22 Cdo 3272/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. D.,
zastoupené JUDr. Růženou Jansovou, advokátkou se sídlem v Kladně, náměstí
Starosty Pavla 40, proti žalovanému J. R., o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 187/2008, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2010, č. j.
26 Co 95/2010-99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 1. prosince 2009, č. j. 8 C 187/2008-78, vypořádal zaniklé
společné jmění manželů – účastníků (dále též jen „SJM“) tak, že do výlučného
vlastnictví žalovaného přikázal bytovou jednotku a spoluvlastnické podíly k
budovám a pozemkům specifikovaným ve výrokové části rozsudku a pohledávku
žalovaného proti Českomoravské stavební spořitelně a. s. z titulu zůstatku na
vkladovém účtu č. 0160690004/7960 ve výši 68 331,- Kč (výrok I. rozsudku).
Žalobkyni uložil povinnost doplatit zůstatek půjčky u GE Money Bank ve výši 150
463,- Kč (výrok II. rozsudku). Žalovanému dále uložil povinnost doplatit
zůstatek meziúvěru u Českomoravské stavební spořitelny a. s. ve výši 668 810,-
Kč a nedoplatek úvěru na kreditní kartě ve výši 18 929,- Kč (výrok III.
rozsudku). Žalovanému uložil povinnost na vyrovnání podílu zaplatit žalobkyni
567 218,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. – VI. rozsudku).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jaké
skutečnosti vzal za prokázány a jak je promítl do svých úvah v rámci vypořádání
společného jmění manželů. Přihlédl k zákonné úpravě obsažené v § 149 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), která předpokládá zohlednění hledisek v tomto
ustanovení uvedených. Zdůraznil, že žalovaný se domáhal, aby soud nevycházel ze
stejných podílů obou manželů na majetku, neboť žalovaný pracoval na
rekonstrukci bytu vlastními silami, a zasloužil se tak více o nabytí tohoto
majetku. Toto tvrzení žalovaného však soud prvního stupně považoval za
neprokázané a vyšel z toho, že podíly obou účastníků jsou stejné.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 31. března 2010, č. j. 26 Co 95/2010-99, změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že výše částky na vypořádání
podílu činí 450 000,- Kč; jinak v tomto výroku a ve výrocích I., II. a III.
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl dále o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku).
Odvolací soud shledal správná skutková zjištění soudu prvního
stupně, z nichž pak i on vycházel; shledal důvodnou odvolací námitku
žalovaného, že soud prvního stupně, přes výslovné tvrzení žalovaného,
nezohlednil z hlediska případného uplatnění § 149 odst. 3 obč. zák. potřeby
nezletilých dcer účastníků, které byly svěřeny do jeho výchovy. Vzal v této
souvislosti za prokázáno, že nezletilé dcery byly svěřeny do výchovy žalovaného
a žalobkyni byla uložena povinnost platit na výživu nezletilé L. částku 1 000,-
Kč měsíčně a nezletilé Z. částku 800,- Kč měsíčně. Dále vzal za prokázáno, že
L. studuje ve třetím ročníku středního odborného učiliště a nezletilá Z.
navštěvuje devátou třídu základní školy.
S odkazem na § 149 odst. 2, 3 obč. zák. odvolací soud
zdůraznil, že aktuální potřeby nezletilých dětí účastníků řízení o vypořádání
společného jmění manželů mohou být zohledněny nejenom pro účely rozhodnutí o
tom, kterému z rozvedených manželů má být do výlučného vlastnictví přikázán ten
či onen movitý či nemovitý majetek, ale tyto zjištěné potřeby mohou odůvodnit i
to, aby podíly obou bývalých manželů na vypořádávaném majetku nebyly stejné, a
to i v tom smyslu, že jednomu z bývalých manželů bude snížena částka, kterou je
povinen na vyrovnání vypořádacího podílu druhému z bývalých manželů zaplatit.
V situaci, kdy bylo zjištěno, že obě nezletilé dcery účastníků
byly na základě jejich vlastního přání svěřeny do výchovy žalovaného, přičemž
se jedná o dívky ve věku blízkém dospělosti, jejichž životní potřeby již
dosahují výše životních potřeb dospělých osob, měl odvolací soud za to, že je
namístě postupem podle § 149 odst. 3 obč. zák. snížit žalovanému jeho finanční
povinnost vůči žalobkyni z titulu vyrovnání vypořádacího podílu z částky 567
218,- Kč na částku 450 000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku v jeho měnící části podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b), odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka se neztotožnila se závěry odvolacího soudu potud,
že jsou splněny podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů účastníků na
vypořádávaném majetku. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v
tom, že podle jejího názoru nelze zohlednit skutečnost, že jeden z bývalých
manželů má ve své péči děti při vypořádání společného jmění manželů zvýšením
podílu jednoho z účastníků na společném majetku. Zdůraznila, že odvolací soud
souhlasil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že se žalovanému nepodařilo
prokázat vyšší míru zásluh o nabytí a udržení společného majetku, což by mohlo
být důvodem pro odklon od principu rovnosti podílů, přesto však princip
rovnosti podílů odvolací soud nezachoval. Takový postup je však v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou např. v jeho rozhodnutí sp.
zn. 22 Cdo 1119/2005.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytkla, že nezjišťoval
konkrétní potřeby nezletilých dětí, neboť přihlédl pouze k tomu, že žalovaný má
dcery v péči, a k věku nezletilých, když poukázal na to, že „jejich životní
potřeby již dosahují výše životních potřeb dospělých osob“. Nadto jde o
rozhodnutí nepřezkoumatelné, pokud jde o míru vypořádacího podílu, ke které
dospěl odvolací soud volnou úvahou, aniž by zdůvodnil, jaké konkrétní potřeby
nezletilých dětí zohlednil. Odvolací soud podle názoru dovolatelky učinil
skutkový závěr, který nemá oporu v provedeném dokazování, že nezletilé mají
potřeby dospělých osob. Současně se jedná i o porušení zásada dvojinstančnosti
soudního řízení, jestliže odvolací soud dospěl k jiným závěrům než soud prvního
stupně a sám ve věci rozhodl, a znemožnil tak účastníků vyjádřit se k novému
právnímu náhledu na věc, případně navrhnout další důkazy, které z dosavadního
pohledu nebyly relevantní, a domáhat se přezkumu takového rozhodnutí.
Dovolatelka proto navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dovolacím řízení dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každého z
výroků rozsudku odvolacího soudu zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např.
změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně části uplatněného nároku neznamená,
že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm
částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných nároků, a že dovolací
soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím
soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.) dospěl k závěru, že v části rozsudku odvolacího soudu napadené dovoláním
žalobkyně posoudil odvolací soud práva a povinnosti účastníků odlišně oproti
soudu prvního stupně. Dovolání je tudíž v této části přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka totiž napadla rozsudek odvolacího soudu v
jeho měnící části, kterou odvolací soud vyjádřil odklon od principu rovnosti
podílů účastníků na vypořádávaném majetku.
Dovolání však není důvodné.
Podle § 149 odst. 2, 3 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se
vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku
patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn
požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a
je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní
majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za
trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se
přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů
staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného
jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k
obstarávání společné domácnosti.
V rovině právního posouzení věci dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že důvodem odklonu od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů)
může být i okolnost, že některému z bývalých manželů byly svěřeny do výchovy
nezletilé děti účastníků.
Při posouzení této otázky odvolací soud nepochybil.
Občanskoprávní úprava výslovně nestanoví, zda a jakým způsobem při stanovení
výše podílů na vypořádávaném majetku zohlednit potřeby dětí svěřených do
výchovy jednomu z manželů. V soudní praxi se tyto potřeby zohledňují spíše při
stanovení toho, které konkrétní věci mají být přikázány manželu, který pečuje o
děti, než při stanovení výše podílu. Tento trend soudní praxe byl zřejmě
odrazem závěrů vyslovených v rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v
České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu
ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3.
února 1972, Cpj 86/71, uveřejněného pod číslem 42/1972 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
V zásadách projednaných presidiem Nejvyššího soudu dne 12. listopadu 1965, Prz
51/65, uveřejněných pod číslem 70/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
popř. dále jen R 70/1965 se přiléhavěji uvádí, že přihlédnutí k potřebám
nezletilých dětí nemusí vždy vyústit ve zvýšení podílu toho z manželů, kterému
byly děti svěřeny do výchovy – „Při úvaze, zda bude na místě zvýšit podíl
manžela z uvedeného důvodu, je třeba vždy přihlédnout k povaze, určení a
upotřebitelnosti těchto věcí a to i z hlediska jejich trvanlivosti. Je totiž
třeba odlišovat věci, jež mohou sloužit jen potřebě dětí a jejich živnost je
krátká, takže jich manžel nemůže dále sám užívat, (např. dětský kočárek,
postýlka apod.), od věcí, jež mohou sloužit i potřebě jiných osob než dítěte,
jež jsou trvalejší hodnoty a znamenají rozšíření majetku manžela i pro dobu,
kdy dítě odroste (např. pianino, zařízení pokoje apod.). Lze tedy k uvedené
problematice vyslovit závěr, že zřetel na potřeby nezl. dětí je třeba posoudit
podle povahy každého konkrétního případu v jeho vzájemných souvislostech, podle
povahy, určení a životností věcí, které se mají vypořádat, zejména pak i se
zřetelem k tomu, zda konkrétní věc může být užívána i jinými osobami, případně
zda bude a po jak dlouhou dobu užívána dětmi. Zjištění soudu tímto směrem se
nesoucí se pak projeví ve výroku rozhodnutí, jímž bude majetek, spadající do
bezpodílového spoluvlastnictví manželů vypořádán rovným dílem či jinak.“
Odborná literatura na aplikaci uvedeného zákonného hlediska nahlíží tak, že při
stanovení výše podílů je třeba přihlédnout i k tomu, že jeden z manželů bude
pečovat o více dětí anebo o dítě zdravotně postižené, přičemž zohledněna může
být i skutečnost, že výživné poskytované rodičem nemůže stačit k uhrazení
potřeb dětí (k tomu srovnej : Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. : Společné
jmění manželů. Praha : Linde, 2002, str. 198 a násl.).
Odborná literatura v této souvislosti též zdůrazňuje, že je třeba v této
souvislosti nutno přihlédnout i ke změněným společenským a ekonomickým
podmínkám; v prostředí, které klade podstatně vyšší důraz na individuální
zabezpečování potřeb, včetně potřeb nezletilých dětí a nabízí na straně jedné
podstatně vyšší možnosti rozvoje jejich osobnosti, na straně druhé však zejména
při narůstající majetkové nerovnosti nastavuje ekonomické překážky jejich
využití, nelze proto bez dalšího v daném směru přebírat mechanicky závěry
judikatury vyslovené v dřívějším období (Dvořák, J., Spáčil, J. : Společné
jmění manželů v teorii a judikatuře. 3. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.
s. 2011, str. 243).
Dovolací soud se shoduje se závěry vyslovenými v R 70/65 a aktuální odborné
literatuře potud, že hledisko zájmu nezletilých dětí může být okolností vedoucí
k disparitě podílů. Pokud ze stejného názoru vycházel odvolací soud v napadeném
rozhodnutí, nespočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním
posouzení věci. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci vedené
pod sp. zn. 22 Cdo 1119/2005 není v dané souvislosti přiléhavý, protože uvedené
rozhodnutí řešilo otázku, zda skutečnost, že v družstevním bytě, jehož
uživatelem se jako člen družstva stal jeden z bývalých manželů, bydlí spolu s
tímto uživatelem nezletilé děti bývalých manželů, má či nemá vliv na ocenění
hodnoty členského podílu pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů.
Dovolatelka dále namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je tzv. překvapivé,
protože jí nebyla dána možnost vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu
na uvažovaný odklon od principu rovnosti podílů.
Tato námitka je zjevně nedůvodná.
Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného
judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že
odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata
možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem
na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a
bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu
srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp.
zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H.
Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č.
198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 2006, sp. zn.
I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H.
Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je
takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010,
sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9,
str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková
rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a
právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo
5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz).
O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě v žádném směru
nejedná, neboť otázka možného odklonu od principu rovnosti podílů byla
žalovaným nastolena již v řízení před soudem prvního stupně.
Žalovaný již v rámci jednání konaného u soudu prvního stupně dne 22. září 2009
výslovně poukazoval na to, že s ohledem na potřeby nezletilých dětí by mělo
dojít k odklonu od principu rovnosti podílů a shodnou námitku uplatnil i v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jednalo se tak o skutečnost,
která byla v řízení uplatněna již na samotném počátku, a kterou se odvolací
soud logicky zabýval. Žalobkyně nebyla zbavena možnosti se k této otázce
vyjádřit, neboť její zástupkyně se u jednání odvolacího soudu konaného dne 31.
března 2010 výslovně k tomuto procesnímu tvrzení žalovaného vyjádřila, když
uvedla, že uvedenou námitku žalovaného nepovažuje za důvodnou. O překvapivé
rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemohlo jít.
Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
spočívající v tom, že podle jejího názoru skutkový závěr odvolacího soudu o
potřebách nezletilých dětí účastníků jakožto dospělých osob nemá oporu v
provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132, protože
– soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
– soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo,
– v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků
nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
– nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z § 133 až 135.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i
pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Samotné
hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3. Na
nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného
hodnocení důkazů (§ 132) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že nezletilé děti účastníků jsou
svěřeny do výchovy otce, matka je povinna platit výživné ve výši 1 000,- Kč
měsíčně na nezletilou L., která studovala ve třetím ročníku středního odborného
učiliště a 800,- Kč měsíčně na nezletilou Z., která navštěvovala devátou třídu
základní školy.
Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem, že nezletilé dosahuji potřeb dospělých
osob, je nutno uvést, že tento závěr neučinil odvolací soud jako skutkové
zjištění, ale jako hodnotící soud, když uvedl, že „se jedná o dívky ve věku
blízkém dospělosti, jejichž životní potřeby již dosahují výše životních potřeb
dospělých osob“, čímž reagoval na zjištění týkající se jejich věku. Je
všeobecně známou skutečností, že v obecné rovině potřeby osoby blížících se
věku dospělosti dosahují potřeb (nebo se výrazně blíží) dospělých osob a potud
závěr odvolacího soudu není nepřiměřený, byť se výslovně neopírá o konkrétně
zjištěné potřeby.
Rozsudek odvolacího soudu není, oproti přesvědčení dovolatelky, ani
nepřezkoumatelný. Odvolací soud sice poměrně velmi stručně, ale jednoznačně
uvedl, o jaké skutečnosti opřel svůj závěr o odklonu od principu rovnosti
podílů, když zohlednil potřeby nezletilých, které má žalovaný ve své výchově.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008,
uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, číslo 3, ročník 2010, str. 100,
vyložil, že „právní úprava modifikace vypořádání společného jmění manželů patří
k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností tak, jak to již pro
dřívější institut bezpodílového spoluvlastnictví dovodil Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001 (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152). Dovolací soud by
pak mohl úvahu odvolacího soudu o důvodech opodstatňujících odklon od výchozího
principu rovnosti podílů přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.“
Z uvedeného vyplývá, že odklon do principu rovnosti podílů je úvahovou
záležitostí soudu, která sice musí být odůvodněna, ale nalézacím soudům je dán
prostor proto, aby zjištěné konkrétní skutečnosti úvahou promítly do rozsahu,
jímž princip rovnosti podílů modifikují. Dovolací přezkum závěrů o odklonu od
rovnosti podílů je dán toliko v případě zjevně nepřiměřené úvahy odvolacího
soudu.
V daném případě dovolací soud zjevnou nepřiměřenost úvah odvolacího soudu
neshledal. Nezletilé ve věku blízkém věku dospělosti jsou svěřeny do výchovy
otce, výživné stanovené soudem ve výši 1 000,- Kč a 800,- Kč měsíčně není svou
výší nepochybně částkou, která by zajistila v plném rozsahu uspokojování potřeb
nezletilých, vůči nimž i žalovaný plní vyživovací povinnost. Předmětem soudního
vypořádání – vyjma bytové jednotky přikázané žalovanému, jejímž prostřednictvím
žalovaný a nezletilé uspokojují potřebu bydlení – nejsou žádné věci, které by
na základě vypořádání sloužily nezletilým k uspokojování jejich potřeb.
Jestliže za této situace snížil odvolací soud částku odpovídající vypořádacímu
podílu z 567 218,- Kč na částku 450 000,- Kč, tj. o 117 218,- Kč, ani rozsah
snížení nelze považovat za zjevně nepřiměřený.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní
uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je tedy správné, a proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, část věty
před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by
měl právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu