25 Cdo 3795/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v
Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, proti žalovaným 1) V. Š., zastoupenému
JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, 2)
D. P. a 3) J. Š., o 707.162,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 458/2009, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, č. j. 17 Co 26/2014-172, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 15. 5. 2014, č. j. 17 Co
26/2014-172, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2013, č. j.
11 C 458/2009-152, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, č. j. 11 C
458/2009-152, rozhodl, že základ žalobního nároku je proti prvnímu žalovanému
po právu. Vyšel ze zjištění, že všichni žalovaní byli pravomocně odsouzeni za
trestný čin podílnictví, kterého se dopustili tím, že v době od ledna do dubna
2003 rozebrali na náhradní díly kromě jiného i tři odcizená auta, která byla
pojištěna u žalobkyně; tyto díly prodávali přes inzeráty a finanční zisk si
následně mezi sebe rozdělili. O povinnosti druhého a třetího žalovaného k
náhradě škody bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 11. 2. 2011, č. j. 11
C 458/2009-59. Ve vztahu k prvnímu žalovanému soud dospěl k závěru, že jím
vznesená námitka promlčení není důvodná, neboť usnesení Policie ČR, kterým bylo
zahájeno trestní stíhání, nabylo právní moci dne 29. 9. 2003 a žalobkyně se
jako poškozená připojila do řízení dopisy ze dne 7. 1. 2004, 15. 1. 2004 a 6.
5. 2004, stejně tak se připojila i v řízení před soudem po podání obžaloby.
Protože tedy řádně postupovala v trestním řízení, promlčecí doba se stavěla až
do 24. 9. 2008, kdy nabyl právní moci odsuzující rozsudek, a její běh tak před
podáním občanskoprávní žaloby neskončil. Z hlediska běhu dvouleté subjektivní
promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. (nárok žalobkyně byl soudem
posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení) není podstatné, kdy se
dozvěděla, kdo je podezřelým, popř. obviněným, ale až okamžik, kdy se
dozvěděla, že o jejím nároku trestní soud vůbec nerozhodl.
Městský soud v Praze k odvolání prvního žalovaného rozsudkem ze dne 15. 5.
2014, č. j. 17 Co 26/2014-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nárok žalobkyně však
posoudil jako nárok na náhradu škody podle § 420 a násl. obč. zák.; závěr, že k
promlčení nároku nedošlo, shledal nicméně správným. Žalobkyně se o tom, kdo jí
způsobil škodu, prokazatelně dozvěděla nejdříve 29. 9. 2003, tedy dnem právní
moci usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání. K řízení se připojila 7.
1. 2004, čímž došlo ke stavení promlčecí doby, jejíž běh pokračoval až od 24.
9. 2008, kdy nabyl právní moci odsuzující trestní rozsudek, jímž ovšem nebylo o
nároku na náhradu škody rozhodnuto. Jestliže pak žalobu v nyní projednávané
věci podala 14. 12. 2009, z promlčecí doby uplynulo celkem jen 19 měsíců.
Námitku odvolatele, že až připuštěním změny žaloby došlo k uplatnění nároku, a
promlčecí doba proto již uplynula, odvolací soud odmítl, neboť při změně právní
kvalifikace stále stejného skutku nejde podle ustálené judikatury o změnu
žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný dovoláním, jehož přípustnost
odůvodňuje tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, protože počátek běhu promlčecí doby odvinul od právní moci
usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoliv datum právní moci je závislé na
procesních okolnostech a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo
nesouvisí. Prvním zásadním okamžikem, kdy se poškozený dozví o osobě škůdce,
jestliže se tak nestalo již dříve, může být den doručení tohoto usnesení, ovšem
ještě před jeho vyhotovením provádí Policie ČR prověřování, v jehož rámci má od
poškozeného alespoň orientačně vyčíslenou škodu, a zároveň jej vyzývá k tomu,
aby sdělil, zda se připojuje k trestnímu řízení vůči podezřelé osobě, přičemž
již označení této podezřelé osoby je nutno považovat za onu dostatečnou míru
vědomosti o osobě škůdce, aby začala plynout subjektivní promlčecí doba. První
žalovaný také namítá, že v řízení nedošlo k pouhé změně právní kvalifikace,
neboť pro uplatnění nároku na náhradu škody platí zcela jiné podmínky, nežli u
nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V daném případě byl zachován popis
jednání, ale zásadním způsobem došlo ke změně popisu následku, žalobce proto
„požaduje stejné plnění, ale z jiného skutku“. Od závěru, zda bylo právo
žalobce uplatněno již původní žalobou, nebo zda k tomu došlo až na základě její
změny, přitom odvisí i posouzení otázky, zde je toto právo promlčeno. Dovolatel
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá,
případně aby jej zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva
počátku běhu a stavení subjektivní promlčecí doby, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání
je vzhledem k tomu i důvodné.
Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1.
2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč.
zák.“), neboť posuzované promlčecí doby počaly běžet před 1. 1. 2014.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2
tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a
jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události,
z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Nejde-li o škodu na zdraví, je u práva na náhradu škody stanovena dvojí
kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní
tříletá, případně desetiletá (jde-li o škodu způsobenou úmyslně). Jejich
počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě
nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, a skončí-li běh některé z
nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (srov. např. výklad
Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1964, sp. zn. Cpj 220/64, publikovaný pod S III,
str. 279-280).
Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby
na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou
škodu odpovídá. Promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy se poškozený o vzniklé
škodě i škůdci skutečně dozvěděl, je tedy třeba vycházet z prokázané vědomosti
poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá; nestačí pouhý
předpoklad či možnost dozvědět se o těchto okolnostech, přičemž počátek běhu
subjektivní lhůty může být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a
k jeho vědomosti o škůdci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9.
1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). O tom, kdo za škodu odpovídá, se
poškozený dozví tehdy, jestliže získá vědomost o takových skutkových
okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti konkrétního
subjektu; nemusí jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu),
postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé
takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Je rozhodující, kdy
se poškozený o těchto skutečnostech (skutkových okolnostech) prokazatelně
dozvěděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo
61/2003, publikovaný pod C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Také v případech, kdy se poškozený ve smyslu § 43 odst. 3 trestního řádu
připojil k trestnímu řízení s návrhem, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil
obžalovanému povinnost nahradit škodu, jež mu byla trestným činem způsobena, je
třeba prokázat, kdy se o škodě a osobě škůdce reálně dozvěděl. Tuto skutečnost
přitom nelze vázat bez dalšího na okamžik nabytí právní moci jakéhokoli
rozhodnutí v trestním řízení, ať už jím je trestní příkaz, rozsudek či usnesení
o zahájení trestního stíhání, protože právní moc je ryze procesní okolností,
která s vědomostí poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 10. 1973, sp. zn. 2 Cz 14/73,
publikovaný pod č. 31/1974 Sbírky, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, a ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002,
Soubor C 2202 a C 2145). Není vyloučeno, že poškozený získá vědomost o osobě
obviněného a o skutku, za který je trestně stíhán (tedy se dozví o takových
skutkových okolnostech, které již mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti
konkrétního subjektu), v souvislosti s formálním procesním usnesením o zahájení
trestního stíhání, jak dovodil odvolací soud. Okamžik nabytí jeho právní moci
však nehraje roli, neboť potřebnou informaci v takovém případě obdrží poškozený
okamžikem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Nejde přitom automaticky o
jedinou možnost získání vědomosti o škodě a škůdci, neboť poškozený může
zjistit i dříve, než je trestní stíhání zahájeno, že mu škoda vznikla, případně
i kdo ji způsobil. Není zde totiž vyžadována znalost definitivního výsledku
šetření příslušných orgánů ani nezpochybnitelná jistota v určení osoby
odpovědné za vznik škody, neboť i ta je předmětem dokazování v občanskoprávním
soudním řízení. Zákon vychází z předpokladu, že po poškozeném, který ví o
vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnil, jakmile má k dispozici
takové informace o okolnostech vzniku škody, z nichž lze usoudit, že určitá
osoba za škodu odpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014,
sp. zn. 25 Cdo 1657/2012, Soubor C 13644). Jediným časovým limitem je okamžik
vzniku škody, neboť je pojmově vyloučeno, aby počátek běhu doby subjektivní
předcházel okamžiku počátku běhu doby objektivní.
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že žalobkyně se k trestnímu stíhání
žalovaných připojila postupně třemi podáními ve dnech 7. 1. 2004, 15. 1. 2004 a
6. 5. 2004, odsuzující rozsudek trestního soudu, jímž nebylo vyhověno její
žádosti, aby v něm byla žalovaným stanovena povinnost nahradit vzniklou škodu,
nabyl právní moci 24. 9. 2008, a občanskoprávní žalobu podala 14. 12. 2009. Od
okamžiku, kdy se žalobkyně připojila s nároky na náhradu škody, se tedy do
pravomocného skončení trestního řízení stavěl běh promlčecích dob podle § 112
obč. zák., odvolací soud však nijak nezkoumal, kdy se poškozená prokazatelně
dozvěděla o osobě škůdce a kdy proto začala plynout subjektivní promlčecí doba,
a nerozlišil přitom ani samostatný právní osud jednotlivých dílčích nároků
(požadovaná částka je součtem částek za tři různé odcizené automobily). Naopak,
shledal-li okamžik začátku běhu promlčecí doby souhrnně ke dni, kdy nabylo
právní moci usnesení o zahájení trestního stíhání, věc nesprávně právně
posoudil a odchýlil se od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Kromě toho nejsou přesné ani závěry odvolacího soudu o pokračování běhu
promlčecí doby po skončení trestního stíhání, jestliže je vztáhl přímo k datu
právní moci trestního rozsudku. Samotný fakt právní moci takového rozhodnutí
totiž neznamená bez dalšího, že se již promlčecí doba nestaví a že její běh
pokračuje ve smyslu § 112 obč. zák. Cílem úpravy obsažené v tomto ustanovení je
ochrana poškozeného v případě, že uplatnění nároku na náhradu škody předcházelo
jiné řízení proti tomu, kdo škodu způsobil. S ohledem na zajištění ochrany práv
poškozeného se zásadně vychází z toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně
pokračuje“, když po skončení trestního řízení v přiměřené době pokračuje
podáním žaloby v občanském soudním řízení. Délka této doby není stanovena a
posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, je odvislé od
konkrétních okolností případu. Na nich totiž závisí, zda běh promlčecí doby
nadále pokračuje ode dne právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním
řízení, nebo zda její běh bude i nadále přerušen. Pokud totiž po skončení
trestního řízení poškozený v přiměřené době podal návrh na uspokojení stejného
nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočíná znovu běžet dnem
právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, ale její běh je i
nadále přerušen. Pouze v případě, že po skončení trestního řízení poškozený v
přiměřené lhůtě nepokračuje v občanskoprávním řízení podáním žaloby, začne
promlčecí doba opět plynout od právní moci rozhodnutí v trestním řízení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007,
uveřejněný pod č. 80/2009 Sbírky, či rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2012,
sp. zn. 25 Cdo 23/2011, Soubor C 12278). Jestliže tedy občanskoprávní žaloba na
náhradu škody nebyla podána bezprostředně po pravomocném skončení trestního
řízení, neznamená to samo o sobě, že poškozená v zahájeném řízení řádně
nepokračovala. Z hlediska „řádného pokračování v řízení“ odvolací soud aplikaci
§ 112 obč. zák. v dané věci neposuzoval, když automaticky s datem pravomocného
skončení trestního řízení vedeného proti žalovanému spojil počátek pokračování
běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody, a nezvažoval konkrétní
okolnosti případu významné pro posouzení „přiměřené lhůty“ dané poškozenému k
pokračování v občanskoprávním řízení. I v tomto směru je tedy rozhodnutí
odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nelze ovšem přisvědčit námitce dovolatele, že v řízení nedošlo k pouhé změně
právní kvalifikace uplatněného nároku a že právo žalobkyně bylo proto uplatněno
nikoliv podáním žaloby, nýbrž až její změnou v průběhu řízení. Změna žaloby
podle § 95 o. s. ř. je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce ve
sporném řízení oprávněn svými úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu
žaloby se jedná například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo
požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej
vylíčil v žalobě. Oproti tomu o změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě
téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci, touto změnou totiž není soud
vázán (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 622, bod II.). V daném
případě žaloba původně zněla na náhradu škody, žalobkyně uplatněný nárok při
jednání dne 25. 9. 2012 označila za nárok na vydání bezdůvodného obohacení a až
odvolací soud jej v napadeném rozhodnutí kvalifikoval opět jako nárok na
náhradu škody. Žalobkyně přitom svůj žalobní požadavek vždy odvíjela od stále
stejných skutečností – žalovaní byli odsouzeni za trestný čin podílnictví,
který spáchali tím, že rozebírali odcizená auta, která byla u žalobkyně
pojištěna (a ona z tohoto titulu plnila pojištěným), na náhradní díly, ty
následně prodávali a zisk si dělili mezi sebe. Ve věci tak nikdy nedošlo ke
změně žaloby, ale pouze ke změnám právní kvalifikace nároku ze strany žalobkyně
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, č. 78/2004 Sbírky, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 9. 2008, sp.
zn. 25 Cdo 2385/2006, Soubor C 6556). Ostatně ani případné doplnění žaloby o
skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok i z hledisek uvedených v jiném
ustanovení zákona není změnou žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 754/2002).
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným,
a protože dosavadní výsledky řízení neukazují, že by bylo možno o věci
rozhodnout, zrušil jej; protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího
soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první a druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Vzhledem k tomu, že k
odcizení dvou automobilů došlo ve dnech 11. 4. a 24. – 25. 4. 2003, a tedy
maximální možná délka běhu subjektivní promlčecí doby nepřesahuje devět měsíců
do uplatnění nároků v trestním řízení (7. 1. a 15. 1. 2004), tak i bez ohledu
na odstup doby uplatnění nároku v občanském soudním řízení od skončení řízení
trestního (zhruba čtrnáct a půl měsíce) a bez přesného určení okamžiku znalosti
o škodě a škůdci zřejmě u těchto nároků nemohlo dojít k marnému uplynutí
subjektivní promlčecí doby. Zbývá tedy podle shora popsaných pravidel přesně
určit otázku promlčení zejména u třetího dílčího nároku odvozeného od vozidla
odcizeného dne 12. – 13. 3. 2003, u nějž byl nárok v trestním řízení uplatněn
až dne 6. 5. 2004.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1
věta první a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu