v tomto směru nesouhlasí ani s tím,
že již v roce 1996 měla podle odvolacího soudu vědět, že se na její úkor
obohacuje žalovaná (stát), neboť to, že proti žalované vedla řízení o určení
vlastnictví k nemovitostem, neznamená, že věděla, že je současně povinným
subjektem k vydání bezdůvodného obohacení, jelikož kritéria pro určení pasivní
věcné legitimace jsou v obou řízeních odlišná. Zdůrazňuje přitom, že po část
rozhodného období užívaly nemovitosti dva subjekty, a to jednak Úřad práce v
Olomouci a jednak Okresní úřad v Olomouci, přičemž každý z nich byl v katastru
nemovitostí zapsán jako vlastník jím užívaných nemovitostí, a nebylo vůbec
jednoznačné, zda mají právní subjektivitu. Namítá, že nevěděla ani o rozsahu
bezdůvodného obohacení povinné, jelikož předmětné nemovitosti vlastnila
naposledy v roce 1991 a za dobu 17 let doznaly tyto podstatných změn v
souvislosti s různými dostavbami a nástavbami, které žalovaná na nemovitostech
provedla. Dokumentaci s výměrami užívaných ploch jí žalovaná předala až v roce
2008. Není tak podle ní rozhodné, že znala rozsah (podlahovou plochu)
nemovitostí k roku 1991, ani to, že nemovitosti sledovala a věděla o
prováděných dostavbách. Rozhodující pro určení počátku běhu subjektivní
promlčecí doby totiž je, kdy zjistila údaje, v jakém rozsahu byly nemovitosti v
období let 1998 až 2008 žalovanou užívány, a to bylo až v roce 2008, kdy jí
žalovaná nemovitosti předala. Dále odvolacímu soudu vytkla, že posouzení znaků
úmyslu žalované vztahoval a posuzoval k roku 1991, namísto správného roku 1998. V závěru dovolání akcentuje s odkazem na hospodářskou smlouvu, že vztah mezi
účastnicemi měl být posouzen podle ustanovení obchodního zákoníku. S ohledem na
shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné. Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním
– zabýval tím, zda je naplněn dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, tedy
prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru, že právo žalobkyně na vydání
bezdůvodného obohacení za období více než dvou let před podáním žaloby je v
důsledku uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby promlčeno, neboť tato
lhůta jí počala plynout již v roce 1996, kdy žalobkyně podala žalobu na určení
vlastnického práva. O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný
právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Soudní judikatura je ustálena v názoru, že při posuzování počátku běhu
subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen
předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a kdo je získal, rozhodující je proto subjektivní
moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro
uplatnění jeho práva (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000,
sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či ze dne
25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, posledně zmíněný uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 442, svazek 5/2001). Pro počátek
běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení se tedy vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoli jen předpokládaná
vědomost oprávněného. K té dochází v okamžiku, kdy oprávněný zjistí takové
skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného,
přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na
jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho
výši. Jako vhodné se jeví připomenout, že v projednávané věci se jedná o případ
bezdůvodného obohacení získaného užíváním nemovitostí bez právního důvodu,
neboť hospodářská smlouva, na jejímž základě měla žalovaná nabýt vlastnické
právo k předmětným nemovitostem (které v důsledku její neplatnosti následně
užívala bez právního důvodu), byla soudem (v řízení zahájeném z podnětu
žalobkyně v roce 1996 žalobou na určení vlastnictví) prohlášena za absolutně
neplatnou. Nelze přitom ani opomenout, že žalovaná se ve zmíněném řízení vydání
takového rozhodnutí (určujícího vlastnické právo k nemovitostem ve prospěch
žalobkyně) bránila. K pravomocnému určení vlastnického práva žalobkyně k
předmětným nemovitostem přitom došlo až dne 19.
února 2008, a to rozsudkem
Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2004, sp. zn. 15 C 162/96, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. listopadu 2008, sp. zn. 12 Co 1086/2006. Zabýval-li se proto odvolací soud určením zmíněného subjektivního momentu
vědomosti dovolatelky o tom, kdo se na její úkor bezdůvodně obohacuje (a v
jakém rozsahu), a přitom dovodil, že žalobkyně musela minimálně již v roce 1996
(tj. v době podání žaloby na určení vlastnického práva k předmětným
nemovitostem) vědět, kdo se na její úkor bezdůvodně obohacuje a v jakém
rozsahu, když se proti tomuto subjektu domáhala určení svého vlastnického
práva, odpovídá tento jeho závěr ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž
se není důvodu odchýlit ani v posuzovaném případě, přičemž v posuzovaném
případě nelze ztrácet ze zřetele, že se užívání nemovitostí a s tím související
bezdůvodné obohacení odvíjí od realizace vlastnického práva. Lze proto souhlasit s odvolacím soudem, který na základě skutkových zjištění
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že minimálně již v roce 1996 (tj. v době,
kdy podala žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem) žalobkyně znala
skutkové okolnosti umožňující dovodit absolutní neplatnost hospodářské smlouvy,
když v žalobě na určení vylíčila důvody neplatnosti této smlouvy, a tedy měla
vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě, která se na její úkor
obohatila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28
Cdo 3977/2007, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3169/2012, ze dne 18. 1. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 446/2009, nebo
jeho rozsudky ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1065/2012, a ze dne 22. 2
2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012). Namítá-li, že nevěděla, zda tyto osoby mají
subjektivitu, je její tvrzení v rozporu s tím, že v roce 1996 se vůči nim
domáhala určení vlastnictví k nemovitostem. Totéž pak platí i pro závěry
odvolacího soudu o vědomosti žalobkyně o rozsahu bezdůvodného obohacení, neboť,
jak správně poukázal odvolací soud, žalobkyně byla do roku 1991 (předchozím)
vlastníkem nemovitostí, a znala tak potřebné údaje pro stanovení rozsahu
bezdůvodného obohacení, přičemž případná její nevědomost se mohla vztahovat
toliko jen k výměře přístaveb prováděných žalovanou, o kterých však žalobkyně
věděla a jejich provedení se snažila zabránit. Odvolací soud tak na základě
provedeného dokazování dospěl ke správnému závěru, že o vzniku bezdůvodného
obohacení (rozsahu) a osobě, která se na její úkor bezdůvodně obohacuje, měla
žalobkyně vědomost nejpozději v roce 1996. S ohledem na právě uvedené se tak stává irelevantní námitka, že o rozsahu
bezdůvodného obohacení a osobě, která je na její úkor získala, se žalobkyně
dozvěděla až po právní moci rozsudku deklarujícího její vlastnické právo k
předmětným nemovitostem, a proto právo na vydání bezdůvodného obohacení mohla u
soudu uplatnit až po pravomocném určení jejího vlastnického práva k
nemovitostem. Dovolává-li se pak žalobkyně závěrů z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2003, sp. zn.
33 Odo 766/2002, je třeba opět souhlasit s odvolacím
soudem, že konkrétní úvahy dovolacího soudu o počátku běhu subjektivní
promlčecí doby (tj. o určení subjektivního momentu vědomosti o okolnostech,
které jsou rozhodující pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení) v
tomto rozhodnutí uvedené nelze na nyní projednávanou věc aplikovat, neboť v
citované věci byly závěry přijaty ve vztahu k bezdůvodnému obohacení
(investicím do nemovitosti) vzniklému na základě smlouvy, od níž bylo
odstoupeno, přičemž v právě projednávané věci se jedná o bezdůvodné obohacení
vzniklé plněním bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.), a jde proto o případ
zcela odlišný. Dále nelze přehlédnout, že část námitek žalobkyně vztahujících se k okamžiku
vědomosti o tom, kdo se na její úkor bezdůvodně obohatil a v jakém rozsahu,
tvoří námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
přičemž za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je
třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř.,
protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002). Takovýmito nedostatky však rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k
ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. rozhodně netrpí. Soud se totiž
soustředil na nalézání podstatných skutečností z hlediska aplikované právní
normy. Při objasňování vážícím se k okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí
doby vzal v úvahu pouze skutečnosti vyplývající z provedených důkazů, z nichž
žádný nepominul, při jejich hodnocení postupoval způsobem předepsaným
ustanovením § 132 o. s. ř. a přihlédl ke všemu, co za řízení vyšlo najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci. Zmíněnými námitkami uplatněný dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy naplněn není. K námitce žalobkyně o obchodní povaze závazkového vztahu mezi účastníky je
vhodné uvést následující. Již v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo
383/2001 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod
číslem 198), Nejvyšší soud uzavřel, že je-li vztah z bezdůvodného obohacení
vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je
promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.). Současně však vysvětlil, že k
závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu
(§ 451 odst. 2 obč.
zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný
předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na
základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 a §
262 obch. zák. Z ustanovení § 261 odst. 2, věty první, obch. zák. (jehož
aplikace se zde nabízí) je zřejmé, že třetí částí obchodního zákona se řídí
rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování
veřejných potřeb. Posuzovaný případ přitom nenaplňuje kritéria věcného vymezení
vztahů, na něž lze citované ustanovení aplikovat, neboť nelze uzavřít, že by se
jednalo o vztah, v jehož rámci by byla zabezpečována určitá veřejná potřeba,
přičemž žalobkyně skutečnosti, jež by tomu měly nasvědčovat, ani netvrdí (tím
méně prokazuje). Je proto zřejmé, že tento požadavek v posuzovaném případě
splněn není. Ze shora uvedeného důvodu je pak posouzení vztahu účastníků jako
občanskoprávního zcela správné a aplikaci ustanovení § 107 obč. zák. nelze
ničeho vytknout. Pokud jde o námitky vztahující se k délce objektivní promlčecí doby, je třeba
uvést, že na takovémto závěru (tj. zda v projednávané věci činí objektivní
promlčecí doba tři nebo deset let) napadené rozhodnutí založeno není, jelikož
vychází z toho, že došlo k promlčení části žalobkyní uplatněného práva z důvodu
marného uplynutí subjektivní promlčecí doby, a není proto podstatné, jestli ve
vztahu k této části práva ještě běžela objektivní promlčecí doba či jaká byla
její případná délka. S ohledem na shora uvedené proto Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl
dle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. Podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před
středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud rozhodl o náhradě nákladů
dovolacího řízení, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na
náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu