25 Cdo 2143/2019-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: A. V.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se
sídlem Na Riviéře 123, 270 24 Zbečno, proti žalované: RED Fourteen s. r. o., se
sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, zastoupená Mgr. Rostislavem Pekařem,
advokátem se sídlem Václavské náměstí 813/57, 110 00 Praha 1, o 1 400 903,30
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 138/2017, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019, č. j. 30
Co 12/2019-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 17 230 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr.
Rostislava Pekaře, advokáta.
příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), rozhodl
o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek (výrok III) a vrátil žalobkyni
část soudního poplatku (výrok IV). Usnesením ze dne 1. 10. 2018, č. j. 20 C
138/2017-100, soud prvního stupně opravil výrok IV tak, že se žalobkyni část
zaplaceného soudního poplatku nevrací. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I), změnil jej ve výroku III ohledně
výše soudního poplatku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
že žalobkyně kupní smlouvou ze dne 13. 5. 2008 koupila od žalované dům č. p. XY
a byla sjednána záruční doba v délce 24 měsíců (za jakost vybavení domu),
respektive 36 měsíců (za jakost stavebních částí domu) od předání domu, k němuž
došlo 15. 5. 2008. Podáním ze dne 14. 11. 2016 žalobkyně u žalované reklamovala
skrytou vadu domu, která byla zjištěna v říjnu 2016 v souvislosti s vypuštěním
bazénu při výměně bazénové stěny a opravou vzduchotechniky. Vytknutá vada
spočívala v tom, že „pod dlaždicemi a obklady je nedostatečná nebo žádná vrstva
stěrkové izolace a armovací železo v bazénové vaně je kryto nedostatečnou
vrstvou betonu. Důsledkem tohoto stavu je, že obklad v bazénové vaně praská a
zejména že armatura koroduje, rez prostupuje spárami mezi dlaždicemi a skrz
obklad (způsobuje praskání obkladu) a ohrožuje tak i činnost filtračního
zařízení“. Žalobkyně požádala o odstranění vady. Ve znaleckém posudku
předloženém žalobkyní bylo konstatováno, že bazénová vana je provedena vadně a
vady byly podrobně popsány. Žalobkyně za rekonstrukci tělesa vnitřního bazénu
zaplatila celkovou částku 1 449 321,16 Kč. Po právní stránce odvolací soud
uvedl, že žalobkyní tvrzené náklady na rekonstrukci jsou náklady, které bylo
nutno vynaložit na odstranění uvedené vady, tj. na uvedení bazénové vany do
stavu, v němž nejsou přítomny shora uvedené jevy. Poukázal na to, že nárok na
náhradu nákladů potřebných k odstranění vady odpovídá právu z odpovědnosti za
vady, jehož se nelze domáhat z titulu náhrady škody. Proto újma spočívající v
nákladech na odstranění vady je odčinitelná toliko v rámci odpovědnosti za
vady. Odvolací soud přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25
Cdo 1612/2004, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, sp. zn. 25 Cdo 397/2008, sp. zn. 25
Cdo 3848/2012. Žalobkyně si však sama byla vědoma toho, že prekluzivní lhůta k
uplatnění nároku z odpovědnosti za vady již marně uplynula.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud, stejně jako soud prvního
stupně, posoudil danou věc po právní stránce nesprávně, dospěl-li k závěru, že
žalobkyně se z titulu náhrady škody domáhá náhrady nákladů vynaložených na
odstranění vad předmětného bazénu, a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu v otázce rozlišení mezi náhradou nákladů vynaložených na
odstranění vad, jejímž právním titulem jsou práva z odpovědnosti za vady, a
vznikem jiné újmy, jež vznikla jako následek vadného plnění, tedy škodou. Jako
dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že
odstranění vad nebylo možno provést jinak, než že bylo třeba veškeré obklady a
dlažbu vnitřních stran bazénu bez ohledu na to, zda v té době byly již
popraskané či nikoliv, nejprve odstranit. Správnost postupu při odstraňování
vad bazénu dokládá dovolatelka znaleckým posudkem. Podstatou dané věci je podle
dovolatelky posouzení, zda odstranění bezvadných obkladů a dlažby bazénu, bez
kterého nebylo možné odstranit vady bazénové vany spočívající v tom, že její
železná výztuž nebyla kryta dostatečnou vrstvou betonu a že hydroizolační
stěrka propouštěla vlhkost k podkladní konstrukci, resp. náklady spojené s
odstraněním dlažeb a obkladů, jakož i náklady vynaložené na pořízení a
zapracování nových dlažeb a obkladů po odstranění uvedených vad, a náklady
spojené s předělávkami či výměnou jednotlivých částí bazénu a jeho
příslušenství, které jinak byly rovněž bezvadné, podléhají režimu odpovědnosti
za vady, anebo zda jde o náklady potřebné k náhradě škody způsobené těmito
vadami. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že podle ní dovolání trpí vadou,
pro kterou musí být odmítnuto. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018. Neodmítne-li dovolací soud
dovolání pro vady, konstatuje žalovaná, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, usnesením ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3848/2012). Žalobkyně se v projednávané věci domáhá
náhrady nákladů vynaložených na odstranění údajné vady předmětu kupní smlouvy. Pokud tedy odvolací soud takto tvrzený nárok posoudil jako nárok z odpovědnosti
za vady a nikoli z odpovědnosti za škodu, je jeho právní posouzení věci v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry (práva a
povinnosti) vzniklé před 1. 1. 2014. Odpovědnost za vady je třeba odlišit od odpovědnosti za škodu. Oba tyto
závazkové právní instituty mají jiný účel, jsou založeny na rozdílných zásadách
a předpokladech vzniku odpovědnosti. Porušení povinnosti splnit řádně závazek
je předpokladem odpovědnosti za vady i odpovědnosti za škodu. Za nedostatky
vlastního plnění je dána odpovědnost za vady. Teprve jiná újma, jež vznikla
jako následek vadného plnění, je škodou. Jde o újmu, kterou vyvolaly vady
poskytnutého plnění, nikoliv o újmu spočívající ve vadnosti poskytnutého
předmětu plnění. Odpovědnost za vady sleduje, aby se nabyvateli dostalo ze
závazkového právního vztahu smluvené plnění bez jakýchkoliv vad. Nelze-li toho
dosáhnout (např. výměnou věci či její opravou), slouží k finančnímu vyrovnání
snížení hodnoty věci vzhledem k její vadě či chybějící vlastnosti (sleva). Odpovědnost za škodu sleduje oproti tomu účel, aby byla nahrazena majetková
újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem
uznané skutečnosti (události). Z ustanovení § 510 obč. zák. tedy současně
vyplývá, že z důvodu náhrady škody se nelze domáhat nároků, které vyplývají ze
závazků z odpovědnosti za vady. Znamená to, že nabyvatel nemůže požadovat
náhradu újmy za vadně poskytnuté plnění z titulu náhrady škody a naopak. Zmíněné zásady formuloval Nejvyšší soud již ve svém stanovisku uveřejněném pod
č.
12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že pro
vztah odpovědnosti za škodu a odpovědnosti za vadné poskytnutí služby platí, že
cestou odpovědnosti za škodu není možné dosáhnout odčinění majetkové újmy
fyzické osoby spočívající v samotné vadnosti např. zhotovené věci nebo
provedené opravy (úpravy). Náprava této majetkové újmy může být přiznána vždy
jen v rámci odpovědnosti za vady. Při rozlišení mezi tím, kdy má majetková újma
fyzické osoby povahu vady služby a kdy má povahu utrpěné škody, je třeba
dovodit, že zatímco o vadu jde tam, kde újma spočívá ve vadném poskytnutí
služby (ve vadnosti poskytnutého předmětu služby), újma, která vzniká jako
důsledek tohoto vadného plnění, je škodou fyzické osoby. Na tyto závěry navázal
v řadě svých rozhodnutí (např. ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, ze
dne 30. 8. 2005. sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, či ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25
Cdo 2267/2007), v nichž shodně dovodil, že majetková újma, která spočívá ve
vadném provedení opravy (úpravy), tj. ve vadnosti poskytnutého plnění, je
napravitelná jen v rámci odpovědnosti za vady. Nárok na náhradu nákladů
potřebných k odstranění vady provedené opravy je nárokem z odpovědnosti
zhotovitele za vady provedené opravy; nároků, které vyplývají ze závazků z
odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody. Odvolací soud v
souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, publikovaný pod č. 34/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) oba uvedené právní instituty správně
odlišil. Žalobkyně učinila předmětem řízení nárok na náhradu újmy, způsobené vadným
plněním žalované (vadami na jí prodané věci). Nejde tedy o újmu, kterou by vady
plnění vyvolaly navenek, např. na jiných věcech či hodnotách žalobkyně, nýbrž o
náklady na odstranění samotných vad předmětu kupní smlouvy, tedy nikoliv o
reparaci újmy vzniklé z vady věci, nýbrž o nápravu vadného plnění samotného, to
znamená o to, aby se žalobkyni jako kupující dostalo ze závazkového právního
vztahu plnění bez jakýchkoliv vad. Pak ovšem požadavkem na náhradu nákladů za
stavební úpravy vedoucí k odstranění vad koupené věci uplatňuje žalobkyně ve
skutečnosti nároky z odpovědnosti za vady. Tento nárok není podle ustanovení §
420 obč. zák. odškodnitelný. Dovolání v části výroku I, jímž odvolací soud potvrdil výrok o nákladech řízení
před soudem prvního stupně, není objektivně přípustné, neboť směřuje proti
části rozhodnutí odvolacího soudu, která se týká nákladů řízení [§ 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.]. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou
namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu
nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 13 940 Kč podle § 1 odst. 2,
§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst.
1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2
odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšeno o náhradu daně z
přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 17 230 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.