32 Cdo 2/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobkyně Quality Season Product s. r. o., se sídlem v Králově Dvoře, Plzeňská
216, PSČ 267 01, identifikační číslo osoby 26489295, zastoupené JUDr. Tomášem
Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti žalované K & D –
KOTING & DOUBRAVA, spol. s r. o., se sídlem ve Vysokém Mýtě, Gen. Svatoně
726/IV., PSČ 566 01, identifikační číslo osoby 15029557, zastoupené Mgr. Petrem
Horákem, advokátem, se sídlem v Praze – Dolních Chabrech, Žďárská 422/18, o
zaplacení částky 1,220.940,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 205/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2008, č. j. 38 Co
36/2007-151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2008, č. j. 38 Co
36/2007-151, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 13. června
2007, č. j. 5 C 205/2006-78, uložil žalované
zaplatit žalobkyni částku 1,220.940,- Kč s úrokem z prodlení tam
specifikovaným, v rozsahu částky 135.660,- Kč s úrokem z prodlení řízení
zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 19. ledna 2005 se
společností Bio Organic Star, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 1,
Michalská 432/12, identifikační číslo osoby 26307600 (dále též jen „Bio Organic
Star“) smlouvu o podnájmu nebytových prostor a smlouvu o nájmu věcí movitých;
ve smlouvách se Bio Organic Star zavázala platit nájemné za nebytové prostory
ve výši 100.000,- Kč bez DPH a za movité věci ve výši 185.000,- Kč bez DPH,
splatné vždy do konce příslušného kalendářního měsíce. Žalovaná v obou
smlouvách prohlásila, že žalobkyni uspokojí v případě, že Bio Organic Star
nesplní své závazky vyplývající ze smluv. Žalobkyně vystavila společnosti Bio
Organic Star postupně čtyři faktury na částku 339.150,- Kč (100.000,- Kč +
185.000,- Kč + DPH 54.150,- Kč) jako nájemné za měsíce leden až duben 2006,
celkem v částce 1,356.600,- Kč. Bio Organic Star tyto faktury nezaplatila. Žalobkyně dopisem ze dne 15. května 2006 vyzvala k zaplacení z titulu ručení
žalovanou. Protože nebylo sporu o tom, že Bio Organic Star přestala předmět smluv užívat
od 18. dubna 2006, žalobkyně vzala žalobu v rozsahu 135.660,- Kč s úrokem z
prodlení zpět. Soud prvního stupně posoudil smlouvy jako platně uzavřené a
dovodil, že platně vznikl též ručitelský vztah mezi žalobkyní a žalovanou,
žalobkyně má proto podle ustanovení § 303 a násl. obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“) právo domáhat se splnění závazku po ručiteli. Skutečnosti
umožňující závěr, že závazky společnosti Bio Organic Star vůči žalobkyni
zanikly započtením, ať již dohodou či jednostranným právním úkonem, žalovaná
podle jeho závěru neprokázala; neprokázala především, že zápočet byl vůbec
proveden, tj. že dohoda o započtení (ve skutečnosti návrh na její uzavření)
byla žalobkyni předána. I kdyby pak došlo k jednostrannému zápočtu, jak tvrdí
žalovaná, šlo by o zápočet pohledávek nesplatných, které podle ustanovení § 359
obch. zák. proti pohledávkám splatným započíst nelze. uzavřel, že požadavek
žalobkyně na splnění závazku ručitelem je v souladu s ustanovením § 306 obch. zák. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. června
2008, č. j. 38 Co 36/2007-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 1,220.940,- Kč s úrokem z
prodlení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná
neprokázala zánik žalobou uplatněných pohledávek započtením. Vytkl však soudu
prvního stupně, že se nezabýval tvrzením žalobkyně uplatněným při jednání dne
11. dubna 2007, že dne 18. dubna 2006 od předmětných smluv odstoupila.
Po
doplnění dokazování zjistil, že žalobkyně od smluv po předchozích písemných
výzvách pro nezaplacení nájemného za období leden a únor 2006 odstoupila; její
tvrzení, že odstoupení posléze odvolala, Bio Organic Star s tím vyslovila
souhlas a následně došlo k ukončení vztahu dohodou, podle závěru odvolacího
soudu z provedených důkazů nevyplynulo. Své rozhodnutí neprovést důkazy
navržené dovolatelkou odvolací soud odůvodnil jejich nadbytečností; podle
vyjádření žalobkyně její zaměstnanec M. N. nebyl jednání při odstoupení od
smlouvy přítomen, její jednatel se vyjadřoval v rámci vyjádření žalobkyně a
jeho výpověď není s to vyvrátit zjištění učiněná z výpovědí svědků a listinných
důkazů, které podporují odstoupení od smlouvy. Odvolací soud dovodil, že v
důsledku odstoupení, jež shledal v souladu s ustanovením § 346 odst. 1 obch. zák., zanikl právní vztah z předmětných nájemních smluv, přičemž je nerozhodné,
jaké úkony strany učinily následně. Podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. se právní důvod nesplněného závazku společnosti Bio Organic Star zaplatit
nájemné změnil na závazek vrátit žalobkyni poskytnuté plnění, za takový závazek
se však žalovaná nezaručila; podle ustanovení § 311 odst. 1 obch. zák. zaniká
ručení zánikem závazku, který ručení zajišťuje. Odvolací soud uzavřel, že
závazek společnosti Bio Organic Star zanikl odstoupením žalobkyně od nájemních
smluv a tím zaniklo i ručení žalované, žalobkyně tedy nemá vůči žalované
pohledávku z důvodu jejího ručitelského závazku. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jež
odůvodnila tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, že vychází ze skutkového stavu, který nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování, a že řízení bylo postiženo vadou mající za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, označila tedy všechny dovolací důvody,
jak jsou stanoveny v § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Vadou měl odvolací soud zatížit řízení tak, že v rozporu s ustanovením § 205a
o. s. ř. připustil důkaz listinou ze dne 18. dubna 2006, z níž žalovaná
dovozovala odstoupení od předmětných smluv a kterou předložila až v odvolacím
řízení. V řízení před soudem prvního stupně přitom – podle argumentace
dovolatelky - strany učinily nesporným, že ke dni 18. dubna 2006 došlo k
ukončení spolupráce. Na takovou situaci se podle mínění dovolatelky ustanovení
§ 213 odst. 4 o. s. ř. nevztahuje.
Nesprávné právní posouzení shledala dovolatelka v tom, že „z provedených důkazů
nevyplynulo, že by ručení žalované za závazky společnosti Bio Organic Star
zaniklo odstoupením žalobkyně od nájemních smluv“. Argumentovala, že k platnému
odstoupení od smlouvy nedošlo, neboť strany došly k závěru, že ukončí
spolupráci dohodou, což stvrdily předáním areálu. Odvolací soud pochybil, pokud
dovodil, že protokoly o předání věcí nemohou svědčit o písemné dohodě o
ukončení spolupráce. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav
věci, neboť neprovedl navržený důkaz výslechem jejího jednatele D. K. a
někdejšího zaměstnance společnosti Bio Organic Star M. N., kteří byli přítomni
ukončování spolupráce mezi žalobkyní a společností Bio Organic Star, a vycházel
pouze z neúplných tvrzení žalované, které byly v rozporu s tvrzeními
dovolatelky. Dovolatelka trvá na tom, že k ukončení spolupráce došlo po
vzájemné dohodě, k čemž mají být oba jmenovaní vyslechnuti. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu
12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně
zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu
ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Podle ustanovení § 349 odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy smlouva
zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit
od smlouvy je doručen druhé straně; po této době nelze účinky odstoupení od
smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany. Podle ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají
všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Podle ustanovení § 311 odst. 1 obch. zák. zaniká ručení zánikem závazku, který
ručení zajišťuje. Podle ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř.
při zjišťování skutkového stavu
odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky
řízení uplatněny v rozporu s ustanovením § 205a nebo § 211a. Podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo
usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají
podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo
obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna
věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního
stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci
významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro
nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že
odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl
řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání)
rozhodnutí soudu prvního stupně. Ze spisu vyplývá, že žalobkyně (tak jak na to poukázal odvolací soud) při
jednání soudu prvního stupně konaném dne 11. dubna 2007 doplnila žalobní
tvrzení v tom ohledu, že od obou smluv dne 18. dubna 2006 odstoupila. Z této
skutečnosti lze dovodit dva závěry. Především z ní vyplývá, že tvrzení žalované
uplatněné v odvolání, že žalobkyně od smluv odstoupila, nebylo novotou ve
smyslu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. (srov. v bližším např. závěry
Nejvyššího soudu vyložené v rozsudku ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo
1059/2005, in www.nsoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009,
sp. zn. 32 Cdo 4582/2007, uveřejněné pod č. C 7034 v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-9). Jestliže pak žalobkyně zároveň netvrdila (a podle obsahu spisu se tak v řízení
před soudem prvního stupně nestalo) skutečnosti umožňující závěr, že poté
účinky odstoupení od smlouvy se souhlasem druhé strany odvolala, popřípadě
změnila (srov. § 349 odst. 1, část věty za středníkem, obch. zák.), nastala tu
procesní situace, v níž měl soud prvního stupně bez dalšího, aniž cokoliv
dokazoval, žalobu zamítnout, vzhledem k důsledkům, jaké má odstoupení od
smlouvy vůči ručení, jímž je zajištěn závazek (§ 349 odst. 1, § 351 odst. 1 a §
311 odst. 1 obch. zák.). V řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních
tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, není totiž třeba
dokazování provádět (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Za těchto okolností nelze shledat ani důkazní návrhy
uplatněné žalovanou v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jež
význam uvedeného tvrzení žalobkyně pro posouzení existence uplatněného nároku z
hlediska hmotného práva pominulo (srov. § 132 o. s. ř. ukládající soudu
přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo), za nepřípustné novoty.
Žalobkyně své tvrzení o odstoupení od obou smluv dodatečně, až v odvolacím
řízení, relativizovala; k odstoupení od smluv prý nedošlo, šlo jen o „navržení
odstoupení od smlouvy uzavřené se společností Bio Organic Star“, která tento
postup odmítla, načež „došlo po vzájemné shodě k ukončení spolupráce, což bylo
následně deklarováno převzetím areálu žalobkyní“ (srov. přednes žalobkyně při
odvolacím jednání dne 24. dubna 2008), resp. smluvní vztah byl ukončen dohodou
(srov. její písemné podání z 30. května 2005 na č. l. 127 spisu). Jestliže
odvolací soud za těchto okolností provedl navržené důkazy k tomu, zda, kdy, z
jakých důvodů a za jakých okolností došlo k odstoupení od smlouvy, neučinil tak
v rozporu s účelem ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. a vytýkanou vadou odvolací
řízení nezatížil. Odvolací soud si shora citovaná tvrzení žalobkyně zjevně vyložil jako tvrzení,
že odstoupení od smluv se souhlasem druhé strany odvolala, tedy jako tvrzení
odpovídající skutkové podstatě ustanovení § 349 odst. 1, věty druhé, obch. zák. Protože správnost tohoto posouzení dovoláním zpochybněna není, nepodléhá
dovolacímu přezkumu (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něho ve
svých dalších úvahách vychází. Toto tvrzení sice žalobkyně uplatnila až v odvolacím řízení, z protokolu o
jednání konaného dne 13. června 2007, jehož se - na rozdíl od žalované –
zúčastnila, je však zřejmé, že soud prvního stupně nesplnil povinnost
poskytnout účastníkům přítomným při jednání poučení podle ustanovení § 119a o. s. ř. Z toho pak vzhledem k ustanovení § 211a ve spojení s § 205a odst. 1
písm. e) o. s. ř. plyne, že žalobkyně nebyla v uplatnění nových skutečností a
důkazů v odvolacím řízení jakkoliv omezena. Ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. tedy odvolacímu soudu nebránilo, aby při zjišťování skutečného stavu věci vzal
zřetel též na zmíněné nové tvrzení žalobkyně a aby k němu provedl nově navržené
důkazy. Je přitom nesprávný jeho dovoláním zpochybněný právní názor, že je
nerozhodné, jaké úkony strany učinily následně, tj. poté, co bylo společnosti
Bio Organic Star (k rukám jejího provozního ředitele) doručeno odstoupení od
předmětných smluv, je v rozporu s hmotným právem. Dikce ustanovení § 349 odst. 1 obch. zák. neskýtá prostor k pochybnostem o tom, že i poté, co byl projev
vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy doručen druhé straně a nastaly tak
účinky odstoupení, tj. především zánik smlouvy, může oprávněná strana účinky
odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit, za předpokladu souhlasu druhé strany. Zpochybňuje-li dovolatelka správnost skutkových závěrů odvolacího soudu o tomto
jejím novém tvrzení na základě argumentace, že soud neprovedl důkazy, které k
tomuto tvrzení navrhla, a rozhodl na základě výsledků kusého dokazování, pak
namítá, že odvolací soud nepostupoval při dokazování podle ustanovení § 120 o. s. ř. a zatížil tak řízení vadou při zjišťování skutkového stavu věci, podle
obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) tedy uplatňuje dovolací důvod podle
ustanovení § 214a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tento dovolací důvod je uplatněn
opodstatněně.
Skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož z provedených důkazů nevyplynulo
tvrzení dovolatelky, že odstoupení od smluv posléze odvolala, Bio Organic Star
s tím vyslovila souhlas a následně došlo k ukončení předmětných závazkových
vztahů dohodou, není ničím jiným než závěrem o tom, že dovolatelka stran
tvrzených, vzhledem k ustanovení § 349 odst. 1, větě druhé, obch. zák. právně
významných skutečností neunesla důkazní břemeno. Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 o. s. ř., podle něhož účastníci jsou
povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1, věta první), a
neoznačí-li důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta
druhá). Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka
řízení za výsledek dokazování v tom smyslu, že nebudou-li prokázána jeho
tvrzení, tj. nesplní-li důkazní povinnost vyplývající z ustanovení § 120 odst. 1, věty první, o. s. ř., bude rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem
důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. důkazní
nouzi, tedy v situaci, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro
rozhodnutí o věci, nebyla prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují
soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato
skutečnost nenastala (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86). Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1, větu
druhou, o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl
povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch
účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení
důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl
navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není
třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně
nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. shodně např. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/1993, uveřejněný
v časopise Soudní rozhledy č. 3, ročník 1995, str. 54, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný pod č. C 1680
v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 23/2003 či
– v ústavněprávní rovině - nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 122/1999, svazku 15, roč. 1999). Důvody, pro něž odvolací soud v projednávané
věci odmítl provést navržené důkazy, takto formulovaný předpoklad nesplňují,
neboť se vztahují k samotnému odstoupení od smlouvy, nikoliv k těm dovolatelkou
tvrzeným skutečnostem, k nimž mělo dojít následně a jež by mohly (tak jak je
vyložil odvolací soud) být posouzeny jako odvolání účinků odstoupení od smlouvy
ve smyslu ustanovení § 349 odst. 1, části věty za středníkem, obch. zák.).
Již
z těchto důvodů (tedy pro předčasnost) závěr odvolacího soudu o neunesení
důkazního břemene neobstojí. Založit rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno
tvrzení či důkazní břemeno, může ostatně soud jen tehdy, jestliže takovému
účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo
1491/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod
číslem 59). Tento požadavek platí rovněž pro rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 213b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.); vzhledem k absenci
poučení dovolatelky podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. tu přitom vůči ní
omezení vyplývající z principu neúplné apelace (srov. § 213b odst. 1, část věty
za středníkem, o. s. ř.) nepůsobí. Odvolací soud v projednávané věci učinil
závěr o tom, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno, aniž jí, jak vyplývá z
obsahu spisu (srov. protokol o odvolacím jednání ze dne 5. června 2008),
poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. a dal jí tak
příležitost doplnit (se zřetelem na takto ohlášený výsledek jeho předběžného
hodnocení důkazů) důkazní návrhy. Tím zatížil řízení vadou, jež nebyla v
dovolání uplatněna, Nejvyšší soud k ní však přihlédl z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). Obě zjištěné vady odvolacího řízení jsou takovými vadami, které již ze své
povahy mohou vždy mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dlužno
podotknout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi hodnotí takováto procesní
pochybení za porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 236/1998, nález ze dne 3. března 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazku 43, roč. 2006, na str. 31, a nález ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS
212/2006, uveřejněný v téže Sbírce, svazku 36, roč. 2005, na str. 469). Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné,
Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242
odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první,
o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. ledna 2011
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu