ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce
statutárního města Ostravy, Městského obvodu Ostrava - Jih, se sídlem v
Ostravě, Horní 791/3, PSČ 700 30 identifikační číslo osoby 25585207, zastoupené
Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, proti
žalované Skanska a. s., se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, PSČ 186 00,
identifikační číslo osoby 26271303, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D.,
LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení částky 34
194 822,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 44 C 280/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 7. 10. 2020, č. j. 23 Co 145, 226, 227/2020-1215, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 23 Co 145, 226,
227/2020-1215, se ve výroku I. v části věty před středníkem, co do částky 12
296 222,38 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 2.
4. 2015 do zaplacení, a ve výroku III. a IV. ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 31. 3. 2014 domáhal, aby
žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 12 738 764,88 Kč s
příslušenstvím představující a) slevu z ceny díla ve výši 442 542,50 Kč a b)
náhradu další škody ve výši 12 296 222,38 Kč (vždy s odpovídajícím
příslušenstvím). Tvrdil, že dílo [kryté sportoviště v Ostravě-Dubině (dále také
jen „sportovní hala“)] bylo žalovanou zhotoveno vadně. Namísto projektované
strusky vysokopecní granulace s frakcí 0-63 mm byla k zásypu použita struska
ocelárenská. „Důsledkem vadně provedeného díla je tak jednoznačně vzdouvající
se podlaha v objektu, jež vyvolává havarijní, neuživatelný stav objektu.“ Výše
slevy z ceny díla představuje rozdíl v cenách projektované a použité strusky,
zatímco při stanovení výše náhrady škody vychází žalobce z nákladů, které bude
zapotřebí vynaložit na uvedení věci do původního stavu. Za tím účelem „nechal
vyhotovit v lednu 2014 projektovou dokumentaci k opravě podlah v objektu
společností OSA projekt s.r.o., (dále také jen „projektová dokumentace“), jejíž
„součástí je rozpočet, který stanovuje celkem částku na opravu podlah v objektu
Kryté sportoviště Ostrava-Dubina ve výši 12 296 222,38 Kč, kter(ou) bude
nutn(é) investovat k opravě objektu“.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, č. j. 23 Co
17/2018-626, mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10.
2017, č. j. 44 C 280/2015-583, kterým byla shledána žaloba v základu obou
nároků důvodná, v rozsahu nároku a) potvrdil, v rozsahu nároku b) zrušil a věc
v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
opíraje se o závěr zformulovaný dovolacím soudem v rozsudku ze dne 30. 3. 2016,
sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz, ohledně výše
skutečné škody uzavřel, že je nezbytné „vycházet z rozdílu mezi hodnotou, jakou
by měla předmětná stavba v současnosti, a to bez poškození vzniklých v důsledku
předmětné vady (spočívající v záměně strusky) a hodnotou, kterou má předmětná
stavba v současné době s takovým poškozením ve skutečnosti“. Náhrada škody bude
představována kladným rozdílem mezi takto stanovenou skutečnou škodou a nárokem
na slevu (viz bod 16 in fine rozsudku odvolacího soudu).
3. Podáním ze dne 8. 11. 2019 žalobce rozšířil žalobní návrh v případě
nároku a) o částku 56 645,44 Kč, na základě tohoto právního důvodu se domáhal
částky 499 187,94 Kč, a v případě nároku b) o částku 21 399 412,10 Kč, na
základě tohoto právního důvodu se domáhal částky 33 695 634,48 Kč; celkem se
domáhal částky 34 194 822,42 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že „výše náhrady škody
by měla být v tomto soudním řízení dle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. dubna 2018, č. j. 23 Co 17/2018-626, určena jako rozdíl mezi hodnotou,
jakou by měla předmětná stavba v současnosti, (a) to bez poškození vzniklých v
důsledku předmětné vady (spočívající v záměně strusky) a hodnotou, kterou má
předmětná stavba v současné době s takovým poškozením ve skutečnosti. Žalobci
přitom za daných okolností může svědčit právo na náhradu škody v určité výši
pouze v případě, pokud bude mít rozdíl mezi výší skutečné škody a nárokem na
slevu kladnou hodnotu, a to právě ve výši této kladné hodnoty.“ Při stanovení
konkrétních částek a způsobu, jak k nim dospěl, se opřel o znalecký posudek
prof. D. Kubečkové č. 62/2018 ze dne 15. 3. 2019 (dále jen „znalecký posudek“).
4. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 2. 2019, č. j. 44 C
280/2015-1105, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 34 194 822,42
Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši zákonné sazby z částky 12 738 764,88 Kč za
dobu od 2. 4. 2015 do zaplacení (výrok I.), jinak žalobu co do zbylého rozsahu
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10.
2020, č. j. 23 Co 145, 226, 227/2020-1215, výrokem I. změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna
zaplatit žalobci částku 33 752 279,92 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši
zákonné sazby z částky 12 296 222,38 Kč za dobu od 2. 4. 2015 do zaplacení,
zamítl; jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil. Výrokem II. uložil žalované
povinnost doplatit soudní poplatek a výrokem III. a IV. rozhodl o nákladech
řízení.
6. Odvolací soud posoudil podání z 8. 11. 2019 jako změnu žaloby, a to
nejen jde-li o její rozšíření o částku 56 645,44 Kč v případě nároku a) a o
částku 21 399 412,10 Kč v případě nároku b), nýbrž i jako změnu skutkového
základu (celého) nároku b). Uvedl, že původně „žalobce požadoval náhradu škody
spočívající v předpokládaných výdajích na opravu vytýkaných vad, nyní spatřuje
(odlišnou) škodu ve snížení hodnoty vadné stavby.“ Přiznat nárok a) v rozsahu
rozšíření a nárok b) zcela – který se „jeví…spíše nárokem na (další) slevu z
ceny díla, neboť jde vskutku o kompenzaci hodnoty samotného díla dotčeného
vytýkanou vadou“ –, nemohl, protože práva, kterých se žalobce v tomto rozsahu
domáhal, byla (vzhledem k tomu, že hmotněprávní účinky změněné žaloby nastávají
dnem, kdy je soudu změna žaloby doručena) promlčena a žalovaná vznesla námitku
promlčení; vzhledem k datu předání díla (16. 1. 2006) objektivní promlčecí doba
marně uplynula 16. 1. 2016. K nároku b), co do původně žalované částky 12 296
222,38 Kč, dodal, že i kdyby skutkový základ žaloby nebyl v tomto rozsahu
změněn, nároku by nebylo možno vyhovět, protože následná škoda v tomto rozsahu
ještě nevznikla. „Za škodu totiž v daném případě lze skutečně považovat toliko
skutečně vynaložené náklady (§ 380 obch. zák.) a nikoli náklady prozatím pouze
předpokládané.“
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výroku I., pokud jím byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla co do částky 33 752
279,52 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a výroku III. a IV., podal žalobce
dovolání.
8. Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud se
při řešení právní otázky č. 1, zda podáním z 8. 11. 2019 žalobce změnil
skutkový základ předmětu sporu, a otázky č. 2, zda žalobci mohla vzniknout
škoda, aniž by vynaložil prostředky „na opravu vad díla“, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo nálezové judikatury Ústavního
soudu. Ustálenou rozhodovací praxi představují v případě otázky č. 1 rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, ze dne 11. 4.
2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, a ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2083/2019,
a nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, ze dne 6.
6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16,
jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního
soudu – na https://nalus.usoud.cz, v případě otázky č. 2 stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo
1160/2005, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, ze dne 28. 2. 2017, sp.
zn. 25 Cdo 3019/2015, ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4471/2016, a nález
Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 548/99. Dovolatel
argumentuje, že v dosavadním průběhu celého řízení tvrdí vznik škody ze
stejného skutku a neodchýlil se od něj a ani od uplatněných nároků na slevu a
náhradu škody. Změnil pouze výši uplatněných nároků, a to pro změnu ceny prací
a „progresi vad“, ke kterým v mezidobí došlo. Vyšel ze znaleckého posudku,
který byl za tímto účelem vypracován dle názoru odvolacího soudu. Skutečnost,
že náklady na opravu doposud nebyly vynaloženy, je nerozhodná.
9. Právní otázku č. 3, zda došlo k promlčení a) nároku na slevu z ceny
díla ve výši 56 645,44 Kč a b) nároku na náhradu škody ve výši 21 399 412,10
Kč, o něž byla žaloba rozšířena až 8. 11. 2019, považuje dovolatel za dosud
neřešenou. Má za to, že tvoří-li nárok nedělitelný celek, začne promlčecí doba
běžet, až se poškozený dozví o celé škodě. Tvrdí, že o škodě v celém rozsahu se
dozvěděl až ze znaleckého posudku ze dne 4. 11. 2019. Prosazuje názor, že je-li
výše škody vázána na znalecký posudek, který ji objektivizuje, nemůže být k
jeho tíži, že soudní řízení k okamžiku objektivizace trvá nepřiměřenou dobu.
Bylo by v rozporu s dobrými mravy chránit žalovanou, která úmyslně škodu
způsobila a zatajila to.
10. Dovolatel navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené
části změněn tak, že přisuzující rozsudek soudu prvního stupně se v tomto
rozsahu potvrzuje.
11. Žalovaná má předně dovolání za nepřípustné, neboť žalobce dovoláním
jednak napadá skutkovou rovinu rozsudku odvolacího soudu, jednak pokládá otázku
– jde o otázku č. 2 – na níž rozsudek odvolacího soudu nezávisí. In eventum má
žalovaná dovolání za nedůvodné. Ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu
(ostatně se jedná o závěr, který prosazovala), že podáním ze dne 8. 11. 2019
žalobce změnil skutkový základ věci, protože namísto původně žalobou uplatněné
náhrady nákladů vymezených v projektové dokumentaci nově požadoval částku
představující rozdíl mezi hodnotou sportovní haly ke dni 8. 11. 2019 a
hodnotou, kterou by sportovní hala měla, byla-li by do jejích základů použita
výlučně vysokopecní struska. Žalovaná navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto,
případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem a ve lhůtě uvedené
v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
proce-sního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že dovolání není
přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a shodně např. usnesení ze dne 26.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013), což se v poměrech posuzované věci týká
otázky č. 2.
15. Pokud se odvolací soud vyjádřil k absenci škody, neboť prostředky na
odstranění dalších škod nebyly dosud žalobcem vynaloženy (blíže k tomu viz bod
25 in fine napadeného rozsudku), učinil tak pouze hypoteticky, pro případ,
který nenastal [z něhož napadený rozsudek nevychází, což z povahy věci zároveň
vylučuje úvahu, že by se mohlo jednat o situaci, kdy napadený rozsudek spočívá
na posouzení více právních otázek (rovnocenných právních důvodů), z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp.
zn. 32 Cdo 3986/2013, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014)]. Protože
odvolací soud dospěl k závěru, že podáním z 8. 11. 2019 žalobce změnil skutkový
základ věci, není otázka absence škody pro napadený rozsudek určující.
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka č. 3; o otázku dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou se nejedná.
17. Z rekapitulace dosavadního řízení vyplývá, že ohledně nároku a) v
částce 56 645,44 Kč a nároku b) v částce 21 399 412,10 Kč požaduje žalobce na
základě podání ze dne 8. 11. 2019 více, než uplatňoval v žalobě. Není tedy
pochyb, že v uvedeném rozsahu se jedná o změnu žaloby (§ 95 odst. 1 o. s. ř.)
spočívající v rozšíření žalobního návrhu.
18. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že
hmotněprávní účinky změněné žaloby nastávají dnem, kdy je změna žaloby doručena
soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo
3236/2008, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2955/2011, a ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2614/2011). V posuzované věci se tak stalo dne 8. 11. 2019.
19. Ustanovení § 393 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), je speciálním
ustanovením, které upravuje běh promlčecí lhůty v případě práv z odpovědnosti
za vady (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo
1616/2005) a spojuje počátek běhu (subjektivní) čtyřleté promlčecí doby (§ 397
obch. zák.) se dnem předání věcí oprávněnému nebo osobě jím určené nebo se
dnem, kdy byla porušena povinnost věc převzít a nikoliv s okamžikem, kdy byla
výše slevy v soudním řízení „objektivizována“. Odvolací soud se neodchýlil od
citované judikatury, dovodil-li, že uplatněné právo žalobce na slevu z ceny
díla, tj. nárok a) ohledně částky 56 645,44 Kč, po více než pěti letech od
podání žaloby (jíž rozhodná skutečnost nutně předcházela), tedy zcela zjevně po
uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, je promlčeno.
20. Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba
ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je
povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy
došlo k porušení povinnosti.
21. Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně uzavřel, že
z hlediska běhu desetileté (objektivní) promlčecí doby je rozhodný okamžik
porušení povinnosti, která vedla ke vzniku škody (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 24/2008, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5393/2007, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1426/2011), a nevidí důvod,
aby tato právní otázka byla posouzena jinak; ostatně ani žalobce nezakládá
přípustnost dovolání na tom, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla
posouzena jinak.
22. Protiprávnost jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu zde
spočívá v porušení povinnosti žalované jako zhotovitelky provést dílo bez vad
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008). Dílo,
které je vadné, nelze totiž ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. považovat za
dílo provedené, a to ani tehdy, když je objednatel převezme. Z hlediska počátku
běhu objektivní promlčecí doby je rozhodné datum 16. 1. 2006. Desetiletá
promlčecí doba uběhla 16. 1. 2016, a proto se odvolací soud neodchýlil od
citované judikatury, když dovodil (byť v rámci jím přijatého závěru jen pro
úplnost), že také nárok b) ohledně částky 21 399 412,10 Kč je promlčen.
23. Pro posouzení přípustnosti otázky č. 3 v případě nároku b) ohledně
částky 21 399 412,10 Kč je nerozhodné, že odvolací soud vycházel z toho, že
žalobce podáním z 8. 11. 2019 změnil skutkový základ celého nároku b).
24. Dlouhodobě je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru,
že uplatní-li účastník námitku promlčení, nemůže soud promlčené právo přiznat.
Žalobu v takovém případě zamítne, aniž by zkoumal, zda žalobou uplatněné právo
existuje či nikoliv (srov. Již rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne
17. 3. 1972, sp. zn. 2 Cz 7/72, uveřejněné pod č. 69/1972 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26.
4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, uveřejněné tamtéž pod č. 29/1983, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
číslem C 3446). V rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003,
uveřejněném pod č. 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud vyložil, že otázku, zda námitka promlčení byla žalovaným uplatněna
důvodně, soud zkoumá ve vztahu k žalobním tvrzením (k žalobcem uváděným
skutkovým okolnostem případu), případně ve vazbě na zjištěný skutkový stav věci.
25. Zásada hospodárnosti řízení řešení otázky zachování identity skutku
ohledně nároku b) v částce 21 399 412,10 Kč upozaďuje, neboť vzhledem k
judikatuře uvedené v bodě 21 rozsudku by i tak platilo, že ohledně této částky
by nastoupení hmotněprávních účinků přicházelo v úvahu až od doručení změny
žaloby (8. 11. 2019), tedy poté, co marně uběhla objektivní promlčecí doba.
26. Protože žalovaná v řízení uplatnila námitku promlčení, nelze žalobci
poskytnout ochranu jak v případě nároku a) ohledně částky 56 645,44 Kč, tak
nároku b) ohledně částky 21 399 412,10 Kč, a v tomto rozsahu mu žalované částky
přiznat. Dovoláním napadený rozsudek je v tomto rozsahu souladný s judikaturou
Nejvyššího soudu.
27. Dovolání není v této části přípustné, a proto bylo jak v případě
nároku a) ohledně částky 56 645,44 Kč, tak v případě nároku b) ohledně částky
21 399 412,10 Kč podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
28. Dovolání je však přípustné v případě otázky č. 1, protože při jejím
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
uvedené níže.
IV. Důvodnost dovolání
29. Podle § 95 odst. 1 věta prvá o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za
řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení.
30. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2502/2000, uveřejněném pod č. 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
uvedl, že o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce
něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného
skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě,
pokud žalobce i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného
rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než
jak ho vylíčil v původní žalobě.
31. Podstata otázky č. 1 spočívá v tom, zda (i v rozsahu původně žalobou
uplatněné částky 12 296 222,38 Kč s příslušenstvím) totožnost skutku
(skutkového děje) zůstala poté, co bylo soudu doručeno podání ze dne 8. 11.
2019, zachována, nebo ne, což by znamenalo, že žalobce tímto podáním změnil
žalobu ohledně celého nároku b), včetně částky 12 296 222,38 Kč s
příslušenstvím, a to na základě změny skutkového základu věci.
32. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v
jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl
způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů
vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, sešit č. 17, ročník 1998, pod č. 119).
33. Jde-li o jednání, to žalobce vymezil tak, že při výstavbě sportovní
haly žalovanou, jako zhotovitelkou, byla k zásypu namísto projektované strusky
vysokopecní granulace s frakcí 0-63 mm použita struska ocelárenská, která má
jiné vlastnosti.
34. Protože porušení povinnosti splnit řádně závazek je předpokladem
odpovědnosti za vady i odpovědnosti za škodu (např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, nebo usnesení ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 33 Cdo 2301/2014, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4255/2017,
a ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2143/2019), oba dva právní důvody – bez
dalšího – na základě takto vylíčeného jednání (k tomu, aby z vylíčené podstaty
skutku vyplýval právní poměr, o který svůj nárok žalobce opírá, srov. např. již
zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97,
nebo dále jeho rozsudky ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 722/2003, a ze dne
1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006) přicházely v úvahu, byť tyto právní
instituty mají jiný účel, jsou založeny na rozdílných zásadách a (dalších)
předpokladech vzniku odpovědnosti, což nutně předpokládá i jinak vymezený
skutek.
35. Protože odlišení práv z odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu
je podstatné nejen pro právní kvalifikaci skutku, nýbrž představuje předpoklad
pro vyřešení otázky č. 1, uvádí k tomu dovolací soud, že se odlišením práv z
odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu zabýval opakovaně. Z jeho ustálené
rozhodovací praxe vyplývá, že nároků z odpovědnosti za vady se nelze domáhat z
titulu odpovědnosti za škodu a naopak, a že odlišujícím kritériem je povaha
újmy (ve smyslu ztráty utrpěné v majetkové sféře používá judikatura dovolacího
soudu tento termín v daném kontextu i pro poměry právní úpravy účinné do 31.
12. 2013 - viz např. rozsudek ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001). V
případě újmy spočívající ve vadnosti poskytnutého (nepřímého) předmětu
sjednaného plnění se uplatní odpovědnost za vady. V případě újmy vzniklé
následkem vadně poskytnutého plnění se uplatní odpovědnost za škodu (např.
stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj. 39/88, uveřejněné
pod č. 12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, uveřejněný pod č. 34/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn.
25 Cdo 1612/2004, uveřejněný pod č. 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
36. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo
1619/2007, dále vysvětlil, že „není významné, zda předmětem díla zhotovitele
byla celá věc nebo jen její součást, a není vyloučena náhrada za škodu, jež v
důsledku vady vznikla na věci, která sama byla předmětem díla. Rozlišovat je
však třeba, zda je požadováno odstranění pouze samotné vady věci nebo náhrada
za újmu vzniklou z této vady. Stále totiž platí zásada, že újma, která vznikla
následkem vady, za niž odpovídá zhotovitel díla, se odškodňuje v rámci
odpovědnosti za škodu.“ Důvod odchýlit se od tohoto závěru, který se prosadí i
v poměrech obchodněprávní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jak vyplývá z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4255/2017, dovolací soud
nenachází.
37. Přestože si byl odvolací soud vědom rozhodovací praxe dovolacího
soudu, která odlišuje práva z odpovědnosti za vady a z odpovědnosti za škodu (v
této souvislosti poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp.
zn. 25 Cdo 1618/2001, ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2247/2007, a ze dne
30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008), neaplikoval ji na poměry posuzované
věci přiléhavě. Kromě toho, že poukázal na rozhodnutí, jejichž skutkový základ
není srovnatelný s posuzovanou věcí [následek jednání (vady) se nedotýkal
samotného díla zhotovovaného tímtéž zhotovitelem], jejich (obecně
aplikovatelné) závěry si nesprávně vykládá. Závěry, které dovolací soud v
těchto rozhodnutích uvedl, neodporují závěrům, na nichž stojí judikatura
zmíněná výše (viz zejména bod 35 rozsudku). Vzájemně souzní, což se týká i
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1619/2007, jenž
odvolací soud zcela přehlíží, včetně judikatury, která na něj navazuje, ačkoliv
právě v tomto případě se jedná o věc, jejíž skutkový základ je srovnatelný s
posuzovanou věcí [skutkový základ v tam posuzované věci (ve vztahu k
zhotovitelce, která zhotovila celou stavbu) spočíval v nesprávně (nedostatečně)
provedené hydroizolaci stavby, která byla příčinou pronikání vody do objektu,
přičemž důsledkem opakovaného zaplavení sklepních prostor bylo promáčení
(poškození) zdiva, vzedmutí podlah a růst plísní].
38. Z hlediska následku je podstatná újma, která je vymezena skrze
konkrétní práce, jichž se uplatněný peněžitý nárok (jeho dílčí část) týká.
39. Žalobce v žalobě doručené soudu dne 31. 3. 2014 vymezil následek
tak, že důsledkem vady díla došlo k vzedmutí podlah a k dalšímu poškození
sportovní haly, jehož rozsah specifikoval zprostředkovaně odkazem na listinu, a
to projektovou dokumentaci obsahující položkový výčet a ocenění prací
nezbytných k „opravě podlah v objektu“, což lze v této věci akceptovat (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000,
ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo
2725/2007). Taktéž pro úvahu, zda podáním ze dne 8. 11. 2019 žalobce skutkový
základ věci změnil, bylo na odvolacím soudu, aby se zvláště zaměřil na újmu,
skutkově vymezenou skrze konkrétní práce, které se dílčí části peněžitého
nároku b) týkají. Tedy, zda projektová dokumentace neobsahuje ve svém výčtu
práce, kterými má být odstraněna samotná vada díla (ocelárenská struska použitá
k zásypu). Přitom je nerozhodné (při existenci dalších právně relevantních
skutkových tvrzení vyplývajících z § 564 ve spojení s § 436 až § 441 obch.
zák.), jak žalobce tento případný nárok právně posoudil.
40. Nezabýval-li se odvolací soud tímto hlediskem, neměl případnou změnu
skutku s čím ani srovnat.
41. Způsob, jakým žalobce vyčíslil uplatněný nárok b), zda pomocí
nákladů na odstranění vzniklého poškození, jak tomu učinil v žalobě, nebo jako
rozdíl mezi hodnotou díla bez vady a hodnotou s vadou, k němuž přistoupil v
podání ze dne 8. 11. 2019, sám o sobě pro posouzení totožnosti následku není
významný. Skutek je u nároku na náhradu škody vymezen jednáním (porušením
smluvní povinnosti provést dílo řádně, tj. bez vad) a následkem, tj. způsobeným
poškozením stavby (vyduté podlahy, popraskaná dlažba, příčky atd.). Nikoliv
způsobem (metodou) vyčíslení výše škody. Z tohoto hlediska je nepodstatný i
časový posun k okamžiku změny žaloby, neboť stále je vázán k vyčíslení výše.
Platí to tím spíše, pokud toto podání odvolací soud posoudil zcela izolovaně a
formalisticky, aniž by zohlednil dosavadní průběh řízení, zejména žalobci
tlumočený závěr odvolacího soudu (viz bod 2 rozsudku), z něhož vyplýval náhled
odvolacího soudu, jak má být výše nároku b) vyčíslena, na což žalobce, jak
výslovně uvádí, reagoval podáním ze dne 8. 11. 2019.
42. Také v podání ze dne 8. 11. 2019 je skutkově újma vymezena
zprostředkovaně. Pro zachování totožnosti následku je nezbytné, aby rozsah
skutkového vymezení újmy byl shodný. Jinak vyjádřeno, rozsah újmy vymezené v
žalobě zprostředkovaně projektovou dokumentací se musí shodovat s rozsahem újmy
skutkově vymezené (a hodnocené) ve znaleckém posudku, který byl podkladem pro
podání ze dne 8. 11. 2019 [v těch bodech poškození stavby, kde se projektová
dokumentace bude shodovat se znaleckým posudkem, se o změnu žaloby jednat
nemůže, ta by v úvahu přicházela pouze tehdy, pokud by prostřednictvím
znaleckého posudku bylo uplatněno poškození jiné (další)]. V procesním právu
totiž platí tzv. teorie projevu vůle. Tu vystihuje závěr vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněném pod
č. 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž se v podrobnostech
odkazuje a podle kterého: „Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho,
jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním
úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl
účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl,
nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv“. To, že žalobce zamýšlel
změnit pouze způsob vyčíslení nároku b), by bylo vedlejší, bez vlivu na určení
rozsahu újmy.
43. Nezahrnul-li odvolací soud do své úvahy, na jejímž základě dospěl k
závěru, že žalobce podáním z 8. 11. 2019 změnil skutkový základ věci, také oba
tyto aspekty, je právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
44. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu částky 12 296 222,38
Kč s příslušenstvím spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a nejsou dány
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v tomto
rozsahu zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc v tomto
rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o.
s. ř.).
45. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
46. náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu