23 Cdo 2440/2022-129
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobce J. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalovanému J.
P., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se
sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 120/22, o zaplacení částky 204.298 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 88/2018, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2022, č.
j. 16 Co 66/2020-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2022, č. j. 16 Co 66/2020-106, se
zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
2. Soud takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném
zaplacení částky 204.298 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že po předchozí
ústní domluvě a možnosti budoucí účasti na finančním projektu zaručujícím zisk
žalobce poukázal žalovanému dvě platby v celkové výši žalované částky, a to
platbu ve výši 66.648 Kč dne 29. 9. 2016 a platbu ve výši 137.850 Kč dne 23.
10. 2016. Žalovaný se stal následně nekontaktní, žalobce opakovaně vyzýval
žalovaného k navrácení uvedených plateb, avšak tyto mu nebyly nikdy vráceny.
Uvedené platby byly žalovanému poukázány bez právního titulu a představují dle
žalobce bezdůvodné obohacení žalovaného.
3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že nárok žalobce neuznává a
tvrzení obsažená v žalobě nejsou pravdivá. Žalobce žalovaného požádal o pomoc
se vstupem do společnosti Kairos Technologies Limited (dále jen „Kairos“).
Žalobce chtěl do tohoto projektu investovat a nejsnadnější to bylo přes osoby,
které již v tomto projektu byly a měly na interních účtech tohoto projektu
dostatečné prostředky. Žalovaný však takové prostředky neměl, našel proto
osoby, které dostatečnou výši prostředků na svých účtech měly. S tím žalobce
souhlasil a žalovaný postupně obdržel prostředky od žalobce a přeposlal je dle
jeho pokynů na účet, který vlastní K. B. Dne 1. 10. 2016 mu žalobce potvrdil,
že peníze do svého účtu u společnosti Kairos obdržel. Dne 23. 10. 2016 byl
zajištěn další převod částky odpovídající 5.554 USD prostřednictvím účtu R. S.
Žalobce následně potvrdil, že R. S. mu na interní účet projektu Kairos peníze
převedl. Tím byla činnost žalovaného pro žalobce ukončena.
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že po rozsáhlé předchozí
elektronické komunikaci se žalovaným se žalobce zaregistroval do projektu
společnosti Kairos, a to prostřednictvím internetu tak, že si založil v této
společnosti účty a připojil se k programu touto společností provozovanému.
Následně opět prostřednictvím internetové komunikace se s žalovaným dohodli na
způsobu úhrady vkladu na účty žalobce v projektu Kairos Planet a převod byl
realizován prostřednictvím účtů K. B. a prostřednictvím účtu R. S. Soud prvního
stupně dále uvedl, že v podání ze dne 27. 11. 2018 žalovaný vypočítává, jakým
způsobem došlo k převodu poukázaných částek na měnu USD, ve které byly u
společnosti Kairos účty žalobce vedeny.
5. V rámci právního posouzení soud prvního stupně uvedl, že předpokladem
úspěchu žaloby na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je, aby ochuzený žalobce
prokázal, že se některým ze způsobů uvažovaných v citovaném ustanovení žalovaný
na jeho úrok obohatil. K tomu v daném případě dle soudu prvního stupně nedošlo.
Žalobce tvrdil, že zasílal platby na základě přechozí ústní domluvy s žalovaným
s možností budoucí účasti na finančním projektu zaručujícím zisk žalobce. Toto
jeho tvrzení bylo vyvráceno účastnickou výpovědí žalovaného, který detailně
popsal, jak transakce probíhala, která koresponduje s rozsáhlou doloženou
elektronickou komunikací mezi žalobcem a žalovaným. Žalobce se seznámil s
principy, na kterých je projekt Kairos vybudován, a tudíž věděl, jakou
investici a s jakými riziky podstupuje. V řízení vyplynulo, že projekt sliboval
realizaci finančního zisku za pronájem diskového pole v osobním počítači
klienta, když klient se do programu zaregistroval a pro určitý typ balíčku
služeb zvolil platbu, která se k poskytovaným službám vztahovala. Takto si
žalobce sám zřídil tři účty, když na každý z nich byl připsán ekvivalent 2.777
USD. Skutečnost, že se tak dělo prostřednictvím osob, které již účet u
společnosti Kairos měly, neboť to takto bylo rychlejší a bez bankovních
poplatků, je věrohodná a žalobce se opět s touto technikou seznámil. Dle soudu
prvního stupně tedy bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že by poskytl jednak
finanční prostředky žalovanému a na druhé straně od něj dostal záruku
finančního zisku. Naopak bylo prokázáno, že mu muselo být zřejmé, do jakého
projektu investuje. Nelze přehlédnout, že při seznámení se s principy a
nabídkami předmětného projektu každá osoba s rozumem průměrného člověka (§ 4 o.
z.) může v projektu vystopovat prvky pyramidových her. Pokud žalobce podstoupil
riziko investice do takovéhoto projektu, byť tak činil částečně se součinností
žalovaného, nelze z toho dovodit, že by žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení
plněním bez právního titulu. Nárok žalobce tedy není dán.
6. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně řádně zjistil
skutkový stav, odkázal na jeho skutková zjištění a uvedl, že soud prvního
stupně ve věci rozhodl věcně správně.
8. Odvolací soud ve vztahu k právnímu posouzení předně uvedl, že žalobce
po celou dobu řízení setrval na tvrzeném bezdůvodném obohacení žalovaného,
zdůrazňoval (i v rámci závěrečného návrhu před soudem prvního stupně), že mezi
stranami nebyl žádný smluvní vztah, teprve v rámci odvolání poukazoval na to,
že soud prvního stupně měl uvést, o jaký smluvní vztah se jednalo, a výslovně
nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že není dán nárok na vydání
bezdůvodného obohacení; žalobce tedy celou dobu setrvává na žalobě na vydání
bezdůvodného obohacení. Odvolací soud dále uvedl, že „je toho názoru, že při
rozhodování věci je z toho nutno vycházet, je však zřejmé, že s ohledem na
okolnosti dané věci se spíše jednalo o nepojmenovanou smlouvu blížící se
smlouvě o zprostředkování“ (žalobce si žalovaného vyhledal, tento mu byl
nápomocen při zřizování účtů, zaslal mu podklady a za pomoc si ponechal určitou
nepatrnou část peněz, které pak přeposílal na účty K. B. a R. S., kdy proti
ponechání těchto peněz žalobce nikterak nebrojil a lze tak dle odvolacího soudu
dovodit, že došlo k dohodě o provizi). Případné nehodnocení smluvního vztahu
mezi stranami, jak naznačuje odvolací soud, ze strany soudu prvního stupně by
však i tak dle názoru odvolacího soudu ničeho nezměnilo na věcné správnosti
rozhodnutí, tj. že žaloba byla zamítnuta, kdy „nelze skutečně přehlédnout
setrvalé stanovisko žalobce po celou dobu řízení, kdy se takto domáhá
bezdůvodného obohacení“. Odvolací soud uzavřel, že není možné dovodit
bezdůvodné obohacení žalovaného, tento byl žalobci pouze nápomocen v rámci
případné zprostředkovatelské činnosti jeho pokusu o zhodnocení vložených
finančních prostředků, přičemž žalobce si musel být vědom rizikovosti takovéto
investice.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000.
10. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že povinností soudů nižších
stupňů bylo posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod
požadovaného plnění uveden či nikoliv, nárok žalobce po právní stránce i podle
jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno. Poukazuje na to, že odvolací soud
uvedl, že je zřejmé, že s ohledem na okolnosti dané věci se spíše jednalo o
nepojmenovanou smlouvu blížící se smlouvě o zprostředkování. Vytýká odvolacímu
soudu, že aniž by tuto krátkou úvahu jakkoliv doplnil, dovodil, že případné
nehodnocení smluvního vztahu mezi stranami by i tak ničeho nezměnilo na věcné
správnosti rozhodnutí, kdy žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud dle dovolatele
nesprávně dovodil, že je nutno vycházet při rozhodování věci z toho, že se
žalobce domáhal po celou dobu řízení vydání bezdůvodného obohacení.
11. Dovolatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se
k požadavkům na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí a namítá, že soudy
nevysvětlily, o jaký právní vztah se mezi účastníky jednalo, kdy tvrzení
odvolacího soudu o tom, že šlo o „nepojmenovanou smlouvu blížící se smlouvě o
zprostředkování“, je dle dovolatele naprosto nedostatečné. Rozhodnutí
odvolacího soudu je dle jeho názoru nepřezkoumatelné.
12. Žalovaný se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
14. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky
vázanosti soudu právní kvalifikací nároku uvedenou v žalobě odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání je též důvodné.
18. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že ve sporném
řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou.
Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností,
jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve
spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného
žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje,
které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má
soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě
vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených
skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo
jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku
žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů
hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité
plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný
nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno,
popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod
jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností
soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod
požadovaného plnění uveden či nikoli (srov. např. dovolatelem odkazovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2002, pod číslem 178,
a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3918/2020).
19. Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je tedy věcí soudu.
Není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), je-li přesto
v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady
iura novit curia) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové
podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný
nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci
prosazoval žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp.
zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo
2028/2016).
20. V nyní projednávané věci se žalobce domáhal zaplacení částky 204.298
Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že po předchozí ústní domluvě a možnosti
budoucí účasti na finančním projektu zaručujícím zisk žalobce poukázal
žalovanému uvedenou částku, kterou chce nyní vrátit, neboť se dle jeho názoru
jedná o bezdůvodné obohacení žalovaného, když předmětné platby byly žalovanému
poukázány bez právního titulu.
21. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí opakovaně zdůraznil,
že žalobce celou dobu setrvává na žalobě na vydání bezdůvodného obohacení a že
při rozhodování věci je nutno z uvedeného vycházet. Zároveň ale odvolací soud
konstatoval, že dle jeho názoru „je však zřejmé, že s ohledem na okolnosti dané
věci se spíše jednalo o nepojmenovanou smlouvu blížící se smlouvě o
zprostředkování“. S odkazem na to, že nelze přehlédnout setrvalé stanovisko
žalobce po celou dobu řízení, kdy se domáhá vydání bezdůvodného obohacení,
odvolací soud uvedl, že „případné nehodnocení smluvního vztahu mezi stranami,
jak naznačuje odvolací soud výše, ze strany soudu prvního stupně by i tak
ničeho nezměnilo na věcné správnosti rozhodnutí, kdy žaloba byla zamítnuta“.
Odvolací soud následně uzavřel, že bezdůvodné obohacení žalovaného nebylo možno
dovodit, když tento byl žalobci pouze nápomocen v rámci případné
zprostředkovatelské činnosti jeho pokusu o zhodnocení vložených finančních
prostředků.
22. Odvolací soud se tak odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, když vycházel při posouzení věci bez dalšího z
vázanosti soudu právní kvalifikací nároku uvedenou žalobcem.
23. Jestliže byl odvolací soud toho názoru, že mezi účastníky nejde o
vztah z bezdůvodného obohacení, nýbrž o smluvní závazkový vztah, měl uvedený
nárok takto (případně též s využitím postupu dle § 118a o. s. ř. ve spojení s §
213b o. s. ř.) posoudit.
24. Pokud tedy odvolací soud s opakovaným odkazem na stanovisko žalobce,
který celou dobu řízení setrval na žalobě na vydání bezdůvodného obohacení,
potvrdil jako správné zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že ve
věci nebylo možné dovodit bezdůvodné obohacení žalovaného, je jeho právní
posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
25. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti
(splnili povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení
prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je
zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho
nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení
či důkazní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30
Cdo 20/2021). Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. pak
přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru
soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby
o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí,
jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené)
důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v
řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení přistupovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1092/2021).
26. Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že
poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o
potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení
poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto
případě k porušení tohoto ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z
tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom
vyšly najevo až v odvolacím řízení. V takovém případě musí být – bez ohledu na
to, že již došlo ke koncentraci řízení – poučení poskytnuto odvolacím soudem v
odvolacím řízení (§ 213b odst. 1 o. s. ř.) a jestliže potřeba uvést další
tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je
porušení ustanovení § 118a o.s.ř. považováno za vadu řízení, pro kterou
odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§ 213b odst. 2, § 219a
odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně pak v dalším řízení musí umožnit
účastníkovi vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez
ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. V rozsahu, v němž skutková
tvrzení a důkazy doplňuje jedna strana sporu i poté, kdy došlo ke koncentraci
řízení, může doplnit tvrzení a označit důkazy i strana druhá (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3233/2017).
27. Nejvyšší soud dále poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi, dle
které jde o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.), domáhá-li se žalobce něčeho jiného
než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu
více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž tak i v případě, že žalobce
sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale
na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho
vylíčil v původní žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn.
23 Cdo 3453/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28
Cdo 3732/2017). Od změny žaloby je třeba odlišit podání, kterými žalobce
odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující
uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo
1310/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3681/2017).
28. V usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, pak Nejvyšší
soud vyslovil, že jestliže je žalobce ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. vyzván
k doplnění skutkových tvrzení, jimiž se podstatným způsobem nemění skutkový
základ obsažený v žalobě, pak nelze vylíčení dalších skutkových tvrzení
považovat za změnu žaloby.
29. V dalším řízení tak bude na soudu, aby za situace, shledá-li, že v
předmětné věci jde mezi účastníky o smluvní závazkový vztah, věc z tohoto
pohledu posoudil (případně i s využitím postupu dle § 118a o. s. ř. ve spojení
s § 213b o. s. ř. a se zohledněním výše uvedených judikatorních závěrů).
30. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. či jinými
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
31. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud
odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je
či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků
řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí
odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv
odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění
práv dovolatele.“
32. Poměřováno těmito závěry je již z obsahu dovolání zřejmé, že
dovolatelem vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu mu nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezil dovolací důvod a
předpoklady přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího
soudu tudíž v daném případě dána není.
V. Závěr
33. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z tohoto
důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
34. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto
rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího
řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího
soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu