22 Cdo 354/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P.
S., zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř.
9. května 1282, proti žalované J. S., zastoupené Mgr. Janou Smilovou,
advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1, o vypořádání společného
jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 131/2010, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
18. září 2012, č. j. 15 Co 601/2012-122, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18.
září 2012, č. j. 15 Co 601/2012-122, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v
Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud vypořádal společné jmění
manželů.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
listopadu 2011, č. j. 12 C 131/2010-67, ve výroku I. vypořádal společné jmění
účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal skútr Shenke a do
výlučného vlastnictví žalované bytovou jednotku v domě, nacházejícím se na
pozemku parc. č. st. 920/1, 920/2, 920/3, 920/4, 920/5, 920/6, 920/7, 920/8,
920/9, 920/10 v katastrálním území a obci S., včetně spoluvlastnického podílu
ve výši 104/17261 na společných částech domu a těchto pozemcích. Dále do
výlučného vlastnictví žalované přikázal movité věci uvedené v tomto výroku a
práva a povinnosti ke sporožirovému účtu vedenému u České spořitelny, a. s. Ve
výroku II. uznal soud prvního stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobci na
vyrovnání podílu částku ve výši 61.419,01 Kč. Ve výroku III. rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že společné jmění účastníků zaniklo dnem
právní moci rozsudku o rozvodu 10. února 2010. Ohledně osobního automobilu Ford
Mondeo, který byl navrhnut k vypořádání, soud prvního stupně zjistil, že jej
žalovaná pořídila na základě kupní smlouvy v době trvání manželství. Bylo však
zjištěno, že automobil pořizovala k výkonu svého zaměstnání, užívala jej sama a
byl zaplacen z peněž, které dostala darem od svých rodičů. Do společného jmění
manželů soud zařadil práva a povinnosti ke sporožirovému účtu, movité věci a
bytovou jednotku spolu s podílem na společných částech domu a podílem na
pozemku. Žalovaná v řízení uplatnila vnos ve výši 450.000,- Kč, který spočíval
v členském podílu v bytovém družstvu vztahujícím se k předmětné bytové
jednotce. Bylo prokázáno, že tato členská práva převedla žalované M. M. s tím,
že se o ni žalovaná ve stáří postará a M. M. bude v bytě doživotně bydlet.
Soud prvního stupně po započtení vnosu žalované z výlučného majetku na majetek
společný vyšel z toho, že čistá hodnota společného jmění manželů činí
137.838,02 Kč. Pokud jde o osobní automobil Ford Mondeo, ten do vypořádání
nezařadil, neboť byl zakoupen z prostředků, které žalovaná obdržela darem od
svých rodičů.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání
žalobce rozsudkem ze dne 18. září 2012, č. j. 15 Co 601/2012-122, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku I. 1. žalobci přikázal do
výlučného vlastnictví skútr Shenke a žalované ve výroku I. 2. do výlučného
vlastnictví přikázal bytovou jednotku v domě nacházejícím se na pozemku parc.
č. st. 920/1, 920/2, 920/3, 920/4, 920/5, 920/6, 920/7, 920/8, 920/9, 920/10 v
katastrálním území a obci S. včetně spoluvlastnického podílu ve výši 104/17261
na společných částech domu a těchto pozemcích. Dále do výlučného vlastnictví
žalované týmž výrokem přikázal movité věci uvedené v tomto výroku. Ve výroku I.
2. (správně zřejmě mělo jít o „3“) odvolací soud uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku ve výši 346.419,01 Kč. Ve výroku
II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se zabýval přezkumem rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu,
v jakém byl žalobcem napaden. Žalobce v odvolacím řízení brojil proti závěrům
soudu prvního stupně ohledně vypořádání vnosu žalované, spočívajícím v členském
podílu v bytovém družstvu, a ohledně osobního automobilu Ford Mondeo.
Odvolací soud nesouhlasil s tím, že se v případě členských práv v bytovém
družstvu v hodnotě 450.000,- Kč jedná o vnos žalované. Uvedl, že k převodu
bytové jednotky podle § 23 zákona č. 72/1994 Sb. došlo za trvání manželství, a
vznikl tak společný nájem bytu manžely a společné členství manželů v bytovém
družstvu podle § 703 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud žalovaná tvrdila, že
členská práva v bytovém družstvu nabyla darem, nemůže se podle názoru
odvolacího soudu jednat o vnos, neboť o vnosu lze hovořit jen tehdy, pokud by
při platbě úhrady za převod členských práv použila žalovaná své výlučné
finanční prostředky.
Pokud jde o automobil Ford Mondeo, odvolací soud je do masy společného jmění
manželů zařadil, neboť žalovaná v průběhu řízení tvrdila, že automobil
zakoupila z peněz získaných na základě půjčky. Odvolací soud uvedl, že movitá
věc nabytá za trvání manželství, byť z peněz získaných půjčkou, je součástí
společného jmění manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o.
s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř) a namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu
nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s.
ř.).
Dovolatelka uvedla, že otázka, zda je předmětná bytová jednotka součástí
společného jmění manželů, byla mezi účastníky řešena již v řízení u soudu
prvního stupně pod sp. zn. 7 C 153/2010. Odkázala na odbornou literaturu s tím,
že je třeba zohlednit hodnotu bytové jednotky získané darem v rámci vypořádání
společného jmění manželů. Zopakovala, že prokázala, že jí byl členský podíl v
bytovém družstvu převeden paní M. M. Připomněla, že se jednalo o bezúplatné
nabytí. Ve formuláři, který byl podkladem pro převod, bylo sice uvedeno, že
dovolatelka a M. M. mezi sebou hodnotu členského podílu ve výši 10.260,- Kč
vyrovnají, nicméně nebylo prokázáno, že k nějakému takovému vyrovnání došlo.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná nedoložila, že při platbě
úhrady za převod členských práv byly použity její výlučné prostředky, pak je i
z tohoto zjevné, že muselo jít o dar. Dovolatelka nesouhlasila dále s tím, že
byl osobní automobil Ford Mondeo zahrnut do společného jmění manželů. Uvedla,
že žalobce ve svých výpovědích připustil, že o tomto automobilu nevěděl.
Současně tvrdila, že závazek z půjčky ve výši 340.000,- Kč, za který byl
automobil pořízen, překračoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a
převzala jej bez souhlasu žalobce. Proto se jednalo o její výlučný závazek, na
základě kterého vozidlo nabyla. Skutečnost, že tento dluh byl splacen z
prostředků darovaných dovolatelce jejímu rodiči, svědčí pro to, že do
společného jmění manželů nepatří.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není
přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo
425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolatelka v dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu především v
části týkající se způsobu žalovanou požadovaného zohlednění vnosu ve výši 450
000,- Kč, jenž měl představovat hodnotu členského podílu, který žalovaná nabyla
darem a prostřednictvím kterého došlo k nabytí do společného jmění manželů
bytové jednotky č. 646/84.
Soud prvního stupně uvedenou investici v řízení zohlednil ve prospěch
žalované, naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že uvedenou okolnost
nelze v řízení posoudit jako investici z výlučného majetku žalované do majetku
společného.
Soudy obou stupňů v tomto směru konstituovaly práva a povinnosti účastníků
odlišně, rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím, a přípustnost
dovolání je tak dána podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání je v této části důvodné.
Podle § 149 odst. 2 věta druhá obč. zák. každý z manželů je oprávněn
požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a
je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní
majetek.
Při posouzení, co lze považovat za započitatelné vynaložení odděleného majetku
právní úprava vychází z toho, že se jedná o hodnoty vynaložené z výlučného
majetku na společný majetek – typicky se jedná o případy, kdy společná věc
existuje a je do ní investováno z výlučných prostředků jednoho z manželů nebo
se jedná o pořízení nové věci ve společném jmění, na kterou jsou použity
prostředky tvořící výlučný majetek některého z manželů. V této souvislosti je v
odborné literatuře správně zdůrazněno, že jde o to, o co se majetek společný
obohatil (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v
judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 234) – (k
tomu srovnej shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2013, sp. zn.
22 Cdo 209/2012, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz).
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále vyložil své dosavadní závěry týkající
se toho, co lze považovat za investice, které lze v souvislosti s členským
podílem v bytovém družstvu zohlednit v řízení o vypořádání společného jmění
manželů; shrnul, že v praxi se objevují případy investic spojených s členským
podílem ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Je-li takový členský podíl
úplatně převeden za trvání manželství na jinou osobu, získané finanční
prostředky se stávají výlučným vlastnictvím manžela, kterému náležel tento
členský podíl. Pokud pak následně tyto prostředky investuje do věci ve
společném jmění manželů, jedná se o vnos zohlednitelný při vypořádání
společného jmění manželů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3888/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9335).
Investice týkající se členského podílu se však může projevit i jiným způsobem
než transformací na finanční prostředky s jejich následnou investicí. Jde o
případy, kdy jeden z manželů použije hodnotu členského podílu v bytovém
družstvu, který náležel výlučně jemu, na získání jiného a manželům již
společného členského podílu v bytovém družstvu (zpravidla se jedná o případy,
kdy dojde k převodu výlučného členského podílu s určitým finančním doplatkem a
nabytí členského podílu již společného). V takových případech lze při
vypořádání požadovat, aby takovému manželovi byla ze společného majetku tato
hodnota uhrazena (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května
2005, sp. zn. 22 Cdo 2457/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3397).
Ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 209/2012 naproti tomu nepovažoval Nejvyšší
soud za investici z výlučného majetku do majetku společného případ, kdy jeden z
manželů za trvání manželství nabyl od svých rodičů bezúplatně členský podíl v
bytovém družstvu, který se stal součástí společného jmění manželů. V takovém
případě totiž nejde o to, že by se takový manžel podílel bez dalšího na
zhodnocení majetku ve společném jmění hodnotou náležející výlučné jemu. Členský
podíl v bytovém družstvu před jeho převodem nenáležel takovému manželovi, ale
jeho rodičům. Jestliže se na základě takového převodu stal členský podíl
součástí společného jmění manželů, nešlo o investici z výlučného majetku
jednoho z manželů na majetek společný, protože investovaná majetková hodnota
náležela rodičům manžela, a šlo proto „majetkovou investici“ rodičů tohoto
manžela.
V této souvislosti dovolací soud dodal, že odborná literatura nepřehlíží možný
dopad takového postupu do poměrů společného jmění manželů, nikoliv však v
rovině vypořádání investice z výlučného majetku do majetku společného, ale
prostřednictvím možné úvahy o tzv. disparitě podílů. Vychází z toho, že v
individuálních a odůvodněných poměrech konkrétního případu mohou být okolnosti
nabytí členského podílu darováním, tvořícího součást společného jmění manželů,
zohledněny úvahou o možné disparitě podílů opírající se o přihlédnutí k tomu,
jak se který z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného majetku.
Z těchto východisek lze co do základu vycházet i při posouzení, zda nárok
uplatněný žalovanou v souzené věci může být považován za tzv. vnos či nikoliv
jak uzavřel odvolací soud, a to bez ohledu na způsob nabytí členského podílu
žalobkyní. Odvolací soud totiž uzavřel, že i kdyby žalovaná nabyla členská
práva a povinnosti darem, nemohlo by v daném případě jít o situaci
zohlednitelnou v režimu § 149 odst. 2 obč. zák., jestliže nebyly při úhradě za
převod členského podílu použity její výlučné finanční prostředky.
S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uveřejněném pod č. 62/2012 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že Smlouvu o převodu bytové
jednotky, uzavřenou mezi bytovým družstvem jakožto převodcem a oběma manžely
jakožto nabyvateli, v níž manželé projeví vůli nabýt bytovou jednotku do svého
společného jmění manželů, nelze považovat za neplatnou pro rozpor s ustanovením
§ 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů jen proto, že v
době jejího uzavření byl členem bytového družstva jen jeden z manželů.
Podle dosavadního stavu řízení, který dovolatelka v dovolání nijak
nezpochybňuje, a naopak na něm staví svou dovolací argumentaci, je předmětná
bytová jednotka ve společném jmění manželů. Tato otázka byla mezi účastníka
pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7C
153/2010, respektují jej výslovně oba účastníci a dovolací soud z něj vychází.
V rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 51/2010 dovolací soud dále uvedl, že převod bytové
jednotky do vlastnictví nájemce a člena družstva ve svém důsledku představuje -
z pohledu člena družstva - „transformaci“ jedné majetkové hodnoty (členských
práv a povinností člena bytového družstva) do vlastnictví převáděné bytové
jednotky. Byť totiž členovi družstva i po převodu bytové jednotky obvykle
zůstane zachováno členství v bytovém družstvu (a s tím spojená práva a
povinnosti), cena této majetkové hodnoty v důsledku převodu bytové jednotky
(kdy již s členskými právy a povinnostmi nebude spojeno právo nájmu bytu)
výrazně poklesne; místo toho získává člen družstva hodnotu jinou - vlastnické
právo k převáděné bytové jednotce.
Podle § 23 odst. 1 věta první zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), byt v
budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen
"družstvo"), jehož nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen
tomuto členu družstva.
Při převodu bytu podle výše uvedeného zákonného ustanovení nabývající vkládá do
tohoto právního vztahu členský podíl jako majetkovou hodnotu. Pokud by ji tam
nevložil, tak by k převodu bytu do vlastnictví fyzické osoby – člena družstva -
vůbec nemohlo dojít. Podle přesvědčení dovolacího soudu pak hodnota členského
podílu představuje hodnotu vynaloženou na získání společného majetku (jestliže
účastníky smlouvy uzavřené podle § 23 zákona č. 72/1994 Sb. byli oba manželé).
V zásadě totiž nejde o odlišnou situaci např. oproti té, kdy by jeden z manželů
členský podíl náležející výlučně jemu úplatně převedl na jinou osobu a získané
finanční prostředky by použil na nabytí společného členského podílu. V takových
případech totiž lze při vypořádání požadovat, aby takovému manželovi byla ze
společného majetku tato hodnota uhrazena (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 2457/2004, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 3397).
Z uvedeného pak vyplývá, že není správný názor odvolacího soudu, že o investici
z výlučného majetku do společného nemůže jít jenom proto, že žalovaná nepoužila
na úhradu nabytí členského podílu své výlučné finanční prostředky. Z pohledu
názoru vyjádřeného dovolacím soudem pak je pro řešení otázky možné investice z
výlučného majetku do společného – oproti přesvědčení odvolacího soudu –
významné posouzení, zda převod členského podílu byl proveden bezúplatně či
úplatně; tímto posouzení se však odvolací soud – veden nesprávným právním
názorem – nezabýval.
Dovolatelka dále napadá vypořádání osobního vozidla Ford Mondeo jako součásti
společného jmění manželů. Soud prvního stupně toto vozidlo za součást
společného jmění manželů nepovažoval; odvolací soud naproti tomu vozidla do
společného jmění manželů zařadil a jako jeho součást je vypořádal.
Soudy obou stupňů i v tomto směru konstituovaly práva a povinnosti účastníků
odlišně, rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím, a přípustnost
dovolání je tak dána podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V této části je dovolání zčásti důvodné.
Dovolací námitky nejsou důvodné potud, pokud odvolacímu soudu dovolatelka
vytýká zařazení automobilu do společného jmění manželů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, které dovolatelka v dovolání nezpochybňuje,
podle nějž byl uvedený automobil pořízen za finanční prostředky získané na
základě smlouvy o půjčce mezi žalovanou a p. A. Jestliže na základě těchto
skutečností uzavřel, že automobil je součástí společného jmění manželů, je jeho
závěr správný.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod pořadovým č. 8309, vyložil, že věci pořízené z půjčky, byť sjednané
jen jedním z manželů a určené výlučně jen pro něj, v zásadě patří do společného
jmění manželů – půjčitele a jeho manžela.
Odvolacímu soudu však nelze přisvědčit v tom, že není rozhodné, z jakých
prostředků byla půjčka následně uhrazena; potud pak dovolání důvodné je.
Nejvyšší soud v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví formuloval závěry
(aplikovatelné i v poměrech společného jmění manželů), podle nichž jestliže
jeden z manželů za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů sám uzavřel
úvěrovou smlouvu, byl z ní zavázán jen on sám, a hrazení úvěru ze společných
peněz tak představovalo vynaložení společného majetku na jeho oddělený majetek;
zároveň však platí, že pokud peníze úvěrem získané byly použity na společný
majetek, bylo k nim třeba při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
přihlédnout. Z obou pravidel pak lze dovodit závěr, že pokud jeden z manželů
použil peníze získané ze svého úvěru na společný majetek a pokud svůj úvěr ve
stejném rozsahu uhradil ze společných peněz, nemůže žádný z manželů při
vypořádání požadovat náhradu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 4314/2010, uveřejněný na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Uvedené závěry se v poměrech souzené věci promítají potud, že pokud by se
jednalo o závazek pouze žalované, jehož prostřednictvím byly získány finanční
prostředky tvořící společné jmění manželů, za které byla pořízena věc taktéž
tvořící součást společného jmění, a žalovaná by dluh uhradila ze svých
výlučných prostředků, bylo by nutno k finančním prostředkům získaným půjčkou na
společný majetek přihlédnout. Pouze tehdy, pokud by dluh z půjčky byl uhrazen
ze společných prostředků, nemohl by manžel, jenž smlouvu o půjčce uzavřel
(žalovaná), požadovat v řízení o vypořádání společného jmění manželů žádnou
náhradu.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. žalovaná tedy uplatnila právem.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b
odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v
němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve
smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku,
která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že
shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 5768).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu