20 Cdo 2115/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci
žalobkyně H. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. T. B. V.,
zastoupenému advokátem, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 101/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, č.j. 19 Co 109/2005-44, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 11. 2004, č.j. 11 C
101/2004-16, zamítl žalobu na vyloučení bytu č. 1093/22 v budově č. p. 1093
postavené na pozemku parc. č. 2500 v katastrálním území N., obci P., a k němu
náležejícího spoluvlastnického podílu v rozsahu 427/10565 na společných částech
domu a pozemku z exekuce a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému
4.650,- Kč na náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že na
základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví, kterou dne 25. 6.
1998 uzavřela s bytovým družstvem pouze žalobkyně, se byt a podíl na společných
částech domu a pozemku stal předmětem bezpodílového spoluvlastnictví (od 1. 8.
1998 společného jmění) žalobkyně a P. H., jejího manžela; oba manželé totiž
byli společnými členy družstva, neboť v době, kdy se žalobkyně stala členkou
družstva s právem na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, spolu trvale
žili (úprava vzniku společného nájmu a společného členství manželů v družstvu
je kogentní). I kdyby dohoda o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví z
11. 11. 1997, týkající se výlučně uvedeného bytu a podílu na společných částech
domu a pozemku, byla platným právním úkonem, nelze k ní přihlédnout, protože
byla uzavřena po vzniku závazku (směnka, z níž vznikla pohledávka, byla
vystavena 21. 7. 1997 a téhož dne P. H. avalována) vymáhaného v řízení vedeném
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 8395/2003. Právo k věcem,
které ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), nepřipouští
výkon rozhodnutí (exekuci), tedy prokázáno nebylo.
Rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č.j. 19 Co 109/2005-44, Městský soud v
Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o
náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit
žalovanému 5.533,50 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud
vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, podle něhož v době, kdy
žalobkyně nabyla členská práva a povinnosti v bytovém družstvu, trvale žila s
P. H.. Jestliže se tedy manželé stali společnými nájemci družstevního bytu,
vzniklo jim i společné členství v družstvu; družstevní byt a podíl na
společných částech domu a pozemku byli tudíž oprávněni nabýt do bezpodílového
spoluvlastnictví (společného jmění). Smlouvou o převodu družstevního bytu do
vlastnictví z 25. 6. 1998 se tak – bez zřetele na to, že ji s bytovým družstvem
uzavřela toliko žalobkyně – skutečně stalo. Otázka, zda byt a podíl na
společných částech domu a pozemku nejsou součástmi společného jmění proto, že
byl dohodou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění, je s ohledem na
ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), irelevantní.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., majíc – v rámci
důvodu vyjádřeného ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – za zásadního
právního významu otázku, zda byt s podílem na společných částech domu a pozemku
„patří do společného jmění manželů,“ nebo je ve výlučném vlastnictví
dovolatelky, které exekuci jeho prodejem nepřipouští. Oproti soudům obou stupňů
prosazuje, že se stala výlučnou členkou bytového družstva, neboť v době nabytí
členských práv a povinností „včetně nájemního práva k bytu“ s manželem trvale
nežila (tuto okolnost soudy ani nezjišťovaly). K převodu bytu do jejího
vlastnictví tak došlo v souladu s § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se
upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k
bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Poukazuje i na to, že vůlí její
matky bylo převést členská práva a povinnosti v bytovém družstvu jen na ni,
tedy šlo o „právní úkon, který se svou povahou nejvíce blíží darování,“ takže
nabytý majetek (členství v družstvu) byl majetkem výlučným. Pokud by tomu tak
nemělo být, namítá absolutní neplatnost převodu členských práv a povinností ve
smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Závěrem – nad rámec uvedeného – se
vyjadřuje i k otázce platnosti dohody o zúžení rozsahu bezpodílového
spoluvlastnictví. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek
odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
je dovolání přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/
o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno
(rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem
zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce
právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek
právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze proto odůvodnit jen
ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením
věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení
zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel
zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení
vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Odvolací soud převzal následující skutkové zjištění soudu prvního
stupně. Usnesením ze dne 5. 12. 2003, č.j. 19 Nc 8395/2003-35, nařídil Obvodní
soud pro Prahu 10 k uspokojení pohledávky žalovaného (oprávněného) ve výši
7.165.000,- Kč s příslušenstvím na majetek P. H. (povinného) exekuci, jejímž
provedením pověřil Mgr. M. D., soudního exekutora. Vymáhaná pohledávka vznikla
ze směnky, jež byla vystavena 21. 7. 1997 a téhož dne P. H. avalována.
Exekučním příkazem z 19. 3. 2004, č.j. EX 756/03-25, soudní exekutor postihl
předmětný byt s podílem na společných částech domu a pozemku způsobem uvedeným
v § 59 odst. 1 písm. c/ zákona č. 120/2001 Sb. Žalobkyně za trvání manželství s
P. H. nabyla podle § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění
pozdějších předpisů, práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu
„I. 1093“ (není rozhodující, zda se tak stalo oznámením dosavadní členky H. Ř.,
matky žalobkyně, z 20. 1. 1997 nebo dohodou z 5. 5. 1997). Nájemní smlouvu
uzavřelo bytové družstvo s žalobkyní v době, kdy s manželem trvale žila (opak v
řízení před soudem prvního stupně nebyl tvrzen, natož prokázán). Smlouvou z 25.
6. 1998 (s právními účinky vkladu práva k 7. 7. 1998) převedlo bytové družstvo
družstevní byt a podíl na společných částech domu a pozemku podle § 23 a násl.
zákona č. 72/1994 Sb. na žalobkyni. Dne 11. 11. 1997 uzavřeli žalobkyně a P. H.
formou notářského zápisu dohodu, kterou zúžili bezpodílové spoluvlastnictví
tak, že předmětný byt se spoluvlastnickým podílem bude ve výlučném vlastnictví
žalobkyně.
Odvolací soud vystavěl své právní posouzení (ústící v závěr o nabytí
bytu a podílu na společných částech domu a pozemku do bezpodílového
spoluvlastnictví, transformovaného ve společné jmění manželů) na tom, že ve
smyslu ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. uzavřením smlouvy o nájmu
družstevního bytu vznikl nejen společný nájem, ale žalobkyně a P. H. se stali
společnými členy družstva, neboť výhrada podle § 703 odst. 3 obč. zák. se
neuplatnila. Současně se – implicite – ztotožnil s názorem vyjádřeným soudem
prvního stupně, že ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. je kogentní.
Závěr o nabytí bytu a podílu na společných částech domu a pozemku do
bezpodílového spoluvlastnictví dovolatelka sice zpochybnila, ovšem učinila tak
námitkami, které se týkají skutkových okolností, tj. tvrzením (vneseným do
řízení až odvoláním), že s P. H. v době rozhodné pro vznik společného členství
trvale nežila. Jinak řečeno, závěr o svém výlučném vlastnictví věcí vybudovala
na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud
prvního stupně a která odvolací soud převzal. Výtka, že soudy obou stupňů
nezjišťovaly skutečnosti rozhodné z hlediska ustanovení § 703 odst. 3 obč.
zák., představuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jímž
lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci; k přípustnosti dovolání, jež může být založena
jen na úvaze o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce,
však taková argumentace nemůže vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29
Odo 751/2003).
Neshoda vůle a projevu H. Ř. při převodu členství v družstvu na
žalobkyni má rovněž skutkový podklad (tedy platí to, co je uvedeno shora).
Navíc nelze přehlédnout, že posouzení převodu jako neplatného právního úkonu by
k úspěchu vylučovací žaloby vést nemohlo.
Za zásadně právně významnou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst.
3 o.s.ř. nelze označit ani otázku týkající se povahy úpravy vzniku práva
společného členství manželů v družstvu. Soudní praxe je jednotná v tom, že z
povahy ustanovení § 703 obč. zák., jež zakotvuje – pozitivně i negativně –
podmínky vzniku práva společného nájmu bytu, společného nájmu družstevního bytu
a společného členství v bytovém družstvu, vyplývá nemožnost se od něj odchýlit
(§ 2 odst. 3 obč. zák.); jde tedy o kogentní (kategorickou) právní normu, tj.
takovou, jejíž použití na právní poměry, které upravuje, nemůže být vyloučeno
ani omezeno projevem odchylné vůle subjektů právního vztahu, ani jiných
subjektů (nebo státních orgánů). V daných souvislostech to znamená, že při
splnění hypotézy (podmiňující části) ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák., jako
konsekvent nastává to, co je vyjádřeno v její dispozici (normativní části), tj.
vznik společného členství manželů v družstvu. Bez významu je, zda žalobkyně
nabyla členská práva a povinnosti v družstvu úplatně či bezúplatně (taková
okolnost může být relevantní v případě vypořádání společného jmění, srov. §
149, § 150 obč. zák.).
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu
připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, věta
první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (žalované náklady v tomto
stadiu řízení nevznikly a žalobkyně na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16.května.2006
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu