23 Cdo 4255/2017-1572
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve
věci žalobce Statutární město České Budějovice, se sídlem v Českých
Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 1/1, identifikační číslo osoby
00244732, zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Radniční 489/7, proti žalované OHL ŽS, a. s., se sídlem v Brně,
Burešova 938/17, identifikační číslo osoby 46342796, zastoupené Mgr. Milošem
Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, o zaplacení částky
16.704.372,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 25 C 169/2013, o dovolání obou účastníků proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2017, č. j. 22 Co
2256/2016-1422, t a k t o :
Dovolání žalované i žalobce se odmítají.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 7. 2016, č. j. 25 C
169/2013-1302, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 625.547 Kč s
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a zamítl žalobu,
aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci dalších 816.203,50 Kč s
příslušenstvím (bod II. výroku). Dále rozhodl, že žaloba o zaplacení nákladů na
dekontaminaci objektů Základních škol Máj I. a II., o zaplacení nákladů na
akreditovaný průzkum azbestu ve jmenovaných školách, zpracovaní projektu sanace
azbestu, na výkon inspekce účinnosti této sanace a na provedení příslušných
měření je důvodnáco do základu (bod III. výroku) a že o výši nároků uvedených
pod bodem III. výroku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí ve věci (bod IV. výroku).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 2.
2017, č. j. 22 Co 2256/2016-1422, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu, s výjimkou té části rozsudku odvolacího soudu,
kterou byl potvrzen výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, napadla
dovoláním žalovaná, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím,
že napadené rozhodnutí závisí vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
vyřešeny. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že vzhledem k tomu, že dovolání
žalované je zejména z důvodu skutkových námitek a z důvodu nesprávně vymezené
přípustnosti nepřípustné, navrhuje, aby je dovolací soud jako nepřípustné
odmítl, případně, shledá-li dovolací soud dovolání žalované jako přípustné, aby
je zamítl jako nedůvodné.
Rozsudek odvolacího soudu, v té části, kterou byl potvrzen výrok pod bodem II.
rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky
816.203,50 Kč s příslušenstvím, napadl dovoláním také žalobce, jehož
přípustnost podle § 237 o. s. ř. zdůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí
na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud v
části odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v části se
jedná o otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dosud vyřešeny.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud
odmítl, neboť není přípustné, a pokud tak neučiní, aby je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání
byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalované. Dospěl k závěru, že
dovolání žalované není přípustné.
Spatřuje-li žalovaná přípustnost dovolání v závěru odvolacího soudu o existenci
a naplnění příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a následkem v podobě
kontaminace budov azbestem a vynaložení nákladů v této souvislosti (konkrétně
náklady zahrnuté
do výroků I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, tj. náklady na přepravu žáků
do náhradních škol, dekontaminaci objektů, akreditovaný průzkum azbestu,
zpracování projektu sanace azbestu, výkon inspekce účinnosti sanace provedení
příslušných měření), kterým se dle jejího názoru odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak touto námitkou přípustnost
dovolání nezakládá.
Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a
poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je
otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1025). Příčinná souvislost
se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána,
a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení
příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být
existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti
jsou způsobilé tento vztah vyloučit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11.
2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního
úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by
nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu
nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by
škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí,
jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož
odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového
hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém
případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně
nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen
(prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta
postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak
není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za
souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když
nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, uveřejněný pod č. 7/1992 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Řetězec příčin ale nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a
vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá
skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000).
V rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, Nejvyšší soud dále
uvedl: „Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou
ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně
relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné
souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného
jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za
škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo.
Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících
příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z
působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem
škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala
jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné
souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná
a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou
událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k
následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.“
Ztotožnil-li se odvolací soud při posouzení zjištěného skutkového stavu, jehož
správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř), se závěrem
soudu prvního stupně o zjištění příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a
následkem spočívajícím v kontaminaci vnitřního prostoru škol azbestovými vlákny
a jednotlivými nároky žalobce (v podobě nákladů na přepravu žáků do náhradních
škol, dekontaminaci objektů, akreditovaný průzkum azbestu, zpracování projektu
sanace azbestu, výkon inspekce účinnosti sanace provedení příslušných měření),
je jeho rozhodnutí v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Závěr odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění
rozsudku odvolací soud odkázal), který měl příčinnou souvislost mezi jednáním
žalované a následkem spočívajícím v kontaminaci vnitřního prostoru škol
azbestovými vlákny
postavenou najisto, je přitom opřen o zjištění, dle kterých porušení povinnosti
žalované řádně zabezpečit prostor, ve kterém prováděla práce s boletickými
panely (tj. ponechání otevřeného boletického panelu ve strojovně
vzduchotechniky a postup při odstraňování boletických panelů na únikových
schodištích), bylo, pokud ne jedinou, tak přinejmenším podstatnou příčinou
kontaminace vnitřního prostoru škol azbestovými vlákny.
Obdobně uzavřel-li odvolací soud (potažmo soud prvního stupně), že v
projednávané věci by škoda (náklady na sanaci, na akreditovaný průzkum azbestu,
projekt sanace a inspekci její účinnosti, včetně potřebných měření, přepravu
žáků do náhradních škol) nevznikla, pokud by žalovaná neporušila své povinnosti
a nezpůsobila tak zamoření vnitřního prostoru škol azbestovými vlákny, je tento
jeho závěr v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s judikaturou
Nejvyššího soudu, na kterou žalovaná odkazuje (viz např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3478/2011, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn.
28 Cdo 3471/2009, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1818/2009, ze dne 29. 5.
2013, sp. zn. 25 Cdo 3879/2012, či jeho usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25
Cdo 818/2005, ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007, a další).
Namítá-li dále žalovaná, že odvolací soud pouze předpokládá, že nadlimitní
koncentrace azbestových vláken má původ v činnosti žalované, že takový závěr je
pouze odhadem o pravděpodobných následcích způsobených pracemi v roce 2011,
jejichž průběh nebyl spolehlivě zjištěn, pak takovými námitkami žalovaná
nezpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu, nýbrž namítá správnost
zjištěného skutkového stavu. Dovolací soud
se těmito námitkami nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného
v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním
režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze
dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že „náklady
vynaložené žalobcem za služby společnosti SITA CZ a. s. ve výši 12.812.222,40
Kč byly vynaloženy na základě smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem č. 137/2006
Sb.“ a že uvedená částka, která vychází z protiprávního úkonu žalobce, nemůže
požívat ochrany soudu, tedy ani základ takového nároku nemůže být dán. Žalovaná
přitom v této souvislosti nepředkládá žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž
řešení by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o.
s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu
soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Dovolání u této námitky ani neobsahuje vymezení, v
čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, jakož i vymezení důvodů dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013).
Namítá-li dále žalovaná, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr o
porušení smluvní povinnosti žalovanou, přičemž tuto svoji námitku rozvádí v
bodě V. svého dovolání, pak ani touto námitkou nezakládá přípustnost dovolání.
Žalovaná svými námitkami o tom,
že povinností žalované ze závazku nebylo předepsané nakládání s azbestem,
zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, jež
však nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávána, neboť jediným způsobilým
dovolacím důvodem je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení
věci. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) přitom zcela zřetelně uvedl,
že z projektové dokumentace, jejíž součástí byla technická zpráva, je nanejvýš
seznatelné, že součástí prací je demontáž a likvidace azbestových stavebních
prvků, že v projektové dokumentaci byl podrobně popsán postup, který měla
žalovaná dodržet, aby zabránila zamoření škol azbestovými vlákny. Ostatně právě
a jen na provedení prací s „materiálem“ obsahujícím azbest si žalovaná
zajistila subdodavatele (MAPOZ – Zliv s. r. o.), který k tomu měl mít všechny
kvalifikační předpoklady.
Obdobně přípustnost dovolání žalované nezakládají ani další námitky směřující
do posouzení otázky aktivní legitimace žalobce, neboť žalovaná vychází z
vlastních skutkových závěrů (když podle ní nakládání s azbestem nebylo
předmětem smluvního závazku žalované), na nichž pak buduje své vlastní od
odvolacího soudu odlišné právní posouzení. Nejvyšší soud např. ve svém
rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud
vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud.
Stejně tak nezakládá přípustnost dovolání námitka žalované, kterou odůvodňuje
nedostatek žalobní legitimace žalobce ve vztahu k náhradě nákladů sanace, a to
konkrétně, že odvolací soud užil nesprávně obsah § 13 odst. 1 zákona č.
258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, neboť žalovaná touto námitkou
nepředkládá žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by bylo napadené
rozhodnutí odvolacího soudu založeno
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Odvolací soud založil své rozhodnutí ohledně aktivní legitimace žalobce k
náhradě nákladů sanace na tom, že žalobce byl smluvní stranou smlouvy o dílo a
rovněž uhradil náklady sanace, nikoli na aplikaci ust. § 13 odst. 1 zákona č.
258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, jíž pouze zdůvodňoval nutnost
vynaložení těchto nákladů.
Namítá-li žalovaná, že odvolací soud zaujal nesprávný právní názor, když
aktivní legitimaci žalobce ohledně nároku na náhradu nákladů za přepravu žáků
do náhradních prostor založil na ust. § 384 obch. zák., pak tato její námitka
nemůže založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná nevymezuje, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalovaná dále namítá, že pokud jde o provedení sondy v místnosti strojovny
vzduchotechniky, tato nebyla předmětem závazku (díla); pak je zcela nesprávný
závěr odvolacího soudu o tom, že její provedení bylo porušením takového závazku
a založilo odpovědnost dle ustanovení § 373 obch. zák. Odvolací soud tak
nepřípustně rozšiřuje okruh závazků ze smlouvy. V této souvislosti předkládá k
posouzení jako dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, „jaký je rozsah
činností podřaditelných pod závazek zhotovitele díla, mimo činnosti přímo
směřující ke zhotovení díla, tj. zda lze veškeré činnosti zhotovitele na místě,
v němž plní smlouvu o dílo, podřadit pod plnění závazků ze smlouvy o dílo a zda
případný nesprávný postup při činnostech provedených na místě plnění díla,
který nebyl přímým závazkem zhotovitele ve smlouvě o dílo, je podřaditelný pod
porušení smluvního závazku, či obecně pod porušení zákonných povinností“.
Žalovaná však nepřekládá v této souvislosti žádnou takovou právní otázku, na
jejímž řešení by bylo rozhodnutí odvolací soudu založeno. Odvolací soud uvedl,
že závěr o tom, že sonda nebyla předmětem díla, byl vysloven zejména ve vztahu
k tvrzení žalované, že uplatněný nárok by měl být hodnocen jako nárok z vad
díla. Pro odvolací soud přitom bylo určující, že jednoznačně žalovaná porušila
povinnosti převzaté ve smlouvě, když nebylo zřízeno vzduchotěsné kontrolované
pásmo a zástěny oddělující prostor školy od prostoru únikových schodišť byly
odděleny dříve, než byl proveden řádný úklid a ověřena dekontaminace, a
zároveň, že kontrolované pásmo nebylo zřízeno ani při rozebrání boletického
panelu ve strojovně vzduchotechniky, přičemž navíc takto otevřený panel byl na
uvedeném místě, aniž by bylo zamezeno dalšímu uvolňování azbestových vláken.
Dodal, že provedení tzv. sondy nelze posuzovat jako činnost naprosto
nesouvisející se závazkem žalované ve smlouvě, naopak šlo o jakousi zkoušku
předcházející vlastním demoličním pracím. Přípustnost dovolání tak nezakládá
ani výše uvedená otázka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nevystihuje ani námitka,
podle které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo
1290/2007, neboť skutkový stav zjištěný odvolacím soudem odůvodňoval provést
revizi znaleckého posudku VŠCHT Praha.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že znalecký posudek je možno dát
přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§ 127 odst. 2
o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního
znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního
znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít
pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti
mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce,
vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na
úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít
pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v
případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – posudkem jiného
znalce, vypracovaným mimo řízení. V případě rozporu mezi dvěma znaleckými
posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp.
znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení
obou znalců neodstraní (viz R 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se od výše citovaných rozhodnutí neodchýlil svým závěrem, že je
namístě přezkoumání znaleckého posudku jiným znalcem jedině tehdy, jsou-li
pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, tedy nikoliv
vždy tam, kde jsou jeho závěry zpochybňovány jiným znaleckým posudkem, ale
pouze tehdy, nebude-li mít soud pochybnosti po slyšení ustanovení znalce za
odstraněné. Z odůvodnění soudu prvního stupně se přitom podává, že ten nezadal
revizní znalecký posudek k posudku VŠCHT Praha, neboť měl za to, že zástupce
znaleckého posudku doc. Skácel odpověděl fundovaně a logicky na všechny námitky
a dotazy soudu i zástupců účastníků a vypořádal se dostatečně i s oponenturou
Fakulty stavební VUT Brno. Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s
judikaturou, na kterou žalovaná odkazuje, a přípustnost dovolání nezakládá ani
tato námitka.
Namítá-li žalovaná, že odvolací soud se výslovně odmítl zabývat odbornými
závěry znalce, a v této souvislosti předkládá dovolacímu soudu jako otázku
dosud neřešenou, zda je (odvolací) soud oprávněn (a povinen) přezkoumávat
odborné závěry znaleckého posudku, pak ani touto otázkou nezakládá přípustnost
dovolání.
V usnesení ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2965/2015, Nejvyšší soud uvedl,
že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku
jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo
přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda
odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud však
nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, neboť
k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli
toto přezkoumání zodpovědně učinit (srov. např. zprávu o úrovni znaleckého
dokazování u soudů a státních notářství, Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia
bývalého Nejvyššího soudu ČSR, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR
z 23. 12. 1980, Pls 3/80, uveřejněnou pod číslem 1/1981 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn.
25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo
73/2014).
Obdobně v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, Nejvyšší soud
konstatoval, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127
o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř.,
od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají
hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku
co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad
s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy
spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou
podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se
bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010).
Soud však nemůže nahradit odborné závěry znalce vlastním názorem.
Odvolací soud tak nepostupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu,
uvedl-li, že obsah znaleckého posudku po stránce jeho správnosti z hlediska
jeho oboru hodnotit nemůže, pro takové hodnocení mu chybí potřebné odborné
znalosti.
K dalším námitkám žalované, které jsou obsaženy v bodě VI. dovolání, dovolací
soud pouze připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky
dovolatele založeny
na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Obdobně nemohou přípustnost
dovolání založit ani námitky žalované v bodě VI. dovolání, prostřednictvím
kterých zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto
argumentace žalované totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z
jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího
řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nadto Nejvyšší soud podotýká, že žalovanou uplatněné námitky směřující do
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně),
když dle jejího názoru nebyl důkazní postup řádně popsán a logicky i věcně
přesvědčivě odůvodněn, a stejně tak námitky ohledně náležitostí,
přezkoumatelnosti a použitelnosti znaleckého posudku, nejsou samy o sobě
způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat,
neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek
přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.). Samotné tvrzené vady řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237
o. s. ř. nezakládají.
Spatřuje-li dále žalovaná přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud
napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
když přisoudil žalobci náhradu škody v případě, kdy měl žalobce uplatnit práva
z vad s tím, že tato práva (z vad) nelze uplatnit prostřednictvím jiných
právních důvodů, a když žalobce nesplnil ani povinnost umožnit žalované vady
odstranit, pak ani touto námitkou není přípustnost dovolání založena.
Otázka rozlišení nároku z vadného plnění a nároku na náhradu škody způsobené v
důsledku vadného plnění byla dovolacím soudem opakovaně řešena. Odpovědnost za
vady sleduje, aby se objednateli dostalo od zhotovitele plnění bez vad, a není-
li tomu tak – sjednané plnění bylo vadné (tedy samotný výsledek činnosti
zhotovitele vykazuje vady), nastupuje odpovědnost za vady. Odpovědnost za škodu
je dána za újmu, jež vznikla jako následek tohoto vadného plnění, tedy za jinou
újmu, než je vadné provedení samotného díla. Podstatné je, zda náhrada je
požadována za náklady potřebné k odstranění vadně provedené práce, či za újmu
vyvolanou následky nekvalitní práce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2355/2015).
Porušení povinnosti splnit řádně závazek je předpokladem odpovědnosti za vady i
odpovědnosti za škodu. Za nedostatky vlastního plnění je dána odpovědnost za
vady. Teprve jiná újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, je škodou.
Jde o újmu, kterou vyvolaly vady poskytnutého plnění, nikoliv o újmu
spočívající ve vadnosti poskytnutého předmětu plnění. Odpovědnost za vady
sleduje, aby se nabyvateli dostalo ze závazkového právního vztahu smluvené
plnění bez jakýchkoliv vad. Odpovědnost za škodu sleduje oproti tomu účel, aby
byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo
v důsledku jiné právem uznané skutečnosti (události). Zmíněné zásady formuloval
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod označením R 12/1989, v němž také dovodil, že při rozlišení
mezi tím, kdy má majetková újma fyzické osoby povahu vady služby a kdy má
povahu utrpěné škody, je třeba dovodit, že zatímco o vadu jde tam, kde újma
spočívá ve vadném poskytnutí služby (ve vadnosti poskytnutého předmětu služby),
újma, která vzniká jako důsledek tohoto vadného plnění,
je škodou fyzické osoby (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11.
2015, sp. zn. 33 Cdo 4214/2013).
Není přitom významné, zda předmětem díla zhotovitele byla celá věc nebo jen
její součást, a není vyloučena náhrada za škodu, jež v důsledku vady vznikla na
věci, která sama byla předmětem díla. Rozlišovat je však třeba, zda je
požadováno odstranění pouze samotné vady věci nebo náhrada za újmu vzniklou z
této vady. Stále totiž platí zásada, že újma, která vznikla následkem vady, za
níž odpovídá zhotovitel díla, se odškodňuje v rámci odpovědnosti za škodu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1619/2007).
V rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, Nejvyšší soud dovodil,
že „majetková újma spočívající nikoliv ve vadnosti samotného předmětu sjednané
opravy, nýbrž ve znehodnocení opravované věci v důsledku vadně provedené
opravy, je škodou, jež vznikla jako následek vadného provedení díla a je
odškodnitelná v rámci náhrady škody. Újma, která spočívá ve vadném provedení
opravy (úpravy), tj. ve vadnosti poskytnutého plnění, je napravitelná jen v
rámci odpovědnosti za vady“. Odvolací soud se neodchýlil od výše uvedených
judikatorních závěrů, když uzavřel, že došlo-li ke kontaminaci dalších prostor
v objektech obou škol, nešlo o nárok z vadného plnění.
Konečně namítá-li žalovaná, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že pominul prevenční povinnost ze
strany žalobce, přičemž je skutkově jednoznačně zjištěno, že žalovaná na
existenci kontaminace a azbestu žalobce upozornila a ten trval na prováděních
dalších prací, pak nevymezuje žádnou právní otázku, na které spočívá rozhodnutí
odvolacího soudu, a proto by mohla zakládat přípustnost dovolání. Dle
rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s.
ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu
k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29
NSCR 53/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval posouzením dovolání žalobce. Dospěl přitom k
závěru, že dovolání žalobce není přípustné. Odvolací soud se při posouzení
otázky aktivní věcné legitimace žalobce ohledně uplatněných nároků (tj. d/
náhrada ušlého zisku zubní lékařky M. M., e/ ušlý zisk spočívající v zmařených
nájmech prostor ve školách, f/ věcná škoda spočívající v ceně zamořených věcí,
které žalobce musel zlikvidovat, g/ náhrada nákladů na pronájem náhradních
prostor pro Druhou soukromou základní uměleckou školu, s. r. o.) neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Ohledně nároku na náhradu ušlého zisku z provozu ordinace zubní lékařky M. je
podle odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) podstatné, že nájemní vztah
existoval mezi ní a Základní školou Máj I. (a nikoli žalobcem). Stejně tak
náhradu ušlého zisku vyplatila škola Máj I. (a nikoli žalobce). Právo postihu
vůči žalované (§ 440 obč. zák.) má tedy Základní škola Máj I., nikoliv žalobce.
Shodnou situaci měl odvolací soud (resp. soud prvního stupně) i u náhrady
nákladů na pronájem náhradních prostor pro Druhou soukromou základní uměleckou
školu. Uvedl, že i zde byl nájemní vztah mezi uměleckou školou a Základní
školou Máj II. (a nikoli žalobcem). Náhradu nákladů uplatnila umělecká škola u
Základní školy Máj II., která rovněž náhradu umělecké škole vyplatila. Podobně
u ušlých zisků z pronájmů učeben a tělocvičen uzavíraly nájemní smlouvy s
jednotlivými nájemci obě školy samostatně. Uvedl, že ze zřizovacích listin
vyplývá, že výnos z nájemného byl příjmem jednotlivých škol, které s ním mohly
samostatně hospodařit. Ohledně nároku na náhradu hodnoty polohovacího vaku
uvedl, že i tento vak zakoupila samostatně Základní škola Máj II. a rovněž
rozhodla o jeho likvidaci. Přitom podle zřizovací listiny byla správa movitých
věcí plně v pravomoci škol, které mohly rozhodovat samostatně o jeho pořízení,
správě i vyřazení, pokud tak činily za obvyklé ceny. Pokud tedy musela škola
Máj II. zlikvidovat kontaminovaný polohovací vak, pak je nutno konstatovat, že
škoda vznikla jí na jím spravovaném majetku.
Podle judikatury Nejvyššího soudu je pro posouzení otázky aktivní věcné
legitimace příspěvkové organizace uplatňovat práva k majetku svěřenému jí do
hospodaření rozhodující obsah zřizovací listiny (srov. např. rozsudek ze dne 8.
3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2393/2009, nebo usnesení ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 28
Cdo 928/2015).
Pro tento závěr lze nalézt oporu i v literatuře, dle které příspěvkové
organizace jednají vlastním jménem jak v „běžných“ právních vztazích týkajících
se majetku obce (kraje), který spravují, tak se případně mohou vlastním jménem
účastnit i řízení před soudy
a jinými orgány ve věcech (kauzách), které se tohoto jimi spravovaného majetku
týkají, a to v rozsahu práv a povinností vymezených jim zřizovatelem ve
zřizovací listině (srov. Havlan, P., Janeček, J. a kol. Majetek územních
samosprávných celků v teorii a praxi. 2. aktualizované a podstatně doplněné
vydání. Praha: Leges, 2014, s. 44).
V předmětné věci z obsahu zřizovacích listin a jejich dodatků vyplývá, že obě
školy (Základní škola Máj I. a Máj II. v Českých Budějovicích) jsou
příspěvkovými organizacemi města jako zřizovatele (žalobce) zřízenými zřizovací
listinou podle zákona č. 250/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Zřizovací listinou byl oběma
školám dán do správy k hospodářskému využití majetek, a to movitý, nemovitý i
peněžní prostředky. Školy jsou povinny o tento majetek řádně se starat a
pečovat o něj, vést o něm evidenci, udržovat jej, opravovat a rovněž efektivně
a ekonomicky účelně jej využívat. U nemovitého majetku jsou práva hospodaření
škol omezena tak, že nemovitý majetek školy nemohou prodávat, ručit jím, nebo
jej zastavit bez předchozího písemného souhlasu zřizovatele. Byty a nebytové
prostory mohou pronajímat k výchovně-vzdělávacím a jiným účelům tak, aby nebyl
narušen chod školy a její hlavní účel. Movitý majetek byl potom školám svěřen
do správy, s právem jeho vyřazení, likvidace, pořízení, zapůjčení a prodeje, za
obvyklé ceny i bez souhlasu zřizovatele, pokud takový majetek nebude
upotřebitelný v ostatních školských zařízeních.
Odvolací soud provedl výklad projevů vůle obsažených ve zřizovacích listinách a
dospěl k závěru, že za situace, kdy podle listin „bytové a nebytové prostory
mohou pronajímat k výchovně-vzdělávacím a jiným účelům“, byly s nájmem pak obě
základní školy oprávněny samy hospodařit a pokud po dobu sanace o tento nájem
přišly, pak jsou aktivně legitimovány k uplatnění práva na náhradu škody.
Závěry odvolacího soudu založené na výkladu projevů vůle obsažených ve
zřizovacích listinách jako rozhodných právních úkonech pro posouzení oprávnění
příspěvkové organizace uplatňovat práva na náhradu škody tak nejsou v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu o výkladů právních úkonů (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, a ze dne 20. 12.
2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007) ani s judikaturou Nejvyššího soudu o vztazích
mezi zřizovatelem a příspěvkovou organizací a o omezení práv zřizovatele ve
prospěch příspěvkové organizace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5.
2017, sp. zn. 28 Cdo 928/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2393/2009).
Konečně co se namítané vady řízení týče, k této by dovolací soud mohl
přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení vady řízení nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu