28 Cdo 1467/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně V. Š., bytem T., pošta M., zastoupené Mgr. Blankou
Morávkovou, advokátkou se sídlem v Branišovicích 101, proti žalované Zemědělské
společnosti Čenkov a. s., IČ: 60838558, se sídlem Malšice – Čenkov čp. 76,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Večeřou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí
3a, o zaplacení 661.776,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Táboře pod sp. zn. 15 C 282/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 25. listopadu 2011, č.
j. 15 Co 673/2011-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze
dne 25. listopadu 2011, č. j. 15 Co 673/2011-180, pokud jím byl částečně změněn
a částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. dubna 2011, č.
j. 15 C 282/2009-144, v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení
557.812,91 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 13. 11. 2009 do
zaplacení a rozhodnuto o nákladech řízení, se ve výrocích I. a II. ruší a věc
se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání
zamítá.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, č. j. 15 C
282/2009-144, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 117.461,23 Kč se
specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). V části o zaplacení dalších
544.315,68 Kč se specifikovanými úroky z prodlení soud prvního stupně žalobu
zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 25. 3. 1994 sjednali žalobkyně a její
rodiče J. a H. H. coby postupitelé s právním předchůdcem žalované VOD Čenkov
písemně smlouvy, na jejichž základě mu postoupili pohledávky z titulu
nevypořádaného majetkového podílu z transformace ZD Malšice, žalobkyně v
hodnotě 87.392,91 Kč, její otec v hodnotě 7.376,- Kč a matka v hodnotě
463.044,- Kč. Ačkoliv písemná znění smluv ujednání o úplatnosti či
bezúplatnosti postoupení pohledávek neobsahují, byly smluvní strany zajedno v
tom, že se postupník s postupiteli majetkově vyrovná. Poté, co byl majetek
určený na vypořádání výše uvedených transformačních podílů dlužníkem ZD Malšice
vydán právnímu předchůdci žalované, sjednala s ním žalobkyně dne 1. 10. 1994
písemně smlouvu o půjčce, na jejímž základě měl být majetek vydaný na základě
postupních smluv (tvořený nemovitostmi a živým a mrtvým inventářem) v části
odpovídající majetkovému podílu z transformace o celkové hodnotě 631.513,- Kč
žalobkyní přenechán k užívání právnímu předchůdci žalované na dobu nejméně
deseti let s tím, že nebude-li smlouva písemně vypovězena třicet dnů před
uplynutím sjednané doby, prodlužuje se smluvní vztah o další rok. Žalobkyně
následně majetkové podíly z transformace ZD Malšice po svých rodičích zdědila,
po otci v hodnotě 7.376,- Kč a po matce v hodnotě 567.008,- Kč. Žalobkyně
vyzvala žalovanou k vydání majetku užívaného na základě předmětné smlouvy o
půjčce dopisem ze dne 11. 9. 2007 ve lhůtě do 15. 10. 2007. Na základě takto
zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaná užívala
majetek, který byl jejímu právnímu předchůdci vydán na uspokojení pohledávek
žalobkyně a jejích rodičů z titulu vypořádání majetkových podílů z transformace
ZD Malšice v souladu se smlouvou o půjčce, tj. oprávněně, až do 15. 10. 2007,
kdy uvedený právní důvod užívání v důsledku výzvy žalobkyně odpadl (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Jelikož nelze zjistit, jaký konkrétní majetek (nemovitosti či živý nebo mrtvý
inventář) byl právnímu předchůdci žalované na vypořádání majetkových podílů z
transformace ZD Malšice náležejících žalující straně vydán, dospěl soud prvního
stupně k závěru, že žalovaná je žalobkyni povinna poskytnout peněžitou náhradu
(§ 458 odst. 1 obč. zák.) ve výši odpovídající 18,6 % nominální hodnoty
majetkových podílů z transformace, jež byla v roce 2007 vyplacena i ostatním
oprávněným osobám, které se nestaly akcionáři žalované obchodní společnosti. Soud prvního stupně proto žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 18,6 % z
částky 661.776,91 Kč, odpovídající majetkovým podílům žalobkyně a jejích
rodičů, tj.
117.461,23 Kč s příslušenstvím a co do zbývající částky 544.315,68
Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného
obohacení přitom k námitce žalované promlčeným neshledal, neboť byl uplatněn
dne 10. 9. 2009, tj. v dvouleté subjektivní promlčecí době, jež počala běžet
dne 15. 10. 2007, kdy měl být na základě výzvy žalobkyně majetek užívaný
žalovanou vydán (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2011, č. j. 15 Co 673/2011-180,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II., jímž byla žaloba o
zaplacení 544.315,68 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I.), a změnil ve
výroku I. tak, že žalobu zamítl i v části o zaplacení dalších 117.461,23 Kč s
příslušenstvím (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (výrok III.). Z okolnosti, že jednající osoby v rozporu s písemným
zněním smluv o postoupení pohledávek ze dne 25. 3. 1994 uzavřených mezi
žalobkyní a jejími rodiči na straně jedné a právním předchůdcem žalované na
straně druhé pohledávky z titulu vypořádání majetkových podílů z transformace
hodlaly převést za úplatu, jejíž výši ovšem ústně ani konkludentně nesjednaly,
odvolací soud dovodil neplatnost těchto smluv (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Jelikož
na základě neplatných smluv bylo dlužníkem ZD Malšice plněno postupníkovi
(právnímu předchůdci žalované) vydáním majetku v hodnotě 631.512,- Kč, vznikl
tím žalobkyni a jejím rodičům vůči postupníkovi nárok na vydání bezdůvodného
obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Tříletá objektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na vydání
bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu, přitom počala běžet dnem, kdy dlužník
(ZD Malšice) poskytl plnění postupníkovi (právnímu předchůdci žalované), tj. nejpozději dnem 1. 10. 1994, kdy právní předchůdce žalované poté, co plnění od
dlužníka obdržel, uzavřel s žalobkyní smlouvu o půjčce (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Ke dni zahájení soudního řízení (10. 9. 2009) tak byl uplatněný nárok
dle závěrů odvolacího soudu již promlčen. Odvolací soud proto žalobě vzhledem k
vznesené námitce promlčení ani zčásti nevyhověl. Neplatnou přitom shledal i
smlouvu o půjčce uzavřenou mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované dne 1. 10. 1994, když dovodil, že žalobkyně vlastnické právo k majetku vydanému na
vypořádání majetkového podílu z transformace postupníkovi nenabyla, nemohla jej
proto ani přenechat k užívání jiné osobě (§ 37 odst. 2 obč. zák.). Jelikož na
základě předmětných neplatných smluv došlo k postoupení pohledávek žalobkyně a
jejích rodičů toliko v celkové výši 557.812,91 Kč, dospěl odvolací soud rovněž
k závěru, že v rozsahu, v němž se domáhá zaplacení dalších 103.964,- Kč s
příslušenstvím, odpovídajících pohledávce z titulu vypořádání majetkového
podílu z transformace náležejícího její matce, jenž nebyl postoupen právnímu
předchůdci žalované, žalobkyně ve sporu s žalovanou o vydání bezdůvodného
obohacení získaného přijetím plnění od dlužníka v rozsahu převyšujícím
postoupené pohledávky není nadána aktivní legitimací.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do přípustnosti
odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. Co do důvodů měla za
to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítala, že smlouvou o půjčce
uzavřenou dne 1. 10. 1994 bylo sjednáno oprávnění právního předchůdce žalované
ponechat si předmět bezdůvodného obohacení získaného z neplatných smluv o
postoupení pohledávek za sjednaných podmínek i nadále. Vytýkala odvolacímu
soudu rovněž, že za situace, kdy neplatné smlouvy vyhotovoval právní předchůdce
žalované, účastníci se jimi řídili a žalovaná na jejich základě bezúplatně
získala určité majetkové hodnoty, které žalobkyni sama navrhovala vypořádat,
neposuzoval, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Připomněla též, odkazujíc na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 476/09, nebo ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99, že v důsledku přepjatého formalismu při výkladu
právních norem v posuzovaném případě nedošlo k naplnění účelu restitučních
předpisů, tj. ke zmírnění způsobených majetkových křivd prostřednictvím
ustanovení zákonů č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – zák. o půdě) a
č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v
družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – transformační zákon). Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné
v části směřující proti měnícímu výroku II. podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. z důvodu rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudků soudu prvního stupně a
odvolacího soudu a v části směřující proti potvrzujícímu výroku I. z důvodu
rozpornosti závěrů odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku s
judikaturou Nejvyššího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c, odst. 3 o. s. ř.), bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal dovolací
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou dány důvody
uplatněné v dovolání.
Neobsahuje-li smlouva o postoupení pohledávky ujednání o tom, zda je pohledávka
postupována bezúplatně či za úplatu, platí, že jde o převod bezúplatný (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 61/2010). Sjednají-
li přitom účastníci této smlouvy na rozdíl od jejího písemného znění (§ 524
odst. 1 obč. zák. stanoví pro smlouvu o postoupení pohledávky obligatorně
písemnou formu) postoupení pohledávky za úplatu, má to za následek absolutní
neplatnost smlouvy (srov. obdobně ohledně smlouvy o převodu nemovitostí např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4242/2011).
Jestliže pak pohledávka postoupená na základě absolutně neplatné smlouvy
zanikne splněním postupníku, vznikne vůči němu postupiteli nárok na vydání
bezdůvodného obohacení, a to v případě splnění pohledávky na vydání majetkových
podílů z transformace družstva ve formě peněžité náhrady (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3357/2007 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3659/2010). Za situace, kdy
postoupení pohledávky sleduje vyrovnání restitučních nároků na náhradu podle
zákona o půdě a zákona o transformaci družstev, je při posuzování námitky
promlčení nároku postupitele (oprávněné osoby) na vydání bezdůvodného obohacení
získaného na jeho úkor postupníkem (družstvem, jemuž byla pohledávka
postoupena) třeba vycházet mimo jiné též z toho, že námitka promlčení práva na
restituční náhradu je uplatněna v rozporu s dobrými mravy například tehdy,
vyjádří-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou
osobou, nebo dojde-li k jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude
v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou
účastníků, eventuelně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako
vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000).
Lze přitom přihlédnout i k tomu, že promlčecí doba, ve které je nutno uplatnit
restituční nárok u soudu, počíná běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že
povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1307/2010).
V projednávané věci žalobkyně a její rodiče písemnými smlouvami ze dne
25. 3. 1994 postoupili právnímu předchůdci žalované své pohledávky na vyrovnání
majetkových podílů z transformace ZD Malšice v celkové výši 557.812,91 Kč, aniž
v písemném znění smluv vyjádřili, zda jsou pohledávky postupovány za úplatu
nebo bezúplatně. Platí tedy, že smlouvy byly uzavřeny jako bezúplatné. Současně
však kontrahenti ústně ujednali, že postupník postupitelům poskytne za
postoupení pohledávek konkrétně nespecifikované protiplnění. Předmětné smlouvy
jsou tudíž absolutně neplatné jednak pro rozpor mezi jejich písemným zněním a
ústním ujednáním kontrahentů o úplatě za postoupení pohledávek, jednak pro
neurčitost ujednání o výši úplaty (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Jestliže z důvodu
postoupení pohledávek na základě uvedených neplatných smluv dlužník postupitelů
ZD Malšice poskytl právnímu předchůdci žalované coby postupníku plnění na
vyrovnání jejich majetkových podílů z transformace, dluh tím zanikl (§ 559
odst. 1 obč. zák.) a postupitelům vzniklo právo domáhat se vůči postupníku
vydání bezdůvodného obohacení, jež na jejich úkor přijetím dotčeného plnění
získal, a to formou peněžité náhrady (§ 451 odst. 2, § 458 odst. 1 věty druhé
obč. zák.). Odvolací soud přitom správně stanovil, že tříletá objektivní
promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na vydání bezdůvodného obohacení
uplatnit u soudu, počala běžet již od okamžiku, kdy k bezdůvodnému obohacení
došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Pochybil však, jestliže při posuzování
opodstatněnosti námitky promlčení vznesené žalovanou nepřihlédl ke specifickým
okolnostem případu a nezkoumal, zda se vzhledem k nim vznesení námitky
promlčení nepříčí dobrým mravům (§ 3 odst. 1, § 39 obč. zák.). Nezohlednil tak
okolnost, že postoupení pohledávek sledovalo vyrovnání restitučních nároků
žalobkyně a jejích rodičů na náhradu podle zákona o půdě a zákona o
transformaci družstev. Nezabýval se tudíž ani otázkou, zda žalující strana
nebyla jednáním strany žalované ubezpečována v tom, že po skončení smluvního
vztahu založeného smlouvou o půjčce uzavřenou dne 1. 10. 1994 (bez ohledu na
to, zda smlouva byla sjednána platně či nikoliv) dojde k uspokojení uplatněného
nároku. Nezjišťoval ani okamžik, ve kterém se žalobkyně dozvěděla, že žalovaná
uplatněný nárok nadále odmítá uspokojit. Závěry odvolacího soudu o promlčení
uplatněného nároku jsou tudíž přinejmenším předčasné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) v
rozsahu, jímž byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek soudu prvního
stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 557.812,91 Kč s
příslušenstvím, a věc vrátil tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věty prvé o. s. ř.).
Jelikož v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 103.964,- Kč s
příslušenstvím, je rozsudek odvolacího soudu založen též na závěru (že
žalobkyně není ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení aktivně legitimována,
neboť v uvedeném rozsahu nebyla pohledávka z titulu vypořádání majetkového
podílu z transformace na právního předchůdce žalované postoupena), jenž nebyl
dovoláním dotčen, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty
před středníkem o. s. ř. v předmětné části zamítl (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1347/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura, č. seš. 2/98).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy
nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s.
ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu