28 Cdo 1065/2012

28 Cdo 1065/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka

Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní

věci žalobce: EKO UNIBAU a. s. Praha, IČ: 63483866, se sídlem v Praze 2, Ječná

25, zastoupen JUDr. Jiřím Horákem, advokátem ve Zlíně, Lešetín IV/708, proti

žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, jednající Úřadem pro

zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží

42, o zaplacení 29.793.450,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve

Zlíně pod sp. zn. 9 C 420/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského

soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 1. 12. 2011, č. j. 60 Co 411/2011-181,

Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 1. 12. 2011,

č. j. 60 Co 411/2011-181, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25.

5. 2011, č. j. 9 C 420/2009-128, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k

dalšímu řízení.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně výše označeným byl

ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 5. 2011, č.

j. 9 C 420/2009-128, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 29.793.450,- Kč s

úrokem z prodlení od 20. 3. 2009 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené ČNB

zvýšené o 7 procentních bodů a vždy takto stanovené znovu k prvnímu dni dalšího

kalendářního pololetí. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto

o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich úhradě ve výši 3.382,35 Kč je

povinen žalobce ve prospěch žalovaného.

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení výše

specifikované částky jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem

žalovaného. Právní předchůdce žalobce EKO-UNIBAU, spol. s r. o. uzavřel dne 25.

2. 1994 s Českou republikou, zastoupenou Okresním soudem ve Zlíně, smlouvu o

převodu nemovitostí, a to ideální 22/25 pozemku na parc. č. 1/4 - zastavěná

plocha s budovou na něm stojící, zapsaných pro obec a kat. úz. Z. na LV č.

3901. Mezi těmito účastníky byla dále uzavřena smlouva o výstavbě nové budovy –

přístavby Okresního soudu, v níž se právní předchůdce žalobce zavázal ke stavbě

objektu. Na základě uzavřených smluv byl proveden vklad do katastru nemovitostí

a právní předchůdce žalobce byl zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí.

Dne 26. 10. 2006 nabyl právní moc rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve

Zlíně, č. j. 60 Co 218/2006-269, kterým bylo určeno, že výlučným vlastníkem

předmětných nemovitostí je Česká republika. Na základě žaloby státu byla

konstatována neplatnost smlouvy o převodu nemovitostí z roku 1994, a to z

důvodů, že byla podepsána předsedou Okresního soudu ve Zlíně JUDr. Holcmanem

jako osobou neoprávněnou a dále proto, že byla neurčitá v části ujednání o

předmětu plnění. Vznik nyní k náhradě požadované škody a její výši žalobce

dovodil z provedených stavebních prací na objektu a dalších nákladů spojených s

realizací výstavby ve výši 8.880.560,- Kč, jakož z ušlého zisku ve výši

20.972.800,- Kč v podobě předpokládaných výnosů za pronájem nebytových prostor.

Stát škodu zavinil podle žalobce tím, že pochybil jak při jednání o konkrétních

podmínkách smlouvy, což mělo za následek její neplatnost, tak i při delegování

neoprávněné osoby k podpisu smlouvy.

Soud prvního stupně žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že nárok

uplatněný žalobcem nelze podřadit pod ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Uvedl,

že stát v případě uzavření předmětné smlouvy nebyl v pozici vykonavatele

veřejné moci, ale rovnocenného účastníka smluvního vztahu ve smyslu § 21 obč.

zák. Soud se proto dále nezabýval výší nároku žalobce a jeho důvody po věcné

stránce; proto také zamítl návrh žalobce na výslech jím navržených svědků a

provedení důkazu obsahem spisu Krajského soudu v Brně, Spr 1995/1998 a dalších

správních spisů jemu předcházejících.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přestože soud

prvního stupně věc nesprávně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992

Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Přitom k nesprávnému úřednímu

postupu mělo podle žalobce dojít v roce 1994, tedy za účinnosti zákona č.

58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo

jeho nesprávným úředním postupem, a soud prvního stupně se opomněl zabývat tím,

zda nebylo namístě posoudit uplatněný nárok podle dříve platného zákona. Soud

uvedl, že podmínky pro vznik odpovědnosti podle obou znění předmětných předpisů

jsou založeny na stejných principech, tudíž soud prvního stupně posoudil věc

správně. K tomu dodal, že „se nabízí“ posouzení nároku žalobce podle § 373

obch. zák. V dané věci však nebylo možné dovodit, že by škoda byla způsobena v

důsledku porušení povinnosti žalovaného ze závazkového právního vztahu.

Předmětná smlouva o převodu nemovitostí byla shledána absolutně neplatnou, tj.

s účinky ex tunc, jelikož její obsah byl neurčitý a za Českou republiku ve věci

jednala nesprávná organizační složka. Navíc v situaci, kdy žalobce smlouvu

akceptoval, nemohl dále tvrdit, že žalovaný odpovídá za to, že připravil k

podpisu smlouvu, která byla neplatná. S ohledem na tyto závěry se odvolací soud

dále nezabýval ostatními skutečnostmi, například „existencí dalšího řízení

vedeného mezi stejnými účastníky u Okresního soudu v Kroměříži o 17.000.000,-

Kč. Odvolací soud dále uvedl, že si je vědom, že soud prvního stupně měl

doplnit věc jak po stránce skutkových tvrzení, tak i důkazních návrhů a v tomto

měl poučit žalobce podle § 118a o. s. ř. S ohledem na zásadu ekonomie řízení se

již těmito nedostatky nezabýval, neboť podle soudu nemohly mít vliv na výsledek

řízení.“

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho

přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a

jako důvody uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci a nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že je ve věci nutné posoudit,

zda byla smlouva JUDr. Holcmanem podepsána o jeho vlastní vůli, nebo se tak

stalo na základě rozhodnutí jeho nařízených, tj. ministerstva spravedlnosti a

Krajského soudu v Brně; tedy zabývat se tím, co předcházelo podpisu na smlouvě.

Soudy se též nezabývaly podle žalobce tím, zda pod pojem nesprávný úřední

postup (tedy jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu,

dojde-li přímo při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných

právními normami pro počínání státního orgánu) nespadá i zákon č. 436/1991 Sb.,

o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a

odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky. Dovolatel též vznesl

námitku ohledně podjatosti soudce JUDr. Kopřivy. Žalobce se jako dodavatel

stavebních prací dostal do sporu s Okresním soudem ve Zlíně, v důsledku čehož

prohlásili soudci Okresního soudu ve Zlíně, že se z důvodu podjatosti považují

za vyloučené ve vztahu k dovolateli ze všech kauz; tento postup měl zachovat i

JUDr. Kopřiva. Na závěr dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a

vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání

v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání

dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací

důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly

uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,

jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.

(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního

stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce

zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve

věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která

je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka

posouzena jinak.

Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., tedy zákona

účinného v době uzavření předmětné smlouvy, stát odpovídá za škodu způsobenou v

rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace nesprávným

úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. V nyní platné právní úpravě je

předmětné ustanovení vtěleno do § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož

stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při

výkonu státní moci.

Přestože zákon účinný v době uzavření předmětné smlouvy nehovoří přímo

o výkonu veřejné moci, je plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské

organizace pod tento pojen možné podřadit. Zákon přímo definici toho, co je

výkonem veřejné moci, nepodává. Za její výkon je obvykle považováno vnucování

vůle vyjadřující státní (resp. veřejný) zájem jednotlivcům, sociálním skupinám

i celé společnosti. O výkon státní (veřejné) moci oproti tomu nepůjde tam, kde

stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních

vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními (srov. Vojtek, P.

Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2007, s. 17 n.).

Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o

právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o

jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v

rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu

nezávisí od vůle subjektu (srov. usnesení Ústavního osudu ze dne 25. 11. 1993,

sp. zn. II. ÚS 75/93).

Nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.

s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem

prvního stupně postiženo vadou. To platí i tehdy, měla-li absence takového

poučení původ v jiném právním posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002).

V jiné věci projednávané Nejvyšším soudem nebyl dovolatel ze strany

soudu prvního stupně vyzván k doplnění svých tvrzení a označení důkazů podle §

118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za účelem náležitého prokázání důvodnosti jeho

nároku. Tím, že soud prvního stupně zaujal pro dovolatele příznivý, ale podle

odvolacího soudu nesprávný právní názor, aniž by se blíže zabýval skutečnostmi

rozhodnými pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, byl dovolatel

zbaven možnosti doplnit na základě vyzvání soudu potřebná tvrzení a podpořit je

patřičnými důkazními prostředky. Poučovací povinnost zakotvená v § 118a o. s.

ř. je chápána jako objektivní, nezávislá na tom, zda se soud prvního stupně

vzhledem ke svým zjištěním a právnímu hodnocení o potřebě poučit účastníky

vůbec dozvěděl (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp.

zn. 29 Odo 850/2001, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 209,

ročník 2003). Neposkytl-li tedy soud prvního stupně pro své odlišné právní

posouzení věci poučení žalobci, ačkoliv se tak mělo stát, je řízení zatíženo

vadou, i když potřeba poučit účastníky a vyzvat je k náležitému vylíčení

rozhodných skutečností vyšla najevo až v odvolacím řízení (srov. rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, příp. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3007/2009). Odvolací soud

pak pochybil, nezjednal-li v souladu s ustanovením § 213b o. s. ř. nápravu

tohoto stavu tím, že by dovolateli sám poskytl poučení podle § 118a o. s. ř. o

potřebě tvrdit a důkazně podložit jeho nárok v souladu s právním názorem

odvolacího soudu, zvážil možné doplnění dokazování v mezích vyplývajících z §

205a a 211a o. s. ř. a následně změnil, zrušil či potvrdil rozhodnutí soudu

prvního stupně. Odvolací soud tedy neodstraněním nedostatku spočívajícím v

nedostatečném poučení účastníků o jejich procesních povinnostech zbavil

dovolatele možnosti tvrdit a prokázat všechny rozhodné skutečnosti, a zatížil

tak řízení vadou, jež v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu může

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, publikované v Souboru

civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2610, sešit 29/2004,

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003,

publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C

2911, sešit 30/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28

Cdo 1271/2011).

Podle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp.

zn. 31 Cdo 678/2009, rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových

zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou

hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu posoudit

důvodnost nárokupodle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení.

Odvolací soud v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že ve věci

nejsou dány podmínky pro aplikaci zákona č. 58/1969 Sb. Česká republika, resp.

Okresní soud ve Zlíně zastupující stát byl při uzavírání smlouvy o převodu

nemovitostí v roce 1994 rovnocennou smluvní stranou jako právní předchůdce

žalobce. Právní vztah mezi státem a právním předchůdcem žalobce, resp. nyní

samotným žalobcem nevykazuje znaky výkonu veřejné moci uvedené výše; proto ani

neplatnost smlouvy nemůže mít za následek nesprávný úřední postup státu.

Vztaženo na právní úpravu platnou ke dni uzavření smlouvy, stát smlouvu

neuzavíral v rámci plnění úkolů státních orgánů, ale jako subjekt

soukromoprávních vztahů s cílem převést nemovitost na právního předchůdce

žalobce s tím, že ten zrealizuje potřebnou přístavbu k budově soudu. Obě strany

smlouvy v rámci uzavření předmětné smlouvy měly rovnocenné, resp. ani jednu ze

strany značně nezvýhodňující podmínky, práva a povinnosti.

Nejvyšší soud se však nemůže ztotožnit s některými závěry odvolacího

soudu. Považuje za nutné znovu zkoumat, podle jakého právního předpisu, resp.

pod režim jaké právní úpravy má být nárok žalobce posouzen. Odvolací soud se

přiklonil k postupu podle zákona č. 58/1969 Sb. s odůvodněním, že odpovědnost

státu za škodu má být posuzována k datu, kdy mělo dojít k nesprávnému úřednímu

postupu žalovaného v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy, tedy 25. 2.

1994. Poté, co odpovědnost státu ve věci nedovodil (viz výše), posoudil nárok

žalobce podle § 373 obch. zák., upravující náhradu škody vzniklou v důsledku

porušení povinnosti ze závazkového vztahu. Ani v tomto případě však odpovědnost

žalovaného za škodu neshledal a připustil i možnost promlčení nároku.

Nejvyšší soud pokládá závěry soudu o promlčení nároku za předčasné.

Otázka počátku běhu promlčecí lhůty totiž bezprostředně souvisí s právním

posouzením věci, tedy, zda bude věc posouzena podle zákona č. 58/1969 Sb., č.

82/1998 Sb., obchodního (náhrada škody) či občanského zákoníku (bezdůvodné

obohacení). To však soudem nebylo přesvědčivě odůvodněno. Ve věci není

postaveno najisto, jaké datum je rozhodující pro posouzení, jaká právní úprava

má být ve věci použita.

Z judikatury Nejvyššího soudu k bezdůvodnému obohacení zdůrazňuje

dovolací soud, že závěry z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní

promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě

skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a

kdo je získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění

práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní

moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro

uplatnění jeho práva u soudu (Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích ze dne

31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo

766/2002, jakož i v rozsudku ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99,

uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C

442). Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž

lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V případě bezdůvodného

obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.) je rozhodující

subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit,

že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005). Není významné, zda oprávněný má

takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové

okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007). Významným

momentem tedy může být i rozhodnutí, kterým byla v jiném řízení deklarována

neplatnost smluvního vztahu mezi účastníky.

Dovolací soud dále poukazuje na okolnost, že u Okresního soudu v

Kroměříži má být vedeno řízení mezi týmiž účastníky (žaloba o 17.000.000,- Kč).

Nejvyššímu soudu nejsou v tomto ohledu známy jakékoliv podrobnosti a je toho

názoru, že soudy nižších instancí se musí tímto aspektem případu zabývat. Pokud

by bylo současně vedeno mezi účastníky jiné řízení, mohlo by to mít přímý dopad

i na nyní projednávanou věc a její rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovodil jak přípustnost dovolání, tak i

jeho důvodnost. Proto zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek

soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud svými závěry bezprostředně navazuje

a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za

středníkem, odst. 3 o. s. ř.).

Soud prvního stupně, kterému je věc vrácena k dalšímu řízení, v něm

bude zkoumat, podle jaké právní úpravy bude věc posuzována a tento svůj závěr

dostatečně přesvědčivě odůvodní. Zejména se bude jednat o posouzení, zda ve

věci nejsou dány předpoklady pro postup podle obchodního či občanského

zákoníku; pokud k tomuto závěru nedospěje, posoudí, podle jakého znění zákona o

odpovědnosti státu za škodu bude věc posuzována, zda podle zákona č. 58/1969

Sb. nebo č. 82/1998 Sb. Soud zváží mj. to, zda je ve věci určující datum

uzavření předmětné smlouvy či okamžik určení její neplatnosti rozhodnutím soudu.

Soud prvního stupně, kterému je věc vrácena k opětovnému projednání, bude

postupovat v návaznosti na výše uvedené závazné právní názory Nejvyššího soudu

(§ 243d odst. 1 a návazná ustanovení o. s. ř.).

O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. listopadu 2012

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu