21 Cdo 2887/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce T. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M.-T.,
v.o.s., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu a o vzájemné
žalobě o 49.551,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Benešově
pod sp. zn. 10 C 889/2000, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 4. dubna 2006, č.j. 23 Co 98/2006-299, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne
8. prosince 2005, č.j. 10 C 889/2000-260 se zastavuje.
II. Dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna
2006, č.j. 23 Co 98/2006-299 se odmítají.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu
částku 329.109,- Kč s 10% úroky z prodlení od 1.8.1999 do zaplacení. Žalobu
odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalovaného utrpěl dne 3.8.1998 „v
souvislosti s přímým výkonem práce“ při provádění terénních úprav zemním
strojem ÚNC „bez svého spoluzavinění“ vážný úraz, když stroj při couvání najel
na kámen, čímž došlo ke zhoupnutí stroje, který žalobce vymrštil dopředu,
žalobce tak tělem zmáčkl ovládací páku ramene radlice a takto spuštěná
pohyblivá část stroje žalobce zachytila a rozdrtila mu pravou ruku. Žalovaný
tento úraz uznal jako pracovní a předal jej k likvidaci příslušné pojišťovně
(České kooperativě a.s.), která ovšem žalobci dosud nic nezaplatila. Žalobce
proto „z obavy před promlčením“ touto žalobou požaduje bolestné podle
znaleckého posudku MUDr. B. „po přísl. krácení, ale s požadavkem zvýšení o 100%
za 805 bodů“ ve výši 24.150,- Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění
podle téhož posudku „celkem 1340 bodů, ale s požadavkem zvýšení o 300% pro
pronikavé změny v režimu života“ ve výši 160.800,- Kč, dále náhradu za ztrátu
na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 50.002,- Kč a konečně náhradu
„hotových výloh a nákladů léčení za dobu jednoho roku“ (cestovní výdaje
rodinných příslušníků, zvýšená režie stravy, pobyt SÚR K., oblečení,
rehabilitace V., hospitalizace B., vitamíny a mléčné výrobky podle doporučení
lékaře, pomoc v domácnosti, pracovní oděv po amortizaci, telefonní poplatky a
znalecký posudek) ve výši 94.157,- Kč.
Žalovaný namítal, že jedinou příčinou vzniku pracovního úrazu bylo porušení
povinností žalobcem (který jako řidič měl za provozu stroje otevřené dveře
kabiny, neměl utaženy bezpečnostní pásy a neměl zaklopenou bezpečností rampu),
a že proto je v daném případě „dán postup podle § 191 odst. 1 písm. a) zák.
práce“. Jelikož podle jeho názoru znalecký posudek vypracovaný v průběhu řízení
„tato jeho tvrzení v podstatě potvrdil“, uplatnil žalovaný vůči žalobci
vzájemnou žalobou požadavek na zaplacení částky 49.551,- Kč s 6,5% úroky z
prodlení od 18.10.2002 do zaplacení, kterou žalovaný již žalobci na odškodnění
pracovního úrazu vyplatil.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 8.12.2005, č.j. 10 C 889/2000-260
žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 190.896,50 Kč s 10% úrokem z prodlení
od 31.7.2000 do zaplacení, žalobu co do částky 138.212,50 Kč s úroky z prodlení
zamítl, žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému 24.775,50 Kč s 3,5% úroky z
prodlení od 16.12.2002 do zaplacení, vzájemnou žalobu co do částky 24.775,50 Kč
s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení a že na náhradu nákladů státu je žalobce povinen zaplatit „České
republice na účet Okresního soudu v Benešově“ 12.508,- Kč a žalovaný tamtéž
2.508,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce utrpěl dne 3.8.1998 při
práci se stavebním strojem UNC LOCUS 750 úraz, který „lze hodnotit jako
pracovní“. Vycházeje z výsledků provedeného dokazování dále dovodil, že „v
daném případě jsou dány důvody pro částečné zproštění odpovědnosti žalovaného
ve smyslu § 191 odst. 2 písm. c) zák. práce“, neboť žalobce si počínal v
rozporu s obvyklým způsobem chování, jestliže při práci nebyl připoután
bezpečnostním pásem, a jednal lehkomyslně, pracoval-li na stavebním stroji,
který „nebyl kompletní“ (měl vysazené přední dveře), přičemž s ohledem na svou
dosavadní praxi v oblasti práce se stavebními stroji a několik řidičských
oprávnění „si musel být vědom toho“, že si tak může způsobit újmu na zdraví. Protože si žalobce i žalovaný „shodně museli být vědomi problémů s používáním
bezpečnostních pásů, a stejně tak si museli být vědomi toho, že žalobce pracuje
se strojem, který nebyl kompletní“, určil soud prvního stupně míru odpovědnosti
účastníků za pracovní úraz každému z jedné poloviny. Zabývaje se dále výší
jednotlivých nároků žalobce, soud „akceptoval“ návrh znalce na zvýšení
základního bodového ohodnocení bolestného o 100% na 777,50 bodu (tj. 23.325,-
Kč při hodnotě 1 bodu 30,- Kč) a přiznal žalobci náhradu za bolest (s ohledem
na 50% míru odpovědnosti) ve výši jedné poloviny této částky, tj. 11.662,50 Kč. Ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění shledal, že jsou dány důvody
pro zvýšení základního bodového ohodnocení o 50% na 2.775 bodů, tj. 333.000,-
Kč při hodnotě bodu 120,- Kč, neboť „podle posudku znalce K. došlo ke
stabilizaci zdravotního stavu žalobce až k 16.6.2004, tedy za účinnosti
vyhlášky č. 440/2001 Sb.“; vázán žalobou však soud mohl z tohoto titulu přiznat
žalobci pouze požadovaných 160.800,- Kč, i když jde o částku „nižší než činí
podíl odpovědnosti účastníků na pracovním úrazu“. Vycházeje ze zjištění, že
žalovaný již žalobci před podáním žaloby vyplatil na náhradě za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 49.551,- Kč (v „čistém“
36.774,- Kč), která odpovídá výši tohoto nároku žalobce „před krácením
odpovídajícím podílu účastníků na vzniku škody“, shledal soud prvního stupně
nárok žalobce uplatněný z tohoto titulu za neopodstatněný; naproti tomu přiznal
žalovanému 24.775,50 Kč, protože „zaplatil žalobci na náhradě za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti více, než soud určil míru jeho
odpovědnosti za vzniklý pracovní úraz“.
Na náhradě věcné škody soud prvního
stupně žalobci přiznal (z celkově požadované částky 24.337,- Kč) toliko částku
2.500,- Kč (odpovídající podílu žalobce na provozu a údržbě rodinného domu, v
němž žije se svými rodiči) a konečně na účelně vynaložených nákladech spojených
s léčením částku 13.950,- Kč za dietní stravu a vitamíny a částku 1.984,- Kč za
cestovní výdaje rodinných příslušníků spojených s návštěvami žalobce v
nemocnici.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.4.2006, č.j. 23 Co
98/2006-299 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poté,
co ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „je nepochybné, že žalobce
utrpěl pracovní úraz tak, jak je definován v ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce“, zdůraznil, že pro úplné zproštění se žalovaného z odpovědnosti za
pracovní úraz, který namítá porušení bezpečnostních předpisů ze strany žalobce,
musí být prokázáno nejen to, že žalobce porušil bezpečnostní předpisy nebo
pokyny kvalifikovaným zaviněním, ale rovněž to, že toto porušení bylo jedinou
příčinou škody. V daném případě však podle názoru odvolacího soudu „k takovému
závěru dospět nelze, neboť i v případě závěru, že žalobce měl vysazeny přední
dveře a nebyl připoután bezpečnostními pásy, nemůže být příčinou pracovního
úrazu jen tato okolnost, ale muselo dojít k další události (najetí na kámen a
zhoupnutí stroje), která byla náhodná a která byla prvotní příčinou vzniku
úrazu“. Protože si však žalobce „musel být vědom toho, že při práci na stroji
musí být připoután bezpečnostními pásy, což vyplývá již z dopravních předpisů“,
a protože „další příčinou úrazu byla skutečnost, že kabina nakladače nebyla
opatřena předními dveřmi, a je zřejmé, že tento stav trval delší dobu (žalovaný
neprokázal, že by k vysazení těchto dveří došlo bezprostředně před úrazem)“ a
„byl zaměstnavatelem tolerován“, dospěl odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně k závěru, že se žalovanému podařilo zprostit se odpovědnosti za
škodu jen zčásti, a to „do výše jedné poloviny“, avšak „po právní stránce
vychází odvolací soud z ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce, nikoli z
odstavce 2 písm. c) zák. práce“. Odvolací soud se „ztotožnil“ rovněž se závěry
soudu prvního stupně týkajícími se samotné výše škody, jestliže při rozhodování
o odškodnění bolestného soud prvního stupně vycházeje ze znaleckého posudku
Doc. K. a jeho doporučení zvýšit základní bodové ohodnocení o 100% (léčení bylo
bolestivé a vyžádalo si několik operačních zákroků) přiznal žalobci – s
přihlédnutím k podílu účastníků na vzniku škody – polovinu z částky 23.325,- Kč
(777,50 bodů á 30,- Kč), tj. 11.662,50 Kč. Také odškodnění ztížení
společenského uplatnění „bylo podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. provedeno
správně“, neboť „ke stabilizaci zdravotního stavu žalobce došlo až za účinnosti
vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, když – jak odvolací soud zdůraznil – „při posuzování
této otázky je třeba vycházet z toho, kdy lze vydat lékařský posudek na základě
úplných písemných informací lékařů, kteří prováděli léčení poškozeného v době,
kdy je v podstatě léčení ukončeno a zdravotní stav je neměnný“; této úvaze
„napovídá i ustanovení § 8 odst. 2 a 3 a § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, podle
nichž se lékařský posudek vydává u bolesti, jakmile je možno zdravotní stav
poškozeného považovat za ustálený, a u ztížení společenského uplatnění vydává
zpravidla až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví.
Při rozhodování
o zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění soud
prvního stupně „správně vycházel z věku žalobce, který utrpěl úraz ve věku 23
let, je vyřazen z mnoha životních aktivit, trpí výrazným omezením soběstačnosti
a sebeobsluhy i trvalými bolestmi, což dokonce již vyplývá ze samotného
lékařského posudku“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v
tom, že uplatněný nárok žalobce na náhradu věcné škody je opodstatněný pouze
ohledně částek 2.500,- Kč představující náklady na údržbu domu, 13.950,- Kč
představující náklady na speciální stravu pro posílení organizmu a 1.984,- Kč
za jízdné rodinných příslušníků za žalobcem do léčebného zařízení. S ohledem na
„50% zproštění se žalovaného odpovědnosti“ se odvolací soud konečně „ztotožňuje
i s tím, že důvodná byla (vzájemná) žaloba žalovaného, kterou se domáhal
vrácení poloviny vyplaceného náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti“ ve výši 24.775,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce ve svém dovolání, které směřuje nejen do celého rozsudku odvolacího
soudu, ale i proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8.12.2005, č.j.
10 C 889/2000-260, namítal, že soudy při rozhodování o míře zproštění
odpovědnosti žalovaného za pracovní úraz podle ustanovení § 191 zák. práce
pominuly „významnou podmínku zproštění, kterou je intelektuální schopnost
předejít pracovní úraz ze strany subjektu“, čímž došlo k „vygumování účasti
subjektu na nejosobnějším škodním nároku z úrazu“. V této souvislosti žalobce
zformuloval několik otázek, zejména „jak mohl zaměstnanec zavinit (jednota
vůle, vědomí a jednání) událost, o které nevěděl“, „jak vlastně mohl
zaměstnanec porušit svým zaviněním úrazu právní nebo ostatní předpisy, jestliže
o přímé příčině nevěděl a jestliže jeho školící příprava nebyla v době úrazu
skončena předepsanými zkouškami a licencemi“, „jak mohl zaměstnanec předejít
úrazu, jestliže zaměstnavatel nesplnil nutnou povinnost dozoru školícím
zaměstnancem“, a „čím vlastně zaměstnavatel prokázal své vypořádání s řádným
seznámením všech zcela konkrétních podmínek ke spoluzavinění úrazu
zaměstnancem“. Kromě toho zdůraznil, že překážka sjízdnosti na místě úrazu byla
„první, jedinou a přímou příčinou úrazu“ a že „všechno ostatní již nejsou
příčiny, ale následky nahodilosti, o které se v otázce zavinění vůbec nelze
zmínit“. Závěrem žalobce „poznamenal, že rozhodnutí soudu nejen zvedlo náklady
řízení, ale zpochybnilo dokonce přiměřeně sociální pohled přiznání nákladů
protistraně“, a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil
„a vrátil k dalšímu projednání s přiznáním nákladů řízení žalobci“.
Žalovaný ve svém dovolání, které směřuje proti části, v níž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o vyhovění žalobě do částky 190.896,50 Kč s úroky
z prodlení a o zamítnutí vzájemné žaloby co do částky 24.775,50 Kč s úroky z
prodlení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, uvedl, že rozsudek odvolacího
soudu byl vydán „na základě nesprávného hodnocení důkazů, je založen na
několika úvahách soudu, které jsou rozporu s provedených dokazováním, a z
provedených důkazů byly přijaty nesprávné právní závěry“, které „jsou v rozporu
s rozhodovací praxí soudů“. Žalovaný „nesouhlasí s tím, že by se na vzniku
pracovního úrazu žalobce jakkoli podílel“, přičemž podle jeho názoru „je zřejmé
a z dokazování to jednoznačně vyplynulo, že si žalobce celý úraz zavinil sám“. Zdůraznil, že „bylo prokázáno“, že žalobce byl řádně a dostatečně proškolen „v
rozsahu, jak je předpisy BOZP vyžadováno“, že „z výslechů svědků je zřejmé“, že
byla řádně a „dostatečně četně“ prováděna pravidelná kontrola znalostí BOZP a
že žalobce byl o nutnosti dodržovat předpisy BOZP „poučován vždy přímo na
pracovišti“. Jestliže soudy učinily závěr, že stroj nebyl vybaven čelními
dveřmi, pak podle názoru žalovaného „z dokazování vyplývá pravý opak“, že
„stroj byl k dispozici kompletní“, „čelní dveře měl (musel být zabezpečen před
zloději, deštěm a větrem) a měl je dokonce ještě při provádění znaleckého
posudku“, ovšem že „problém byl v tom, že si je žalobce sám vysadil“. V
„rozporu s provedeným dokazováním“ je rovněž závěr soudu o tom, že „nebylo
věrohodně prokázáno, že by stroj byl vybaven bezpečnostními pásy“, neboť ze
šetření a fotodokumentace policie bezprostředně po úrazu vyplývá, že stroj
bezpečnostní pásy měl, a „svědčí o tom“ i výpověď znalce, který uvedl, že
„koncovky pasu byly v době znaleckého zkoumání (cca 4 roky po úrazu)
zkorodované“, a také vyjádření soudu, že „bezpečnostní pásy pracovníci
nepoužívali“. V této souvislosti žalovaný poukázal rovněž na skutečnost, že
znalec „jasně uvedl“, že úraz se nemohl stát tak, jak jej popsal žalobce, a
dále „naprosto jednoznačně uvedl, že bezpečnostní pás považuje za zcela
funkční, stejně jako bezpečnostní rampu“. Z uvedeného je tedy „naprosto zřejmé,
že kdyby žalobce byl připoután bezpečnostním pásem a ukotven bezpečnostní
rampou, nemohl by se nikdy dostat tělem mimo kabinu, výložník stroje by jej
nemohl nikdy přimáčknout a nemohlo by tak dojít k pracovnímu úrazu“, a to „bez
ohledu na zavřené, otevřené či vysazené dveře“; nepřipoutání bezpečnostními
pásy tudíž bylo „jedinou příčinou vzniku úrazu“ a žalovaný se tak podle jeho
názoru „vyvinil zcela z odpovědnosti za vznik úrazu žalobce“. Žalovaný dále
namítal, že žalobci nepřísluší nárok na zvýšení základního bodového ohodnocení
bolestného (o 100%) ani nárok na zvýšení základního bodového ohodnocení ztížení
společenského uplatnění (o 50%).
Podle jeho názoru „nejsou u žalobce dány
mimořádné okolnosti, které by zvýšení odškodnění odůvodňovaly“, neboť „z citace
konstantní judikatury (R 10/92) zjevně vyplývá důraz na mimořádnost takového
zvýšení i na mimořádnost újmy poškozeného v jeho činnosti v důsledku úrazu“,
přičemž „žalovanému nejsou známy žádné mimořádné kulturní, sportovní či podobné
aktivity žalobce, které vykonával před úrazem a nemůže jej vykonávat nyní, ani
soud takové neuvádí“. Kromě toho soud nepostupoval správně, jestliže prováděl
odškodnění ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.,
neboť – jak žalovaný zdůraznil – k pracovnímu úrazu došlo v roce 1998 a
„přechodná ustanovení vyhl. č. 440/2001 Sb. hovoří o tom, že bolestné a ZSU
vzniklé škodou na zdraví před účinností této vyhlášky se posoudí podle
dosavadních právních předpisů“, přičemž „o stabilizaci stavu za účinnosti nové
vyhlášky není v uvedené nové vyhlášce zmínky“. Žalovaný má rovněž za to, že
žalobci nepřísluší ani náhrada věcné škody ve výši přiznané soudem, neboť
„žalobce neprokázal, že mu jím tvrzené náklady vznikly“, a konečně vytkl
odvolacímu soudu, že, „ačkoli přiznal žalobci celkem částku 190.896,50 Kč, v
odůvodnění rozsudku lze součtem nalézt pouze 186.412,50 Kč“. Žalovaný navrhl,
aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů „v napadených částech“ zrušil „a
věc vrátil k dalšímu projednání“.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném
opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu
(srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 8.12.2005, č.j. 10 C 889/2000-260 v
této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního
stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen;
občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně
(srov. § 10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti
Okresnímu soudu v Benešově ze dne 8.12.2005, č.j. 10 C 889/2000-260 zastavil (§
104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se
dále dovoláními účastníků proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím
přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy
lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp.zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve věci samé také ve
výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti
žalovanému zaplatit žalobci 190.896,50 Kč s úroky z prodlení a zamítnutí
vzájemné žaloby žalovaného o zaplacení 24.775,50 Kč s úroky z prodlení.
Rozsudkem odvolacího soudu v této části však nemohla být žalobci způsobena újma
na jeho právech, neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z
tohoto pohledu tedy žalobce nemůže mít objektivně vzato žádný skutečný zájem,
aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedeným
výrokům rozsudku odvolacího soudu tedy není žalobce oprávněn (subjektivně
legitimován). Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání v tomto směru
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že jinak jsou účastníci k podání dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu subjektivně legitimováni, se dovolací soud dále zabýval
otázkou objektivní přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Účastníci svými subjektivně přípustnými dovoláními napadají rozsudek odvolacího
soudu v částech, v nichž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrzen (žalobce napadá potvrzující část, v níž byla zamítnuta žaloba co do
částky 138.212,50 Kč s úroky z prodlení a bylo vyhověno vzájemné žalobě co do
částky 24.775,- Kč s úroky z prodlení, a žalovaný potvrzující část, v níž bylo
vyhověno žalobě co do částky 190.896,50 Kč s úroky z prodlení a byla zamítnuta
vzájemná žaloba co do částky 24.775,- Kč). Protože ve vztahu k potvrzující
části rozsudku odvolacího soudu nejsou dovolání účastníků podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustná (ve věci nebylo soudem prvního stupně
vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může
být přípustnost jejich dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přitom není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání
označili.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Žalobce sice ve svém dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
„spočívá na nesprávném posouzení věci“ a má „zásadní význam“, z obsahu
samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že žalobce
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí
se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou
jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a
jak tyto důkazy hodnotil. Žalobce na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího
soudu o existenci více příčin vzniku škody v dovolání předestírá vlastní
skutkové závěry (zejména, že „první, jedinou a přímou příčinou úrazu byla
překážka sjízdnosti v místě úrazu“, o které žalobce „nevěděl“ a úrazu nemohl
„předejít“), na kterých pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné
právní posouzení věci o plné odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou
žalobci pracovním úrazem. Protože uvedené výtky žalobce nepředstavují uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost
rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť
skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný ve svém dovolání kromě nesprávného právního posouzení věci namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování; podle jeho názoru byl napadený
rozsudek vydán „na základě nesprávného hodnocení důkazů“ a některé závěry soudu
„jsou rozporu s provedených dokazováním“. Žalovaný současně oproti skutkovým
zjištěním odvolacího soudu (zejména, že „nelze dospět k závěru, že porušení
bezpečnostních předpisů žalobcem bylo jedinou příčinou škody“, a že „další
příčinou úrazu byla skutečnost, že kabina nakladače nebyla opatřena předními
dveřmi“, kdy „se jednalo o stav dlouhodobý, který byl zaměstnavatelem
tolerován“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že se
žalovaný na vzniku pracovního úrazu žalobce nijak nepodílel, že „stroj byl
žalobci k dispozici kompletní“ a že „jedinou příčinou vzniku úrazu bylo
nepřipoutání žalobce bezpečnostními pásy“, a také že „žalobce neprokázal, že by
mu vznikly jím tvrzené náklady“ spojené s léčením a údržbou domu) a na jejich
základě pak předkládá svoje vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní
posouzení věci (že se žalovaný „vyvinil zcela z odpovědnosti za vznik úrazu
žalobce“ a že „žalobci nepřísluší náhrada věcné škody“). K těmto námitkám
žalovaného, které představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř., však nemohl dovolací soud při posuzování otázky
přípustnosti dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přihlédnout, neboť nemohou být - jak uvedeno již výše - způsobilým podkladem
pro závěr o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Z hlediska právního posouzení věci žalovaný především vytýká soudům, že žalobci
přiznaly zvýšenou náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, přestože
podle jeho názoru „nejsou u žalobce dány mimořádné okolnosti, které by zvýšení
odškodnění odůvodňovaly“.
Určování výše náhrady v jednotlivých případech, jakož i výši, do které lze
poskytovat náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, se stanovuje
(srov. též zmocnění obsažené v ustanovení § 203 zák. práce) podle vyhlášky č.
32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (ve znění
pozdějších předpisů), která byla s účinností od 1.1.2002 nahrazena vyhláškou č.
440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.
Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění stanovená na základě počtu
bodů stanoveného lékařem (srov. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. a obdobně §
7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) představuje jednorázové odškodnění za
bolesti způsobené poškozením na zdraví, jeho léčením nebo odstraňováním jeho
následků, za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro
uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho
společenských úkolů. Odškodnění ze ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti
(srov. § 2 odst. 1, § 4 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. a obdobně § 2 odst. 1,
§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené
nejvyšší výměry odškodnění (srov. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. a obdobně
§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.).
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (obdobně jako § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb.) umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v
každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává
soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení
posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru tedy není zcela neomezená, neboť právní předpis tím,
že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění a
pro vznik nároku na jeho zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba
přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o
míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele usměrňována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 17.5.2005, sp. zn. 21 Cdo 2265/2004 a rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 10.8.2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005).
V otázce možného zvýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění,
které vznikly zaměstnanci následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání,
podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. pak vychází ustálená
soudní praxe z názoru (který lze s ohledem na obdobné znění ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vztáhnout i bolest a ztížení společenského
uplatnění vzniklé po 1.1.2002), že mimořádné zvýšení odškodnění je přípustné
pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti
poškozeného v době po zranění jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve
srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných
aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31.10.1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). Z uvedených právních názorů,
které jsou v současné době jako správné přijímány, soudy obou stupňů v
posuzované věci vycházely. Dovodil-li odvolací soud, že za situace, kdy žalobce
utrpěl úraz „v mladém věku“ 23 let, „jeho léčení bylo bolestivé a vyžádalo si
několik operačních zákroků“, kdy v důsledku úrazu „je žalobce vyřazen z mnoha
životních aktivit, trpí výrazným omezením soběstačnosti a sebeobsluhy i
trvalými bolestmi“ a kdy „lze předpokládat s věkem další zhoršování jeho
zdravotního stavu“, je odůvodněno přiměřené zvýšení bodového ohodnocení náhrady
za bolest o 100% a náhrady za ztížení společenského uplatnění o 50%, bylo ve
věci rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací
soud nemá důvod cokoliv měnit.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže mít zásadní právní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ani z hlediska výtky žalovaného, že
soudy v daném případě neměly výši odškodnění ztížení společenského uplatnění
žalobce posuzovat podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., nýbrž podle jeho názoru - s
ohledem na skutečnost, že k pracovnímu úrazu došlo v roce 1998 – „podle
dosavadních právních předpisů“.
Ustanovení § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. stanoví, že „bolest a ztížení
společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem
nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních
předpisů“.
Ze znění tohoto ustanovení (za použití jazykového a logického výkladu) vyplývá,
že slova „které vznikly“ se vztahují nikoliv ke slovům „škodou na zdraví“, ale
ke slovům „bolest a ztížení společenského uplatnění“. Podle „dosavadních
předpisů“, tj. podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. (než byla dnem 31.12.2001
zrušena), proto lze provést odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění jen tehdy, jestliže v době do 31.12.2001 došlo nejen ke škodní
události (úrazu, nemoci z povolání nebo jinému poškození na zdraví), ale také
ke vzniku bolesti nebo ztížení společenského uplatnění. Otázkou okamžiku vzniku
ztížení společenského uplatnění se dovolací soud již v minulosti zabýval a
zaujal stanovisko (srov. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 1.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněném pod č. 36
v časopise Soudní judikatura, roč. 2001), že ztížení společenského uplatnění
vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z
povolání nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení,
považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný
(zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro
životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému
ohodnocení. V posuzované věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozhodnutí - z uvedeného právního názoru, který - vzhledem k nezměněné podstatě
právní úpravy odškodňování ztížení společenského uplatnění - lze vztáhnout i na
nároky vzniklé za účinnosti vyhlášky č. 440/2001 Sb., důsledně vycházel, a
nelze mu proto důvodně vytýkat, že při rozhodování o tom, jakou právní úpravou
(právním předpisem) se řídí určení výše odškodnění ztížení společenského
uplatnění žalobce, akcentoval, že „ke stabilizaci zdravotního stavu žalobce
došlo až za účinnosti vyhlášky č. 440/2001 Sb.“.
Žalobce i žalovaný napadají svými dovoláními - jak vyplývá z jejich obsahu -
rovněž výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech
řízení účastníků a státu.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože subjektivně přípustná dovolání účastníků proti rozsudku odvolacího
soudu i v této části směrují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky jejich dovolání –
aniž by se mohl věcí dále zabývat – v tomto směru podle ustanovení § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud k výtce žalovaného neshledal ani důvody k opravě rozsudků
odvolacího soudu a soudu prvního stupně podle ustanovení § 164 o.s.ř. pro chyby
v počtech, neboť z porovnání výroků rozsudků s jejich odůvodněními se nepodává,
že by soudy přiznaly žalobci na celkovém nároku na náhradu škody podle
ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce více, než kolik v součtu činí výše
důvodných dílčích nároků odškodnění předmětného pracovního úrazu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť dovolání obou účastníků byla odmítnuta a s ohledem na výsledek
řízení tedy na náhradu svých nákladů nemají právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu