23 Cdo 1426/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce JETECH, spol. s r. o., se sídlem v Dašicích, Křičenského 451, IČ 15 05 05 05, zast. Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, proti žalovanému JUDr. R. S., zast. Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem, se sídlem ve Svitavách, Soudní 1, o zaplacení 1,153.928,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 211/2009 o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.1.2011, č.j. 2 Cmo 86/2010-145, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích jako soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 1,153.928,- Kč s přísl. z titulu odpovědnosti za škodu; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 2 Cmo 86/2010-145 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem sporu byl nárok žalobce na zaplacení částky 1,153.928,- Kč s přísl., který žalobce uplatnil jako náhradu škody. Mezi žalobcem a žalovaným byla v ústní formě uzavřena smlouva o právní pomoci, v jejímž rámci žalovaný vypracoval pro žalobce dvě kupní smlouvy s daty 29. 3. 1996 a 27. 9. 1996 o prodeji nemovitostí. Obě smlouvy po jejich uzavření byly soudy prohlášeny za neplatné, neboť prodávajícímu (Moravsko-Třebovská velkoobchodní společnost, s. r. o.) nesvědčilo vlastnické právo.
Žalobci, jak uvedl odvolací soud, tím vznikla škoda spočívající v tom, že žalobce byl nucen vrátit částku zaplacenou JUDr. V. za postoupení pohledávky na zaplacení kupní ceny ze smlouvy z 27. 9. 1996, která byla vypořádána tak, že žalobce JUDr. V. postoupil pohledávku ve výši 4,300.000,- Kč, kterou měl za Moravsko-Třebovskou velkoobchodní společností, s. r. o. (vrácení kupní ceny) a zbývající částku ve výši 1,153.928,- Kč žalobce JUDr. V. zaplatil. Tato částka představuje škodu, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného připravit řádné kupní smlouvy (smlouvy byly shledány neplatnými).
Odvolací soud při svých závěrech vycházel, popř. se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, popř. shodných tvrzení stran o uzavření ústní smlouvy o právní pomoci, o vypracování smluv ze dne 29. 3. 1996 a 27. 9. 1996, „z rozsudků soudů souvisejících s danou věcí,“ z narovnání ze dne 19. 3. 2007 (uzavřeným mezi žalobcem a JUDr. V.) a z dokladů o zaplacení částky 1,153.928,- Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že k promlčení práva na náhradu škody dojde uplynutím 10 let podle ust. § 398 obch. zák. bez ohledu na „subjektivní povědomost poškozeného o škodě“. Počátek běhu 10-ti leté promlčecí doby je vázán pouze na okamžik porušení povinnosti, kterým je v dané věci „datum uzavření obou smluv 29. 3. 1996 a 27. 98. 1996“. Vzhledem k tomu, že žaloba s požadavkem na úhradu škody ve výši 1,153.928,- Kč byla podána dne 21. 5. 2008, odvolací soud uzavřel, že byl správný závěr soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku.
Odvolací soud dále neshledal, že by vznesená námitka promlčení byla v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, popř. v rozporu s dobrými mravy. Dovoláním ze dne 21. 3. 2011 napadl, žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Za otázku zásadního právního významu dovolatel označil, zda „promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody může uběhnout dříve, než vůbec dojde ke vzniku škody“ a zda „námitku promlčení lze shledat v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku případně dobrými mravy“ za situace, kdy ji „vznesl advokát vůči svému klientovi“ a kdy „současně zákonná úprava neumožňuje klientovi podat žalobu na náhradu škody vůči svému advokátovi před uplynutím promlčecí doby“.
V podrobnostech pak žalobce v odůvodnění dovolání uvedl, že je neudržitelné, aby právo na náhradu škody bylo promlčeno dříve, než škoda vůbec vznikla. Podle dovolatele je předmětné ustanovení obchodního zákoníku (tj. § 398 obch. zák.) nutné vykládat tak, že počátek běhu promlčecí doby se týká pouze škody, která k tomuto okamžiku existovala, jiný výklad soudů je v rozporu s právem na soudní ochranu a dovolatel odkazuje na Obchodní zákoník, Komentář, Praha, C. H. Beck, 2008, autorů Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., popř. Dědič, J.: K promlčení práva na náhradu škody z důvodu neplatného právního úkonu, BA 2008/9. Ústavně konformní výklad § 398 obch. zák. je podle dovolatele ten, že pro počátek běhu promlčecí doby se vyžaduje nejen porušení právní povinnosti, ale i vznik škody samotné.
Dovolatel dále napadl závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení nebyla v dané věci v rozporu s poctivým obchodním stykem, popř. dobrými mravy a mj. odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, podle něhož není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a může mu být odepřena soudní ochrana. Dovolatel zdůraznil, že v dané věci se jednalo o vztah advokát vs. klient, kdy mu advokát protiprávním jednáním způsobil škodu a poté vznesl námitku promlčení v situaci, kdy mu zákonná úprava neumožňovala podat žalobu před uplynutím promlčecí doby.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z předkládací zprávy a ani z obsahu spisu nevyplývá, že se žalovaný k dovolání žalobce vyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že s ohledem na čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je nutné dovolání projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dále se zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel též odkázal. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust.
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (v tomto případě podle tohoto ustanovení dovolání přípustné není, neboť jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se nepřihlíží. V posuzovaném případě dovolatel za otázku zásadního právního významu označil výklad ust. § 398 obch. zák., resp. to, zda promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody může uběhnout dříve, než dojde ke vzniku škody, z čehož je zřejmé, že jde o výklad počátku běhu objektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody. Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
Nejvyšší soud např. v usnesení z 24. 2. 2010, sp. zn.
23 Cdo 5393/2007, dospěl k závěru, to i s odkazem na rozsudek téhož soudu z 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo
24/2008, že z hlediska běhu objektivní promlčecí doby podle ust. § 398 obch. zák. je rozhodný okamžik porušení povinnosti, jež vedla ke vzniku škody. Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od uvedeného závěru ani v posuzovaném případě. Počátek běhu desetileté promlčecí doby není tedy podmíněn vznikem škody a pokud odvolací soud za shora uvedených podmínek stejným způsobem vyložil ust. § 398 větu za středníkem obch. zák., učinil tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Vzhledem k tomu nelze dospět k závěru, že by takto dovolatelem vymezená právní otázka zásadního významu mohla založit přípustnost dovolání podle ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel dále za otázku zásadního právního významu označil, zda v posuzovaném případě, tj. jde-li o vztah advokáta (žalovaný) a klienta (žalobce) nelze námitku žalovaného shledat v rozporu s poctivým obchodním stykem či dobrými mravy. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přijat závěr (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000), že otázka, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, což lze vztahovat i na rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.), není otázkou zásadního právního významu.
Vzhledem k tomu ani tato otázka není schopna založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a vzhledem k tomu, že žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.