32 Cdo 1558/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem se
sídlem v Blatné, J. P. Koubka 81, proti žalované CPI Reality, a. s., se sídlem
v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28
18 34 36, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze
1, Václavské náměstí 1601/47, o zaplacení částky 3,863.484,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 101/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu
2009, č. j. 23 Co 411/2009-138, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 23 Co
411/2009-138, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. června 2009, č. j. 17 C
101/2007-107, uložil žalované zaplatit žalobci částku 3,459.164,40 Kč s úrokem
z prodlení ve výši a z částek uvedených ve výroku (výrok I.), co do částky
404.319,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a žalovanou zavázal k
náhradě nákladů řízení žalobce (výrok III.). Soud prvního stupně rekapituloval, že žaloba byla podána proti Včele -
spotřebnímu družstvu Praha (dále jen „družstvo“), které změnilo k 25. květnu
2007 právní formu na společnost Včela a. s. a ta zanikla 16. března 2009
rozdělením na dvě nástupnické společnosti. Usnesením ze dne 23. dubna 2009, č. j. 17 C 101/2007-93, bylo rozhodnuto o pokračování v řízení se společností CPI
Reality, a. s., na níž přešel závazek, jenž je předmětem sporu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnost Czech Property
Investments, a.s. (dále jen „společnost“) uzavřela s družstvem smlouvu o nájmu
nebytových prostor (dále jen „smlouva o nájmu“) a družstvo jako nájemce
následně uzavřelo smlouvu o podnájmu těchto nebytových prostor se žalobcem
(dále jen „smlouva o podnájmu“), v níž se žalobce zavázal nebytové prostory
užívat k provozování prodejny potravin a doplňkového sortimentu. Smlouva o
podnájmu není datována, podle článku II bodu 2.3. byla uzavřena na dobu určitou
od 28. srpna 2003 do 31. srpna 2008. Z důvodu prodlení s placením nájemného a
služeb spojených s užíváním nebytových prostor společnost vypověděla 25. července 2005 družstvu nájemní smlouvu k 31. srpnu 2005. Z oznámení z 28. července 2005 o výpovědi z nájmu nebytových prostor zjistil, že družstvo
sdělilo žalobci, že s ohledem na ukončení nájemní smlouvy vlastníkem budovy
bude k 31. srpnu 2005 ukončen i podnájemní vztah mezi družstvem a žalobcem. Z
výpovědi z 24. června 2005 zjistil, že družstvo vypovědělo smlouvu o nájmu
movitých věcí (jež tvořily vnitřní vybavení prodejny) uzavřenou mezi družstvem
jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem, s tím, že nájemní vztah skončí k
30. září 2005. Žalobce dovozuje svůj nárok na zaplacení žalované částky z toho,
že družstvo neplnilo svou povinnost, když neplatilo nájemné a úhradu za služby
podle nájemní smlouvy, v důsledku skončení nájemního vztahu ztratilo družstvo
oprávnění disponovat s předmětnými nebytovými prostory a tudíž zanikl i
podnájemní vztah mezi družstvem a žalobcem. Žalobce tak nemohl provozovat
prodejnu potravin a tím mu vznikla škoda ve formě ušlého zisku. Smluvní vztah
mezi právním předchůdcem žalované (družstvem) a žalobcem vznikl v rámci jejich
podnikatelské činnosti, odpovědnost žalované za škodu se proto řídí ustanovením
§ 373 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). První z předpokladů
odpovědnosti za škodu, jímž je porušení povinnosti ze závazkového vztahu, byl
na straně žalované naplněn. Zabývaje se vznikem škody, soud prvního stupně uvedl, že žalobce musel nebytové
prostory vyklidit, neměl možnost dále podnikat a dosahovat zisku, vznikla mu
tak škoda ve formě ušlého zisku. Škodu považoval za prokázanou peněžními deníky
žalobce za období od 1. srpna 2003 do 31.
srpna 2005 a daňovými přiznáními za
roky 2003 až 2005. Za dobu podnikání v předmětných nebytových prostorách činil
průměrný měsíční zisk žalobce 96.087,90 Kč, přičemž měl stoupající tendenci. Zisk v této výši je třeba proto pokládat za minimální, jenž by žalobce mohl při
pravidelném běhu věcí očekávat, kdyby do jeho podnikání nezasáhla škodná
událost. V době, kdy došlo k předčasnému ukončení podnájemního vztahu, zbývalo
do konce doby trvání podnájemní smlouvy 36 měsíců, při průměrném měsíčním zisku
mohl žalobce očekávat, že dosáhne zisku v celkové výši 3,459.164,40 Kč. K
příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti předchůdcem žalované a
vznikem škody uvedl, že škoda by nevznikla, pokud by nedošlo k porušení
povinnosti družstva hradit nájemné vlastníku nemovitosti, toto porušení
povinnosti hradit nájemné (jakožto prvotní příčina) „vyvolalo výpověď“ z
nájemní smlouvy, tím byl současně s ohledem na akcesorickou povahu podnájemního
vztahu předčasně ukončen i podnájemní vztah. S odkazem na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, soud prvního stupně
dovodil, že ve vztahu ke vzniku škody je popsaný řetězec postupně nastupujících
příčin a následků natolik propojen, když prvotní příčina (neplacení nájmu)
bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou (předčasný zánik
podnájemního vztahu), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat
věcnou souvislost se vznikem škody. Z těchto důvodů soud prvního stupně vyhověl žalobě co do částky 3,459.164,40 Kč
s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání žalobce, jež směřovalo jen proti výroku o nákladech řízení, a k
odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považoval za rozhodné pro posouzení věci, zda neplacení nájemného
družstvem pronajímateli bylo protiprávním úkonem, který ve svých důsledcích
vedl k ukončení smlouvy o podnájmu, a v důsledku něhož vznikla žalobci škoda. Uvedl, že předpoklady odpovědnosti družstva za škodu bylo porušení právní
povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a
vznikem škody, resp. zavinění. Podle názoru odvolacího soudu nelze dovozovat
odpovědnost družstva za škodu, která žalobci měla vzniknout tím, že nemohl
užívat podnajaté prostory až do 31. srpna 2008, jak předpokládal. Existence
podnájemního vztahu byla podmíněna jen existencí řádného vztahu nájemního,
který však zanikl. Bylo-li důvodem pro zánik nájemního vztahu neplacení
nájemného podnajímatelem (správně nájemcem), pak tato skutečnost nemohla ve
svých důsledcích založit odpovědnost nájemce za škodu tvrzenou žalobcem. Neplacení nájemného družstvem je porušením smluvní povinnosti, ale pouze ve
vztahu k pronajímateli. Podotkl, že nájemní vztah mohl skončit i z jiných
důvodů, nejen pro neplacení nájemného, což žalobce mohl předvídat.
To ostatně
podporují i tvrzení žalobce ohledně okolností ukončení podnájemního vztahu v
důsledku zájmu o prodejnu ze strany jiné společnosti a jednání předcházející
výpovědi z nájmu. Toho si byl žalobce vědom, neboť v říjnu 2005 začal
provozovat prodejnu v jiném místě, a proto nelze ani souhlasit se závěrem soudu
prvního stupně, že v důsledku jednání družstva žalobce neměl již možnost dále
podnikat a dosahovat zisku. Vzhledem k závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením právní
povinnosti družstvem a vznikem škody se odvolací soud již nezabýval dalšími
předpoklady odpovědnosti za škodu. Zdůraznil, že příčinou vzniku škody může být
jen okolnost, která konkrétní újmu způsobila, nikoliv okolnost, na jejímž
základě bylo možno určitý majetkový přínos teprve očekávat. Nelze ani dovodit,
že nebýt výpovědi ze smlouvy o nájmu, podnájemní vztah by trval po smluvenou
dobu. V průběhu této doby totiž mohlo dojít k dalším skutečnostem, které by
ukončily nájemní a tím i podnájemní vztah, a nelze proto dovozovat, že by
podnájemní vztah trval po celou dobu určenou ve smlouvě o podnájmu a že jednání
družstva bylo skutečnou příčinou vzniku škody. Domněnky žalobce o účelovosti
výpovědi z nájmu nebytových prostor neshledal odvolací soud opodstatněnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
a b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož vznik škody na
straně dovolatele není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti družstvem.
Zdůrazňuje, že při výpovědi smlouvy o nájmu, resp. podnájmu, šlo o předem
dohodnutý postup pronajímatele a nájemce, což bylo doloženo před soudem prvního
stupně řadou listinných důkazů o majetkovém a personálním propojení těchto dvou
subjektů. Družstvu nic nebránilo, aby smlouvu o podnájmu uzavřelo na dobu
trvání smlouvy o nájmu. S odkazem na rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 379/2001 (jde o
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, uveřejněný pod číslem 56/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 56/2004“) považuje za
nepochybné, že porušení povinnosti družstva platit nájemné mělo dopad do
právních poměrů dovolatele a vedlo ke vzniku škody na jeho straně spočívající v
ušlém zisku. Při řádném plnění povinností nájemce vůči pronajímateli by
nevznikl důvod pro podání výpovědi z nájmu, a nedošlo by ani k ukončení smlouvy
o podnájmu. Pokud by měl být názor odvolacího soudu správný, neměla by smlouva
o podnájmu uzavřená na dobu určitou žádné právní následky pro účastníky tohoto
smluvního vztahu co do doby jejího trvání, ačkoliv zákon č. 116/1990 Sb., o
nájmu a podnájmu nebytových prostor, uzavření smlouvy o podnájmu na dobu
určitou přímo vyžaduje. Odvolací soud nesprávně posoudil příčinnou souvislost
vzniku škody na straně žalobce ve vztahu k porušení smlouvy o nájmu mezi
družstvem a společností, správně ji měl posuzovat ve vztahu k porušení
závazkového vztahu mezi žalobcem a družstvem. Podle názoru dovolatele je
odpovědnost za škodu dána jak podle ustanovení § 373 obch. zák., tak podle
ustanovení § 420 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), která
vycházejí v obou případech z principu presumovaného zavinění, a bylo proto na
žalované, aby prokázala, že porušení závazkového vztahu bylo způsobeno
okolnostmi vylučujícími odpovědnost, resp. že družstvo vznik škody nezavinilo.
Za irelevantní pro posouzení věci přitom považuje úvahy odvolacího soudu o tom,
že k ukončení smlouvy o podnájmu mohlo dojít v průběhu trvání smlouvy o nájmu i
z jiných důvodů. Zastává názor, že vznik odpovědnosti za škodu je třeba poměřit
i ustanovením § 265 obch. zák. a § 424 obč. zák., neboť družstvo jednalo v
rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem, když účelem jeho jednání
bylo uvolnit podnajaté prostory pro společnost Ahold.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě
přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.), dovolací soud z obsahu spisu neshledal. Dovolatel sice v obecné rovině
uplatnil i dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., žádnou
vadu odvolacího řízení však nevytkl.
Dovolací soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím dovolatel zpochybnil správnost právního posouzení
věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor (ve znění účinném k datu 23. srpna 2003), vyplývá, že není-li dohodnuto
jinak, nájemce je oprávněn přenechat nebytový prostor nebo jeho část do
podnájmu pouze na dobu určitou a jen s předchozím písemným souhlasem
pronajimatele; smlouva o podnájmu musí mít písemnou formu.
Podle ustanovení § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo
prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 2).
Podle ustanovení § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového
vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže,
že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Z ustanovení § 757 obch. zák. vyplývá, že pro odpovědnost za škodu způsobenou
porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a
násl.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud závěr, podle něhož
žalobce nemá právo na náhradu škody, založil na tom, že porušení smluvní
povinnosti nájemce vůči pronajímateli je protiprávním úkonem pouze vůči
pronajímateli, nikoliv vůči žalobci, a mezi tímto porušením smluvní povinnosti
a škodou, která vznikla žalobci, není dána příčinná souvislost.
Odvolací soud však vůbec neuvedl, o jaká ustanovení hmotného práva své závěry
opírá, nevysvětlil, zda posuzoval předpoklady odpovědnosti za škodu podle
ustanovení § 373 obch. zák. nebo podle ustanovení § 420 obč. zák.
Vedle tohoto chybějícího odkazu na konkrétní hmotněprávní ustanovení, odvolací
soud při posouzení předpokladů odpovědnosti za škodu nerespektoval judikaturu
dovolacího soudu. Otázkou existence protiprávního úkonu a příčinné souvislosti
se Nejvyšší soud zabýval v již zmíněném R 56/2004. V něm dovodil, že závěr,
podle kterého se poškozený může dovolávat (za účelem prokázání existence
protiprávního úkonu) porušení smluvní povinnosti, lze učinit nejen v případě,
že je škůdcovým spolukontrahentem (druhou smluvní stranou). K naplnění
uvedeného předpokladu postačuje, že je prokázáno, že příslušný subjekt (škůdce)
sice porušil povinnost ze smlouvy, kterou uzavřel s jinou osobou než s
poškozeným, že však závazek, k jehož porušení došlo, měl dopad do právní sféry
poškozeného. Takovému závěru přitom není na překážku ani skutečnost, že
smlouva, z níž porušení závazku vzešlo, nebyla (typově či z obsahového
hlediska) smlouvou ve prospěch třetí osoby (smlouvou ve prospěch poškozeného),
ale postačuje, že porušení smluvní povinnosti mělo dopad do právní sféry třetí
osoby - poškozeného. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze
dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 3495/2008, v rozsudku ze dne 21. září 2011,
sp. zn. 25 Cdo 1470/2009 a v rozsudku ze dne 29. července 2008, sp. zn. 25 Cdo
1417/2006 (jež jsou uveřejněny na webových stránkách Nejvyššího soudu).
S ohledem na závěry vyjádřené v judikatuře dovolacího soudu, jak je shora
citována, je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné
souvislosti mezi porušením povinnosti nájemce vůči pronajímateli a vznikem
škody podnájemci není správný.
Závěr odvolacího soudu však neobstojí i z dalšího důvodu, neboť odvolací soud
zcela pominul tu skutečnost, že předchůdce žalované porušil povinnost vůči
žalobci vyplývající z podnájemní smlouvy umožnit žalobci užívání nebytových
prostor po dobu dohodnutou v podnájemní smlouvě. Zda je dána odpovědnost
předchůdce žalované za škodu z titulu porušení podnájemní smlouvy, se odvolací
soud nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a že dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), rozsudek odvolacího zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.
s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1
část první věty za středníkem o. s. ř.).
Při zkoumání výše škody odvolací soud nepřehlédne, že podle jeho zjištění
žalobce začal provozovat od října 2005 prodejnu v jiném místě.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu