28 Cdo 1798/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem
v Ostravě, Moravská Ostrava, Masná 8, proti žalovanému Ing. arch. M. D.,
zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Jugoslávská 12, o zaplacení 79.091,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 120/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2012, č. j. 56 Co 303/2012-332, ve
znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. března 2014, č. j. 56 Co
303/2012-379, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. září 2012, č. j. 56
Co 303/2012-332 (ve znění opravného usnesení ze dne 27. března 2014, č. j. 56
Co 303/2012-379) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce v době od října
2002 do ledna 2003 provedl s vědomím žalovaného stavební práce (dokončení
zateplení fasády) na domě č. p. v O. – M. H. ve vlastnictví žalovaného, aniž by
mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo či jiná dohoda, jež by s určitostí
upravila jejich vzájemné vztahy. Z posudku znalce vzal soud za prokázané, že
provedením prací byla stavba žalovaného zhodnocena o 80.159,- Kč (rozdíl
hodnoty stavby před adaptací a po ní). Hodnocením provedených důkazů měl
odvolací soud za vyvrácené, že by o provedení prací (jde-li o tzv. „druhou
etapu“ zateplení domu) žalovaný uzavřel smlouvu o dílo s jinou osobou (Ing. J.
Š. coby zhotovitetelem) a že by snad žalobce konal dílo jako subdodavatel této
osoby, které – uzavírá odvolací soud – žalovaný za žalobcem provedené práce
žádné plnění přímo neposkytl (tvrzení o zaplacení částky 52.600,- Kč Ing. J. Š.
prokázáno nebylo).
Žalobou uplatněné právo na zaplacení peněžité částky odvolací
soud kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového
prospěchu získaného plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč.
zák.“), jež je povinen žalovaný žalobci vydat (§ 451 odst. 1, § 456 věty první
obč. zák.) ve formě peněžité náhrady odvíjející se od výše prospěchu žalovaného
(§ 458 odst. 1 obč. zák.). Přitom odvolací soud – se zřetelem k námitce
promlčení vznesené žalovaným – dochází současně k závěru, že uplatněné právo
promlčeno není, vycházeje ze zjištění, že jde o bezdůvodné obohacení vzniklé v
době od října 2002 do ledna 2003 a že žalobu, jíž bylo právo uplatněno, podal
žalobce u soudu dne 25. 2. 2004, tedy před uplynutím objektivní i subjektivní
promlčecí doby podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. Vzhledem k vázanosti mezemi
návrhu soud žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 79.091,- Kč s
příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do
jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (o. s. ř.), co do důvodů má za
to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.), jde-li o řešení otázky promlčení uplatněného práva, a že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), jde-li o závěry, jež staly se
podkladem pro posouzení věcné legitimace účastníků. K otázce promlčení žalovaný
namítá, že žaloba – tak, jak byla dne 25. 2. 2004 podána – postrádala vylíčení
všech rozhodujících skutečností, jež následně žalobce doplnil o tvrzení
týkající se uzavření smlouvy. Až poté, co se mu od soudu dostalo poučení, že
skutečnosti o uzavření smlouvy nelze mít za prokázané, uplatnil žalobce v
podání ze dne 18. 10. 2006 nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Toto podání
– dle názoru žalovaného – je změnou žaloby, jíž žalobce uplatnil nový nárok a
až tímto okamžikem, tj. 18. 10. 2006, mohlo nejdříve dojít ke stavení běhu
promlčecí doby, ovšem v situaci, kdy právo na vydání bezdůvodného obohacení –
namítá žalovaný – již bylo promlčeno. K otázce změny žaloby dovolatel poukazuje
na rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000. Jde-li o závěry vážící se k posouzení věcné legitimace účastníků, pak žalovaný
namítá, že ty nejsou podloženy provedenými důkazy, a že rozhodující skutečnosti
naproti tomu odvolací soud přehlíží. Závěr, že se právě žalobce „mohl cítit
jako dodavatel“, pokládá žalovaný za důkazně nepodložený, zatímco skutečnosti o
uzavření smlouvy o dílo mezi žalovaným a Ing. Š. má za bezpečně prokázané;
soudům nižších stupňů přitom zejména vytýká, že nevěnovaly náležitou pozornost
„obsahu dopisu žalobce ze dne 10. 2. 2003“ (z něhož má vyplývat, že „žalobce
již v listopadu Ing. Š. poslal rekapitulaci provedených prací s návrhem ceny“),
že soudy přehlížejí i listinu obsahující soupis provedených prací, jež
vypracoval právě Ing. Š., který jako zhotovitel – tvrdí žalovaný – prováděl
dílo pro žalovaného v obou „etapách“ a jehož subdodavatelem (jde-li o druhou
„etapu“) měl být žalobce. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a
věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího
soudu vydané před 1. 1. 2013 (srov. článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále je „o. s. ř.“
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a
že jde o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
(neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku ze dne 28. srpna 2007, č. j. 33 C 120/2005-91, proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil – viz
usnesení odvolacího soudu ze dne 7. října 2008, č. j. 56 Co 522/2007-107),
Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním
namítány a z obsahu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda
jsou naplněny důvody uplatněné v dovolání, v prvé řadě prověřením správnost
právního posouzeni věci odvolacím soudem v dovolatelem označené otázce, zda
žalobcem uplatněné právo, kvalifikované jako právo na vydání bezdůvodného
obohacení, promlčeno je či není.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 100 odst. 1 občanského zákoníku právo se promlčí, jestliže nebylo
vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud
přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle § 107 odst. 1 občanského zákoníku právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odstavce 2
nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři
roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu
došlo.
Podle § 112 občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje
nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci,
promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto
zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a
pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Posouzení otázky, zda je právo žalobce na vydání bezdůvodného
obohacení promlčeno, zde závisí na posouzení, zda právo bylo žalobcem uplatněno
již původním návrhem (došlým soudu dne 25. 2. 2004), jenž byl pouze doplněn o
další skutkové okolnosti, nebo zda uvedením dalších skutkových okolností došlo
ke změně žaloby.
Podle § 95 odst. 1 věty první o. s. ř. může žalobce za řízení se souhlasem
soudu měnit návrh na zahájení řízení (žalobu). Změna žaloby je projevem
dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení oprávněn svými
úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby se jedná například tehdy,
požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale
dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O změnu žaloby však
nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní
kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně
právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z odpovědnosti za
bezdůvodné obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je
vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak
učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Změna v právní kvalifikace skutku
proto není změnou žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
července 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 1994/2010, dostupné na www.nsoud.cz).
Právo na peněžité plnění uplatnil žalobce vůči žalovanému u soudu dne 25. 2.
2004, návrhem na vydání platebního rozkazu, vycházejícím ze skutkového tvrzení,
že pro žalovaného žalobce provedl (v návrhu specifikované) stavební práce,
jejichž výsledkem bylo dokončení tepelně-izolačního pláště (zateplení fasády)
domu ve vlastnictví žalovaného, za něž mu žalovaný nic nezaplatil. K výzvě
soudu doplnil žalobu o vylíčení dalších rozhodujících skutečností o důvodu
plnění a následně – poté, co se mu dostalo poučení, že nelze mít za prokázané
skutečnosti týkající se uzavření smlouvy mezi účastníky – podáním ze dne 18.
10. 2006 (jež bylo soudu doručeno dne 20. 10. 2006) doplnil rozhodující
skutečnosti o další údaje nutné k posouzení rozsahu jím poskytnutého plnění
(kvalifikuje v něm uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného
obohacení). Provedené dolíčení a jiná právní kvalifikace nároku nic nezměnily
na tom, že žalobce svůj nárok opírá stále o tentýž skutek (skutkový děj),
individualizovaný již v žalobě. Uvedením dalších rozhodujících skutečností
nedošlo ke změně žaloby, nýbrž k jejímu doplnění o žalobní tvrzení. [Z tohoto
důvodu závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani se závěry, jež Nejvyšší
soud vyslovil v (dovolatelem citovaném) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, v němž šlo o situaci, kdy žalobce za
řízení uplatnil jiný nárok na základě jiného skutkového základu věci, než jak
ho vylíčil v původní žalobě.]
Bylo-li tedy právo – kvalifikované soudem jako právo na vydání bezdůvodného
obohacení – uplatněno u soudu již návrhem došlým soudu dne 25. 2. 2004, došlo
právě tímto dnem ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu § 112 občanského
zákoníku. Současně se tak stalo před uplynutím (dvouleté) subjektivní i
(tříleté) objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 a 2 občanského
zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v označené
otázce promlčení práva je správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. naplněn není.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování
(další dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) lze
ve smyslu cit. ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až § 135 o. s. ř. (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92,
uveřejněný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek
ze dne 10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002).
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na
nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného
hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů
provedl. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení.
Skutkové závěry (jež staly se podkladem pro posouzení otázky věcné legitimace
účastníků), zahrnující i zjištění, že žalovaný nekonal práce jako subdodavatel
jiné osoby, jsou výsledkem procesně korektního dokazování, při němž odvolací
soud postupoval v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a přihlédl ke všemu, co v
řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Odvolací soud – jak
plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, jakož i z odůvodnění jím přezkoumávaného
rozhodnutí soudu prvního stupně – rozhodnutí – při zjišťování skutkového stavu
nepominul ani listinné důkazy, na něž poukazuje dovolatel. Tyto listiny hodnotí
nikoliv izolovaně, nýbrž i ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými
důkazy, zejména pak v konfrontaci s obsahem svědecké výpovědi Ing. J. Š. (jíž
žalovaný přehlíží), docházeje pak k logickému a přesvědčivému závěru, že mezi
žalovaným a tímto svědkem k uzavření smlouvy o dílo (jehož výsledkem by bylo
dokončení tepelně-izolačního pláště domu i v oné tzv. „druhé etapě“)
prokazatelně nedošlo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný z pohledu obou
uplatněných dovolacích důvodů (s přihlédnutím k jejich obsahovému vymezení).
Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst.
1 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, jenž by měl na jejich náhradu jinak zásadně
právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu