22 Cdo 4314/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Ivou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v
Jablonci nad Nisou, Lučanská 5, proti žalovanému V. S., zastoupenému JUDr.
Ladislavem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 7, Jirečkova 18, o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 86/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 17. června 2010, č. j. 64 Co 577/2009-640, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2010, č. j. 64 Co
577/2009-640, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
července 2009, č. j. 16 C 86/98-593, rozhodl, že ze zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM”) se do výlučného vlastnictví žalobkyně
přikazují: dům č. p. 11 se st. parc. č. 106, stodola na st. parc. č. 105 se st.
parc. č. 105, parc. č. 750 – zahrada, parc. č. 751 – zahrada, parc. č. 749/2 –
ostatní plocha, parc. č. 749/4 – ostatní plocha a parc. č. 749/6 – pastvina,
vše v k. ú. B., dále majetková hodnota členského podílu ve Stavebním bytovém
družstvu Mládeže Praha se sídlem v Praze 10, Práčská 228, ve výši 875.000,- Kč
a majetková hodnota vozidla Nissan Sunny, SPZ: AEB 09-24 ve výši 250.000,- Kč.
Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal: pohledávku za společností BLACK
POINT STUDIO, spol. s r. o., ve výši 3.188.998,- Kč, investici na rekonstrukci
nemovitosti v Praze 4, Čerčanská 20, ve výši 900.000,- Kč, vklad žalovaného do
společnosti BLACK POINT STUDIO, spol. s r. o., ve výši 392.000,- Kč. Na
vyrovnání podílů uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 1.427.999,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal
dům č. p. 11 se st. parc. č. 106, stodolu na st. parc. č. 105 se st. parc. č.
105 a pozemky parc. č. 750 – zahrada, parc. č. 751 – zahrada, parc. č. 749/2 –
ostatní plocha, parc. č. 749/4 – ostatní plocha a parc. č. 749/6 – pastvina,
vše v k. ú. B., dále majetkovou hodnotu členského podílu ve Stavebním bytovém
družstvu Mládeže Praha se sídlem v Praze 10, Práčská 228, ve výši 875.000 Kč a
majetkovou hodnotu vozidla Nissan Sunny, SPZ: AEB 09-24 ve výši 250.000,- Kč.
Žalobkyni uložil povinnost, aby žalovanému na vyrovnání podílů zaplatila
116.636,75 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a v němž
uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“).
Žalovaný podal k dovolání vyjádření, v němž uvedl, že rozsudek odvolacího soudu
považuje za správný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto po zjištění, že bylo podáno včas,
oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, se nejprve zabýval tím, zda je dovolání
přípustné. Přitom vycházel z toho, že přípustnost dovolání se v řízení o
vypořádání BSM posuzuje u každé vypořádávané položky (hodnoty) BSM zvlášť.
Skutečnost, že odvolací soud např. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně
jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které
se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny
rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé
rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn.
22 Cdo 425/2008, uveřejněný, stejně jako rozhodnutí níže uvedená, na
internetových stránkách www.nsoud.cz). Propojení přezkoumávané části výroku
rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se pak
při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody
pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat
nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3307/2006).
Dovolací soud tedy posoudil přípustnost dovolání zvlášť ve vztahu k jednotlivým
položkám, resp. k jednotlivým dovolacím důvodům. V případě položek, ve vztahu k
nimž je dovolání přípustné, posoudil též důvodnost dovolání.
1. Vypořádací podíl
Odvolací soud rozhodl o tom, který z účastníků a v jaké výši má zaplatit
druhému částku na vyrovnání podílů (tzv. vypořádací podíl), jinak než soud
prvního stupně. Jeho rozhodnutí tedy v tomto rozhodnutím měnícím, a dovolání
proti němu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalobkyně má za to, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jak
odvolací soud stanovil částku na vypořádání podílů (které částky sečetl na
podíl žalobkyně a které na podíl žalovaného). Namítá tedy vadu řízení
spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.
Tato vada není dána, jelikož z napadeného rozsudku je výpočet tzv. vypořádacího
podílu bez pochybností zřejmý. Odvolací soud vypočetl vypořádací podíl ze dvou
veličin, a to ze součtu hodnoty majetku v BSM, který přikázal žalobkyni, a ze
součtu investic z BSM do odděleného majetku žalovaného. První součet převzal z
rozsudku soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že mezi stranami nebyl
sporný. Druhý součet provedl sám, a to nikoliv explicitně, nicméně je zjevné,
jaké částky sečetl. Tyto částky jsou uvedeny v předchozí části odůvodnění
rozsudku, kde odvolací soud postupně uvedl a odůvodnil povinnost žalovaného
jednotlivé částky nahradit. Takto sečetl 318.811,- Kč (hodnotu akcií),
225.193,50 Kč (polovinu investice na leasingové platby za užívání automobilu
Mercedes Benz redukovanou výší obchodního podílu žalovaného), 209.412,- Kč
(investice na leasingové platby za užívání automobilu BMW redukované výší
obchodního podílu žalovaného), 288.340,- Kč (polovinu investic do nemovitosti
žalovaného redukovanou výší jeho obchodního podílu) a 349.970,- Kč (cenu
obchodního podílu žalovaného).
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy v ohledu namítaném žalobkyní nepřezkoumatelné
není, a dovolání zde tudíž není důvodné. Otázkou, zda odvolací soud sečetl
správné částky, se dovolací soud dále zabývá pouze potud, pokud žalobkyně
jejich správnost v dovolání zpochybnila, neboť podle § 242 odst. 3 věty první
o. s. ř. lze napadené rozhodnutí přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
2. Investice do leasingových plateb za užívání automobilů Mercedes a BMW
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že automobily byly ve vlastnictví obchodní
společnosti BLACK POINT STUDIO, spol. s r. o. (dále jen „společnost“), a proto
leasingové platby za jejich užívání při vypořádání nijak nezohlednil. Odvolací
soud je zohlednil, a proto je ve vztahu k nim dovolání podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud vycházel z toho, že ke dni zániku BSM byla leasingovým uživatelem
vozidel společnost, nikoliv žalovaný. Odvolací soud leasingové platby zahrnul
do vypořádání BSM proto, že „byly hrazeny z výnosů firmy, jež v rozsahu
obchodního podílu vlastněného žalovaným bylo nutno považovat za vynakládané ze
společných prostředků.“ Výši plateb přitom odvolací soud vypočítal z hodnoty
vozidel ke dni zániku BSM. Žalobkyně má za to, že soud určil výši nároku na
náhradu investic nesprávně, jelikož zaměnil leasingové platby za zůstatkové
ceny vozidel.
Podle § 150 druhé věty občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve znění
účinném do 31. 7. 1998, které se v dané věci aplikuje proto, že BSM účastníků
zaniklo 12. 6. 1995, byl každý z manželů při vypořádání oprávněn požadovat, aby
mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen
nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Právní posouzení odvolacího soudu je zde nesprávné, avšak nesprávnost spočívá
již v tom, že soud leasingové platby ve prospěch žalobkyně do vypořádání vůbec
zahrnul, nikoli v tom, že tak neučinil ve větším rozsahu.
Důvod k vypořádání leasingových plateb nebyl především proto, že – jak uvedl
odvolací soud a ohledně vozidla Mercedes i sama žalobkyně v odvolání – splátky
platila společnost. Nešlo tedy o peníze účastníků, ale o peníze třetí osoby. I
kdyby však šlo o peníze účastníků, nešlo by o investici ze společného majetku
na oddělený majetek jednoho z nich ve smyslu § 150 obč. zák., protože
leasingovým uživatelem byla společnost, nikoliv žalovaný.
Tvrzení žalobkyně, že žalovaný tři čtvrtě roku po rozvodu od společnosti koupil
Mercedes za 923.000,- Kč, je bez významu, poněvadž nemění nic na tom, že zde
není „co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek“ ve
smyslu § 150 obč. zák.
3. Investice do rekonstrukce domu v Praze 4, Čerčanská 20
Soud prvního stupně tyto investice vypořádal v rozsahu 900.000,- Kč, resp.
poloviny z této částky, zatímco odvolací soud v rozsahu 576.680,- Kč, resp.
poloviny z této částky (288.340,- Kč). Odvolací soud tedy změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně, a dovolání je tudíž podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
přípustné.
Odvolací soud vyšel z toho, že šlo o „investici společnosti“, a tu redukoval
podobně jako hodnotu automobilů, tedy výší obchodního podílu žalovaného na
společnosti. Žalobkyně má opět za to, že odvolací soud měl vypořádat vyšší
částku.
Zde platí částečně to, co ohledně leasingových plateb. Odvolací soud své
rozhodnutí postavil na zjištění, že peníze investovala společnost. Jelikož
žalobkyně proti tomuto předpokladu v dovolání nebrojila, vychází z něj i
dovolací soud, neboť je vázán obsahem dovolání. Na základě toho dochází k
závěru, že zde opět není „co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho
ostatní majetek“ ve smyslu § 150 obč. zák.“
4. Vklad do společnosti ve výši 392.000,- Kč
Tuto položku soud prvního stupně vypořádal, odvolací soud nikoliv. Odvolací
soud tak změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolání je tudíž podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Aniž by zde bylo třeba posuzovat dovolací námitku žalobkyně, je nutno dojít k
závěru, že nevypořádání vkladu do společnosti je ve výsledku správné, neboť je
v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž lze jakoukoli položku
uplatnit k vypořádání pouze ve tříleté lhůtě stanovené v § 149 odst. 4 obč.
zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 (nyní v § 150 odst. 4 obč. zák.). Od této
judikatury nelze při posuzování důvodnosti dovolání odhlédnout.
V usnesení ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, Nejvyšší soud
shrnul:
„Podle ustálené judikatury v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
(i společného jmění manželů) může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty
tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání
soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud
za využití předchozí judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061),
kdy v návaznosti na to současně dovodil nepřípustnost uplatnění společné
pohledávky v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM),
pokud nebyla uplatněna v tříleté zákonné lhůtě podle § 150 odst. 4 obč. zák.
Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž poznamenal, že předchozí praxe, která
umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k
vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední
povinnosti pátrá po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu.
Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů,
neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však
neudržitelný vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z
posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k
vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení
(k tornu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo
1192/2007).“
V daném případě zaniklo BSM právní mocí rozsudku o rozvodu manželství
účastníků, tj. 12. 6. 1995. Nárok na náhradu vkladu do společnosti, resp. jeho
poloviny, žalobkyně v tříleté lhůtě, tj. do 12. 6. 1998 neuplatnila. V žalobě
doručené soudu dne 5. 6. 1998 navrhla pouze, aby byla vypořádána polovina
majetku společnosti, což je něco jiného než investice na vklad do společnosti.
Nalézací soudy proto žalobkyni nárok na vypořádání investice přiznat nemohly.
Dovolání je tudíž nedůvodné.
5. Půjčka společnosti ve výši 3.188.998,- Kč
Ve vztahu k této položce platí totéž, co bylo řečeno ve vztahu k položce
předchozí. Dovolání zde tedy není důvodné.
6. Částka 11.200.000,- Kč
O částce 11.200.000,- Kč žalobkyně tvrdila, že byla předmětem BSM jakožto
nespotřebovaná část kupní ceny ve výši 16.200.000 Kč získané za prodej
společného domu v P., U., a že ji žalovaný měl ke dni zániku BSM v dispozici.
Soud prvního stupně ji nevypořádal, protože dospěl k závěru, že dům součástí
BSM nebyl. Odvolací soud se otázkou vlastnictví domu nezabýval a své rozhodnutí
opřel o soudem prvního stupně neučiněný závěr, že žalovaná neprokázala, že by
sporná částka byla ke dni zániku BSM účastníkům k dispozici. Jeho rozhodnutí je
tak ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodnutím měnícím, a dovolání
je proto přípustné.
Žalobkyně se závěrem o tom, že neunesla své důkazní břemeno, nesouhlasí.
Namítá, že k prodeji domu došlo krátce před rozvodem manželství, že účastníci v
době od získání částky do rozvodu neinvestovali žádné větší částky, vyjma
5.000.000,- Kč na splátky úvěru. Naopak po rozvodu žalovaný, ačkoliv byl jako
podnikatel ve ztrátě, investoval do svého majetku minimálně 5.000.000,- Kč.
Obrana žalovaného o použití kupní ceny na úhradu několika úvěrů nebyla
listinnými důkazy prokázána. I kdyby však bylo pravdou, že žalovaný tvrzené
úvěrové smlouvy uzavřel, muselo by se jednat o závazky mimo BSM, neboť by byly
sjednané bez jejího vědomí a přesahovaly míru přiměřenou majetkovým poměrům
manželů. Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že měla prokázat
negativní skutečnost, že peníze nebyly utraceny.
Podle § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Hodnocení důkazů je věcí soudu, který rozhoduje v nalézacím řízení. Dovolací
soud může hodnocení důkazů přezkoumat jen potud, pokud je v rozporu s pravidly
logického myšlení nebo odporuje obecné zkušenosti (je zjevně nepřiměřené).
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo
684/2002 (uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
V daném případě ovšem hodnocení důkazů nelze přezkoumat proto, že odvolací soud
ve svém rozsudku žádné důkazy nehodnotil, a z jeho odůvodnění tak není zřejmé,
jak k závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyně dospěl.
Odvolací soud odkázal na závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni se nepodařilo
prokázat, že by částka byla ke dni zániku manželství účastníkům k dispozici.
Soud prvního stupně však žádný takový závěr ve svém rozsudku nevyjádřil.
Vyjádřil toliko závěr, že dům nebyl součástí BSM, protože jako věc v právním
smyslu vznikl již před uzavřením manželství, a dále závěr, že žalobkyně
neoznačila důkazy k prokázání tvrzení o investicích společných prostředků do
domu. Otázky osudu kupní ceny získané za prodej domu se soud prvního stupně
dotkl pouze tím, že na základě předchozího pokynu odvolacího soudu zjišťoval,
jaké úvěry od Bankovního domu SKALA, a. s. byly na stavbu domu poskytnuty. Na
základě zprávy tohoto subjektu zjistil, že šlo o dva úvěry po 5.000.000,- Kč,
první ze dne 25. 2. 1992, druhý ze dne 4. 2. 1993, a že oba byly zaplaceny před
8. 8. 1994. Žádný další závěr z toho soud prvního stupně nedovodil.
Odvolací soud dále uvedl, že „žalobkyně žádné důkazy ani nabídnout nemohla, jak
uvedla již v řízení před soudem prvního stupně (viz protokol o jednání ze dne
12. 2. 2009).“ V protokole z uvedeného jednání ovšem žádné takové prohlášení
zachyceno není. Naopak je zde (na č. l. 561) zachyceno tvrzení žalovaného, že u
Bankovního domu SKALA byly celkem tři úvěry po 5.000.000,- Kč, že všechny tyto
prostředky byly investovány do výstavby domu a že po prodeji domu všechny dluhy
zaplatil. Žalobkyně navrhla, aby soud od katastrálního úřadu vyžádal fotokopie
úvěrových a zástavních smluv. Při dalším jednání soud prvního stupně mimo jiné
provedl důkaz zprávou Bankovního domu SKALA ze dne 18. 8. 1994 (viz č. l. 572).
Žalobkyně pak v závěrečné řeči a stejně tak i v odvolání poukazovala na to, že
žalovaný původně při svém výslechu dne 1. 4. 1999 tvrdil, že si vzal pouze dva
úvěry a že právě to také bylo zjištěno (žalobkyně poukazovala též na to, že
žalovaný původně tvrdil, že dům prodal pouze za 10.000.000,- Kč). Také žalovaný
ve svém závěrečném návrhu připomněl pouze ony dva úvěry, ve vyjádření k
odvolání žalobkyně se počtem úvěrů již nezabýval. Se všemi těmito skutečnostmi
je třeba se při zjišťování, zda součástí BSM byla ke dni jeho zániku nějaká
část kupní ceny, vyrovnat.
Odvolací soud navíc vycházel z nesprávného názoru o rozvržení důkazního
břemene. K tomu se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. prosince 2009,
sp. zn. 22 Cdo 183/2008, kde uvedl: „Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc
je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za
trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí
skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude
na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, Soubor rozhodnutí č. C 3698). To
platí i ohledně částek, které měl jeden z účastníků (v dané věci žalovaná)
získat prodejem společných věcí a zatajením výtěžku.“
Žalobkyně tudíž v tomto řízení nesla důkazní břemeno, že účastníci za trvání
manželství nabyli kupní cenu; to bylo potvrzeno. Tvrdí-li pak žalovaný, že
peníze byly spotřebovány na zaplacení dluhů z úvěrů, leží ohledně toho důkazní
břemeno na něm.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího spočívá v této části jednak na
nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jednak
na nepřezkoumatelnosti jakožto procesní vadě, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil, a to v celém
rozsahu (srov. § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř.) a podle § 243b odst. 3 věta
první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení se bude odvolací soud řídit shora uvedeným pravidlem o důkazním
břemeni a vezme v úvahu to, co zatím vyšlo v řízení najevo, totiž především
zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný obdržel 16.200.000,- Kč a uhradil
dluhy ze dvou úvěrů po 5.000.000,- Kč.
Pokud odvolací soud dospěje k závěru, že součástí BSM ke dni jeho zániku byl
nějaký zůstatek získané kupní ceny (resp. že žalovaný neprokázal její
spotřebování), může jej vypořádat pouze do výše 4.000.000,- Kč, ve které
navrhla žalobkyně jeho vypořádání v žalobě. K pozdějšímu rozšíření tohoto
nároku nelze přihlédnout, neboť žalobkyně je uplatnila až po uplynutí tříleté
lhůty (platí zde to, co bylo řečeno v souvislosti s položkou 4).
Žalobkyně v dovolání namítla, že i kdyby žalovaný použil zbytek kupní ceny na
uhrazení úvěrů, nemohlo by k tomu být přihlíženo, neboť by muselo jít o úvěry,
které vázaly pouze jeho. Žalobkyně s žalovaným uzavřela pouze jedinou úvěrovou
smlouvu a o případných dalších nic nevěděla.
Pokud jeden z manželů za trvání BSM sám uzavřel úvěrovou smlouvu, byl z ní
zavázán jen on sám, a hrazení úvěru ze společných peněz tak představovalo
vynaložení společného majetku na jeho oddělený majetek; zároveň však platí, že
pokud peníze úvěrem získané byly použity na společný majetek, bylo k nim třeba
při vypořádání BSM přihlédnout (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu
Československé socialistické republiky ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz
36/69, uveřejněný pod č. 57/1970 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z
novější judikatury stejně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2004, sp.
zn. 22 Cdo 2345/2003). Z obou pravidel pak lze dovodit závěr, že pokud jeden z
manželů použil peníze získané ze svého úvěru na společný majetek a pokud svůj
úvěr ve stejném rozsahu uhradil ze společných peněz, nemůže žádný z manželů při
vypořádání BSM požadovat náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu