Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud v rámci již skončeného řízení o ústavní stížnosti Jiřího Krejčíka, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, a ústavní stížnosti prof. Jiřího Krejčíka, na základě procesního nástupnictví Vlasty Krejčíkové, Anny Štěpkové a Jiřiny Vaculíkové, všechny zastoupeny JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3612/2010-355, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5 2010 č. j. 62 Co 124/2010-319 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2009 č. j. 13 C 85/2001-263, rozhodl o návrzích stěžovatelek Mgr. Anny Štepkové a Jiřiny Vaculíkové na opravu písařské chyby v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 143/11
ze dne 1. 9. 2014, takto:
Návrh na provedení opravy v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 143/11
ze dne 1. 9. 2014 se zamítá.
V záhlaví uvedené stěžovatelky se svým podáním ze dne 2. 7. 2014 obrátily na Ústavní soud s návrhem na provedení opravy písařské chyby v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 143/11
ze dne 1. 9. 2019. Při tom požadovaly, aby Ústavní soud ve výroku svého citovaného nálezu doplnil do části označené II. ke specifikaci rušeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2009 č. j. 13 C 85/2001-263 tato slova: „vyjma výroků uvedených pod body II., IV., VI. a VIII.“ Stěžovatelky poukázaly na to, že odvolací a dovolací soudní řízení se vedlo jen ohledně ostatních nároků žalobců a že se vůbec proti výrokům vedeným pod body II., IV., VI. a VIII. jejich právní předchůdci neodvolávali. Stěžovatelky se domnívají, že tedy Ústavní soud nemohl ve svém výroku zrušit celý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2014, ale jen výroky, které byly dále předmětem přezkumu odvolacího a dovolacího soudu.
Ústavní soud je v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn aplikovat § 164 občanského soudního řádu, který stanoví: „Předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.“. K rozhodování o této věci přistoupila soudkyně JUDr. Kateřina Šimáčková, která byla v době rozhodnutí o uvedeném nálezu Ústavního soudu předsedkyní senátu, který vydal nález, jehož opravy se stěžovatelky domáhají.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se nejedná o zákonem předvídanou písařskou chybu. Stěžovatelé se svou původní ústavní stížností v řízení před Ústavním soudem domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2009, aniž by snad svůj návrh ve vztahu k tomuto rozhodnutí jakkoli zúžili. Jejich návrhu, tak jak byl podán, bylo Ústavním soudem v plném rozsahu vyhověno. Nyní se stěžovatelky cestou dodatečného návrhu na opravu písařské chyby snaží změnit výrok nálezu Ústavního soudu, který v plném rozsahu odpovídá návrhu stěžovatelů, což však není možné. V posuzovaném případě došlo již jedenkrát k písařské opravě (usnesením ze dne 16. 9. 2014), protože soud nesprávně v záhlaví uvedl specifikaci rušeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Nyní posuzovanému návrhu však nelze vyhovět, neboť jím stěžovatelky přehodnocují sám obsah ústavní stížnosti, což po skončení řízení není možné.
Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud rozhodl tak, že výše popsaný návrh stěžovatelek zamítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Pavel Rychetský, v.r.
předseda Ústavního soudu
8. Nejvyšší soud připomenul, že jeho usnesením bylo odmítnuto dovolání pro nepřípustnost, protože odvoláním (správně má být "dovoláním") napadený rozsudek městského soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným, a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále doplnil, že v dané věci jde o závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení, že odpovědnost za bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru (pozn.: Ústavní soud připomíná, že závazkový vztah vznikající z bezdůvodného obohacení není odpovědnostním právním vztahem) a protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění nepatří k předpokladům vzniku tohoto závazkového vztahu, rozhodující je pouze to, že stav obohacení vznikl; z tohoto důvodu není tvrzení stěžovatele, že ke vzniku zjištěného protiprávního stavu přispěl i právní předchůdce žalobce, relevantní. Porušení práva na spravedlivý proces neshledává ani v postupu soudů nižších stupňů při určení rozsahu bezdůvodného obohacení. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
9. Městský soud plně odkázal na svůj rozsudek a dodal, že je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Má za to, že nedošlo k porušení žádného práva zajištěného Listinou, a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
10. Obvodní soud také plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a ztotožnil se s argumentací uvedenou v rozhodnutích soudů vyšších stupňů; pokud jde o napadený postup při vypracování znaleckého posudku, odkázal na výpověď znalce. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti do vyjádření nezařadil.
11. Z osob, které v řízení před obecnými soudy vystupovaly v pozici žalobců a v řízení o ústavní stížnosti by přicházely v úvahu jako vedlejší účastníci, tj. Ing. Milan Babický, Alena Adámková, Petr Vlček, Andrea Ferancová a Kamila Babická, reagovaly na výzvu k vyjádření první tři z nich, kdy samostatnými podáními sdělily soudu, že se nehodlají vzdát postavení vedlejšího účastníka a že nesouhlasí s upuštěním od případného ústního jednání (druhá a třetí osoba sdělily, že podle vyjádření advokáta, který je bude zastupovat, JUDr. Ivo Palkosky tak nemusí činit prostřednictvím právního zástupce). Ve výzvě k vyjádření byly tyto osoby výslovně upozorněny na nutnost právního zastoupení, protože tomuto požadavku nevyhověly a řídily se zjevně nesprávným poučením advokáta, Ústavní soud k jejich stanovisku nepřihlédl. Čtvrtá a pátá osoba na výzvu k vyjádření nereagovaly.
12. Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelům, kteří následně využili svého práva k replice. První z nich stručně připomenul, že účastníci především odkazují na své rozsudky, resp. na jejich odůvodnění, dodal, že mu je známa judikatura Nejvyššího soudu ohledně objektivního charakteru bezdůvodného obohacení, a připomenul (s odkazem na dva nálezy Ústavního soudu) povinnost soudů pokusit se o nalezení spravedlivého řešení sporu a posuzovat individuální okolnosti též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Podle druhého stěžovatele je pro vyjádření účastníků příznačná zatvrzelost, s níž setrvávají na původních závěrech a nevěnují se patřičně obsahu ústavní stížnosti. Oba stěžovatelé setrvali na svých ústavních stížnostech.
13. V průběhu řízení o ústavní stížnosti zemřel druhý ze stěžovatelů, čímž ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Po posouzení, zda může být pokračováno v řízení s jeho právními nástupci, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014 č. j.
I. ÚS 143/11-54
, že v řízení bude pokračováno s jeho dědičkami, a to Vlastou Krejčíkovou, Annou Štěpkovou a Jiřinou Vaculíkovou. Právní nástupkyně stěžovatele udělily plnou moc k zastupování v řízení o ústavní stížnosti JUDr. Františku Schulmannovi.
14. Ze spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci, resp. u některých jejich právní předchůdci, (původně 4 samostatnými žalobami podanými v roce 2011, posléze spojenými do společného řízení) se vůči stěžovatelům domáhali zaplacení specifikované finanční částky za užívání místností tvořících společné části domu, jehož jsou spoluvlastníky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Svůj nárok klasifikovali užíváním místností bez právního důvodu, tj. žalovali z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatelů, a v průběhu řízení opakovaně upřesňovali jeho výši. Obvodní soud ustanovil znalce, jemuž uložil určit výši obvyklého měsíčního nájemného za užívání místností (bytu) situovaného v suterénu předmětného domu. Znalec vypracoval znalecký posudek, ve kterém připomenul, že podle předložených dokladů vznikají pochybnosti o účelu užívání místností (podle nájemních smluv jako sklad, nebytový prostor), a zdůraznil, že není oprávněn řešit právní záležitosti, proto vychází ze zadání soudu, který zřejmě vycházel ze skutečnosti, že došlo ke změně užívání z nebytových prosto na byt, ale že k těmto úvahám on sám nemá potřebné podklady. Přílohou znaleckého posudku je i hospodářská smlouva z roku 1980, kterou LBD v Praze přenechalo Jiřímu Krejčíkovi do dočasného užívání nebytové místnosti, jež měly být užívány jako sklad. Po obsáhlém dokazování vydal obvodní soud dne 23. 9. 2009 rozsudek č. j. 13 C 85/2001-263, kterým uložil stěžovatelům povinnost solidárně zaplatit jednotlivým vedlejším účastníkům konkrétní částky, žalobu částečně zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud vzal za prokázané, že stěžovatelé užívali bez právního důvodu původní domovnický byt v suterénu domu, a to podle kolaudačního rozhodnutí z roku 1923 a tento stav vzal za rozhodný pro posouzení povahy předmětných prostor, tudíž se na úkor vedlejších účastníků bezdůvodně obohatili, a při určení výše bezdůvodného obohacení soud vycházel ze znaleckého posudku. Každý ze stěžovatelů podal proti prvostupňovému rozsudku odvolání (resp. proti některým z výroků), v nichž zejména brojili proti určení povahy užívaných místností a od nich odvozeného znaleckého posudku, včetně postupu při jeho zpracování. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2010 č. j. 62 Co 124/2010-319 napadené výroky rozsudku obvodního soudu potvrdil; v odůvodnění reagoval na jednotlivé námitky stěžovatelů, kromě jiného neshledal důvodnou námitku stěžovatelů, že soud prvního stupně nepřihlédl ke stavu sporných prostor, a uzavřel, že soud prvního stupně správně určil výši bezdůvodného obohacení, když vyšel ze závěrů znaleckého posudku, který vypočetl obvyklé nájemné, za které by žalobci mohli prostory za srovnatelných podmínek v dané lokalitě pronajímat jako byt. První stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu tzv.
nenárokové dovolání, jehož přípustnost zakládal na námitkách vůči charakteru užívaných prostor, které sice byly kolaudovány v minulosti jako byt, avšak on se stal jejich nájemcem na základě hospodářské smlouvy, jejíž obsah nemohl ovlivnit, přitom protiprávní stav byl způsoben právním předchůdcem žalobců, a připomínal zásadu, podle které nikdo nesmí mít prospěch z vlastního protiprávního jednání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3612/2010-355 dovolání odmítl jako nepřípustné.
15. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba - v obecné rovině - rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
17. Ústavní soud se z těchto důvodů zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a z tohoto zorného úhlu konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Podstatu sporu vedlejších účastníků a stěžovatelů před obecnými soudy tvoří posouzení výše bezdůvodného obohacení, které stěžovatelům vzniklo užíváním prostor přidělených původně jako nebytový prostor, byť v minulosti kolaudovaných jako byt. Jestliže při určení výše bezdůvodného obohacení soudy vycházely z toho, že předmětné prostory jsou bytem a podle znaleckého posudku byla výše bezdůvodného obohacení určená jako výše nájemného bytu v místě a čase obvyklého, aniž by přihlédly ke skutečnému stavu užívání, který měly zohlednit již v zadání znaleckého posudku, posoudily věc v rozporu s principy spravedlivého procesu. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2526/98, který - byť v "opačném gardu" - akcentuje skutečný důvod užívání před formálně právní povahou užívaných prostor: "Plnění, které je povinen vydat obohacený, jemuž vznikl prospěch užíváním nebytových prostor k bydlení bez právního důvodu, musí vycházet z hodnoty nájemného k bytu." Při aplikaci tohoto přístupu na věc stěžovatelů pak je spravedlivé, aby při stanovení výše plnění, kterou jsou povinni vydat vedlejším účastníkům, vycházely obecné soudy nikoliv z hodnoty nájemného k bytu, ale z hodnoty nájemného k nebytovým prostorům.
19. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.