23 Cdo 2251/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobkyně BAK stavební společnost, a.s., se sídlem v Trutnově, Vodní 177,
PSČ 541 01, IČO 28402758, zastoupené JUDr. Petrem Bízou, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Opletalova 57, PSČ 110 00, proti žalované KELTIN, a.s, se sídlem v
Praze 4, Na Zlatnici 144/8, PSČ 147 00, IČO 25634755, zastoupené JUDr. Milošem
Fiedlerem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12a, PSČ 180
00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
28 Cm 49/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 25. ledna 2011, č. j. 1 Cmo 264/2009-96, ve znění opravného usnesení ze dne
6. dubna 2011, č. j. 1 Cmo 264/2009-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1 573 Kč k rukám JUDr. Miloše Fiedlera, Ph.D., advokáta, se
sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12a, PSČ 180 00, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2009, č. j. 28 Cm 49/2008-64,
zamítl návrh žalobkyně na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem
při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod č.
j. Rsp 1175/06 dne 20. února 2008 ve sporu žalující strany BAK a.s., IČO
25289390, proti žalované straně KELTIN a.s., IČO 25634755, o zaplacení částky
51 809 881,50 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem II). Z rozhodčího nálezu ze dne 20. února 2008, č. j. Rsp 1175/06, soud prvního
stupně zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 51 809 881, 50
Kč s příslušenstvím. Z odůvodnění rozhodčího nálezu na straně 9 vyplývá, že
odstoupení žalobkyně od smlouvy č. ... ze dne 20. října 2004 ve znění dodatků
č. 1 – 5, která byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou, je neplatné, neboť
důvody k odstoupení od smlouvy podle § 344 a násl. obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“) tvrzené žalobkyní nejsou dány. V rozhodčím nálezu bylo dále
konstatováno, že vzhledem k platnosti smlouvy o dílo a neplatnosti odstoupení
od smlouvy žalobkyní se rozhodčí senát již nezabýval žalobou co do výše
uplatněného nároku, jež je dovozována právě jako důsledek tvrzené neplatnosti
smlouvy, případně odstoupení od smlouvy. Rozhodčí doložka byla sjednána v
článku 23 bodu 23.4 uvedené smlouvy o dílo. Soud prvního stupně dále zjistil,
že za žalovanou byla smlouva podepsána Ing. R. Š., který byl v obchodním
rejstříku žalované zapsán jako předseda představenstva od 18. července 2000 a
vymazán 3. ledna 2007, přičemž ve stejný den byl opětovně zapsán jako předseda
představenstva, což platilo i v době rozhodování soudu prvního stupně. Z dalších listinných důkazů soud prvního stupně zjistil, že usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 21. února 2008, č. j. 7 Cmo 289/2007-127, bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně sp. zn. 74 Cm 7/2007, jímž byl zamítnut návrh
žalobkyně na zrušení obchodní společnosti KELTIN, a.s. Ze zápisu o ústním
jednání před rozhodčím soudem ze dne 3. října 2007 bylo zjištěno, že rozhodčí
senát prováděl dokazování. Ze zápisu z ústního jednání ze dne 5. června 2001
(správně 2007) vyplývá, že rozhodčí senát usnesením z tohoto dne připustil
změnu žalobního návrhu ze dne 2. února 2007. Dále se v něm konstatuje námitka
právního zástupce žalobkyně proti účasti Ing. R. Š. s poukazem na zpochybnění
jeho funkce předsedy představenstva žalované. Ze zápisu bylo dále zjištěno, že
stranám byla poskytnuta lhůta 1 měsíce od tohoto ústního jednání k doplnění
podání. Současně rozhodčí senát sdělil právnímu zástupci žalobkyně, že studiem
spisu dospěl k názoru, že pro přehledné vedení sporu je třeba se soustředit na
základní otázky, tj. skutková tvrzení ohledně neplatnosti (zřejmě předmětné
smlouvy o dílo), případně odstoupení od smlouvy a tomu odpovídající důkazní
listiny nebo jiné důkazní prostředky. Z tohoto zápisu dále vyplývá, že rozhodčí
senát nepřipustil účast zástupce žalobkyně Mgr. P. na ústním jednání, s
poukazem na neveřejnost jednání a účast právního zástupce žalobkyně na tomto
jednání, když současně rozhodčí senát konstatoval, že se jednání mohou účastnit
právní zástupci stran, případně členové statutárních orgánů. Ze zápisu o
ústním jednání konaném dne 6. února 2008 bylo zjištěno, že na tomto jednání
rozhodčí senát návrhu žalobkyně na doplnění dokazování výslechem navržených
svědků a účastníka řízení nevyhověl.
Současně na tomto ústním jednání byla
účastníkům poskytnuta lhůta k zaslání závěrečných návrhů do 11. února 2008. Žalobkyně v řízení uplatnila důvody pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu
podle § 31 písm. b) a písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a
výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném v době rozhodování rozhodčího soudu
(dále jen „ZRŘ“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvod pro zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) ZRŘ, podle něhož soud na návrh kterékoliv
strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů
neplatná nebo byla zrušena anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, není dán. Odkázal na ustanovení § 33 tohoto zákona, podle kterého soud zamítne návrh na
zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody uvedené v § 31 písm. b) nebo
c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač
mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci
samé. Soud prvního stupně neshledal důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ani podle §
31 písm. e) ZRŘ, neboť neprovedení důkazů, jež se týkají požadavku na plnění,
není důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, neboť rozhodčí senát řešil jako
předběžnou otázku neplatnost odstoupení od smlouvy o dílo a posouzení této
otázky pak bylo důvodem pro zamítnutí návrhu podaného v rozhodčím řízení. Soud
prvního stupně dále zjistil, že rozhodčí senát sice nedal účastníkům výslovně
poučení podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, ale důvod svého postupu
ozřejmil v protokolech o jednání z 5. června 2007 a 6. února 2007 (správně
2008), čímž svou poučovací povinnost vůči účastníkům splnil. Dále soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že poskytnutí další lhůty žalované
k podání stanoviska není porušením zásady rovnosti stran a tato zásada nebyla
porušena ani vyloučením pracovníka žalobkyně Mgr. P. z jednání, které se
uskutečnilo 5. června 2007, když se nejednalo o právního zástupce a nešlo ani o
statutární orgán. Rozhodčí řízení je neveřejné a účastnit se mohou právní
zástupci stran, případně členové statutárních orgánů. Žalobkyně byla právním
zástupcem zastoupena. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2011, č. j. 1 Cmo 264/2009-96, ve znění opravného usnesení ze dne 6. dubna 2011, č. j. 1
Cmo 264/2009-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud nejprve zdůraznil, že rozhodčí řízení je v zásadě autonomním
procesem nezávislým na občanském soudním řízení (dále jen „o. s. ř.“). V
důsledku toho soud nemůže přezkoumávat napadený rozhodčí nález v tom smyslu a
rozsahu, jak by to učinil v „běžném“ odvolacím řízení. V odvolacím řízení tedy
nepřichází v úvahu, aby byla zkoumána např. věcná správnost nálezu, nebo to,
zda rozhodčí řízení trpělo vadami [v celém rozsahu definovaném zejména v § 219a
odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Ke zrušení rozhodčího nálezu může soud přistoupit
toliko z důvodů taxativně vypočtených v § 31 ZRŘ a nepřichází v úvahu nějaký
extenzivní výklad tohoto ustanovení.
V projednávané věci žalobkyně uplatnila
mimo jiné důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) ZRŘ, podle
něhož může soud na návrh kterékoliv strany zrušit rozhodčí nález, jestliže
rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena anebo se na
dohodnutou věc nevztahuje. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že žalobkyně v rozhodčím řízení uplatnila námitku neplatnosti smlouvy o
dílo č. ... uzavřené 20. října 2004, jejímž obsahem byla i posuzovaná rozhodčí
doložka, až podáním z 2. července 2007, když předtím bylo rozhodčí řízení
zahájeno na základě návrhu žalobkyně z 11. prosince 2006 a po něm ještě
následovala změna rozhodčí žaloby učiněná podáním žalobkyně z 2. února 2007 (s
uvedením nové hodnoty sporu na částku 51 809 881,50 Kč). Nelze proto dospět k
závěru, že žalobkyně uplatnila důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31
písm. b) ZRŘ včas, tedy než začala jednat ve věci samé. Zároveň nelze opomenout
i skutečnost, že námitka žalobkyně spočívající v tom, že předseda
představenstva žalované společnosti Ing. R. Š. nebyl oprávněn za žalovanou
smlouvu z 20. října 2004 platně uzavřít, byla vyvrácena pravomocným rozhodnutím
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2008, č. j. 7 Cmo289/2007-127, kterým
byl zamítnut návrh žalobkyně na zrušení žalované společnosti podle § 68
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) právě z důvodu, že nemá řádně
ustanoven statutární orgán. Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že rozhodčí
doložka obsažená v článku 23 smlouvy o dílo z 22. října 2004 je dostatečně
určitým a srozumitelným dvoustranným právním úkonem ve smyslu § 37 obch. zák. Proto není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) ZRŘ. Při zkoumání dalšího žalobkyní uplatněného důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu
podle § 31 písm. e) ZRŘ, tedy že straně nebyla poskytnuta možnost věc před
rozhodci projednat, vyšel odvolací soud ze spisových materiálů rozhodčího
soudu, z nichž vyplývá, že před příslušným senátem se konala tři jednání (5. června 2007, 3. října 2007 a 6. února 2008), při nichž byli přítomni procesní
zmocněnci obou stran. Obě strany také měly možnost se k řešené problematice
písemně vyjádřit. Již z tohoto pohledu nemůže být ani řeči o tom, že by
žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, a to ani v
případě, že rozhodčí senát neprovedl v řízení všechny žalobkyní nařízené
důkazy. Neposkytnutí poučení podle § 118a o. s. ř. je v občanském soudním
řízení kvalifikováno jako vada řízení před soudem prvního stupně, děje se tak
výslovně např. v § 213b odst. 2 o. s. ř. Nejde tedy o to, že by účastníku byla
odejmuta možnost jednat před soudem, nýbrž o něco jiného. Případné takové vady
rozhodčího řízení nemohou být právem aprobovaným pro zrušení rozhodčího nálezu. Podpůrně v této souvislosti odvolací soud poukázal na § 13 odst. 2 a odst.
3
ZRŘ, podle nichž se strany podrobily též Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské
komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory
a tento „řád“ ohledně určení způsobu vedení rozhodčího řízení neobsahuje nic o
tom, že v rámci rozhodčího řízení musí být použito ustanovení § 118a o. s. ř. Rozhodci však mají postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci potřebný
pro rozhodnutí sporu. Odvolací soud dále v této souvislosti také poukázal na
ustanovení § 30 ZRŘ, podle něhož se na řízení před rozhodci použijí ustanovení
občanského soudního řádu jen přiměřeně a jen tehdy, nestanoví-li zákon č. 216/1994 Sb. jinak. Odvolací soud nepřijal ani argumentaci žalobkyně rozsudkem
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo
1528/2005, s tím, že každé rozhodnutí řeší jiný konkrétní případ a je závazné
je pro účastníky řízení a nějaké „precedenční právo“ není součástí tuzemského
právního řádu. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud ke shodnému
závěru se soudem prvního stupně, že není dán ani další žalobkyní uplatněný
důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost
založila na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod
uplatnila důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatelky v řešení
tří právních otázek. První takovou právně významnou otázkou podle dovolatelky je, zda je uplatnění
neplatnosti rozhodčí doložky učiněné dovolatelkou v rámci tvrzené neplatnosti
smlouvy o dílo č. ..., v níž byla tato rozhodčí doložka zahrnuta, v podání ze
dne 2. února 2007, implicitním uplatněním tohoto důvodu dříve, než dovolatelka
začala jednat ve věci samé. Tato změna žaloby s uplatněním neplatnosti smlouvy
o dílo byla učiněna vůči rozhodčímu soudu v rámci prvního úkonu dovolatelky,
neboť se jednalo o zásadní změnu žaloby, a to dříve, než začala dovolatelka
jednat ve věci samé. První jednání ve věci samé se uskutečnilo teprve dne 5. června 2007, kdy byla připuštěna změna žaloby na podkladě podání dovolatelky ze
dne 2. února 2007. Odvolací soud vadně uvedl, že se tak stalo až podáním ze dne
2. července 2007. Dovolatelka v této souvislosti též namítá, že Ing. R. Š. –
předsedovi představenstva žalované skončilo funkční období před podpisem
smlouvy o dílo ke dni 27. února 2004. Soudy obou stupňů dospěly ohledně této
skutečnosti k nesprávnému skutkovému zjištění. Druhá otázka se týká výkladu důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31
písm. e) ZRŘ. Dovolatelka vznáší otázku, zda je projednáním sporu před
Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky jakékoliv projednání, aniž byl projednán celý rozsah žaloby, a zda
platí rovněž pro rozhodčí řízení princip, že soud není vázán právní kvalifikací
nároků a je povinen projednat celé meritum sporu.
Dovolatelka se táže, zda lze
za řádné projednání sporu v rozhodčím řízení považovat již jenom skutečnost, že
proběhla tři ústní jednání a strany měly možnost se písemně vyjádřit, aniž však
bylo provedeno dokazování navrženými listinami a svědky a aniž bylo o těchto
důkazech rozhodčím senátem rozhodnuto, když nedošlo k projednání celého merita
věci a k přiměřené aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Za třetí právně významnou otázku označila dovolatelka okolnost, že jí v průběhu
rozhodčího řízení nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř., a to zejména
ve smyslu odstavce 2 tohoto ustanovení, čímž došlo k porušení zásady rovnosti
účastníků a zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Pokud se jedná o důvod pro zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 písm. b)
ZRŘ, poukázala dovolatelka na to, že Ing. R. Š. – předsedovi žalované skončilo
funkční období již před podpisem smlouvy o dílo ke dni 27. února 2004. Jestliže
dovolatelka namítla neplatnost předmětné smlouvy o dílo, a to s ohledem na
neexistenci práva předsedy představenstva tuto smlouvu v uvedené době podepsat,
implicitně tím rovněž namítla i neplatnost rozhodčí doložky v této smlouvě
obsažené, a to ještě před jednáním rozhodčího senátu, podáním ze dne 2. února
2007. Druhým důvodem, který dovolatelka uplatňovala pro zrušení předmětného
rozhodčího nálezu soudem, bylo naplnění podmínek ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ,
neboť jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci řádně projednat. Podle
dovolatelky se projednáním věci před rozhodci musí rozumět nikoliv jakékoliv
projednání, ale projednání takové, které respektuje základní princip rovnosti
stran a zásadu projednací, tj. právo na projednání celého rozsahu sporu včetně
provedení navržených důkazů a zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu
článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Řádným projednáním věci je
zákonem o rozhodčím řízení stanoveno projednání v souladu se základními
principy, na nichž je postaveno rozhodčí řízení – zejména rovné postavení stran
a plná příležitost k uplatnění práv (§ 18 a 19 odst. 2 ZRŘ) a rovněž podle § 5
a) Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární
komoře České republiky zásada, aby bez zbytečných formalit při poskytnutí
stejné příležitosti k uplatnění práv byl zjištěn skutkový stav potřebný pro
rozhodnutí sporu. Soud prvního stupně sice podle dovolatelky provedl důkazy listinami, které
nebyly provedeny v rozhodčím řízení, a které byly obsaženy v podání dovolatelky
ze dne 11. února 2009 pod body 6.1 až 6.16 (jednalo se o celkem 22 listinných
důkazů), avšak v jejich neprovedení neshledal důvod pro zrušení rozhodčího
nálezu, což odvolací soud svým rozsudkem potvrdil. Rozhodčí senát však o těchto
důkazech nijak nerozhodl a nijak neodůvodnil, proč nebyly provedeny. Neprovedení důkazů navržených v rozhodčím řízení je zřejmé ze srovnání podání
dovolatelky ze dne 2. února 2007 vůči rozhodčímu soudu, obsahující návrhy
důkazů, se zápisem z ústního jednání rozhodčího soudu ze dne 3. října 2007, kde
jsou provedené důkazy konstatovány.
Dovolatelka poukázala na to, že i soud
prvního stupně připustil, že v rozhodčím řízení nebyly provedeny všechny
navržené důkazy, což odvolací soud potvrdil. Veden nesprávným právním názorem
však tuto skutečnost nepovažoval za důvod ke zrušení rozhodčího nálezu, což
odůvodnil tím, že v rozhodčím řízení byla řešena především otázka neplatnosti
odstoupení od smlouvy o dílo a posouzení této otázky pak bylo důvodem
rozhodnutí rozhodčího senátu. Důkazy, které nebyly v rozhodčím řízení
provedeny, byly dovolatelkou navrženy k prokázání existence zákonných důvodů
pro odstoupení od smlouvy o dílo, a nikoliv jako důkazy směřující k prokázání
výše plnění. Přestože se rozhodčí senát v zásadě zabýval pouze řešením
předběžné otázky platnosti odstoupení od smlouvy, je zřetelné, že ani k této
otázce neprovedl řádné dokazování a navržené důkazy svévolně neprovedl. Zcela
zřetelně tak neumožnil dovolatelce věc řádně projednat, tj. úplně a v celém
rozsahu žaloby. V průběhu řízení dovolatelka prokázala, že neprovedení důkazů
fakturami dovolatelky, které byly žalovanou uznány a zčásti zaplaceny, bylo
zásadním porušením práva dovolatelky na řádné projednání věci před rozhodčím
senátem. Z těchto faktur jednoznačně vyplývaly dosud neuhrazené pohledávky
dovolatelky, byly jasnými důkazy o dosud nezaplacených daňových dokladech ve
smyslu článku 8 odst. 8.8 smlouvy o dílo. Toto ustanovení zahrnovalo závazek
žalované uzavřít s dovolatelkou notářský zápis obsahující uznání závazku co do
důvodu a výše k oprávněnému doplatku ve výši dosud nezaplacených daňových
dokladů, včetně závazku k úhradě dlužné částky a svolení k vykonatelnosti
takového notářského zápisu. Odmítání tohoto závazku žalovanou, resp. jeho
nesplnění, bylo právě jedním z podstatných důvodů odstoupení dovolatelky od
smlouvy o dílo. To, že se rozhodčí senát těmito skutečnostmi vůbec nezabýval,
přestože jejich posouzení bylo nepochybně zásadní pro rozhodnutí o platnosti
odstoupení od smlouvy o dílo, bylo jasným důkazem porušení principů rozhodčího
řízení a vadnosti procesního postupu rozhodčího senátu. Soud prvního stupně
tuto skutečnost vůbec správně neposoudil a nezhodnotil a odvolací soud se tímto
vůbec nezabýval. Podle jeho argumentace a výkladu předmětného ustanovení § 31
písm. e) ZRŘ je postačující, že věc byla před rozhodci projednána a strany měly
možnost se ve věci vyjádřit. Dovolatelka je však přesvědčena, že pokud by
rozhodování o případném zrušení rozhodčího nálezu soudem mělo být pouze
formálním přezkoumáním skutečnosti, zda vůbec proběhlo nějaké jednání před
rozhodci, a zda strany měly možnost se vyjádřit bez hlubšího přezkoumání
reálného postupu rozhodců, pak by ztrácelo jakýkoliv smysl. Dovolatelka dále poukázala na průběh řízení před soudem prvního stupně, v němž
prokázala, že rozhodčí senát neprovedl důkaz svědeckými výpověďmi navrženými
žalobkyní, a to pánů F. B., D. P. a Ing. S. P.
(předsedy představenstva
žalobkyně), jimiž mělo být prokázáno, že žalovaná v rozporu s právem přerušila
práce dovolatelky na stavbě, přikázala jí opustit stavbu, zakázala jí užívat
staveniště a s použitím ozbrojené bezpečnostní agentury silou obsadila stavbu a
staveniště. Tyto skutečnosti byly přitom rozhodné pro posouzení platnosti
odstoupení dovolatelky od smlouvy o dílo, nikoliv požadavku na plnění. V řízení
před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že rozhodčí senát nepovažoval za
potřebné provést uvedené důkazy, aniž to odůvodnil a odvolací soud tuto chybu
nenapravil a jeho rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud se také nezabýval tím, že rozhodčím senátem nebyly provedeny
důkazy dalšími listinami – zejména dobropisem dovolatelky ze dne 22. prosince
2006, jednostranným započtením pohledávek dovolatelky ze dne 22. prosince 2006
a ze dne 28. prosince 2006 a s tím souvisejícími dopisy ze dne 3. ledna, 8. ledna, 24. ledna a 25. ledna 2007, což bylo rovněž porušením práva dovolatelky
na řádné projednání věci před rozhodčím soudem. K zásadnímu porušení zásady rovnosti stran a plné příležitosti k uplatnění práv
účastníků ve smyslu § 18 a § 19 odst. 2 ZRŘ došlo podle dovolatelky taktéž při
jednání před rozhodčím soudem dne 6. února 2008, a to zejména tím, že při tomto
jednání byl vznesen pouze dotaz předsedy senátu, zda jsou návrhy na doplnění
dokazování k otázce platnosti odstoupení od smlouvy, poté však vydal senát
usnesení, kterým skončil dokazování ve sporu v celém rozsahu a uložil
zpracování závěrečného návrhu do 2 pracovních dnů. Dokazování však nebylo
skončeno pouze ve věci důkazů týkajících se odstoupení dovolatelky od smlouvy o
dílo, ale v celém projednávaném sporu o zaplacení částky 51 809 881,50 Kč s
příslušenstvím, aniž by byly strany na takový postup senátem upozorněny a aniž
jim byla dána možnost navrhnout případné další důkazy, nikoliv jen k
přejudiciální otázce odstoupení, ale k celému meritu sporu. Přestože
dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně poukázala na rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 1201/2007 týkající se zrušení
rozhodčího nálezu, soud prvního stupně k němu nepřihlédl. Také při jednání dne 5. června 2007 došlo podle dovolatelky k porušení rovnosti
stran v rozhodčím řízení, a to nepřipuštěním účasti Mgr. K. P., zaměstnance
dovolatelky, na tomto jednání, přestože předložil pověření předsedy
představenstva dovolatelky J. R. ze dne 4. června 2007, vydaného za účelem jeho
účasti v jednání za dovolatelku. Rozhodčí senát však současně připustil
přítomnost Ing. Š. - statutárního orgánu žalované. Tím bylo dovolatelce odňato
právo účastnit se jednání nejen prostřednictvím svého zmocněného advokáta, ale
také prostřednictvím svého – řádně statutárním orgánem – pověřeného zástupce
tak, jak je to obvyklé a jak to předpokládá rovněž Řád Rozhodčího soudu při
Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro
vnitrostátní spory. K porušení rovnosti stran postupem rozhodčího senátu došlo
i při jednání dne 5.
června 2007 tím, že lhůtu 1 měsíce poskytnutou oběma
stranám k doplnění podání dovolatelka splnila, avšak žalovaná požádala rozhodčí
soud o prodloužení lhůty až do 30. září 2007. Rozhodčí soud tomuto požadavku
fakticky vyhověl. Další pochybení odvolacího soudu spočívá podle názoru dovolatelky v jeho
nesprávném právním posouzení věci z hlediska aplikace § 118a o. s. ř. v
rozhodčím řízení, když poukázal na to, že strany se podle § 13 ZRŘ a rozhodčí
doložky podrobily Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky
a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory, který neobsahuje nic o
nutnosti použít ustanovení § 118a o. s. ř. Podle citovaného § 13 ZRŘ mohou
statuty a řády stálých rozhodčích soudů určit způsob řízení a rozhodování. Dovolatelka zdůraznila, že pokud tak strany neučiní, neznamená to, že není
třeba aplikovat ustanovení § 118a o. s. ř. či další ustanovení procesního
práva, jak se domnívá odvolací soud. Naopak je nutno vyjít z ustanovení § 30 ZRŘ a přiměřeně aplikovat všechna
ustanovení občanského soudního řádu, která nebyla vyloučena zákonem o rozhodčím
řízení, popřípadě na jeho podkladě Řádem Rozhodčího soudu při Hospodářské
komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory. V průběhu soudního řízení však dospěl soud prvního stupně k nesprávnému
skutkovému zjištění akceptovanému odvolacím soudem, že „… rozhodčí senát nedal
sice výslovně poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., ale poskytl poučení, resp. ozřejmil důvod svého postupu účastníkům rozhodčího řízení do protokolu o
jednání ze dne 5. června 2007 a též do protokolu o jednání ze dne 6. února 2007
(správně 2008), čímž rozhodčí senát svou poučovací povinnost vůči účastníkům
řízení splnil“. V důkazech, které byly provedeny podle protokolů z jednání dne
5. června 2007 a dne 6. února 2008 však žádné konkrétní poučení rozhodčího
senátu ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka nenachází. Uvedenými
protokoly bylo tedy prokázáno, že rozhodčí senát neposkytl dovolatelce žádné
poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., což je mj. v rozporu se závěry
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1528/2005, v němž je výslovně
konstatováno, že přiměřené použití § 30 o. s. ř. vede zejména k naplnění zásady
rovnosti účastníků a zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Tuto posléze
uvedenou zásadu rozhodčí soud podle názoru žalobkyně porušil a nárok žalobkyně
posoudil po právní stránce jinak a odstoupení od smlouvy shledal jako neplatné,
to vše v době, kdy již ukončil dokazování. Jak vyplynulo teprve z rozhodčího
nálezu, senát posoudil uplatněný nárok dovolatelky po právní stránce jinak a
odstoupení dovolatelky od smlouvy shledal jako neplatné. Citované rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky přitom výslovně stanoví, že účastník nemůže
být zaskočen jiným právním názorem soudu a nemůže mu být znemožněno tvrdit
skutečnosti významné z hlediska právního názoru soudu a nabídnout k jejich
prokázání důkazy. V této věci k tomu došlo uvedeným postupem rozhodčího soudu,
který svůj právní názor ve věci odstoupení od smlouvy o dílo v rozporu s § 118a
o. s. ř.
a uvedeným judikátem vyjevil až v písemném vyhotovení rozhodčího
nálezu. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalobkyně rozšířila svůj závěrečný návrh
(prokázáno jejím podáním z 15. února 2008) a in eventum uplatnila svůj nárok
podle § 351 odst. 2 obch. zák., včetně odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky sp. zn. 32 Odo 264/2005, jako nárok na vrácení poskytnutého
plnění v důsledku nemožnosti plnění ve smyslu § 352 obch. zák. v návaznosti na
prokázání skutečnosti, že žalovaná nezákonně donutila žalobkyni ve spolupráci s
bezpečnostní agenturou se cvičenými psy opustit stavbu poté, co jí oznámila, že
přerušuje práce na stavbě, požádala o okamžité vyklizení stavby a zakázala jí
užívat staveniště. Po obsazení stavby nechala žalovaná provést dokončující
práce třetími osobami. Dovolatelka shrnula, že rozhodčí senát se nezabýval skutkovým stavem v celém
rozsahu žaloby, tento řádně nezjistil a navíc sám v rozhodčím nálezu
deklaroval, že se nezabýval žalobou co do výše uplatněného nároku, přičemž
neprovedl navržené důkazy ani v prejudiciální otázce odstoupení od smlouvy a
tím dovolatelce znemožnil řádné projednání sporu. O tom mj. svědčí i odůvodnění
rozhodčího nálezu, který se odvolává na přílohu č. 7 smlouvy o dílo, přičemž
tento důkaz nebyl nejen proveden, ale ani rozhodčímu soudu předán, neboť
žalobkyně připojila k důkazu pouze přílohu smlouvy č. 9. Neprojednáním celého rozsahu sporu rozhodčím senátem došlo podle dovolatelky k
upření jejího práva na spravedlivý proces zaručený v článku 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Dovolatelka zdůraznila, že ještě před násilným
převzetím stavby byla tato úředně zkolaudována a je již déle než 4 roky
žalovanou užívána. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že řešení právních otázek navozených
dovolatelkou nemělo pro rozhodnutí o věci určující význam. Ztotožnila se se
závěry odvolacího soudu, který vycházel z taxativně určených důvodů pro zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 ZRŘ. Námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy je u dovolatelky jako strany žalující
téměř vyloučena. Žalobkyně o rozhodčí doložku opřela svůj žalobní návrh a
pravomoc a příslušnost rozhodčího soudu nikdy nezpochybnila. Námitka
neplatnosti rozhodčí smlouvy dovolatelka skutečně vznesla opožděně – až po
zahájení rozhodčího řízení. K platnosti rozhodčí doložky žalovaná ještě
poukázala na výsledky dvou soudních řízení – Městský soud v Praze v řízení
vedeném pod sp. zn. 74 Cm 7/2007 rozhodl, že společnost žalovaná má statutární
orgány a že R. Š. je předsedou představenstva, a v řízení o určení vlastnického
práva k nemovitostem patřících žalované dospěl Okresní soud v Trutnově v řízení
vedeném pod sp. zn. pod sp. zn. 15 C 72/2008 k závěru, že smlouva o dílo
účastníků je platným právním úkonem. Žalobkyně nemohla být podle názoru žalované právním názorem rozhodčího senátu,
který byl naznačen při jednání 5. června 2007 a 3. října 2007, zaskočena a
nemohlo jí být znemožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního
názoru rozhodců.
K jejich prokázání žalobkyně nenabídla důkazy. Jak vyplývá z
protokolů z jednání v uvedené dny – strany 3 protokolu z jednání ze dne 5. června 2007 a strany 4 protokolu z 3. října 2007, rozhodčí soud informoval
žalobkyni, že se rozhoduje o nároku, který byl v řízení uplatňován a
prokazován, tj. nároku z odstoupení od smlouvy o dílo. Žalovaná zdůraznila, že
soud není v řízení o zrušení rozhodčího nálezu oprávněn přezkoumávat rozhodnutí
z hlediska věcného. Nesouhlas dovolatelky s tím, jak rozhodčí soud hodnotil
provedené důkazy a jak věc poté právně posoudil, není a nemůže být důvodem pro
zrušení rozhodčího nálezu. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu
neslouží jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Jestliže si rozhodčí
soud vyřešil předběžnou právní otázku platnosti smlouvy o dílo a shledal, že
nárok na zaplacení ceny díla (jeho části) žalobkyni nevznikl, rozhodl o celém
předmětu řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části
první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, neboť rozsudkem odvolacího
soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen
pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení,
jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro
nesprávné právní posouzení věci. Jak ze shora uvedeného vyplývá, při posuzování přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241 odst. 3 o. s. ř. Podle § 241a
odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci
samé. Dovolací soud tedy nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutkové zjištění odvolacího
soudu, resp. soudu prvního stupně, z tohoto skutkového zjištění musí vycházet a
nemůže je doplňovat. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. První námitka dovolatelky směřuje proti závěru odvolacího soudu o opožděnosti
její námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy v rozhodčím řízení. Podle § 33 ZRŘ soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá
o důvody stanovené v § 31 písm. b) nebo c) uvedeného zákona, jestliže strana,
která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod
v rozhodčím řízení, nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Ze skutkových zjištění učiněných v řízení se podává, že rozhodčí řízení bylo
zahájeno podáním žaloby dovolatelkou dne 13. prosince 2006. Podle skutkového
zjištění odvolacího soudu následovala změna rozhodčí žaloby učiněná podáním
žalobkyně z 2. února 2007. Námitku neplatnosti smlouvy o dílo uzavřené dne 20. října 2004, jejímž obsahem byla i rozhodčí doložka, uplatnila žalobkyně podle
skutkového zjištění odvolacího soudu až podáním ze dne 2. července 2007. Jak
shora uvedeno, dovolací soud je tímto skutkovým zjištěním vázán. Odvolací soud
proto nepochybil, pokud dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila námitku
neplatnosti rozhodčí doložky z hlediska ustanovení § 33 ZRŘ opožděně. Odvolací soud navíc dovodil, že námitka žalobkyně, že předseda představenstva
žalované společnosti Ing. R. Š. nebyl za žalovanou smlouvu ze dne 20. října
2004 oprávněn uzavřít, byla vyvrácena pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. února 2008, č. j. 7 Cmo 289/2007-127, kterým byl zamítnut
návrh žalobkyně na zrušení žalované společnosti dle § 68 obch. zák. Soud
prvního stupně v této souvislosti učinil skutkové zjištění, že podle
internetového zápisu ze sbírky listin žalované ze dne 28. listopadu 2006 nebyly
založeny listiny, které by prokazovaly zvolení statutárního orgánu žalované,
podle zápisu z valné hromady žalované byl dne 27. listopadu 2000 ustanoven
předsedou představenstva Ing. R. Š., stejně se tak stalo na valné hromadě dne
25. července 2003 a dne 24. července 2006. Soud prvního stupně dále z úplného
výpisu z obchodního rejstříku zjistil, že Ing. R. Š. byl jako předseda
představenstva žalované zapsán dne 18. července 2000 a vymazán 3. ledna 2007,
když byl téhož dne opětovně zapsán jako předseda představenstva zapsán, což
platí i v současné době. Z těchto skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že
by odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani námitka
dovolatelky vytýkající odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil její námitku
nemožnosti věc před rozhodci projednat, když rozhodčí senát neprovedl důkazy
navržené dovolatelkou. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že pokud důkazní návrh
některé ze stran nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a
dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008). Soud
prvního stupně k této otázce učinil ze zápisu o ústním jednání před rozhodčím
soudem dne 3. října 2007 skutkové zjištění, že bylo rozhodčím senátem prováděno
dokazování. Důkaz provedením rejstříkového spisu (k otázce namítané neplatnosti
smlouvy o dílo) rozhodčí senát odmítl s tím, že mu posuzování otázek v této
věci nepřísluší, když takováto otázka nemůže být předmětem rozhodčího řízení. Ze zápisu o ústním jednání dne 6. února 2008 bylo zjištěno, že rozhodčí senát
návrhu žalobkyně na doplnění dokazování výslechem navržených svědků a účastníka
řízení nevyhověl. Ze zápisu z jednání rozhodčího soudu ze dne 5. června 2007
soud prvního stupně zjistil, že rozhodčí senát sdělil právnímu zástupci
žalobkyně, že studiem spisu dospěl k názoru, že pro přehledné vedení sporu je
třeba se soustředit na základní otázky, tj. skutková tvrzení ohledně
neplatnosti, příp. odstoupení od smlouvy a tomu odpovídající „důkazní listiny
nebo jiné důkazní prostředky. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně
rozhodčí soud ve svém nálezu konstatoval, že s ohledem na platnost smlouvy o
dílo a neplatnost odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně se rozhodčí senát
již nezabýval žalobou co do výše žalobkyní uplatněného nároku a žalobu zamítl. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, nelze
dovodit, které navržené důkazy rozhodčí soudu provedl a které nikoliv, a zda
neprovedené důkazy jsou důkazy navrženými k prokázání skutečností významných z
hlediska posouzení platnosti žalobkynina právního úkonu odstoupení od smlouvy. Za tohoto skutkové stavu nelze učinit závěr, že z tohoto hlediska má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Závěr rozhodčího senátu, že
pro posouzení věci je významné pouze posouzení otázky platnosti odstoupení od
smlouvy, je otázkou právního posouzení věci rozhodčím soudem a toto právní
posouzení nemůže být předmětem soudního přezkumu rozhodnutí rozhodce (stálého
rozhodčího soudu). Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že kontrolní funkce soudů
nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (rozpor s hmotným
právem), neboť by se tím z řízení o zrušení rozhodčího nálezu stávalo
kvaziodvolací řízení. Kontrola se proto může zaměřovat pouze na posouzení
stěžejních otázek procesní povahy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07). Námitky dovolatelky směřující ke skutkovým
a právním závěrům obsaženým v rozhodčím nálezu nejsou pro rozhodování o zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ relevantní.
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nezakládá ani námitka
dovolatelky, že rozhodčí soud se nevypořádal s tím, že žalobkyně v podání ze
dne 15. února 2008 rozšířila svůj závěrečný návrh a in eventum uplatnila nárok
podle § 351 odst. 2 obch. zák. jako nárok na vrácení poskytnutého plnění v
důsledku dodatečné nemožnosti plnění, jež byla způsobena tím, že žalovaná
nezákonně vykázala žalobkyni ze stavby a posléze nechala provést dokončující
práce třetími osobami. Rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího totiž
takové skutkové zjištění rovněž neobsahují a dovolatelka tím vytváří vlastní
skutkový stav odlišný od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně. Jak bylo shora odůvodněno, dovolací soud při posuzování
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s ř. může vycházet pouze
ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezakládá ani dovoláním
kritizovaný způsob, jímž se odvolací soud vypořádal s námitkou dovolatelky, že
jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, neboť jí nebylo
rozhodčím senátem poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř., zejména poučení
podle druhého odstavce tohoto ustanovení. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nic
nemění na svém závěru vyjádřeném v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32
Odo 1528/2005, že v rozhodčím řízení se přiměřeně použije ustanovení § 118a o. s. ř., přičemž zdůrazňuje, že argumentace odvolacího soudu, že nedostatek
poučení podle přiměřeného použití § 118a o. s. ř. neznamená, že by účastníku
řízení byla odejmuta možnost jednat před rozhodcem a že případné takové vady
rozhodčího řízení nemohou být právem aprobovaným důvodem pro zrušení rozhodčího
nálezu, není správná. Nicméně ze skutkového zjištění soudu prvního stupně,
resp. odvolacího soudu nevyplývá, že by rozhodčí senát v dané věci postupoval v
rozporu s tímto ustanovením. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti
(splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení
prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je
zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho
nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení
či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či
navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti
ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na
základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu
podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené
(případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl
objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, in www.nsoud.cz, či usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné pod č.
C 4255 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-4, proti němuž byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu, sp. zn. II ÚS
532/06 odmítl). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na
situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní
posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního
posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné
nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i
pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy
zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod
(srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo194/2006, in
www.nsoud.cz). Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů
považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník
řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in
www.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo
2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). V posuzovaném rozhodčím řízení
však takováto procesní situace nenastala; dovolatelce nelze přisvědčit, že
rozhodčí soud založil závěr o neplatnosti odstoupení od smlouvy o dílo ze
strany dovolatelky a o tom, že nárok na žalovanou část ceny díla dovolatelce
nevznikla na jiných, než žalobou uplatněných důvodech, a dovolatelka nemohla
být rozhodnutím rozhodčího soudu zaskočena, a to již vzhledem k tomu, že
rozhodčí soud při jednání dne 5. června 2007 sdělil právnímu zástupci
žalobkyně, že studiem spisu dospěl k závěru, že pro přehledné vedení sporu je
třeba se soustředit na základní otázky, tj. skutková tvrzení ohledně
neplatnosti, případně odstoupení od smlouvy a tomu odpovídající důkazní listiny
nebo jiné důkazní prostředky. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani námitka
dovolatelky, že rozhodčí senát nepřipustil účast Mgr. K. P., zaměstnance
dovolatelky, při jednání rozhodčího soudu dne 5. června 2007, přestože
jmenovaný předložil pověření předsedy představenstva žalobkyně. I kdyby
rozhodčí senát v této otázce postupoval nesprávně, neměla by tato skutečnost za
následek odnětí možnosti žalobkyně jednat před rozhodcem, když toto jednání se
uskutečnilo za účasti právního zástupce žalobkyně a poté následovala ještě dvě
další jednání, na nichž žalobkyně mohla uplatňovat své nároky. Za odnětí možnosti žalobkyně jednat před rozhodcem nelze považovat ani
skutečnost, že podle tvrzení dovolatelky rozhodčí senát fakticky prodloužil
žalované lhůtu k podání vyjádření do 30. září 2007.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalované sestávají z
odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 1 000 Kč [§
7 bod 3, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do
31. prosince 2012, čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.], z paušální částky náhrady hotových
výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a z částky 273 Kč představující náhradu za 21% daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při
rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování
advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním
právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění
pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).