28 Cdo 3732/2017-142
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně L. G., zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalovanému M. K., o zaplacení částky 136.489,25
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C
246/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. března 2017, č. j. 21 Co 482/2016-128, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2017, č. j. 21 Co
482/2016-128, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
zamítl žalobu co do částky 86.282,25 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 13. 4. 2011 poskytla J.
K. částku 120 000 Kč jako půjčku, k jejímuž zajištění byla touto dlužnicí
vystavena blankosměnka avalovaná Z. J. Dne 7. 3. 2012 bylo rozhodčím nálezem
Mgr. Jana Hrabce, č. j. Rc 6/2012-07, uloženo J. K. a Z. J. společně a
nerozdílně zaplatit žalobkyni směnečný peníz 150 745 Kč s úrokem ve výši 6%
ročně od 4. 1. 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu 502 Kč, a náklady řízení
celkem ve výši 38 630 Kč. Dne 6. 8. 2012 žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu
o postoupení identifikované pohledávky přiznané označeným rozhodčím nálezem, za
úplatu ve výši 70 000 Kč, kdy ovšem písemné vyhotovení smlouvy nebylo opatřeno
vlastnoručními podpisy účastníků. Navzdory tomu, že účastníky uzavřenou smlouvu
nelze pro absenci podpisu smluvních stran považovat za platnou, domáhal se
žalovaný svým jménem jako věřitel pohledávky jejího uspokojení v exekučním
řízení, v němž na úhradu pohledávky a jejího příslušenství získal částku celkem
194.912,25 Kč (jež mu byla poukázána na základě příkazu soudního exekutora z
21. 12. 2012). V projednávané věci se žalobkyně zprvu domáhala zaplacení toliko
částky 50.207 Kč s příslušenstvím, představující neuhrazenou část úplaty za
postoupení pohledávky (při zohlednění žalovaným poskytnutého částečného plnění
v hodnotě 19.793 Kč). Po poučení, jehož se jí v řízení dostalo od soudu prvního
stupně (o tom, že věc může být pro neplatnost postupní smlouvy posouzena jako
nárok na vydání bezdůvodné obohacení), podáním ze dne 29. 3. 2016, došlým soudu
4. 4. 2016, rozšířila žalobu na částku celkem 136.489,25 Kč, představující dle
jejího tvrzení výši skutečného prospěchu, jenž získal žalovaný plněním na
neplatně postoupenou pohledávku (kdy k určení výše takto získaného bezdůvodného
obohacení žalobkyně současně doplnila i další tvrzení).
Žalobkyní uplatněné právo pak soud prvního stupně kvalifikoval jako právo na
vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), jež
je představováno majetkovým prospěchem, jehož se žalovanému dostalo na úkor
žalobkyně tím, že na základě neplatné smlouvy o postoupení pohledávky získal v
rámci provedené exekuce na majetek dlužníka plnění na neplatně postoupenou
pohledávku, jejíž skutečnou věřitelkou byla žalobkyně. Zabývaje se námitkou
promlčení, již v řízení vznesl žalovaný, dospěl soud prvního stupně k závěru,
že co do částky 86.282,25 Kč je nárok žalobkyně vskutku promlčen, neboť o tuto
částku byla žaloba rozšířena až dne 4. 4. 2016, přičemž subjektivní dvouletá
promlčecí doba (§ 107 odst. 2 obč. zák.) začala běžet nejpozději dne 29. 7.
2013 (kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalovaného a jeho výši); ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 50.207 Kč, soud
žalobě vyhověl, neboť v tomto rozsahu byl nárok uplatněn u soudu žalobou již
dne 13. 6. 2014, tedy před uplynutím objektivní i subjektivní promlčecí doby.
K odvolání žalovaného (jež směřovalo toliko proti „vyhovujícímu“ výroku pod
bodem I a na něm závislému výroku III o nákladech řízení) Městský soud v Praze
(dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. března 2017, č. j. 21 Co
482/2016-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá i
co do částky 50.207 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žádnému z účastníků
nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že podáním žalobkyně
ze dne 29. 3. 2016, došlým soudu 4. 4. 2016, došlo ke změně žaloby nejenom ve
směru jejího rozšíření (o částku 86.282,25 Kč), nýbrž i ke změně skutkového
základu věci, kdy původně žalobkyně nárok odvozovala ze smlouvy o postoupení
pohledávky, pročež až podáním ze dne 29. 3. 2016 toto své stanovisko opustila a
nově uplatňovala nárok z titulu bezdůvodného obohacení. I ve vztahu k částce
50.207 Kč s příslušenstvím – dle názoru odvolacího soudu – mohlo tedy dojít ke
stavení promlčecí doby až dne 4. 4. 2016, tedy poté, co již uběhla dvouletá
subjektivní promlčecí doba (počala-li běžet nejpozději dne 29. 7. 2013). Přitom
odvolací soud vyslovil pochybnost i o aktivní věcné legitimaci žalobkyně,
ačkoliv řešení této otázky – s ohledem na závěr o promlčení práva – nepovažoval
pro rozhodnutí věci již za zásadní. V této souvislosti naznačil tolik, že
bezdůvodné obohacení mohlo vzniknout žalovanému nikoliv na úkor žalobkyně,
nýbrž na úkor jejích dlužníků jako osob v exekuci povinných, nebyl-li žalovaný
věřitelem pohledávky a „jednal-li v exekuci bez jakéhokoliv oprávnění“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
(dle § 237 občanského soudního řádu) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky
hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena;
jako dovolací důvod žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně považuje závěr
odvolacího soudu, že podáním ze dne 29. 3. 2016 uplatnila jiný nárok, rozdílný
od toho, který uplatnila již žalobou. Uvedeným podáním dle jejího názoru došlo
toliko k navýšení žalobou požadované částky (k rozšíření žaloby), nikoliv však
ke změně skutkového základu věci, když svým podáním reagovala na možnost jiné
právní kvalifikace nároku s ohledem na neplatnost smlouvy o postoupení
pohledávky, k níž doplnila i další tvrzení. Současně dovolatelka brojí i proti
úvaze odvolacího soudu, že aktivně legitimovány k vydání bezdůvodného obohacení
by mohly být jedině osoby povinné v exekučním řízení, nikoliv žalobkyně coby
věřitelka pohledávky. Dle jejího názoru provedením exekuce zanikl dluh
povinných, pročež bezdůvodné obohacení mohlo žalovanému vzniknout jedině na
úkor žalobkyně, které by mělo být žalovaným získané plnění při neplatnosti
postupní smlouvy vydáno. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání
žalobkyně projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro
dovolací přezkum (bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno
před 30. 9. 2017).
Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 věta první o.
s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní
náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky
procesního práva (otázka kvalifikace podání žalobkyně, jímž zde rozšířila
žalobu a současně doplnila relevantní skutečnosti pro případ jiného právního
posouzení věci – jako bezdůvodného obohacení namísto plnění ze smlouvy), při
němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(a kdy řešení této otázky promítá se následně i do posouzení relevantní otázky
hmotného práva – stavení promlčecí doby).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem na ustanovení § 3028 odst. 3 (hlavy II. – ustanovení přechodná a
závěrečná – dílu 1, oddílu 1) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se
právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé,
řídí dosavadními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve
znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (obč. zák.).
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat.
Podle § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se
promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné
bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).
Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u
jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li
ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba
neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu
mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez
souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
Podle ustanovení § 526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel
bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není
oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi
neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-
li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se
dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).
Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní
firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,
musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a
označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
Podle ustanovení § 95 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se
souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním
účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž
ke změně došlo (odstavec 1). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky
dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V
takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci
usnesení (odstavec 2).
Pro rozhodnutí projednávané věci je významné (určující) posouzení otázky, zda
právo na zaplacení částky 50.207 Kč s určeným příslušenstvím (jež zůstalo
předmětem odvolacího řízení a je předmětem i tohoto dovolacího řízení) bylo
žalobkyní u soudu uplatněno již žalobou (došlou soudu dne 13. 6. 2014) nebo až
dnem 4. 4. 2016, kdy bylo soudu doručeno podání žalobkyně (datované 29. 3.
2016), jímž žalobkyně rozšířila žalobu nad rámec již dříve uplatněné částky a
kterým současně žalobu doplnila o další relevantní skutečnostnosti pro případ
jiného právního posouzení věci (namísto plnění ze smlouvy jako nároku na vydání
bezdůvodného obohacení). Řešení této otázky procesního práva (jež je do značné
míry spjato s konkrétními okolnostmi projednávané věci) je zde podstatné i pro
posouzení otázky hmotného práva, kdy došlo ke stavení promlčecí doby (ve smyslu
§ 112 obč. zák.) a zda žalobkyní uplatňované právo – soudy obou stupňů
kvalifikované jako právo na vydání bezdůvodného obohacení – promlčeno je či
není (ve smyslu § 107 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Účinky změněného návrhu (tímto způsobem nově uplatněného nároku nebo nově
uplatněné části nároku) ve sféře hmotného práva zajisté nastávají dnem, kdy
soudu došla písemná (elektronická) změna návrhu, popř. dnem, kdy navrhovatel
(žalobce) učinil toto podání ústně do protokolu, a běh promlčecích a
prekluzivních lhůt se proto ohledně takto uplatněných práv staví tímto dnem.
Potud jsou závěry odvolacího soudu (mající oporu v judikatuře i odborné
literatuře – k tomu srov. Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I.
§ 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 625) bez
nejmenších pochybností správné.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jde o změnu žaloby (§ 95 o.
s. ř.), domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-
li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě,
ale rovněž tak i v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění
(stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu
(skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000,
uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 32 Odo 90/2002, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3453/2010).
Podstatu skutku (skutkový základ věci) lze spatřovat především v jednání (a to
ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek
je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících
osob vymezit ty, které tvoří skutek (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2575/2013, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4788/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 323/2015).
V projednávané věci dochází odvolací soud k závěru, že posuzovaným podáním
(došlým soudu dne 4. 4. 2016) byla žaloba nejenom rozšířena nad rámec dosud
požadovaného peněžitého plnění, ale změněna i ohledně již dříve uplatněné
částky 50.207 Kč, jestliže žalobou došlo ke změně tvrzeného skutkového stavu
spočívající v tom, že původně žalobkyně uplatňovala právo na úplatu za
postoupení pohledávky, zatímco později (i se zřetelem na soudem předestřený
závěr o jiném možném právním posouzení věci) se této částky domáhala jako
bezdůvodného obohacení (jež – dle jejího názoru – koresponduje prospěchu, který
žalovaný získal vymožením plnění od dlužníka žalobkyně, ačkoliv se na základě
neplatné postupní smlouvy nestal věřitelem pohledávky, jímž zůstala žalobkyně).
Posuzovaným podáním tedy žalobkyně v prvé řadě korigovala dosavadní právní
kvalifikaci svého nároku (namísto nároku na plnění ze smlouvy jako nároku na
vydání bezdůvodného obohacení) a v souvislosti s jiným možným právním
posouzením – i v reakci na poučení, jehož se jí dostalo ze strany soudu prvního
stupně ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. – pak doplnila (či korigovala) i
některá svá skutková tvrzení, co do platnosti smlouvy, potažmo ohledně
majetkového prospěchu, jehož se v takovém případě (při posouzení postupní
smlouvy jako neplatné) dostalo žalovanému, včetně skutečností týkajících se
jiné kvantifikace takto získaného bezdůvodného obohacení.
Právní kvalifikace uplatněného nároku není obligatorní náležitostí žaloby a
není pro soud závazná, je-li v žalobě obsažena (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3646/2012, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2713/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1037/2016), a její změna proto není změnou žaloby
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1665/2006,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3795/2014).
Přitom pak ani tvrzení o uzavření smlouvy (její platnosti) nelze považovat za
tvrzení vymezující skutek, nýbrž toliko za uvedení další relevantní
skutečnosti, jejíž uvedení, úprava, či odvolání není změnou žaloby, ale jen
doplněním, úpravou, či odvoláním žalobního tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3450/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, kvalifikující podání žalobkyně
(ze dne 29. 3. 2016) nikoliv pouze jako rozšíření žaloby (nad rámec již dříve
požadované částky 50.207 Kč s příslušenstvím), nýbrž i jako změnu skutkového
základu věci, správný není. Přitom jde o závěr, jenž stal se významný i pro
posouzení určující otázky hmotného práva, kdy došlo ke stavení promlčecí doby
(ve smyslu § 112 obč. zák.), potažmo zda žalobkyní uplatňované právo – soudy
obou stupňů kvalifikované jako právo na vydání bezdůvodného obohacení –
promlčeno je či není (ve smyslu § 107 odst. 1 a 2 obč. zák.).
S ohledem na přijatý závěr o promlčení práva se pak odvolací soud již náležitě
nezabýval ostatními pro věc rozhodnými okolnostmi a v tomto směru závěry soudu
prvního stupně neprověřil. Vyslovil-li snad jisté pochybnosti o věcné
legitimaci účastníků (zdali je žalobkyně nositelkou uplatňovaného práva, resp.
je-li ve sporu pasivně legitimován žalovaný), učinil tak zcela okrajově,
nepokládaje již řešení této otázky pro věc za zásadní. Tedy i těmito otázkami
se bude odvolací soud zabývat v dalším řízení, v němž – jde-li o otázku věcné
legitimace účastníků v tomto sporu – zajisté uváží i použitelnost závěrů
ustálené rozhodovací praxe o bezdůvodném obohacení vzniklém plněním na základě
neplatné smlouvy o postoupení pohledávky (řešící i situace, kdy na neplatně
postoupenou pohledávku již bylo dlužníkem plněno postupníku s právními důsledky
splnění dluhu, kdy je pak postupník povinen poskytnout postupiteli, co mu bylo
dlužníkem plněno, neboť mu vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor postupitele,
jenž v důsledku neplatné smlouvy o postoupení pohledávky nepřestal být
věřitelem dlužníka; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8.
2016, sp. zn. 23 Cdo 2364/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 1656/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp.
zn. 28 Cdo 1467/2012).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ze shora vyložených důvodů správné není a
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s na něm
závislým nákladovým výrokem zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu