25 Cdo 2288/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem, se sídlem Praha
7, Dobrovského 15, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna
Insurance Group, IČO 471 16 617, se sídlem Praha 1, Templová 747/5, zastoupené
JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem, se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o
náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C
123/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
října 2010, č.j. 68 Co 272/2010-134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení 33.164.070,- Kč s odůvodněním, že jako
spolujezdec v osobním automobilu byl těžce zraněn při dopravní nehodě. Po
závažném poranění mozku je v komatu, kvadruplegik, připoután na lůžko, zcela
závislý na přístrojích a péči třetích osob. Požadovaná částka představuje
náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšenou na dvacetinásobek podle § 7
odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. po odečtení 20 % pro spoluzavinění, neboť
žalobce nebyl připoután bezpečnostním pásem.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 11. 2009, č.j. 21 C 123/2006-96,
uložil žalované zaplatit žalobci 9.881.670,- Kč, ohledně 23.284.880,- Kč žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce ve
věku 23 let utrpěl závažná poranění mozku při dopravní nehodě ze dne 17. 7.
2004. Je kvadruplegik, trpí vážnou poruchou vědomí, je trvale připoután na
lůžko, vyžaduje nepřetržitou ošetřovatelskou péči. Po dopravní nehodě byl
umístěn ve zdravotnickém zařízení v Rajhradě, od konce roku 2006 je v domácí
péči, kde se o něj celodenně stará jeho matka za pomoci ostatních členů rodiny.
Před úrazem pracoval jako obráběč kovů, sportoval, hrál fotbal na okresní
úrovni, vedl běžný kulturní a společenský život, věnoval se vinařství, měl
partnerský vztah a plánoval stavbu domu a založení rodiny. Soud dospěl k
závěru, že v případě žalobce jsou dány předpoklady pro přiměřené zvýšení
odškodnění ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“) a
přiměřenou shledal náhradu ve výši desetinásobku bodového ohodnocení dle
znaleckého posudku, přičemž vycházel z bodového ohodnocení bez 50% zvýšení dle
§ 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. (12.095 bodů). Výslednou částku
krátil o 20 %, neboť žalobce nebyl v okamžiku dopravní nehody připoután
bezpečnostním pásem, a přestože dle znalce nelze vyloučit vznik stejného
poranění, i kdyby připoután byl, porušil povinnost stanovenou právním
předpisem, a proto lze dospět k závěru o jeho spoluzavinění dle § 441 obč. zák.
Dále žalobci přiznal 12.150,- Kč jako náhradu nákladů na právní zastoupení
před podáním žaloby; tento nárok žalovaná uznala při jednání dne 16. 11. 2006.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2010, č.j. 68
Co 272/2010-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba co do
částky 4.499.340,- Kč zamítá, a ohledně povinnosti k zaplacení 2.116.680,- Kč
jej potvrdil; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se
u žalobce jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele,
konstatoval však, že žalobce nebyl osobností výrazně se vymykající běžnému
průměru, s mimořádnými seberealizačními vědeckými, kulturními, sportovními či
jinými aktivitami, ale vedl běžný společenský, kulturní, rodinný, pracovní a
sportovní život, a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí
sp. zn. 25 Cdo 759/2005, sp. zn. 21 Cdo 2887/2006 nebo sp. zn. 25 Cdo
2497/2004) dovodil, že zásadám proporcionality a spravedlivého odškodnění
žalobce odpovídá částka ve výši šestapůlnásobku základního bodového ohodnocení
před zvýšením podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Stran spoluzavinění žalobce
dospěl ke shodnému závěru, že žalobce nepoužitím bezpečnostního pásu porušil
povinnost stanovenou právním předpisem, a spoluzavinil tak vznik škody na svém
zdraví, proto je 20% spoluúčast namístě. Žalobci tedy náleží celkové odškodnění
ve výši 7.547.280,- Kč; při svém rozhodnutí zohlednil již poskynuté plnění ve
výši 5.442.750,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně,
napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a co do dovolacího
důvodu výslovně odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3
o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přiznané odškodnění ztížení
společenského uplatnění odpovídá zásadám přiměřenosti a proporcionality a že
snížení náhrady je odůvodněno tím, že se žalobce (dovolatel) nevymykal průměru
a vedl běžný život. Rekapituluje, jakým způsobem žil před úrazem, a jak vypadá
jeho každodenní život po něm; připomíná, že jeho možnosti uplatnit se v
pracovních, společenských nebo partnerských vztazích, rodinném, kulturním nebo
sportovním životě jsou zcela a nevratně ztraceny. Předkládá dovolacímu soudu k
posouzení otázku, co je měřítkem hodnoty života pro účely stanovení výše
náhrady za ztížení společenského uplatnění. Dle názoru dovolatele nelze
stanovit, že život jedince s výjimečnými aktivitami je hodnotnější než život
jiného jedince. Navíc způsob života jednotlivce je do značné míry ovlivněn
sociálním prostředím, výchovou, vzděláním i příležitostí a každý má právo
prožít svůj život způsobem, jejž si zvolí a jenž mu vyhovuje. Dovolatel
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Podle žalované se odvolací soud ve svém rozhodnutí držel zásady přiměřenosti a
spravedlivého odškodnění a postupoval v souladu s ustálenou judikaturou.
Odvolacím soudem přiznané zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění
obstojí ve srovnání s obdobnými případy, a pokud soud neshledal v případě
žalobce důvody, pro něž by bylo možno přiznat vyšší odškodnění než v případech
podobných s odůvodněním, že žalobcův život před úrazem nevybočoval z běžného
průměru, nelze dospět k závěru, že by jeho rozhodnutí neodpovídalo provedenému
dokazování či odporovalo ustálené judikatuře. Žalovaná proto ve svém vyjádření
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
V replice dovolatel vyvrací argumentaci žalované, označuje její názory za
překonané a podotýká, že nový občanský zákoník neomezuje soudy v určení
spravedlivé náhrady, a soudy tak v brzké době přestanou vycházet z příliš
nízkých částek určených vyhláškou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolací soud především zdůrazňuje, že nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012
Sb.) dosud nenabyl účinnosti, proto je třeba postupovat podle platné právní
úpravy, včetně vyhlášky č. 440/2001 Sb., která je v soudní praxi běžně
aplikována, není v rozporu s ústavou, mezinárodními smlouvami ani se zákonem a
umožňuje soudům stanovit přiměřenou výši odškodnění odpovídající okolnostem
každého konkrétního případu. Nastavení úrovně základního odškodnění přiřazením
určitého počtu bodů konkrétním následkům poškození zdraví a stanovení peněžní
hodnoty jednoho bodu bylo z vůle zákonodárce svěřeno příslušným ministerstvům,
tedy orgánům moci výkonné, a soudům přísluší tyto předpisy pouze vykládat,
případně korigovat zjevně nepřijatelné důsledky jejich rigidní aplikace, nikoli
je přetvářet na základě odlišného názoru na jejich „spravedlivost“.
Zjednodušeně řečeno odškodnění závažných poškození zdraví částkami v řádu
desetitisíců korun by mohlo být v současných ekonomických poměrech České
republiky považováno za porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, práva na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31
Listiny a principu proporcionality (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
350/03 ze dne 29. 9. 2005, N 186/38 SbNU 499); je-li však i to nejzávažnější
poškození zdraví odškodněno částkou v řádech milionů korun a toto odškodnění je
v přiměřené relaci k odškodněním přiznaným v případech obdobných, není dán
důvod k tomu, aby dovolací soud považoval aplikaci platné právní úpravy za
vadnou a dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné.
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského
uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a
4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a
mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky
přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v
základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro
plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy
předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve
společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení
základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby
zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3
odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy
možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela
ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v
době před vznikem škody. Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o
možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je
zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných
aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po
zranění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím nemá být řečeno, že by život a zdraví
jedince s výjimečnými aktivitami byl cennější než život a zdraví jiného
jedince, ani popíráno, že každý může žít takový život, jaký mu vyhovuje, nýbrž
jde pouze o to, aby intenzivnější zásah do života poškozeného byl také
výrazněji odškodněn, přičemž je třeba zohledňovat objektivní skutečnost, že
intenzita zásahu není dána výlučně povahou poškození zdraví, nýbrž i tím, jak
se toto poškození zdraví projevilo v životě konkrétního poškozeného, což je
dáno zejména tím, jakým aktivitám se poškozený věnoval a nadále je v nich
omezen. Kromě toho nejde o hledisko jediné, a v případě postižení tak závažných
jako v projednávané věci, ani o hledisko rozhodující. Úsudek soudu o
přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně
určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s
přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou
hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého
případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v
konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých
zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného
před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005,
publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění musí
být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení,
jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v rozdílné
míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006,
sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze
dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008). Zvyšování odškodnění musí mít
jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení
jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat
požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem
libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné,
přičemž není zásadně (s výjimkou případné moderace dle § 450 obč. zák.)
významné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009).
V případě odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění z povahy věci
nemůže jít o poskytnutí ekvivalentu takto vzniklých nemajetkových újem. Jedná
se pouze o jejich zmírnění, a to formou poskytnutí určité peněžité částky, za
kterou si bude moci poškozený opatřit jiné hodnoty, které mu pomohou snadněji
překonat jeho životní útrapy, nepříznivé pocity snižující jeho osobní
spokojenost, jakož i nesnáze bránící mu v plném společenském využití (srov.
Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání,
Praha: ASPI, 2002, s. 450). I z tohoto hlediska je nutno přiměřenost odškodnění
zvažovat.
V posuzovaném případě utrpěl žalobce úraz na počátku produktivního věku, v jeho
důsledku je nenávratně vyřazen ze všech oblastí společenského, kulturního,
sportovního, rodinného a pracovního života a zcela odkázán na péči jiných osob.
Všechny tyto okolnosti vedou k úvaze o naplnění předpokladů pro mimořádné
zvýšení odškodnění. Odvolací soud po zvážení okolností případu považoval za
přiměřené odškodnění ve výši 9.434.100,- Kč (při posouzení přiměřenosti
přiznané náhrady se vychází z absolutní výše odškodnění před snížením o 20 %
spoluúčasti poškozeného).
Ačkoliv odvolací soud při rozhodování o výši náhrady za základ zvýšení náhrady
na šestiapůlnásobek považoval bodové ohodnocení stanovené lékařem podle § 3
odst. 1 vyhlášky, nikoli ohodnocení zvýšené o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky, což je v rozporu se závěry citovaného stanoviska Cpjn 203/2010 (které
ovšem vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku nemohl znát), tato okolnost
sama o sobě neměla vliv na přiměřenost celkové částky odškodnění. Jak dovodil
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008,
pro posouzení přiměřenosti odškodnění není rozhodující matematický postup, jímž
soud ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěl, nýbrž
reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o
které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel.
Odvolací soud provedl srovnání s obdobnými případy, porovnal aktivity žalobce v
době před úrazem a po něm, a i když v odůvodnění nepřiléhavě za rozhodující pro
rozsah odškodnění označil zjištění, že žalobce před úrazem vedl běžný život
nevymykající se průměru, ačkoli absolutní a nevratná ztráta prakticky všech
životních příležitostí činí sama o sobě tento případ výjimečným a mimořádného
zřetele hodným, jenž vyžaduje výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo
4916/2007, popř. rozsudek ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006), nelze
úvahu odvolacího soudu o výši odškodnění v konečném důsledku považovat za
nesprávnou nebo nepodloženou, a to i s přihlédnutím k okolnosti, že žalobce je
ve stavu vigilního komatu.
Při zohlednění všech skutkových okolností, jak byly zjištěny v řízení před
soudy obou stupňů, dovolací soud uzavřel, že přiznané odškodnění odpovídajícím
způsobem reflektuje rozsah a intenzitu omezení, respektive ztráty životních
aktivit poškozeného, nevybočuje z mezí, v nichž se rozhodování soudů v
obdobných případech pohybuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, nebo ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo
759/2005), zachovává kompenzační charakter náhrady za ztížení společenského
uplatnění a respektuje požadavek na její přiměřenost (proporcionalitu).
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze sice považovat za zcela přiléhavé a
vyčerpávající, což však nemělo vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (s výjimkou zmatečnostních vad a
vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, k nimž dovolací
soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti). K uplatnění
dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nepostačuje,
jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů
uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (například tím, že odkáže na
ustanovení zákona nebo že cituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání
je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy,
jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý
dovolací důvod je dán, tedy – řečeno jinak – jestliže vylíčí okolnosti, v nichž
spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň
některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3
o. s. ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje
naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti
dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti
dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu
tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1326/2004, nebo ze dne 8. 9. 2005, sp.
zn. 21 Cdo 1435/2005).
Žalobce uplatnil (vedle nesprávného právního posouzení věci) dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Za
skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování,
je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů,
který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly
z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá
podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-
li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(případně i procesního) práva. Nic takového dovolatel napadenému rozhodnutí
konkrétně nevytýká a uvedený dovolací důvod nesprávného skutkového zjištění
blíže nekonkretizuje. Za této situace nelze ani z hlediska tohoto důvodu
považovat dovolání za opodstatněné.
Dovolání žalobce proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. tak, že dovolací soud s ohledem na zdravotní stav
žalobce, ekonomické postavení obou účastníků, povahu uplatněného nároku a
okolnosti případu nepřiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení, na
které by jinak měla proti procesně neúspěšnému žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu