USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Š. J., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Ivo Palkoskou,
advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, proti žalovanému M. R.,
narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se
sídlem v Kladně, Huťská 1383, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 37/2015, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2018, č. j. 24 Co
320/2017-1230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 11. ledna 2018, č. j. 24 Co 320/2017-1230, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4.
2017, č. j. 17 C 37/2015-1109, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 2017,
č. j. 17 C 37/2015-1160, z věcí, které měli účastníci řízení ve společném jmění
manželů (dále jen „SJM“), přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně věci ve
výroku blíže specifikované v celkové hodnotě 22 400 Kč (výrok I.), žalobkyni
přikázal ze SJM účastníků finanční prostředky na ve výroku specifikovaných
účtech v celkové výši 850 853 Kč (výrok II.), z věcí, které měli účastníci
řízení v SJM, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného věci ve výroku blíže
specifikované v celkovém hodnotě 4 429 000 Kč (výrok III.) a žalovanému
přikázal ze SJM účastníků finanční prostředky na ve výroku specifikovaných
účtech v celkové výši 953 151 Kč (výrok IV.). Dále uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu ze zaniklého SJM částku 3 025
306 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok V.), uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 274 525 Kč do 3 dnů
od právní moci rozsudku (výrok VI.) a rozhodl, že oba účastníci jsou povinni
nahradit České republice na účet soudu prvního stupně náklady znalečného ve
výši 1 432 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výroky VII. a VIII.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, č. j. 24 Co 320/2017-1230, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 101 408 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. V první řadě vytýká, že odvolací soud se
paušálně, nepřesvědčivě a bez jakéhokoliv odůvodnění odmítl zabývat argumentací
žalovaného ve smyslu jeho odkazů na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále
uvádí, že přes zjištěná skutková zjištění odvolací soud nedospěl k závěru o
disparitě vypořádacích podílů 60:40 ve prospěch žalovaného u nemovitostí jemu
přikázaných do výlučného vlastnictví. Zdůrazňuje, že při vynaložení zvýšeného
úsilí dosahoval během zahraničního pobytu v Singapuru vysokých příjmů, kdežto
žalobkyně po tuto dobu nepracovala, ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Poukazuje
též na dlouhodobý mimomanželský poměr žalobkyně a další okolnosti; zdůrazňuje,
že disparitu nemusí podle judikatury zakládat toliko jediný důvod. Dále namítá,
že prokázal odklony žalobkyně minimálně ve výši 410 000 Kč, a nikoliv toliko ve
výši 379 000 Kč. Poukazuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu,
jakož i na skutečnost, že žalobkyně neprokázala původ 255 000 Kč, pročež tuto
finanční částku je nezbytné považovat za odklon. Rovněž poukazuje na
skutečnost, že vyjádřil nesouhlas s půjčkou K. J. Namítá, že soud nepostupoval
při hodnocení důkazů odklonů v souladu s § 132 o. s. ř. Začtvrté žalovaný
nesouhlasí s tím, že předmětem vypořádání SJM byla částka 255 615,33 Kč,
nacházející se na účtu stavebního spoření M. R.; tyto peníze byly v dědickém
řízení převedeny na matku žalovaného na základě dohody účastníků. I kdyby
žalovaný neuzavřel dohodu, nebyly by tyto finanční prostředky součástí SJM;
svou argumentaci podrobně rozvádí. Dále vytýká zjevnou nepřezkoumatelnost
vkladů na účet matky ve výši 257 000 Kč, jakož i nesprávnost výpočtů. Žalovaný
rovněž nesouhlasí s tím, že byla vypořádána částka týkající se bydlení u matky
žalovaného, která byla použita na úhradu dluhu za užívání a jakožto náhrada
účastníky způsobené škody. Žalovaný vyjadřuje nesouhlas také s půjčkou ve výši
19 000 Kč od své matky, když mu není zřejmé, na základě jakých skutečností soud
dospěl k závěru, že půjčka nebyla realizována a ani s tím, že plynový sporák a
úpravna vody byly žalovanému přikázány jako samostatné věci, ale byly
považovány za součást domu. Nesouhlasí ani s tím, že mu bylo uloženo zahrnout
do vypořádání celou částku 800 000 Kč, přičemž zdůrazňuje, že mu bylo stanoveno
neobvykle vysoké výživné. Navrhuje, aby nebyla zohledněna částka 75 000 Kč coby
půjčka synovi a částka 118 370 Kč coby výživné placené do rozvodu manželství.
Žalovaný namítá rovněž nedostatky v rozsudcích ohledně závěrů týkající se
finančních prostředků, konkrétně u životního pojištění u společnosti AXA
životní pojišťovna a.s. V neposlední řadě rozsáhle brojí proti výroku o náhradě
nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně žádá, aby dovolací
soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle judikatury dovolacího soudu [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupná na
www.nsoud.cz)], má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho
důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z
obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má
dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Spatřuje-li dovolatel
přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky
hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud
odchýlit. Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z
dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka
rozdílně řešena.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015
(obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky
přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu
se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů i nadále platí, že dovolací soud
zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť.
Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání
přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem
rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud
je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013
(uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel ve svém velmi rozsáhlém dovolání uvedl
řadu námitek a výhrad, jimiž brojil proti rozsudku odvolacího soudu, avšak
zásadně nebyl schopen v jejich souvislosti řádně vymezit otázku přípustnosti
dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat.
Dovozuje-li dovolatel přípustnost dovolání z pouhé citace § 237 o. s. ř., pak
je již v této části dovolání vnitřně rozporné. V dané věci totiž nemůže jít o
právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena,
současně pak o otázku, která naopak ustáleně řešena dovolacím soudem je a
odvolací soud se měl od této praxe odchýlit, současně o případ, kdy sám
dovolací soud určitou otázku řeší v jednotlivých rozhodnutích odlišně, resp. o
případ, kdy je rozhodovací praxe dovolacího soudu jednotná, ale podle názoru
dovolatele by se měl dovolací soud od svého přijatého řešení odchýlit. Tuto
rozpornou přípustnost pak dovolatel uvádí fakticky u každé dílčí položky
vypořádání, se kterou v dovolání polemizuje, čímž přípustnost dovolání zjevně
diskvalifikuje.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Jestliže tedy v poměrech dané věci kupř. dovolatel brojí proti nesprávnému
posouzení disparity vypořádacích podílů, nemůže zůstat toliko u vyjádření
nesouhlasu se závěry odvolacího soudu, nýbrž musí v dovolání zcela zřetelně
vymezit právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a měl by
ozřejmit, jak se její řešení promítne do poměrů dovolatele. Při vymezení právní
otázky by měl dovolatel současně uvést, zdali se jedná o otázku v judikatuře
dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu neřešenou, zdali se odvolací soud od
závěrů vyslovených v judikatuře dovolacího soudu odchýlil, zdali je judikatura
nejednotná či zdali má být dosavadní judikatura překonána.
Současně platí, že dovolací soud se může ve shodě s § 241a odst. 1 o. s. ř.
zabývat jen právními námitkami (v případě přípustnosti dovolání též vadami
řízení), pročež zcela logicky může být otázka přípustnosti dovolání podle § 237
o. s. ř. formulována toliko v souvislosti s nesprávným právním posouzením, a
nikoliv v souvislosti s nesprávně zjištěným skutkovým stavem. Tomu však
dovolatel i přes velmi rozsáhle formulované dovolání zásadně nedostál.
Předně dovolatel namítal, že se odvolací soud paušálně, nepřesvědčivě a bez
jakéhokoliv odůvodnění odmítl zabývat argumentací žalovaného „ve smyslu jeho
odkazů na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu“. Tato námitka přípustnost dovolání
nezakládá, neboť je formulována natolik obecně, že není jasné, jak by se měla
promítnout do poměrů konkrétní věci, de facto pak nutí dovolací soud k tomu,
aby provedl komplexní přezkum napadeného rozhodnutí; k tomu však dovolací
řízení sloužit nemá.
Nesouhlasí-li dovolatel s tím, že soudy dospěly k závěru, že žalobkyně
„odklonila“ jen 379 000 Kč, a nikoliv 410 000 Kč; v této souvislosti řádně
nevymezil právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, nadto ve
skutečnosti nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav.
Obdobné závěry lze učinit v souvislosti s námitkami nesprávného vypořádání
vkladů na účtu své matky ve výši 257 000 Kč, s nesouhlasem ohledně zahrnutí
částky vyplacené matce žalovaného jakožto náhradě za užívání, ohledně
nerealizování půjčky od matky žalovaného a ohledně toho, že část z žalobcem
vybrané částky 800 000 Kč z účtu byla použita na potřeby rodiny.
Rovněž v souvislosti životním pojištěním u společnosti AXA životní pojišťovna
a.s. nebyla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, nadto v tomto ohledu
se dovolatel opětovně snaží postavit dovolací soud k tomu, aby přezkoumával
zjištěný skutkový stav, který mu však přezkoumávat nepřísluší. Nesouhlasí-li
žalovaný s tím, že neměla být půjčka ve výši 19 000 Kč realizována, tedy nemělo
dojít k předání peněz, rozporuje dovolatel opětovně nepřípustně zjištěný
skutkový stav, a nikoliv nesprávné právní posouzení věci.
Co se týče vypořádání movitých věcí, dovolatel vyjádřil nesouhlas s tím, že mu
byl samostatně přikázán do vlastnictví plynový sporák, jakož i úpravna vody.
Dovolatel uvádí, že odvolací soud se měl dopustit nesprávného právního
posouzení věci, jakož i se jedná o „nevyřešenou otázku“, o jakou otázku se má
jednat, však z dovolání nevyplývá, pročež tato námitka je z dovolacího přezkumu
vyloučena.
Rovněž v souvislosti životním pojištěním u společnosti AXA nebyla řádně
vymezena otázka přípustnosti dovolání, nadto v tomto ohledu dovolatel se
opětovně snaží postavit dovolací soud k tomu, aby přezkoumával zjištěný
skutkový stav, který mu však přezkoumávat nepřísluší. Nesouhlasí-li žalobce s
tím, že neměla být půjčka ve výši 19 000 Kč realizována, tedy nemělo dojít k
předání peněz, rozporuje dovolatel opětovně nepřípustně zjištěný skutkový stav,
a nikoliv nesprávné právní posouzení věci.
K přípustnosti dovolání v žádné z uvedených otázek pak nevede ani poukaz na
údajné porušení práva na spravedlivý proces; žalovaný v souvislosti s tímto
poukazem nijak nevymezuje otázku, která by se vskutku práva na spravedlivý
proces týkala.
Ani v souvislosti s námitkou disparity nebyla otázka přípustnosti dovolání
vymezena v souladu s judikaturou dovolacího soudu. S ohledem na podrobnější
dovolací argumentaci s odkazy na řadu rozhodnutí dovolacího soudu považuje
dovolací soud nad rámec uvedeného zdůraznit, že odvolací soud se při posouzení
disparity vypořádacích podílů od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
V rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (dostupném na
www.nsoud.cz), Nejvyšší soud ozřejmil, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „o. z.“), může soud při vypořádání SJM rozhodnout s
využitím tzv. disparity (nerovnosti) podílů.
K disparitě vypořádacích podílů se v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vytvořila
rozsáhlá judikatura; ta je s ohledem na obdobný účel a obdobnou právní úpravu
obecně nadále použitelná i v poměrech o. z.
Soudní odklon od (základního) pravidla o rovnosti vypořádacích podílů (tzv.
disparita podílů) musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Disparita se může vztahovat na veškeré položky
náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99
(uveřejněný pod č. C 803 v Souboru)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů
je na úvaze soudu, zohledňující všechny okolnosti případu [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
Při posouzení možné disparity podílů je vedle okolností samotných nutno
přihlédnout také k jejich intenzitě, době trvání či časovému rozsahu jejich
existence. Disparitu vypořádacích podílů nemusí nutně založit toliko jeden
důvod o dostatečné intenzitě, nýbrž je možné uvažovat také o tom, že v určitém
případě bude shledáno více okolností, které by samy o sobě nemusely disparitu
založit, ale ve svém souhrnu či kombinaci uplatnění disparity opodstatňují
[rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013
(uveřejněný pod č. C 14 030 v Souboru)].
Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti
podílů při vypořádání SJM jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy
soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise
Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100), či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5228/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015
(dostupného na www.nsoud.cz), mohou být důvodem vedoucím k disparitě
vypořádacích podílů negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění
principu zásluhovosti, případně další okolnosti.
Ve vztahu k negativním okolnostem v manželství z judikatury dovolacího soudu
vyplývá, že jednání, která jsou v rozporu s § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o
rodině (dnes § 687 o. z.), resp. jednání, která lze podle obecného náhledu
považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze
o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají
v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu. Odklon od principu
rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým,
které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového
společenství manželů nebo do péče o rodinu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2012, č. 6, str. 214)]. Toliko výjimečně je možné přistoupit k
disparitě vypořádacích podílů i v případě, kdy se negativní okolnost
bezprostředně nepromítla do majetkových poměrů. Půjde zpravidla o momenty
morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při
vypořádání přiměřeně nepřihlédl [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2.
2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013 (uveřejněný pod č. C 13 611 v Souboru), či ze
dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (uveřejněný pod č. C 15 742 v
Souboru)].
Z judikatury se dále podává, že vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém
SJM nelze snížit jenom proto, že příčinou rozvratu manželství byl jeho
mimomanželský vztah [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp.
zn. 22 Cdo 2921/2005 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 15, str.
569), nebo ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (uveřejněný pod č. C
5060 v Souboru)], neboť právní úprava neumožňovala vyslovit „vinu“ manžela na
rozvodu, i když ukládá soudu přihlédnout k příčinám rozvratu. Jde mnohdy o
těžko postihnutelné příčiny, mající původ v intimní sféře, a i zdánlivě jasné
příčiny rozvratu (v daném případě navázání mimomanželského vztahu) mají své
příčiny. Není ovšem vyloučeno, aby nevěra jednoho z manželů ve spojení s
dalšími skutečnostmi vedla soud k úvaze o disparitě podílů, a to např. tehdy,
pokud by vedla k výrazně snížené péči o děti a rodinu, měla za následek
negativní promítnutí do hospodaření se společným majetkem nebo by se jednalo o
momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim
soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013 (uveřejněný pod č. C 13 611 v Souboru)].
Samotné příčiny rozvratu manželství tak nejsou pro stanovení výše podílů
manželů na jejich vypořádávaném SJM významné, pokud neměly přímý dopad na
hospodaření se společným majetkem nebo na péči rodinu [rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010 (uveřejněný pod č. 35/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Co se pak týče principu zásluhovosti, vychází judikatura z teze, že odklon od
rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho
z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004
(uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy
disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí
společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o
rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o
disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi
daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své
povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z
hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů
[rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011
(uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v Souboru), ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22
Cdo 3000/2011 (uveřejněný pod č. C 12 230–12231 v Souboru), či ze dne 22. 1.
2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru)].
Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný dosahoval nadprůměrných příjmů, kdy v
roce 2010 byl jeho výdělek 944 000 Kč hrubého ročně cca 3krát vyšší než
žalobkyně a v letech 2003 až 2008 (pracovní pobyt v zahraničí) ještě vyšší, od
konce roku 2013 měl příjem více než 2krát vyšší než žalobkyně. Žalobkyně nebyla
během zahraničního pobytu zaměstnána, při značném pracovním vytížení žalovaného
spočívala převážně na ní péče o děti a domácnost v cizím prostředí. Manželství
trvalo bezmála 27 let a nebylo přitom tvrzeno, že by žalobkyně za tuto dobu s
výjimkou pětiletého zahraničního pobytu a období péče o společné děti nebyla
výdělečně činná a nepřispívala k nabytí a udržení majetku manželů, byť v nižší
míře než žalovaný. Žalobkyně péči o domácnost a děti nezanedbávala. Při
zohlednění péče o společnou domácnost a děti nelze rozdíl v příjmech považovat
za natolik zásadní, aby bylo možné uvažovat o disparitě podílů. Ohledně
odnášení věcí ze společné domácnosti pak zdůraznil, že tím ještě věci režim SJM
neopustily. Stran ztráty nebo poškození věcí se jednalo o věci nepatrné
hodnoty, v řízení se nezjistilo, kdo ztrátu zavinil, nadto vyvádění hodnot ze
SJM se výrazněji dopouštěl žalovaný než žalobkyně. Pro disparitu nehovoří ani
opuštění společné domácnosti žalobkyní, i kdyby tomu předcházelo navázání
mimomanželské známosti a porušení manželské věrnosti. Není rovněž pravdou, že
by se vůči žalovanému dopouštěla žalobkyně domácího násilí, za to nelze
považovat ojedinělé napadení žalovaného žalobkyní.
S uvedeným se ztotožnil odvolací soud, podle něhož nelze žalobkyni opodstatněně
vytýkat jakýkoliv nedostatek v péči o rodinu a domácnost v době, kdy celá
rodina žila v České republice či žila v cizině; nelze jí vyčítat ani nedostatek
péče o společný majetek, jestliže s výjimkou období, kdy pečovala o dvě malé
děti, vždy vyvíjela přiměřené pracovní úsilí, které rovněž přinášelo do rodiny
příjem, ze kterého se nabýval společný majetek. Co se týká pětiletého období
pobytu rodiny v Singapuru, je významné to, že oba účastníci shodně předem
přijali tuto možnost práce žalovaného v zahraničí s přítomností rodiny s tím,
že žalobkyně bude vytvářet pro žalovaného příznivé rodinné prostředí, jež mu
umožní maximální možný pracovní výkon a úspěch; tímto žalobkyně kompenzovala
svůj podíl na získání a udržení společného majetku. Jiná výjimečná okolnost
nebyla dána. Co se týče příčin rozvratu manželství, nelze je klást výlučně jen
k tíži žalobkyně, neboť manželství se rozpadlo pro vzájemné neshody obou
účastníků, které se hromadily a vedly k postupnému vzájemnému odcizení;
navázání mimomanželské známosti žalobkyní pak bylo již jen důsledkem těchto
dlouhodobě existujících vzájemných neshod. Rovněž výhrada, že žalobkyně
zanedbávala údržbu společného majetku, není namístě; správa majetku je
solidární odpovědností obou manželů, jednalo se o období, kdy spolu již
účastnici nežili ve společné domácnosti, žalobkyně ve větší míře zajišťovala
potřeby nezletilých dcer účastníků, a užíval-li výlučně nemovitosti žalovaný,
měl rovněž on zajišťovat jeho provoz a pojištění.
Soudy obou stupňů správně reflektovaly, že k disparitě vypořádacích podílu je
nezbytné přistupovat zdrženlivě, neboť se jedná o institut, jehož použití musí
být odůvodněno okolnostmi konkrétního případu. Soudy zcela přesvědčivě
vysvětlily, proč v dané věci nejsou dány důvody pro disparitu vypořádacích
podílů ohledně veškerého majetku ani ohledně jeho části. V souladu s dostupnou
judikaturou soudy dovodily, že zásluha žalovaného na zisku majetku do SJM byla
kompenzována péčí žalobkyně o rodinu; ta rovněž se na zisku hodnot podílela
prací. Co se pak týče pětiletého období pobytu účastníků v Singapuru, dovolací
soud považuje za přiměřené závěry, že žalobkyni nelze ničeho vytýkat, jestliže
si zde nehledala pracovní místo a vytvářela toliko žalovanému příznivé rodinné
zázemí. Rovněž natolik negativní okolnosti, které by měly vést k úvaze o
disparitě vypořádacích podílů, nebyly dány. Samotná nevěra důvodem pro
disparitu vypořádacích podílů zásadně být nemůže. V řízení se nezjistilo, kdo
ztrátu společných věcí zavinil, domácí násilí podle soudů obou stupňů nebylo
prokázáno. Dovolací soud tak závěry soudů obou stupňů nepovažuje za zjevně
nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.
Dovolání do rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. v části, v níž byly
potvrzeny výroky VI. až VIII. rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II. je
podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, neboť těmito výroky bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud
pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29
Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na
www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno
[srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16
(dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě
nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 11. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu