22 Cdo 987/2018-477
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně V. B., zastoupené Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem v
Praze 3, Čajkovského 1640/8, proti žalované D. M., zastoupené JUDr. Janem
Peterem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o zdržení se
zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn.
14 C 282/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 21. 9. 2017, č. j. 19 Co 114/2017-442, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.
9. 2017, č. j. 19 Co 114/2017-442, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
části žalobu zamítl (výrok III.). Výroky pod body IV. - VI. rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 21. 9.
2017, č. j. 19 Co 114/2017-442, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I. a III. tak, že žalovaná je povinna zdržet se vstupu a umisťování
předmětů na pozemek žalobkyně par. č. v obci T. n. S., katastrálním území Č. u
Ř., a užívání části tohoto pozemku bezprostředně přiléhající k silnici,
vymezená hranicí pozemků par. č., par. č., vstupními dveřmi do garáže a
tarasem; jinak rozsudek ve výroku II. potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. - IV.).
Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaná (dále „dovolatelka“) dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí
závisí na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud
řešena; konkrétně má jít o otázku, zda je při posuzování existence veřejné
účelové komunikace nezbytné zjištění stanoviska obce a silničního správního
orgánu.
Dovolací důvod má spočívat v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že podle § 44b zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je účastníkem řízení ve
věcech veřejně přístupných účelových cest také obec, proto měla být obec
účastníkem rovněž nyní probíhajícího soudního řízení; soud nemůže rozhodnout o
právní povaze pozemní komunikace, aniž by opatřil stanovisko obce, resp.
silničního správního orgánu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání je účastníkům znám, proto na
ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Skutečnost, že obec měla být podle zákona o pozemních komunikacích účastníkem
soudního řízení, tvrdí dovolatelka až nyní v dovolacím řízení. Protože však v
dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.),
Nejvyšší soud se takovou námitkou nemohl zabývat. Ostatně dovolací soud
opakovaně uvedl, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně
přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost,
že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž
posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací
důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, a řadu dalších
rozhodnutí). Dovolatelka však uvedenou námitku v odvolacím řízení
nevznesla.
Nicméně – jen na okraj – se uvádí, že dosavadní judikatura, která se zabývala
četnými případy, ve kterých proti negatorní žalobě uplatnila žalovaná strana
námitku, že sporný pozemek užívá jako účelovou komunikaci, tuto otázku řešila
implicitně, neboť účastenství obce v takovém sporu nikdy nepožadovala; ostatně
vymezení účastníků řízení je věcí žalobce, a v této věci by bylo protismyslné
žádat po žalobkyni, která tvrdila, že žalovaná nemá k jejímu pozemku žádné
právo, aby požadovala přibrání obce do řízení. Naproti tomu žalovaná tak mohla
učinit na základě § 93 o. s. ř., avšak neučinila. Ustanovení § 44b zákona č.
13/1997 Sb., o které dovolatelka svůj právní názor opírá, se zjevně týká
správního řízení ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací
nacházejících se území obce (viz i důvodovou zprávu k tomuto ustanovení),
nikoliv účastenství v civilním soudním řízení.
Z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že podstatou dovolání je ve skutečnosti
nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který neopatřil stanoviska obce a
silničního správního úřadu – ačkoli to dovolatelka navrhovala – a otázku povahy
pozemní komunikace sám posoudil jako otázku předběžnou.
Podle § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných
důkazů provede. Podle konstantní judikatury ze zásad řádného procesu
automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník
řízení navrhl. Soud však musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené
důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř. – srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1365/2015, a řadu dalších rozhodnutí
Nejvyššího soudu). Návrh na provedení důkazu, jemuž soud nevyhoví, musí
zamítnout usnesením, a v rozhodnutí o věci vyložit, z jakých důvodů navržené
důkazy neprovedl.
V nyní projednávané věci odvolací soud návrh na provedení důkazů usnesením
zamítl (č. l. 435) a v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, proč navržený
důkaz neprovedl – důvodem byla skutečnost, že věc již byla náležitě objasněna a
navržené důkazy nemohly skutkový stav více objasnit; tyto důvody přitom
dovolání nezpochybňuje.
K posouzení předběžné otázky: Dovolací soud vychází z toho, že pokud se v
soudním řízení o negatorní žalobě podle § 1042 o. z. žalovaný brání námitkou,
podle níž pozemek, z jehož užívání má být vyloučen, je účelovou komunikací,
posoudí soud otázku, zda skutečně jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci,
jako předběžnou podle § 135 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo nutné k této otázce
vydávat správní rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.
2016, sp. zn. 22 Cdo 3146/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8.
2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015). Odvolací soud tak postupoval v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže v situaci, kdy o této
otázce nebylo vydáno správní rozhodnutí, sám posoudil otázku povahy pozemní
komunikace jako otázku předběžnou.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, neboť
vzhledem k nepřípustnosti dovolání je zjevně nedůvodný.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu