23 Cdo 2382/2017-219
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve
věci žalobkyně GKB Servis, s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích 2,
Volejbalistů 1793/1, PSČ 370 01, IČO 26016265, zastoupené JUDr. Petrem
Neubauerem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, PSČ 370
01 proti žalovanému R. P., nar. XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr.
Janou Smilovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř.
1321/1, PSČ 370 01, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného České
pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 75/16, PSČ 110 00,
IČO 45272956, o zaplacení částky 169 029,17 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 105/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2.
2017, č. j. 19 Co 91/2017-202, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2017, č. j. 19 Co
91/2017-202, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11.
2016, č. j. 15 C 105/2016-178, ve výrocích pod body III, IV a V se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j.
15 C 105-2016-178, zastavil řízení ohledně částky 10 370 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 9. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem
I), zastavil řízení ohledně částky 9 370 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z této částky od 26. 9. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl
žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 149 289,17 Kč se zákonným úrokem
z prodlení z této částky od 26. 9. 2015 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně a
náklady na uplatnění pohledávky ve výši 4 800 Kč (výrok pod bodem III) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V). Soud prvního stupně zjistil, že společnost HOCHSTAFFL – užitková
vozidla s.r.o. pronajala na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne
15. 5. 2000 žalobkyni nebytové prostory o podlahové ploše 30,7 m2 – kancelář XY
na adrese XY. Dne 23. 6. 2013 došlo u žalobkyně v předmětné kanceláři k
pojistné události, když pronajatá kancelář byla vyplavena, následkem čehož
došlo k poškození kancelářské techniky a vybavení kanceláře. K této škodné
události došlo v důsledku vadně prováděné rekonstrukce střechy, kterou prováděl
žalovaný na základě smlouvy o dílo uzavřené s p. M. D., který měl jako hlavní
dodavatel uzavřenu smlouvu o dílo se společností AGRO- HOCHSTAFFL. Objednatel
M. D. si u zhotovitele – R. P. objednal provedení rekonstrukce střechy v
objektu XY, v období od 17. 6. do 17. 7. 2013. Ke škodě došlo v důsledku
porušení závazkového vztahu mezi žalovaným a p. D. V rámci rekonstrukce byla
střecha zakryta fólií, přesto dne 23. 6. 2013 došlo k zatečení do objektu, když
příčinou bylo podle likvidační zprávy pojišťovny nejspíše prošlápnutí fólie. Soud prvního stupně s odkazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1479/2005, dovodil, že odpovědnost
subdodavatele (žalovaného) vůči poškozenému, kteří spolu nebyli v žádném
právním vztahu, je založena ustanovením § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (dále jen „občanský zákoník“ či „obč. zák.“), jelikož je to právě
žalovaný, který měl škodu způsobit a nese za ni odpovědnost. Soud dospěl k
závěru, že odpovědnostní vztah mezi žalobkyní a žalovaným se řídí občanským
zákoníkem a že jej nelze podřadit pod ustanovení § 373 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“ či „obch. zák.“). Soud prvního
stupně označil jako zcela extrémní judikaturní závěr obsažený v rozhodnutí R
56/04 o tom, že právo na náhradu škody může mít i třetí osoba, pokud je
porušením závazkových práv dotčena. Podle soudu nejde snad o to, že možnost
náhrady škody by měla být v těchto případech vyloučena, je však zcela v rozporu
s ustanoveními obchodního zákoníku podřazovat tuto náhradu škody § 373 a násl. obch. zák. V takovém případě by bylo namístě postupovat podle předpisů o obecné
náhradě škody, jak je upravena v § 420 obč. zák., kde okruh možných povinností,
jež mohou být porušeny s následkem vzniku povinnosti nahradit škodu, nijak
omezen není. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za
2 roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Žalobkyně měla vědomost o škodě, a kdo za ni odpovídá, nejpozději v září 2013,
nárok na náhradu škody však uplatnila až 23. 2. 2016. Nárok žalobkyně byl tedy
promlčen, neboť nebyl uplatněn do září 2015, soud proto žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 9. 2. 2017, č. j. 19 Co 91/2017-202, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem III potvrdil, výroky pod body IV a V o náhradě nákladů řízení
změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový
stav věci a tento skutkový stav také správně právně hodnotil. Žalobkyně se po
žalovaném domáhala zaplacení částky 149 289,17 Kč s příslušenstvím jako náhrady
škody s odůvodněním, že jí vznikla škoda zaviněním žalovaného, který prováděl
opravu střechy v objektu, ve kterém má žalobkyně pronajatou kancelář. Odvolací
soud vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, z níž lze podle jeho
názoru dovodit, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve
vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy. Podle odvolacího soudu
porušení povinnosti žalovaným je třeba považovat za porušení smluvní povinnosti
a podle judikatury je protiprávním úkonem i ve vztahu k žalobkyni jako
poškozené, ačkoliv ta není účastníkem smlouvy o dílo mezi M. D. a žalovaným
jako zhotovitelem. Podle odvolacího soudu z judikatury Nejvyššího soudu
nevyplývá, že i odpovědnostní vztah mezi žalobkyní jako poškozenou a žalovaným
jako škůdcem se má řídit obchodním zákoníkem. Z citované judikatury Nejvyššího
soudu vyplývá pouze to, že porušení smluvní povinnosti žalovaným je
protiprávním úkonem ve vztahu k žalobkyni jako poškozené, ačkoliv není
účastníkem smlouvy, a to pouze v tom smyslu, že je tím naplněn jeden z
předpokladů občanskoprávní odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. Podle
odvolacího soudu se z judikatury Nejvyššího soudu podává, že žalobkyně jako
poškozená se může domáhat náhrady škody po žalovaném jako škůdci i přesto, že s
ním není v žádném smluvním vztahu a že k porušení smluvní povinnosti došlo mezi
poškozeným a třetí osobou, v tomto případě objednatelem M. D. Porušení smluvní
povinnosti je však ve vztahu k poškozenému protiprávním úkonem žalovaného a tím
je splněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou
žalobkyni ve smyslu § 420 obč. zák. Odpovědnostní vztah se podle odvolacího
soudu řídí občanským zákoníkem, i promlčení je proto třeba posuzovat podle
občanského zákoníku. Soud prvního stupně tak správně posoudil uplatněný nárok
žalobkyně jako promlčený.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v
rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
pod bodem III. Podle žalobkyně je dovolání přípustné pro řešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně
(čl. IV dovolání), a dále pro řešení otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena (čl. V dovolání). Žalobkyně nesouhlasí se závěrem o tom, že jí uplatněná pohledávka byla
promlčena, neboť odvolací soud posuzoval odpovědnostní vztah mezi žalobkyní a
žalovaným podle občanského zákoníku, podle žalobkyně by měl být posouzen podle
obchodního zákoníku. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s
jejími námitkami směřujícími proti nesprávné aplikaci závěrů obsažených v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3.2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, soudem
prvního stupně. Dovolatelka na výše uvedené rozhodnutí odkazovala proto, aby
přesvědčila soud, že o porušení smlouvy se jedná i v případě, že poškozený je
třetí osoba, která není účastníkem sporu. Podle dovolatelky v nyní posuzovaném
případě byla předmětná smlouva mezi žalovaným a generálním zhotovitelem
uzavřena podle obchodního zákoníku, proto se i odpovědnostní vztah mezi
žalovaným a žalobkyní řídí obchodním zákoníkem. Dovolatelka dále odvolacímu
soudu vytkla, že nedostatečně odůvodnil, proč by se měl odpovědnostní vztah
mezi účastníky řídit občanským zákoníkem. Současně se vymezovala proti
hodnocení okresního soudu, který uvedl, že judikátní závěr (R 56/04), že právo
na náhradu škody může mít i třetí osoba, „pokud je porušení závazkových práv
dotčeno“, je zcela extrémní. Dovolatelka nesouhlasí s tvrzením soudu prvního
stupně, že by bylo v rozporu s předpisy obchodního zákoníku podřazovat tuto
náhradu škody ustanovení § 373 obch. zák. Podle dovolatelky skutečnost, že mezi oběma účastníky jde o porušení smluvní
povinnosti, judikoval již opakovaně Nejvyšší soud. Odkázala přitom na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1558/2010, ze
dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, a ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo
1417/2006. Pokud podle dovolatelky Nejvyšší soud judikoval, že porušení smluvní
povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není
účastníkem smlouvy, je jednoznačné, že žalovaný se porušením smlouvy s panem D. dopustil protiprávního úkonu vůči žalobkyni a protože se jedná o vztah mezi
dvěma podnikateli a navíc byla porušena smlouva mezi dvěma podnikateli, která
se řídí obchodním zákoníkem, musí se jednat o náhradu škody podle obchodního
zákoníku. V návaznosti na výše uvedené dovolatelka jako otázku v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu dosud neřešenou vymezila otázku, zda se může občanským
zákoníkem řídit odpovědnostní vztah mezi dvěma podnikateli, který plyne z
porušení smlouvy uzavřené v režimu obchodního zákoníku. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9.
2017) se
podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu
oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je
dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Na úvod svého právního posouzení Nejvyšší soud připomíná, že dovoláním lze
napadat pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Námitky dovolatelky směřované proti závěrům soudu prvního stupně, které
odvolací soud nepřevzal za své, nejsou z tohoto důvodu způsobilé založit
přípustnost dovolání.
Žalobkyně v dovolání mimo jiné uvedla, že její dovolání je přípustné pro řešení
otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013,
nebo v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo
publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval,
že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li být dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení nebo
jeho části. Argument, podle kterého se při řešení právní otázky „odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato otázka je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ - ve smyslu „která je dovolacím soudem
rozhodována jinak, než rozhodl odvolací soud“ - významově neodpovídá (ve smyslu
§ 237 o. s. ř.) požadavku, aby byla právní otázka „dovolacím soudem rozhodována
rozdílně“(srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka „je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané
právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v
dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) nedostála, neboť se z obsahu
dovolání nepodává, jaká právní otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně a z
jakých rozhodnutí toto rozdílné řešení vyplývá. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 32 Cdo 1558/2010, sp. zn. 25 Cdo
1417/2006, a sp. zn. 29 Odo 379/2001), neboť neposuzoval odpovědnost za škodu
způsobenou žalovaným žalobkyni podle obchodního zákoníku, když smluvní
povinnost, kterou žalovaný porušil, vyplývala z obchodněprávního závazku. Dovolatelkou citovaná rozhodnutí však neřeší otázku povahy odpovědnostního
vztahu mezi poškozeným a škůdcem, tj. zda se jedná o závazkový vztah podřízený
ustanovením občanského nebo obchodního zákoníku. Nejvyšší soud se v citovaných
rozhodnutích zabýval otázkou, v jakých případech jsou naplněny předpoklady pro
vznik práva na náhradu škody podle § 420 obč. zák. Nejvyšší soud zde „pouze“
zdůraznil, že pokud dojde k porušení smluvního závazku mezi dvěma subjekty,
přičemž důsledky tohoto porušení se promítnou do právní sféry třetího subjektu,
nelze této třetí osobě upřít právo na náhradu škody, neboť uvedeným jednáním
došlo k protiprávnímu jednání ve smyslu naplnění jednoho z předpokladů
občanskoprávní odpovědnosti za škodu. Odvolací soud se tudíž od uvedených
rozhodnutí neodchýlil.
V této souvislosti je třeba poukázat na rozhodnutí ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, v němž Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že „argument, podle
kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.,
jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené
rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013).“
Ačkoliv je tedy z dovolání žalobkyně patrno, o kterou otázku, na jejímž
vyřešení závisí napadené rozhodnutí, se jedná, nepodává se z něj, od které
ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Otázka, která byla pro rozhodnutí ve věci určující, dosud v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu nebyla řešena. Dovolání žalobkyně je tedy přípustné pro řešení
otázky, zda se odpovědnostní vztah mezi poškozeným, který je podnikatelem, a
škůdcem, taktéž podnikatelem, který porušil svou povinnost ze smlouvy
(podřízené obchodnímu zákoníku) uzavřené v rámci své podnikatelské činnosti s
jiným podnikatelem, řídí občanským nebo obchodním zákoníkem. Podle § 415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je
povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení
povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Podle § 757 obch. zák. pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností
stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a násl. Podle § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv,
jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností
uvedených v zákoně. Podle § 1 odst. 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů,
obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním
související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství. Podle
odst. 2 právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů
práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle
obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento
zákon. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Ačkoliv žalovaný porušil svou smluvní povinnost vyplývající mu ze smlouvy o
dílo uzavřené s M.
D., ve vztahu k žalobkyni, které poškodil kancelářské
vybavení umístěné v pronajaté kanceláři, neporušil smluvní povinnost (neboť
mezi ním a žalobkyní žádný smluvní vztah neexistoval), nýbrž v úvahu přichází
porušení generální prevenční povinnost upravené v § 415 obč. zák. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1470/2009,
„porušení smluvní povinnosti je předpokladem nejen smluvní (závazkové)
odpovědnosti, která se vztahuje jen ke smluvnímu partnerovi v rámci jejich
závazkového vztahu, ale může zakládat i odpovědnost mimosmluvní, tzv. deliktní,
která není vázána jen na smluvního partnera, ale vztahuje se i k poškozenému,
který není účastníkem smlouvy, jež byla porušena, to vše za předpokladu, že
mezi protiprávním jednáním škůdce a újmou vzniklou poškozenému je vztah příčiny
a následku.“
V souvislosti s posuzováním samotné povahy vztahu mezi účastníky je třeba
zdůraznit, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že
obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, jehož obsah je upraven v jiném
zákoně, např. právě v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení § 261 odst. 3
obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního
vztahu písemnou volbou práva podle § 262 obch. zák. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001). Jak Nejvyšší soud vysvětlil např. již v rozsudku velkého senátu obchodního
kolegia ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 143, je tomu tak proto, že
obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé,
popřípadě jiné k tomu oprávněné osoby (srov. např. § 261 odst. 2 obch. zák.),
vstupují. Jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven v občanském
zákoníku, nelze vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. K závěru, zda odpovědnostní vztah založený způsobením škody žalovaným žalobkyni
je závazkem obchodněprávním nebo občanskoprávním, je nezbytné předně vyřešit
otázku, zda škoda, jejíž náhradu žalobkyně požaduje, vznikla na základě vztahu,
který svou povahou odpovídá ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák., či nikoli. Z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že ke kvalifikaci závazku jako
relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít
o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je
rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou
pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Podmiňuje-li ustanovení §
261 odst. 1 obch. zák.
podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku
skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že
podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem
podnikání jeho subjektů podle veřejného rejstříku; ze slovního spojení,
týkající se‘ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje
zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o závazky, které s jejich
podnikáním souvisejí (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo
660/2010, uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve smyslu tohoto ustanovení se tak za závazkové vztahy mezi podnikateli, které
vznikají při jejich podnikatelské činnosti, rozumějí nejen vztahy v rámci
jejich podnikatelské činnosti, ale i vztahy, které k ní mají přímý vztah. Obchodními jsou tyto vztahy, i když konkrétní úprava vztahující se na ně není
obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku nebo zvláštním
předpisu, a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava
obchodního zákoníku (viz Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní
zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha, C. H. Beck 2009, strana 836). Jelikož obchodní zákoník neupravuje institut generální prevenční povinnosti,
dopadá ve smyslu § 1 odst. 2 obch. zák. ustanovení § 415 obč. zák. za splnění
výše uvedených podmínek též na obchodní závazkové vztahy. Z § 489 obč. zák. ve spojení s § 261 odst. 1 obch. zák. pak lze dovodit, že
závazkovým vztahem mezi podnikateli ve smyslu uvedeného § 261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv, ale i ze způsobené škody či z bezdůvodného
obohacení, pokud splňují předpoklad, že již při jejich vzniku je zřejmé, že se
týkají jejich podnikatelské činnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že závazkový vztah účastníků byl vztahem
občanskoprávním, nikoli obchodněprávním, aniž by se však věcí náležitě zabýval
z pohledu relevantních ustanovení o obchodních závazkových vztazích (§ 261
obch. zák.), a aniž by učinil všechna potřebná skutková zjištění týkající se
toho, zda účastníci řízení vystupovali jako podnikatelé, a zda již při vzniku
předmětného závazkového vztahu bylo, resp. muselo být, účastníkům zřejmé
vzhledem ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Ze
skutkových zjištění se podává, že není pochyb o tom, že žalovaný jako
podnikatel vykonával svou podnikatelskou činnost, když na základě smlouvy o
dílo prováděl rekonstrukci střechy v objektu XY. Ze skutkových okolností se
však již nepodává, zda žalovanému bylo zřejmé, že poškozeným je podnikatel,
který si předmětný nebytový prostor pronajímal za účelem podnikatelské
činnosti, resp. zda se předmětná kancelář nacházela v budově, jejíž prostory
sloužily podnikatelské činnosti, či zda tato skutečnost nemohla být žalovanému
s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmá. Tato zjištění jsou však pro posouzení
povahy vztahu mezi žalobkyní a žalovaným určující. Závěr odvolacího soudu o
charakteru vztahu mezi účastníky je proto neúplný, a tudíž nesprávný.
Jelikož povaha právního vztahu účastníků vzniklého způsobením škody žalovaným
žalobkyni je rozhodující pro řešení otázky, zda promlčení práva na náhradu
škody se řídí právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku, nebo v obchodním
zákoníku, je třeba v důsledku soudy učiněného neúplného závěru o povaze tohoto
právního vztahu dovodit, že závěr, že promlčení práva na náhradu škody se v
daném případě řídí občanským zákoníkem, je předčasný. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i
pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu
i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a věc vrátil v
tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V konečném rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.