ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně E. H., zastoupené JUDr. Annou Haisovou, advokátkou se sídlem Brno,
Úvoz 507/4, proti žalovanému T. M., zastoupenému Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem,
advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, za účasti vedlejšího účastníka na straně
žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se
sídlem Praha 1, Templová 747, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 33 C 208/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 18. 7. 2012, č.j. 44 Co 178/2012-178, takto:
I. Dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu se zamítá, jinak se dovolání
odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví vzniklé jí v důsledku dopravní
nehody ze dne 13. 9. 2005, při níž narazil nákladní automobil řízený žalovaným
do vozidla, jež řídila žalobkyně. Žalobkyně požadovala po žalovaném placení
měsíční renty ve výši 12.000,- Kč od 13. 9. 2007 do konce života a náhradu
nákladů za znalečné ve výši 1.000,- Kč.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2012, č.j. 33 C 208/2007-153, ve
znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 2. 2012, č.j. 33 C 208/2007-156, žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Brně ve věci
rozhodoval opětovně poté, co jeho původní zamítavé rozhodnutí ve věci bylo
zrušeno soudem odvolacím a věc byla vrácena k dalšímu řízení s právním závěrem,
že uplatněný nárok je nutno posoudit podle § 444 odst. 1 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“) jako náhradu za ztížení společenského uplatnění. Ve svém
odůvodnění poukázal odvolací soud na skutečnost, že náhrada za ztížení
společenského uplatnění je jednorázovým odškodněním nemajetkové újmy
spočívající ve zhoršení kvality života a nelze ji rozpočítávat na jednotlivé
dny, tedy nelze ji ani vyjádřit přísudkem placení důchodu na dobu života. Soud
vzal za prokázané, že dne 13. 9. 2005 v 7.15 hod. v Brně na ulici Poříčí zezadu
narazil žalovaný jako řidič nákladního automobilu do osobního motorového
vozidla, který řídila žalobkyně. Při nehodě utrpěla žalobkyně zranění
(podvrtnutí krční páteře a pohmoždění hrudní páteře), v jehož důsledku byla od
14. 9. 2005 do 30. 11. 2005 v pracovní neschopnosti. Žalobkyní dříve
uplatňovaný nárok na zaplacení 24.000,- Kč z titulu náhrady za ztížení
společenského uplatnění byl ze strany vedlejšího účastníka uspokojen, z tohoto
důvodu vzala žalobkyně v této části žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Na
nákladech vynaložených na znalečném byla žalobkyni vedlejším účastníkem
uhrazena částka 500,- Kč z požadovaných 1.500,- Kč. Ze znaleckého posudku MUDr.
Jaromíra Hrabovského, CSc., soud zjistil, že na podkladě vyhlášky č. 440/2001
Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále též jen
„vyhláška“) lze hodnotit ztížení společenského uplatnění žalobkyně 200 body s
diagnózou poúrazové omezení hybnosti páteře lehkého stupně s příznaky
kořenového dráždění. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z
ustanovení § 444 obč. zák. upravujícího jednorázové odškodnění, které nelze
vyjádřit placením renty na dobu života. Tak, jak žalobkyně žalobu koncipovala,
nebylo možné posoudit uplatněný nárok jako požadavek na náhradu za případné
zhoršení jejího zdravotního stavu poté, co jí bylo plněno na náhradě za ztížení
společenského uplatnění. Žaloba nebyla podle soudu koncipována ani jako
„náhrada za zvýšené odškodnění ztížení společenského uplatnění“, které je možné
ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele přisoudit podle § 7
odst. 3 vyhlášky. Žalobkyně v této souvislosti v řízení ani netvrdila, že by v
důsledku dopravní nehody a poškození jejího zdraví docházelo k recidivám
bolesti páteře, ke zvýšeným výdajům v souvislosti s poplatky u lékařů a
doplatků na léky a též k opakovaným recidivám vedoucím k pracovní neschopnosti,
které ji znevýhodňují oproti stejně kvalifikovaným zdravým uchazečům o
zaměstnání na trhu práce.
K odvolání žalobkyně (poté, co změnila žalobní petit a požadovala zaplacení
10.000.000,- Kč) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 7. 2012, č.j. 44 Co
178/2012-178, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, vyjma výroku
o zamítnutí žaloby co do částky 1.000,- Kč, změnil tak, že zamítl žalobu na
zaplacení částky 10.000.000,- Kč, v nákladových výrocích rozsudek potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po zopakování důkazů
provedených v řízení před soudem prvního stupně, zejména znaleckými posudky,
konstatoval, že následkem úrazu žalobkyně je poúrazové omezení hybnosti páteře
lehkého stupně s příznaky kořenového dráždění ve smyslu položky 0741 přílohy č.
2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb., jemuž odpovídá ohodnocení 200 body a odškodnění
24.000 Kč, jež bylo žalobkyni poskytnuto. Případné vyšší bodové hodnocení je
stanoveno pro stejný úraz, je-li závažnější, a dále podle toho, zda ho uvedené
příznaky doprovázejí či nikoli. Žalobkyní zdůrazňované trvající bolesti
atakující pohodu života a možnosti běžného uplatnění v něm jsou právě oněmi
příznaky kořenového dráždění, jež jsou již zahrnuty v základním bodovém
ohodnocení. Tvrzení žalobkyně o zhoršení zdravotního stavu nelze z provedených
důkazů dovodit. Pokles pracovní schopnosti je sice jedním z projevů poškození
zdraví, jde však pouze o jednu ze složek společenského uplatnění jedince,
kterážto se samostatně neodškodňuje. Přímá majetková újma, představující ztrátu
na mzdě, u žalobkyně nenastala, a není důvod jen proto ji postihovat zvýšením
odškodnění imateriální újmy, o které v řízení jedině šlo. Odvolací soud
zdůraznil, že pouhý předpoklad zhoršení zdravotního stavu nezakládá důvod ke
zvýšení odškodnění, neboť se odškodňují jen trvalé následky již existující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká soudům obou
stupňů vadný procesní postup, zejména že ji nevyzvaly k odstranění vad podání
postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů ji
udržovaly v tom, že je její žaloba projednatelná, tedy bez vad, a splňuje
požadavky stanovené v občanském soudním řádu, přičemž následně žalobu zamítly.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pro soud je závazná vyhláška
440//2001 Sb. a v její příloze stanovené bodové ohodnocení nemůže žádný soud
změnit; tento názor označuje za rozporný s nálezem ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 117/04. Pochybení odvolacího soudu shledává též v nedostatečném zohlednění
trvalých následků způsobených dopravní nehodou a od toho se odvíjejících
nepříznivých důsledků pro její životní úkony, pro uspokojování jejích životních
a společenských potřeb a při výběru pracovních příležitostí. Nesouhlasí se
závěrem o neexistenci důvodů pro zvýšení odškodnění za ztížení společenského
uplatnění pro okolnosti mimořádného zřetele hodné, přestože utrpěla trvalé a
nezvratné poškození páteře a míchy, a je od úrazu stále v léčebném režimu,
přičemž její zdravotní stav není ustálen a stále se zhoršuje. Má za to, že
soudy obou stupňů jednaly v právním omylu, když žalobní návrh ve znění změn a
doplnění vzaly jako žalobu na náhradu za ztrátu na výdělku, ač žalobkyně
uplatňovala nárok na odškodnění za ztížení společenského uplatnění. V tom
spatřuje nesprávné právní posouzení věci. V důsledku vadného procesního postupu
soudů jí byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení. Z tohoto důvodu žádá,
aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, a
navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k novému jednání a rozhodnutí.
Vedlejší účastník označil dovolání žalobkyně za zcela nedůvodné a markantně
nepřiléhavé a navrhuje, aby dovolací soud toto dovolání odmítl jako zjevně
bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Především nelze za opodstatněnou považovat námitku, že soudy obou stupňů
nevytkly žalobkyni vady žaloby, udržovaly ji v přesvědčení, že její žaloba je
projednatelná (bezvadná), a posléze ji zamítly. Žalobkyně zde směšuje
bezvadnost žaloby z hlediska projednatelnosti, tj. procesních náležitostí
(úplnosti, určitosti a srozumitelnosti), s její věcnou opodstatněností. Žaloba
(ani v původní podobě) nebyla neprojednatelná (vadná), a pokud byla nejprve
zamítnuta proto, že požadavek na opakující se plnění formou renty neodpovídá
hmotněprávnímu pojetí nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění,
nelze soudům vytýkat, že by rozhodovaly o neprojednatelné žalobě, případně
neposkytly žalobkyni poučení o potřebě opravy či doplnění žaloby. Navíc se
uvedené výtky již netýkají dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, na
jehož věcnou správnost nemohly mít případné vady původní žaloby vliv, byly-li v
průběhu řízení odstraněny.
Pro právní posouzení zjištěného skutkového stavu není podstatné, jak žalobkyně
po právní stránce uplatněný nárok označila, nebo zda vůbec neuvedla právní
kvalifikaci uplatněného nároku. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích
zdůraznil, že žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného
právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje, a právní kvalifikace nároku,
pokud je v žalobě uvedena, není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci
podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění
vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i
podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky
provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní
ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok
posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění
uveden či nikoliv. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě
skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod
jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle
příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 962, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Byl-li předmětem řízení nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění
(tedy újmy nemajetkové), což v dovolání potvrzuje i dovolatelka, jsou
nepřiléhavá její opakovaná tvrzení týkající se újem majetkových (zvýšené
náklady na zdravotní poplatky, doplatky na léky a zdravotní pomůcky, finanční
rozdíl při pracovní neschopnosti a neplaceném volnu) stejně jako vytrpěné další
bolesti, jejichž odškodnění je nárokem odlišným od náhrady za ztížení
společenského uplatnění.
Námitky dovolatelky vytýkající nesprávné právní posouzení uplatňovaného nároku
jako náhrady za ztrátu na výdělku a nikoli jako náhrady za ztížení
společenského uplatnění nejsou důvodné. Odvolací soud již ve svém zrušovacím
rozhodnutí ze dne 23. 8. 2011, č.j. 44 Co 185/2011-140, zavázal soud prvního
stupně právním názorem posuzovat předmětný nárok jako náhradu ve smyslu § 444
odst. 1 obč. zák. a současně poskytl žalobkyni i poučení, že nepovažuje za
vyloučené, aby svůj žalobní návrh opravila na jednorázové odškodnění. Soud
prvního stupně uvedený právní názor v zásadě respektoval a přidržel se jej i
odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku, když posuzoval dovolatelkou
uplatněný nárok na zaplacení 10.000.000,- Kč jako zvýšení náhrady za
imateriální újmu (ztížení společenského uplatnění) projevující se mimo jiné ve
ztížení uplatnění dovolatelky v pracovním procesu. Svůj závěr odůvodnil tím, že
zdravotní újma, jak u žalobkyně nastala, může přinést přímou újmu majetkovou v
podobě ztráty na mzdě, nicméně tato forma škody – jak sama žalobkyně uvádí – u
ní nenastala a jen proto ještě není důvod ji postihovat alespoň zvýšením
odškodnění imateriální újmy, o něž výlučně v řízení podle odvolacího soudu šlo.
Otázka výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění byla řešena ve
stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1.
2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněném pod č. 50/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, popř. v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu, viz např.
rozsudek ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 864/2010. Pro určení výše
odškodnění ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské
ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení
předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a
které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového
ohodnocení podle § 6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit
podle § 7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele, neboť odškodnění již v základní výměře určené na základě
celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje samo o sobě
náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají
prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě
bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr,
že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti,
kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně
výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a
možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s
ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho
předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen
základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění.
Jestliže odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění existenci
skutečností zakládajících důvody pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění neshledal, nelze mu důvodně vytknout ani nesprávné
právní posouzení věci. Odvolací soud správně vycházel z toho, že otázka omezení
možností a schopností žalobkyně (v důsledku poškození zdraví) při přípravě na
budoucí povolání a výkon zaměstnání je jedním z hledisek pro přiznání
mimořádného zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, samostatně se však v
rámci ztížení společenského uplatnění omezení v pracovním uplatnění po úrazu
neuspokojuje. Přitom je tento nárok nutno odlišit od nároku na náhradu za
ztrátu na výdělku podle ustanovení § 445 obč. zák. jako náhradu za majetkovou
újmu vyvolanou poškozením zdraví. Jedná se o samostatný nárok, k jehož vzniku
nestačí jen snížení pracovní způsobilosti poškozené, neboť to samo o sobě není
majetkovou újmou, představující vznik škody, nýbrž ke ztrátě na výdělku dochází
teprve tehdy, když následek poškození zdraví se projeví v majetkových poměrech
poškozeného snížením výdělku nebo jeho úplnou ztrátou (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1234/2008). Tuto formu
škody však žalobkyně v řízení neuplatňovala, a ani z jejích podání nelze její
existenci dovodit.
Poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 117/04 je zcela nepřiléhavý,
neboť tento nález se zabýval přípustností dovolání z hlediska tzv. štěpení
nároku a nikoli závazností vyhlášky č. 440/2001 Sb. Již v citovaném stanovisku
Cpjn 203/2010 Nejvyšší soud konstatoval, že pravidla stanovená vyhláškou č.
440/2001 Sb. pro určování bodového ohodnocení pro stanovení výše odškodnění v
jednotlivých případech a pro výši odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění nejsou v rozporu se zákonem. K tomu Nejvyšší soud posléze dodal, že
vyhláška č. 440/2001 Sb. je v soudní praxi běžně aplikována, není v rozporu s
ústavou, mezinárodními smlouvami ani se zákonem a umožňuje soudům stanovit
přiměřenou výši odškodnění odpovídající okolnostem každého konkrétního případu.
Nastavení úrovně základního odškodnění přiřazením určitého počtu bodů
konkrétním následkům poškození zdraví a stanovení peněžní hodnoty jednoho bodu
bylo z vůle zákonodárce svěřeno příslušným ministerstvům, tedy orgánům moci
výkonné, a soudům přísluší tyto předpisy pouze vykládat, případně korigovat
zjevně nepřijatelné důsledky jejich rigidní aplikace, nikoli je přetvářet na
základě odlišného názoru na jejich „spravedlivost“ (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2288/2011). Uvedené závěry nejsou v
rozporu s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9.
2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, že pokud soudce (soudci) dospějí k závěru, že
podzákonný právní předpis je v rozporu se zákonem, neaplikují jej v konkrétní
věci, ale použijí pouze ustanovení zákona.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek
správný, a nebylo zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání žalobkyně, směřující do měnící části výroku I, podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
K dovolacím námitkám do výroků II. a III. rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupě ohledně nákladů řízení a rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení, nelze než odkázat na konstantní judikaturu,
z níž jednoznačně plyne, že dovolání do těchto výroků rozhodnutí odvolacího
soud není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť jde o rozhodnutí o věci samé, a
jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního
řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalovanému a vedlejšímu účastníku náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu