28 Cdo 1092/2021-552
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. B.,
narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalované obci
Podkopná Lhota, identifikační číslo osoby: 005 44 493, se sídlem v Podkopné
Lhotě 37, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově,
Sportovní 451, o zaplacení 95 724 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 334/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 1. 2021, č. j. 60 Co 183/2020-514,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5 904,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Františka Kela, advokáta se sídlem v Tlumačově, Sportovní 451.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku
pod bodem I, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 6.
2020, č. j. 46 C 334/2018-458, v napadeném výroku II v rozsahu, v němž byla
zamítnuta žaloba co do zaplacení částky 86 844 Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení. [Výrokem II odvolací soud odvolání žalobce částečně vyhověl a změnou
napadeného rozsudku uložil žalované zaplatit žalobci dalších 7 440 Kč s tam
uvedeným úrokem z prodlení, výroky III – V bylo rozhodnuto o nákladech řízení.]
Podle dovolatele spočívá napadený rozsudek na vyřešení právní otázky, dle jeho
mínění dovolacím soudem dosud nevyřešené, může-li soud (v občanském soudním
řízení) samostatně posuzovat „existenci veřejně přístupné účelové komunikace“. Při samotném posouzení otázky, jsou-li naplněny znaky veřejně přístupné účelové
komunikace, se pak odvolací soud dle dovolatele odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu dovolatel namítá porušení zásady
předvídatelnosti soudního rozhodnutí, spočívající v absenci poučení dle § 118a
odst. 2 občanského soudního řádu (že jej soud „neupozornil“ na to, že část
pozemku hodlá posuzovat jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci). Současně
nastoluje i otázku veřejně přístupné účelové komunikace jako samostatné stavby. V případě částí dotčeného pozemku, jež soud hodnotil jako veřejné prostranství,
pak dle názoru dovolatele soud nedostatečně zkoumal a odůvodnil naplnění znaků
veřejného prostranství. Závěrem dovolání se napadá i posouzení nároku na
náhradu za pokácení zeleně, jež se nacházela na dotčených, dovolatelem
vlastněných pozemcích. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen
„o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti
podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání
přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením,
vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí
obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně
řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží (srov. § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Je-li předmětem řízení peněžitá částka skládající se z několika nároků se
samostatným skutkovým základem, je třeba přípustnost dovolání zkoumat
samostatně ve vztahu ke každému z nich bez ohledu na to, že byly dotčené nároky
uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4354/2017, ze dne
25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3247/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo
415/2020). Na těchto závěrech judikatura zdejšího soudu setrvává i po
novelizaci § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zákonem č. 296/2017 Sb. (kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018,
ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3261/2018, a ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 25
Cdo 709/2019). Dovolání proto není přípustné v té své části, jíž se napadá rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně (ve výroku II) o zamítnutí žaloby co do částky 18 894 Kč s
příslušenstvím (uplatněné žalobcem z titulu náhrady škody dle jeho tvrzení
vzniklé odstraněním porostů na jeho pozemku), neboť v tomto rozsahu bylo
rozhodnuto o peněžitém nároku se samostatným skutkovým základem, jehož výše
nedosahuje hranice 50 000 Kč. Ve zbylé části (vztahující se k žalobcem uplatněnému nároku na peněžitou
náhradu za užívání jeho pozemku z titulu bezdůvodného obohacení), je pak
dovolání nepřípustné se zřetelem k ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a
nejsou dány důvody k odlišnému posouzení nastolených otázek, v rozhodovací
praxi dovolacího soudu již vyřešených. Sluší se připomenout, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a
odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při
zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). K vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné
(srov. § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). K oprávnění soudu (v občanském soudním řízení) zodpovědět otázku (jako
předběžnou), je-li pozemek dotčen veřejně přístupnou účelovou komunikací,
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo
1868/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo
987/2018, jež v poměrech uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení
Nejvyšší soud vzpomenul kupříkladu i v rozsudku ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 28
Cdo 1765/2013, nebo v usnesení ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3841/2017; k
tomu lze pak odkázat i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3608/10, zejm. body 22 a 23.
Dle konstantní judikatury účelovými
komunikacemi jsou všechny pozemní komunikace, které splňují zákonem stanovená
hlediska, a to i v případě, že o charakteru této pozemní komunikace nebylo
vydáno správní rozhodnutí. Přitom to, zda je pozemek účelovou komunikací,
posoudí soud podle právních předpisů, platných ke dni rozhodování. Rozhodovací praxe (judikatura Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího
správního soudu; viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009-76, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 616/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1662/18), se pak shoduje v tom, že veřejně přístupná účelová komunikace
existuje za kumulativního naplnění pojmových znaků, jako je stálost a
znatelnost komunikace v terénu, zákonný účel podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, souhlas vlastníka s veřejným užíváním, a
nutná komunikační potřeba. Stran souhlasu vlastníka judikatura dovodila, že
může být buď výslovný, či konkludentní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2011). Věnoval-li pozemní komunikaci k
takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému
nesouhlasu přiznat právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 802/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 330/2020). Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal
sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas,
jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl
užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní
jednání (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo
1338/2019). Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i
pro budoucí majitele pozemku – účelové komunikace, tito nejsou oprávněni
komunikaci ze své vůle uzavřít (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009, či již shora citovaný nález Ústavního soudu ze
dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).
Od nastíněné rozhodovací praxe se odvolací soud nikterak neodchýlil, zabýval-li
se ve svých úvahách podrobně tím, jsou-li naplněny jednotlivé znaky účelové
komunikace a své závěry i v tomto směru přesvědčivě odůvodnil. Zpochybňuje-li
pak dovolatel tyto závěry i prostřednictvím námitek mířících proti skutkovým
zjištěním (že soudem uvažované skutkové okolnosti v dané věci nenastaly), nelze
této jeho argumentaci v dovolacím řízení přiznat relevanci [k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v jehož
důvodech se připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a
že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem]. Poukazuje-li pak dovolatel na ty pasáže odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze
dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 582/11, z nichž dle jeho mínění vyplývá, že
civilní soud nemůže jako prejudiciální otázku posoudit status účelové
komunikace, sluší se připomenout, že nejde o relevantní judikaturu Ústavního
soudu. I v odkazovaném usnesení se Ústavní soud nakonec přihlásil ke konstantní
nálezové judikatuře, poté, kdy se neprosadil jím původně zastávaný názor,
odlišný od toho, jenž byl vyjádřen v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011,
sp. zn. II. ÚS 3608/10 (na nějž pak navázal i nález ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 263/11), jenž jej vedl k předložení věci plénu Ústavního soudu s
návrhem na přijetí odlišného stanoviska (které ovšem nebylo přijato). Formuluje-li dovolatel také otázku veřejně přístupné účelové komunikace jako
samostatné stavby ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení a v této
souvislosti poukazuje na judikaturu týkající se místních komunikací, nemůže být
ani prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na
jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí), tuto
otázku odvolací soud neřešil a stran ní neučinil žádný závěr, který by mohl být
přezkoumán v dovolacím řízení (v situaci, kdy žalobce v řízení netvrdil žádné
skutkové okolnosti odůvodňující posouzení této otázky – tedy že jde o stavbu). V dané věci soud prvního stupně vycházel z toho, že veřejně přístupná účelová
komunikace je toliko ztvárněním pozemku, pročež nepředstavuje samostatnou věc v
právním slova smyslu (a tento závěr žalobce odvoláním nezpochybňoval). Při
absenci relevantních tvrzení a argumentace tedy nelze odvolacímu soudu vytýkat,
že z pohledu nyní nastolené otázky danou věc neposoudil (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010,
sp. zn.
22 Cdo 2793/2009), případně, že se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2690/2020, akceptujícím fakt, že dle konkrétního
stavebního provedení účelové komunikace budou velmi často vyhodnoceny jako
součást pozemku, zdůrazňující pak požadavek individuálního posouzení povahy
dané účelové komunikace v té které konkrétní kauze). V části, jíž se dovolatel domáhá přehodnocení otázky, je-li jím vlastněný
pozemek (jeho vymezená část pod označením III a IV) veřejným prostranstvím,
nelze dovolání projednat již pro absenci způsobilého vymezení toho, v čem
dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, jež patří k obligatorním náležitostem
dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), o které může být dovolání doplněno
jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání
(srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), jejichž neuvedení představuje vadu
dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Má-li přitom být
dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak se snad naznačuje v dovolání),
musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání
srovnej zejm. již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Tomuto
požadavku dovolatel nedostál. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§
241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod
dovolání (shodně i již odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39. odůvodnění). K argumentaci dovolatele, zpochybňující
závěr soudu o statusu pozemku (jeho vymezených částí, označených III a IV) jako
veřejného prostranství, sluší se snad dodat, že řešení dané otázky, jehož se
zde dovolatel dožaduje (tedy že o veřejné prostranství nejde), v této věci ani
nemůže přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí, jestliže v této části
bylo žalobě vyhověno právě z toho důvodu, že za užívání takto dotčené části
pozemku – jako veřejného statku – žalobci přísluší přiměřená náhrada (jejíž
výši pak dovolatel nezpochybňuje). Přípustnost dovolání nemohou založit ani zbylé námitky dovolatele, jež
vystihují vady řízení (překvapivost rozhodnutí a absence poučení dle § 118a o. s. ř.). Vadami
řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je pak Nejvyšší soud oprávněn se
zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím
soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř.
neodpovídá,
přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3451/2019, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28
Cdo 3160/2018). K těmto námitkám sluší se přes řečené připomenout, že
rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné
jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému,
než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního
stupně
nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby
vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo
1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo
476/2015). Nad rámec uvedeného lze zmínit i ty závěry ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu k poučovací povinnosti odvolacího soudu, z nichž plyne,
že poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen
tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát
účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být
rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená
tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná
tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové
stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení
přistupovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudky téhož soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21
Cdo 3090/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). Výše uvedeným je odůvodněn závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém
rozsahu, jež proto Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce
bylo odmítnuto, zatímco žalovanou v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady
představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 4 580 Kč (§ 7
bod 5., § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů), spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč
(§ 13 odst. 4 advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a
náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 1 024,80 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu na stránkách těchto
soudů (http://nalus.usoud.cz; resp. www.nssoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 6. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu