U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně L. Š., zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Otakarova 207/5, proti žalovanému M. N., zastoupenému JUDr. Alexandrou
Genčiovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Rooseveltova 577/35, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 6 C 576/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 19 Co 342/2014-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně
žalovaného JUDr. Alexandry Genčiové, advokátky se sídlem v Praze 6 – Bubenči,
Rooseveltova 577/35.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
6. 2014, č. j. 6 C 576/2013-50, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 6.
2014, ze společného jmění manželů (dále též „SJM“) přikázal do výlučného
vlastnictví žalovaného bytovou jednotku č. 809/3 (dále jen „předmětná bytová
jednotka“) nacházející se v domě, P., spolu s podílem na společných částech
domu o velikosti 691/8654, postaveném na pozemku parc. č. 1973 v k. ú. V., obec
P., zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, k. ú. V., obec P. (výrok
I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu
ze SJM částku 7 500 Kč představující polovinu kupní ceny automobilu zn. Hyundai
Accent do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky III. až V.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 15. 10. 2014, č. j. 19 Co 342/2014-88, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce disparity vypořádacího podílu,
který je považován toliko za mimořádný postup. U žalobkyně nebyly tvrzeny ani
zjištěny žádné nedostatky při výchově dětí. Soudy zlehčily význam investice do
bytu, kdy částka 176 000 Kč byla použita na vybudování koupelny. Hodnota
předmětného bytu činí podle shodného prohlášení účastníků 2 mil. Kč, kdy
účastníci zaplatili družstvu nájemníků ve splátkách po dobu 10 let 122 000 Kč.
Není tak pravdou, že se o nabytí bytu zasloužil výhradně žalovaný. V roce 2008
opustil žalovaný společnou domácnost kvůli jiné ženě, k rozvodu došlo dne 17.
3. 2011, kdy si i žalobkyně našla nového partnera. Mělo docházet k domácímu
násilí v psychické podobě. Žalovaný a jeho otec se snažili prokazovat, že k
převodu členských práv došlo ještě před uzavřením manželství, kdy každý
vypovídal něco jiného, a proto je jejich věrohodnost zpochybněna. Naopak
ostatní okolnosti vyšly v řízení najevo, a proto je řízení zatíženo vadou. S
ohledem na uvedené navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání žalobkyně spatřovala podstatnou vadu řízení v tom, že
nebyli vyslechnuti jako svědci bratr žalobkyně a bratr žalovaného. Rozhodnutí
soudu není spravedlivé, pokud oba soudy věc zúžily hodnocení pouze na posouzení
finanční účasti na získání bytu. Nezohlednily zásluhy žalobkyně o udržení bytu.
Rodinné poměry byly hodnoceny, aniž by odvolací soud uvedl, z jakých důkazů
vychází. Nebyly řádně zhodnoceny okolnosti rozvratu manželství. Znovu
upozornila na okolnosti, za nichž k převodu bytu v roce 1996 došlo, přičemž
poukázala na způsob vedení řízení.
Žalovaný se ve vyjádření zcela ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů,
dovolání považuje za účelové a záměrně zkreslující, případně zamlčující
podstatné skutečnosti. Vypořádává se dále s jednotlivými námitkami žalobkyně a
navrhuje, aby dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto, případně zamítnuto.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014
(uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzovaném případě žalobkyně v dovolání vymezila jedinou právní otázku
přípustnosti dovolání, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu v otázce disparity vypořádacího podílu, když žalobkyni
na vypořádání společného bytu ničeho nepřiznal, byť v této souvislosti neuvedla
žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud
odchýlit.
Tato námitka příslušnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle § 149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám
nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak
se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je
třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti
podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání
společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být
modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného
jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní
rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v
Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je
však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na
úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Disparita se přitom může
podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do
společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 99)]. Dovolací soud má oprávnění
přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při
vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise
Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou podle judikatury být i podle
okolností některé negativní okolnosti v manželství, jakož i princip
zásluhovosti, případně další okolnosti. V posuzovaném případě odvolací soud
spatřoval důvody pro uplatnění disparity v zásluze žalovaného o nabytí
předmětné bytové jednotky, naopak neshledal pro posouzení disparity ostatní
dovolatelkou uváděné důvody.
Základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti
podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů
zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněném v
časopise Právní rozhledy, 2014, č. 3, str. 109), Nejvyšší soud vyložil, že
„pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy
disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí
společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o
rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o
disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi
daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své
povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z
hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě
podílů“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo
3000/2011 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2013, č. 5, str. 186), nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 6, str. 220)].
Uvedená rozhodnutí však tyto závěry vyslovila v situaci, kdy se jednalo o
majetek nabývaný v průběhu manželství a případná disparita byla poměřována
právě zásluhou o nabytí majetku za trvání manželství na straně jedné a výkonem
osobní péče o rodinu na straně druhé. Netýkala se však posouzení disparity v
případech, kdy došlo k rozšíření společného jmění manželů o majetek, který měl
některý z manželů již před uzavřením manželství jako majetek výlučný, případně
o majetek, který by byl za okolnosti, že by se nejednalo o podíl v bytovém
družstvu, ale o jinou věc, s ohledem na výjimky uvedené v § 143 obč. zák.
vyloučen z režimu společného jmění manželů.
Odborná literatura v této souvislosti zdůraznila, že je třeba odlišovat
situace, kdy k nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z
manželů za trvání manželství a kdy nabytí majetku značné hodnoty došlo díky
činnosti některého z manželů ještě před vznikem manželství. Zatímco v prvním
případě se zdůrazňuje, že i s ohledem na (morální či jinou) podporu prvního
manžela druhým z manželů budou důvody disparity spíše výjimečného charakteru,
oproti tomu v druhém případě se disparita podílů uplatní spíše. Tatáž odborná
literatura pak zdůraznila nutnost přihlížet ke všem okolnostem případu a
posuzovat každý případ individuálně (srovnej např. Dvořák, J. – Spáčil, J.
Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters
Kluwer, 2011, str. 240 a násl. nebo Králík, M. Judikatura Nejvyššího soudu:
Parita a disparita podílů při vypořádání SJM (BSM). Soudní rozhledy, 2012, č.
11-12, str. 383 a násl.).
V případě podílu v bytovém družstvu rozhodovací praxe dovolacího soudu [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011
(uveřejněný pod č. C 10 115 v Souboru)], konstantně dovozuje, že společné
členství manželů v bytovém družstvu je zvláštní a specifický institut, který
vzniká ex lege bez ohledu na vůli manželů, jeho vznik, existenci a zánik
upravují kogentní ustanovení občanského zákoníku a nelze je smluvně ovlivnit
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo
2115/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo
1284/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo
1865/2000). Otázku vzniku, existence a zániku členství v družstvu a společného
nájmu bytu je třeba vždy posoudit podle úpravy v § 703 – § 709 obč. zák. (popř.
podle obchodního zákoníku); není rozhodné, co případně obsahují stanovy
družstva, neboť od této úpravy se nelze odchýlit. V dané věci však zařazení
členského podílu coby součásti společného jmění manželů v dovolání žalobkyně
nezpochybnila, ostatně taková případná argumentace by byla zjevně v neprospěch
samotné dovolatelky.
Je-li členský podíl v bytovém družstvu součástí společného jmění manželů, měla
by po zániku manželství manželovi, který již nadále není členem bytového
družstva, náležet ? hodnoty členského podílu. Odborná literatura v této
souvislosti nicméně zdůrazňuje, že pokud byl členský podíl nabyt způsobem,
který by u jiné věci znamenal výluku ze společného jmění manželů, pak bude v
takovém případě minimem spravedlnosti chránit práva toho z manželů, který
členský podíl pořídil za podmínek zakládajících jinak výluku ze SJM
prostřednictvím zvýhodnění spočívajícího v přihlédnutí k jeho zásluhám na
nabytí podílu, a to tak, že mu bude přikázán vypořádací podíl zvýšený až o
hodnotu tohoto podílu (srovnej např. Dvořák, J. – Spáčil, J. Společné jmění
manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, str.
264 nebo obdobně Králík, M. Judikatura Nejvyššího soudu: Parita a disparita
podílů při vypořádání SJM (BSM). Soudní rozhledy, 2012, č. 11-12, s. 383 a
násl.). S uvedenými závěry odborné literatury se Nejvyšší soud ztotožňuje a
odrážejí i stanovisko vyjádřené v judikatuře dovolacího soudu, který např. v
rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 354/2013 (dostupném na
www.nsoud.cz), vysvětlil, že v individuálních a odůvodněných poměrech
konkrétního případu mohou být okolnosti nabytí členského podílu darováním,
tvořícího součást společného jmění manželů, zohledněny úvahou o možné disparitě
podílů opírající se o přihlédnutí k tomu, jak se který z manželů zasloužil o
nabytí a udržení společného majetku.
V posuzovaném případě soud prvního stupně zjistil, že otec žalovaného byl před
uzavřením manželství členem družstva a byla s ním uzavřena nájemní smlouva. V
průběhu manželství se otec z bytu odstěhoval a k 1. 9. 1999 došlo k převodu
členských práv a povinností v družstvu z otce na žalovaného a téhož dne byla
uzavřena nájemní smlouva mezi družstvem a žalovaným; žalobkyně, její dcera a
společná dcera účastníků v ní byly uvedeny jako osoby spolubydlící. Žalobkyně
se již dříve na schůzce s žalovaným, jeho otcem a bratrem „vzdala práva na
předmětný byt“. Dne 10. 1. 2008 došlo k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu
vlastnictví předmětné bytové jednotky na žalovaného, na jejímž základě byl
žalovaný v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, žalobkyně se domáhala
určení neplatnosti této smlouvy, přičemž její žaloba byla zamítnuta z důvodu
nedostatku naléhavého právního zájmu a z důvodu nedostatku pasivní věcné
legitimace. Za trvání manželství byly v bytě provedeny úpravy financované z
daru otce žalovaného ve výši 30 000 Kč a z úvěru ve výši 166 925,80 Kč, který
žalovaný získal ze stavebního spoření svého otce. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že předmětná bytová jednotka je součástí SJM účastníků, neboť se
účastníci stali společnými nájemci bytu a vzniklo jejich společné členství v
družstvu za trvání manželství; žalobkyně se přitom nároku na převod
družstevního bytu nemohla vzdát. Následným převodem z družstva na žalovaného
byla předmětná bytová jednotka nabyta do společného jmění účastníků. Soud
prvního stupně nicméně dospěl k závěru, že jsou namístě důvody pro disparitu
vypořádacího podílu, neboť žalovaný získal darem od svého otce členský podíl v
bytovém družstvu a otec žalovaného zaplatil finanční částku, jejíž úhrada byla
předpokladem k převodu bytu do vlastnictví. Žalovaný se výlučně zasloužil o
nabytí členského podílu, jakož i následně o vlastnictví k bytu a při zachování
minima spravedlnosti mu nelze uložit povinnost vyplatit žalobkyni, která se o
získání bytu nijak nezasloužila, část hodnoty tohoto bytu. S těmito závěry se
následně ztotožnil odvolací soud.
Závěry soudů obou stupňů shledává Nejvyšší soud zcela přiměřenými. Soudy obou
stupňů v této souvislosti v souladu s judikaturou i odbornou literaturou
správně dovodily, že pokud by se nejednalo o podíl v bytovém družstvu, ale o
jinou věc, pak by se darováním nemohl darovaný majetek stát předmětem
společného jmění manželů, nýbrž by byl ve výlučném vlastnictví obdarovaného,
což v tomto případě byl žalovaný. Soudy obou stupňů dospěly také k závěru, že
se žalovaný zasloužil o rekonstrukci bytu a po vyčlenění bytu na předmětnou
bytovou jednotku o její následný převod z bytového družstva na účastníky
řízení, a to za finančního přispění svého otce. Závěry soudů obou stupňů, že je
minimem spravedlnosti, aby mu byl přikázán vypořádací podíl zvýšený až o
hodnotu předmětné bytové jednotky, je tak zcela namístě.
Na správnosti těchto závěrů ničeho nemohou zpochybnit ani námitky žalobkyně,
která poukazovala na další okolnosti, které měly být při úvaze o disparitě
zohledněny, konkrétně na její péči o domácnost, důvody rozvratu manželství a
vztahy žalovaného k nezletilé. Soudy obou stupňů tyto jednotlivé důvody řádně
posoudily a neshledaly je za důvodné. Odvolací soud poukázal, že zásluhy na
udržování bytu žalobkyní nebyly zcela mimořádné, a to i s ohledem na délku
uspokojování potřeby bydlení v předmětné bytové jednotce. Rovněž odvolací soud
dovodil, že není namístě přičítat příčinu rozvratu manželství jen žalovanému,
když mimomanželský vztah navázali oba účastníci řízení; nebylo ani prokázáno,
že by se žalovaný choval nepatřičně k nezletilé dceři či k žalobkyni a
dopouštěl se domácího násilí. Ostatně námitky žalobkyně se v této souvislosti v
zásadě omezují na rozporování zjištěného skutkového stavu. Dovolatelka však
pomíjí, že takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou, neboť podle §
241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení
věci. Z obdobných důvodů přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani
námitky vad řízení, jichž se měly soudy dopustit v průběhu dokazování, nýbrž k
vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout až tehdy, když by shledal z
jiného důvodu dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na
www.nsoud.cz)].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu