U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně K.
B., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 1,
proti žalovanému Ing. Z. T., zastoupenému JUDr. Josefem Vostřejšem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Wenzigova 5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené
u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 14/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 31 Co
253/2010-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud v Kolíně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4.
prosince 2009, č. j. 13 C 14/2007-210, ve výroku I. vypořádal společné jmění
manželů tak, že žalobkyni přikázal do výlučného vlastnictví movité věci uvedené
pod bodem a) výroku I. rozsudku (tj. obraz Slunečnice na modrém pozadí,
sloupové hodiny zlatočerné barvy a pianino) a žalovanému do výlučného
vlastnictví přikázal hodnoty uvedené pod bodem b) výroku I. tohoto rozsudku
(zůstatky na účtech v celkové výši 1 812 290,46 Kč). Ve výroku II. rozsudku
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu a ve výroku
III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 14. prosince 2010, č. j. 31 Co 253/2010-268, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobkyni přikázal obraz Slunečnice na modrém
pozadí a žalovanému zůstatky na účtech v celkové výši 1 837 801,- Kč.
Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 918
900,50 Kč a vydat jí obraz Slunečnice na modrém pozadí (výrok I. rozsudku). Ve
výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací
důvod postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nesprávného právního posouzení věci
[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a namítá, že rozhodnutí vychází ze
skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném
dokazování [§ 241a odst. 3 o. s. ř. ].
Vadou řízení je podle dovolatelky skutečnost, že v řízení nebyla
poučena ve smyslu § 118a o. s. ř., resp. byla poučena jen ve vztahu k některým
uplatněným nárokům. Nalézacím soudům vytýká také to, že neprovedly potřebné
důkazy ke zjištění skutkového stavu věci. Z rozhodnutí nevyplývá, které
skutečnosti vzaly za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřely svá
tvrzení a jak důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Vytkla
soudům, že nezjišťovaly, který prokazatelně existující majetek byl zatajen jeho
účelovým převedením na jiné osoby. V dovolání uvedla důkazy, jejichž provedení
se v řízení domáhala a nebyly provedeny, aniž by byla tato skutečnost soudy
odůvodněna.
Dovolatelka je dále toho názoru, že odvolací soud pochybil, pokud
nevypořádal náklady na rekonstrukci a přestavbu nemovitostí ve vlastnictví
žalovaného z důvodu, že nárok byl „uplatněn až po uplynutí zákonné tříleté
prekluzivní lhůty určené k vypořádání společného jmění manželů“, neboť soud měl
správně k prokázání výše vnosu nařídit zpracování znaleckého posudku. Vytkla
nalézacím soudům také to, že neprovedly důkazy k prokázání zůstatků na jí
uvedených bankovních účtech. Nesouhlasila s tím, že soud nezahrnul do
vypořádání majetkovou účast žalovaného ve společnosti AGT INVEST a. s. vzhledem
ke skutečnosti, že ke dni zániku manželství již nebyl jejím akcionářem. Toto
skutkové zjištění soud opřel o důkazy, které nemají dostatečnou vypovídající
hodnotu. Podle jejího názoru není možné, aby byl žalovaný pouze zakladatelem a
nikoliv zároveň upisovatelem akcií. Závěrem poukázala na to, že rozvod
manželství byl žalovaným předvídán již od roku 2002, kdy se snažil se zbavit
veškerého svého majetku. Soudy měly přihlédnout také k tomu, že po rozvodu
manželství se výlučně o dceru starala. Chování žalovaného po rozvodu manželství
bylo v rozporu s dobrými mravy a soudy tuto skutečnost měly při vypořádání
zohlednit. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu
považuje za správné a předcházející řízení bez procesních vad. Bude-li
dovolacím soudem dovolání seznáno přípustným, považuje je za zjevně bezdůvodné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. prosince 2010,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp.
zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání
společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může
dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny
rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího
soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání
projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného
výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768).
Dovolatelka v dovolání namítá, že nalézací soudy nesprávně posoudily vypořádání
následujících majetkových hodnot, které učinila předmětem řízení : a) „hodnota
majetkové účasti žalovaného ve společnosti AGT Invest a. s. (nyní AGROTRADE a.
s.).“, b) „umělecká díla a jejich hodnoty“, c) „pohledávky k bankovním účtům“,
d) „pohledávka – investice do majetku žalovaného“.
Pro přehlednost považuje dovolací soud za vhodné vysvětlit přípustnost dovolání
ve vztahu ke každé z uvedených hodnot.
1) hodnota majetkové účasti ve společnosti AGT Invest a. s. (AGROTRADE a. s.) –
odvolací soud uvedené tvrzené hodnoty nevypořádal, neboť dospěl k závěru, že
žalovaný nebyl ke dni 28. dubna 2004 (tj. ke dni právní moci rozsudku o rozvod
manželství účastníků) vlastníkem akcií společnosti AGT INVEST, a. s. a uzavřel,
že akcie nemohou být předmětem společného jmění manželů.
Obdobně ani soud prvního stupně tento požadavek dovolatelky nepromítl
dovypořádání, neboť dospěl k závěru, že se „žalobkyni nepodařilo prokázat, že
by žalovaný za trvání manželství byl vlastníkem obchodního podílu patřícího do
SJM, či vlastníkem akcií v žalobkyní specifikovaných společnostech“. Potud tedy
soudy posoudily práva a povinnosti účastníků shodně; dovolání pro řešení otázek
spojených s takto uplatněnými hodnotami by tak bylo přípustné pouze v režimu §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
2) vypořádání uměleckých děl a jejich hodnoty – ve vztahu k těmto navrženým
předmětům vypořádání nalézací soudy shodně uzavřely, že žalobkyně pořízení
specifikovaných uměleckých děl za trvání manželství neprokázala, a proto se
uvedená umělecká díla nemohla stát předmětem vypořádání SJM. I zde se jedná
obsahově o rozhodnutí potvrzující, kde by bylo dovolání přípustné pouze v
režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
3) pohledávky k bankovním účtům – zde dovolatelka nalézacím soudům nevytýká
způsob vypořádání finančních prostředků na účtech u těch bankovních ústavů,
které soudy v rámci vypořádání vypořádaly, ale namítá, že soudy nevypořádaly
další finančními prostředky, které se měly stát předmětem řízení. Také v daném
směru je rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu
rozhodnutím potvrzujícím, neboť soudy vypořádání těchto prostředků provedly
shodně – tj. z pohledu dovolatelky negativně, kdy je do vypořádání nepromítly.
Ani zde proto nelze zvažovat přípustnost dovolání z pohledu jiného ustanovení
než § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
4) investice ze společného majetku do výlučného majetku žalovaného – ve vztahu
k taktu uplatněnému nároku soudy shodně uzavřel, že za trvání manželství nebyly
žádné investice ze společných prostředků do výlučného majetku žalovaného
prokázány, a odvolací soud je – stejně jako soud prvního stupně – tudíž
nevypořádal. Potud se proto také jedná o rozhodnutí potvrzující, kde je
přípustnost dovolání založena výhradně v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Obsahově měnícím je rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku
soudu prvního stupně potud, že soud prvního stupně přikázal do výlučného
vlastnictví žalobkyně (vedle obrazu autora Š.) sloupkové hodiny zlatočerné
barvy a pianino, zatímco odvolací soud tyto movité věci předmětem vypořádání
neučinil. Potud tedy odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků
odlišně a v tomto rozsahu by bylo dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., nicméně dovolatelka k této části rozsudku odvolacího soudu žádné
výhrady a námitky nevznáší.
Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Jestliže tuto část rozsudku odvolacího soudu dovolatelka žádným
způsobem nenapadla, nestala se ani předmětem přezkumu dovolacím soudem.
Měnícím je rozhodnutí odvolacího soudu vůči rozsudku soudu prvního
stupně i v části týkající se výše vypořádacího podílu. Soud prvního stupně
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu
částku 906 145,- Kč, zatímco odvolací soud částku 918 900,50 Kč. V rozdílu mezi
těmito částkami, tj. ohledně částky 12 755,50 Kč je rozhodnutí odvolacího soudu
vůči rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím měnícím.
V této části však není dovolání (dovolatelka ostatně v tomto směru ani
žádné námitky neuplatňuje) tzv. subjektivně přípustné.
Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutím odvolacího
soudu způsobena jiná újma na jeho právech odstranitelná zrušením napadeného
rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998,
pod pořadovým č. 28, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp.
zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod
pořadovým č. 7 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn.
22 Cdo 3890/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz).
Měnící část rozsudku odvolacího soudu v části týkající se výše vypořádacího
podílu žalobkyně však nepředstavuje pro dovolateku újmu, ale naopak vyšší
rozsah platební povinnosti žalovaného vůči žalobkyni. Ve vztahu k této měnící
části proto není žalobkyně subjektivně legitimována k podání dovolání.
Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka v dovolání uplatnil mimo jiné dovolací důvody podle § 241a
odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto
důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z
důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání dovolací soud mohl
zvažovat toliko z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S
přihlédnutím k této skutečnosti jsou pak z hlediska dovolacího přezkumu bez
významu ty námitky, jimiž dovolatelka (rozsáhle) uplatňuje dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., neboť jeho aplikace přichází do úvahy pouze tehdy,
jeli dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.; o tento
případ se však v souzené věci nejedná.
Dovolání tak může být v řešené věci v této části přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá v této části ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud
nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím
k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu
v posouzení, „zda se vypořádává pouze majetek, který byl žalobkyní prokázán
jako majetek náležející do SJM v den právní moci rozvodu, nebo také majetek,
který manželé za trvání manželství do SJM nabyli, ale který stačil jeden z
manželů (žalovaný) v průběhu rozvodového řízení (nebo těsně před ním)
zašantročit tak, aby nebyl ke dni rozvodu jako SJM zjevný“.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. takto vymezenou otázku zásadního právního významu doplnila poukazem na
skutečnost, že soud „nezahrnul do vypořádání žalobkyní označený majetek jako
majetek náležející do SJM k vypořádání, protože se omezil výlučně na majetek
zjevný ke dni právní moci rozvodového rozsudku, a výlučně o tomto majetku
rozhodoval a nezjišťoval, který prokazatelně existující majetek byl zatajen
jeho účelovým převedením na jiné osoby“.
Takto vymezená otázka nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozsudku
již z toho důvodu, že na řešení naznačené otázky není rozhodnutí odvolacího
soudu založeno. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru kritizovaném
dovolatelkou (který je v zásadě správný) a dovolatelka také ve skutečnosti
nevytýká soudům právní posouzení věci, ale absenci potřebných skutkových
zjištění. To ostatně uvádí v dovolání výslovně, když zdůrazňuje, že v této
souvislosti poukazuje na „neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav a v
důsledku toho nesprávnou aplikaci předpisu a rozhodnutí v rozporu se zákonem“.
Tím však dovolatelka nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci, ale
skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci významná. Naznačuje, že
kdyby odvolací soud učinil odlišná skutková zjištění, v rovině právního
posouzení by musel dospět k právním závěrům pro dovolatelku příznivým.
V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že „nezjišťoval, který prokazatelně
existující majetek byl zatajen jeho účelovým převedením na jiné osoby“.
Uvedenými výhradami v zásadě dovolatelka vystihuje výhradu, že odvolací soud
nezjišťoval existenci majetku tvořícího součást společného jmění manželů, a
který v důsledku takového postupu v řízení nevypořádal. Těmito výhradami se
však míjí s právním názorem vtěleným do otázky zásadního právního významu. Ve
skutečnosti je podstata její argumentace v tom, že soud nepřihlédl k právním
úkonům, které se týkaly majetku ve společném jmění manželů, a v důsledku
kterých dotčené hodnoty pozbyly režim majetku ve společném jmění manželů.
Protože je dovolacímu soudu z jeho rozhodovací činnosti známo, že v právní
praxi stále existují nejasnosti, jak v těchto případech postupovat a jaké
hodnoty či věci individuálně určené se mohou stát předmětem vypořádání
společného jmění manželů, považuje pro úplnost za vhodné poukázat na právní
režim a pravidla, kterými je nakládání s takto individualizovaným majetkem ve
společném jmění manželů ovládáno. V drtivé většině případů se totiž jedná o
nakládání s hodnotami, které mají v režimu zákonných majetkových společenství
značný význam a představují také hodnoty výrazně se promítající do celkových
majetkových poměrů manželů.
Základní režim vyplývá z ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), podle kterého obvyklou správu majetku náležejícího do společného
jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je
třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle
ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a §
852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je
takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se
nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon
učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v
rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v
rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým
úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
Jedná-li se o právní úkon přesahující obvyklou správu majetku náležejícího do
společného jmění manželů, který realizuje pouze jeden z manželů, je pro
vymezení masy společného jmění manželů rozhodné posouzení právních důsledků
takového právního úkonu. Absence souhlasu druhého z manželů takovému manželu
umožňuje dovolat se relativní neplatnosti takového právního úkonu.
Jestliže se jedná o právní úkon, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem
tvořícím součást společného jmění manželů, který je právním úkonem platným, ať
již proto, že jej učinili oba manželé ve shodě, nebo jej učinil pouze jeden s
manželů bez souhlasu druhého, ale tento manžel se relativní neplatnosti
takového právního úkonu nedovolá, důsledkem existence takového úkonu je
skutečnost, že majetek, jehož se týká, je zákonným způsobem vyveden z režimu
společného jmění manželů (právě proto, že se jedná o úkon platný). Předmětem
vypořádání se v takových případech může stát toliko hodnota za takový majetek
získaná (např. finanční částka získaná za převod movité či nemovité věci,
obchodního podílu apod.).
Jde-li o právní úkon neplatný (ať již absolutně nebo relativně, kde se
opomenutý manžel dovolal relativní neplatnosti takového právního úkonu) stává
se předmětem vypořádání společného jmění manželů opětovně tento majetek (za
předpokladu jeho skutečné existence).
Souhrnně řečeno, nedovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, kterým
byla v tzv. neběžné záležitosti nakládáno s majetkem tvořícím součást
společného jmění manželů, má za následek možné vypořádání toliko těch hodnot,
které byly prostřednictvím platného právního úkonu získány (stejně jako v
případě platného právního úkonu), zatím absolutně neplatný právní úkon nebo
úkon neplatný relativně, kde se opomenutý manžel neplatnosti dovolal, vede k
vypořádání majetku, jehož se takový právní úkon týkal (k těmto principům
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2011, sp. zn. 22 Cdo
3450/2009, uveřejněný pod č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedené závěry se však nemohou v souzené věci prosadit způsobem pro dovolatelku
příznivým.
Ta v souvislosti s uvedenými výhradami, podřaditelnými ustanovení § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., uvádí, že mělo jít o „dar nemovitosti v J. bratrovi
žalovaného“.
V daném směru však dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentace
dovolatelky je vnitřně rozporná.
Ve vztahu k uvedené nemovitosti v J. totiž dovolatelka uplatnila požadavek na
vypořádání vnosu, tj. na vypořádání toho, co ze společného majetku bylo
investováno do výlučného majetku žalovaného. Možnost takového vypořádání je
ovšem podmíněna závěrem, že se jedná o výlučný majetek žalovaného. Jestliže by
totiž šlo o majetek tvořící součást společného jmění manželů, případná
investice do majetku by byla investicí ze společného majetku do majetku
společného a o vypořádání vnosu by nebylo možné uvažovat. Toliko ve vztahu k
majetku ve společném jmění manželů se uplatní ustanovení § 145 odst. 2 obč.
zák. o nakládání s takovým majetkem v neběžných záležitostech za souhlasu obou
manželů. Jde-li o majetek výlučný, může s ním jeho vlastník (manžel) nakládat
bez ohledu na stanovisko druhého manžela, nemůže však být součástí společného
jmění manželů, a tím i předmětem vypořádání zákonného majetkového společenství.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že nemovitosti v J. jsou
výlučným vlastnictvím žalovaného, které nikdy nesdílely režim společného jmění
manželů, a tuto argumentaci dovolatelka v dovolání žádným způsobem
nezpochybňuje; naopak v té části dovolání, ve které se domáhá vypořádání
investic ze společného majetku do těchto nemovitostí, opakovaně výslovně uvádí,
že se jedná o výlučný majetek žalovaného. V takovém případě ovšem převod
vlastnického práva k výlučnému majetku žalovaného se nemůže v řízení o
vypořádání společného jmění manželů promítnout způsobem, který naznačuje
dovolatelka. Nadto v daném případě ani nešlo o „zatajení účelovým převodem“,
protože odvolací soud převody vlastnického práva k tomuto majetku ve svém
rozhodnutí reflektoval v souvislosti s požadavkem na vypořádání investic.
Dovolatelka dále naznačovala, že účelovým převodem majetku byla dotčena
„majetková účast v AGT INVEST a. s., která měla být v nezjištěné době převedena
na otce žalovaného. Bez ohledu na to, že i v této části se jedná především o
kritiku skutkových zjištění nalézacích soudů, které taková zjištění o převodech
neučinily, je zjevné, že takový obecný poukaz ostatně ani nemůže být naplnění
způsobilého dovolacího důvodu pro svou obecnost, neboť dovolatelka svou
naznačenou výhradu žádným způsobem nekonkretizuje. Sama dovolatelka v této
souvislosti totiž pouze naznačuje, že k takovému převodu mělo dojít v blíže
nezjištěné době. Na tomto místě dovolací soud podotýká, že i kdyby tomu tak
bylo a jednalo by se o právní úkon podléhající režimu § 145 odst. obč. zák.,
nebyl by bez dalšího stižen neplatností, pokud by se dovolatelka relativní
neplatnosti nedovolala. Případné dovolání se relativní neplatnosti takového
právního úkonu však netvrdí ani samotná dovolatelka v dovolání.
Jestliže tedy dovolací soud neshledal dovolání přípustným v režimu § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., jsou bez významu i ty rozsáhlé dovolací námitky, kterými
dovolatelka uplatňuje dovolací důvod vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., neboť k případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v
případě přípustného dovolání (§ 237 odst. 3, § 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Mimo vymezení dovolacích důvodů v závěru dovolání činí dovolatelka poukaz na
dobré mravy. Nicméně dovolacímu soudu především není zřejmé, jakým způsobem by
se tento poukaz měl promítnout do poměrů souzené věci. Dovolatelka v této
souvislosti totiž opětovně poukazuje na převod vlastnického práva k
nemovitostem v J. a na převod „akciového podílu na otce žalovaného“, tj. na
okolnosti, se kterými se zabýval při posuzování přípustnosti dovolání v režimu
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dále v této části dovolání dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nijak
nezohlednil v řízení zájem nezletilé dcery účastníků a při svém rozhodnutí
nepřihlédl k „potřebám nezletilých dětí“. Z dovolání ovšem není patrno, jakým
způsobem se měla taková okolnost promítnout do rozhodování odvolacího soudu.
V této souvislosti dovolací soud dodává, že promítnutím zájmu nezletilých dětí
do řízení o vypořádání společného jmění manželů se zabýval v rozsudku ze dne
14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010, uveřejněném v časopise Právní
rozhledy, 2012, č. 10, str. 374, kde vyložil, že zájem nezletilých dětí v
řízení o vypořádání společného jmění manželů se může promítnout : a) úvahou o
tom, které konkrétní věci přikáží tomu kterému z bývalých manželů právě s
ohledem na zájem nezletilých věcí – tento postup však v dané věci zjevně
nepřichází do úvahy, neboť odvolací soud vypořádal toliko jedinou movitou věc,
a to obraz krále Š., b) úvahou o tom, že zájem nezletilého dítěte v řízení o
vypořádání společného jmění manželů může vést k odklonu od principu rovnosti
podílů při vypořádání – nicméně dovolatelka v závěrečném přednesu u jednání
soudu prvního stupně dne 25. listopadu 2009 žádný poukaz v tomto směru
neučinila, v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně tuto skutečnost také
žádným způsobem nezmínila. Ani u jednání odvolacího soudu konaného dne 14.
prosince 2010 nenaznačila, že by odvolací soud měl zájem nezletilé dcery
účastníků promítnout do svého rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů
právě tímto způsobem. Pouze – bez jakékoliv bližší konkretizace – uvedla, že
soud by měl přihlédnout k průběhu manželství a okolnostem jeho ukončení, jakož
i k tomu, že žalovaný žalobkyni ani jejich dceři po rozvodu manželství nijak
nepomohl.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. července 2009, sp. zn. 22Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7484, k tomu dále srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Podle § 149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se
vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku
patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn
požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a
je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní
majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za
trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Podle § 149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám
nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak
se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je
třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Hlediska uvedená v § 149 odst. 3 obč. zák. představují kritéria rozhodná mimo
jiné pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo1280/2011, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud se závěry vyslovenými
pro oblast společného jmění manželů a mutatis mutandis aplikovatelnými i v
poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů) Ustanovení § 150 věta třetí
obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na
vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na
hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o
rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů judikatury potud, že při vypořádání
společného jmění manželů může soud stanovit jiné podíly manželů na společném
majetku než stejné (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené v zásadách výkladu
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek jako Rc 70/1965 - projednáno presidiem Nejvyššího soudu
12. listopadu 1965, Prz 51/65, Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince
1974, sp. zn. Plsf 2/74 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1975, sešit 1-2, pod pořadovým č. 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 17. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 45), odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však
postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. listopadu 2008, sp.
zn. 22 Cdo 3174/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění
podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového
společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v
nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).
Jestliže odvolací soud vyšel z principu rovnosti podílů, nelze – s ohledem na
výše uvedené – v jeho úvaze v žádném směru spatřovat zjevnou nepřiměřenost.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a
procesně úspěšnému žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by
měl právo, nevznikly. Vyjádření žalovaného omezující se toliko na závěr, že
dovolání, bude-li shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je
zjevně bezdůvodné a rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, resp. na návrh
na odmítnutí dovolání, shledá-li dovolací soud takové skutečnosti, které brání
meritornímu přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, nelze považovat za účelné
vynaložení nákladů na zastoupení účastníka, jestliže se žádným způsobem
nevymezuje vůči rozsáhlé dovolací argumentaci dovolatelky a i posouzení
přípustnosti dovolání žalovaný výslovně ponechává na dovolacím soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu