22 Cdo 171/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka
ve věci žalobců a) F. F., b) Z. P., zastoupených JUDr. Alicí Zachariášovou,
advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Krymská 5, proti žalovanému L. S.,
zastoupenému JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech,
Bělehradská 3A, o zaplacení částky 104 217,50 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 269/2014, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2016, č. j. 13
Co 333/2015-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 10
623,80 Kč k rukám jejich zástupkyně, JUDr. Alice Zachariášové, advokátky se
sídlem v Karlových Varech, Krymská 5, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 9. 7. 2015, č.j. 12 C 269/2014-111, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobcům oprávněným společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě celkovou
částku 34 465 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.). Dále zamítl
žalobu v části, ve které se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení celkové
částky 69 752,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.). Žalobcům
uložil povinnost nahradit žalovanému společně a nerozdílně v obecné pariční
lhůtě k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 20 734,56 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců i
žalovaného rozsudkem ze dne 17. 6. 2016, č. j. 13 Co 333/2015-152, v části
výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil a zamítl žalobu co do zaplacení
částky 2 057 Kč se specifikovaným příslušenstvím; jinak ve výroku I. rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům
oprávněným společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě celkovou částku 59
982,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.). Ve zbylé části, vyjma
příslušenství uvedeného ve výroku II., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok III.). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobcům oprávněným společně
a nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupkyně náklady řízení
před soudy obou stupňů ve výši 77 385 Kč (výrok IV.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na
základě většinového rozhodnutí spoluvlastníků domu v ulici K L., v J. bylo
rozhodnuto o povinnosti spoluvlastníků, tedy i žalovaného, přispívat do fondu
služeb. Žalovaný přitom dlužil za byty a za nebytový prostor. Částka 2 057 Kč,
o níž odvolací soud nárok žalobců ponížil, byla nesprávně započtena na část
dluhu v rozporu s určením žalovaného. Odvolací soud se zabýval i námitkou
žalovaného o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců a vyvrátil ji
argumentem uděleného souhlasu většiny spoluvlastníků domu ze dne 19. 9. 2014.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že v
převážné části je důvodný i nárok žalobců na dlužné příspěvky do fondu oprav.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaného nemůže zavazovat
rozhodnutí většiny spoluvlastníků vtělené do smlouvy o sdružení spoluvlastníků
upravující způsob správy a nakládání s domy, kterou žalovaný nepodepsal. Uvedl,
že žalovaného může ve smyslu § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) zavazovat pouze
rozhodnutí většiny spoluvlastníků domu. Proto souhlasil se soudem prvního
stupně, že nemohlo být v uvedeném směru právně významné rozhodnutí, které v
dubnu 2011 učinila nadpoloviční většina spoluvlastníků domů o navýšení
příspěvku do fondu oprav na 23 Kč/m2/měsíčně. Vyšel ovšem ze skutkového
zjištění, že dne 4. 11. 2009 učinila většina spoluvlastníků domu rozhodnutí,
podle něhož byl příspěvek do fondu oprav stanoven na částku 20 Kč/m2/měsíčně, a
toto rozhodnutí zavazovalo i žalovaného. Dovodil přitom, že žalobci doplnili
skutková tvrzení procesně přípustným způsobem (po koncentraci řízení) v reakci
na nové vymezení nesporné skutečnosti, přičemž nedošlo k zásadní změně
skutkového základu. Bylo stále požadováno zaplacení příspěvku do fondu oprav,
ovšem v nižší výši než uváděla žaloba.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho
přípustnost vymezil odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“)
a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázek
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž i otázky hmotného práva, která
dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dále uplatnil
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítal, že odvolací soud vycházel z tvrzení a důkazů, které byly
uplatněny až po nastalé koncentraci řízení, a tím se odchýlil od závěrů
vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4888/2015 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího
soudu, jsou přístupná na internetových stánkách Nejvyššího soudu http://
www.nsoud.cz). Dále v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (žalovaný odkázal
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3453/2010)
posoudil podání žalobců, kterým byla uplatněna nová tvrzení a označeny nové
důkazy jako pouhé doplnění žaloby. Přitom se ovšem jednalo o změnu žaloby.
Navíc žalobcům byla poskytnuta dodatečná lhůta nikoliv k uplatnění zcela nových
tvrzení (o jiném rozhodnutí většinových spoluvlastníků domu), ale k doplnění
tvrzení a důkazů, že dne 15. 4. 2011 bylo o příspěvku do fondu oprav ve výši 23
Kč/m2/měsíčně platně rozhodnuto.
Žalovaný dále nesouhlasil se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že pro
navýšení měsíčního příspěvku do fondu oprav ve výši 20 Kč/m2/měsíčně hlasovala
dne 4. 11. 2009 většina spoluvlastníků domu. Uvedl, že i v tomto případě
nastala podobná situace jako při rozhodování dne 15. 4. 2011.
Žalovaný důvod přípustnosti dovolání dále shledává v hmotně-právní
otázce rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešené. Má za to, že účelem
fondu oprav, do nějž by měli spoluvlastníci na základě většinového rozhodnutí
přijatého v režimu § 139 odst. 2 obč. zák. přispívat, není kumulace finančních
prostředků bez jednoznačného a určitého investičního využití, přičemž žalovaný
rovněž nemá žádné informace o tom, jak je s naspořenými prostředky nakládáno.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci. Dovolání označili za vadné, neboť
nesplňuje náležitosti vyplývající z § 241a odst. 3 o. s. ř. Pro případ, že by
dovolací soud nesouhlasil s jejich názorem na obsahovou kvalitu dovolání a
neshledal důvod k odmítnutí dovolání, navrhli jeho zamítnutí. Setrvali na
stanovisku, že jejich podání ze dne 27. 4. 2015 není změnou žaloby, ale
doplněním skutkových tvrzení při nezměněném skutkovém základu, kdy reagovali na
změnu postoje žalovaného k nesporné skutečnosti, jež posléze označil za spornou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že
je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je
splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237, § 238 o.
s. ř.).
V projednávané věci podal žalovaný dovolání proti všem výrokům rozsudku
odvolacího soudu.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3727/2013 (a
rovněž i v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo
1906/2015, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 251/2015, ze dne 10. 3. 2015, sp.
zn. 32 Cdo 3858/2014, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5321/2016, která na
citované usnesení odkazují, popřípadě přiměřeně v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1176/2014), dovolací soud vysvětlil, že u
každého peněžitého plnění je třeba přípustnost dovolání posuzovat zvlášť tehdy,
vycházejí-li z odlišného skutkového, popřípadě procesního, základu.
Dovolání nemůže být objektivně – ze zákona – přípustné proti výroku I.
rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve
výši 34 465 Kč, které nedosahuje hodnotového censu vymezeného § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Přitom se jedná o plnění, které vychází z odlišného
skutkového základu než plnění, o němž bylo rozhodnuto výrokem II. rozsudku
odvolacího soudu, jenž byl rovněž dovoláním napaden. V případě výroku I. se
jedná o nárok žalobců na úhradu dlužných příspěvků žalovaného do fondu služeb,
v němž jsou nashromážděné prostředky určeny k úhradě služeb dodávaných do bytů
a nebytového prostoru ve vlastnictví žalovaného. V případě výroku II. jde o
nárok na úhradu dlužných příspěvků žalovaného do fondu oprav, v němž kumulované
finanční prostředky slouží k investicím do společných částí domu.
Dovolání není přípustné ani proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, neboť
jím byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Protože v
tomto výroku odvolacího soudu nebyla žalovanému způsobena procesní újma
odstranitelná zrušením či změnou této části napadeného rozsudku, není dovolatel
v uvedeném rozsahu k podání dovolání subjektivně legitimován (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010,
uveřejněný pod číslem 41/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaný má za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázek
procesního práva, jež odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu.
V prvé řadě namítal, že žalobci uplatnili nová skutková tvrzení a označili nové
důkazy o právně významné skutečnosti, z nichž odvolací soud vycházel, až po
nastalé koncentraci řízení, přičemž tento postup nebyl v souladu se závěry
vyplývajícími například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn.
22 Cdo 4888/2015. Dovolání není v tomto ohledu přípustné, neboť odvolací soud
se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Podle § 118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava
jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a
označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání,
popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o
skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke
splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena
příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o
věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání,
popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění
tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů
nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem
a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy,
jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které
nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které
účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům,
které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění
rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3.
Podle § 118b odst. 3 o. s. ř. omezení podle odstavce 1 neplatí v případě, že
účastníci nebyli řádně poučeni podle odstavce 2 části druhé věty za středníkem
nebo podle § 114c odst. 5.
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně provedl koncentraci řízení v
souladu se shora citovanými ustanoveními občanského soudního řádu a
judikatorními závěry vyplývajícími z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo
4616/2010, jenž byl publikován pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Účastníci řízení byli k prvnímu jednání ve věci nařízenému na 19.
3. 2015 řádně předvoláni (procesními vzory č. 27 a č. 28 obsahujícími poučení o
koncentraci a o jejích účincích) a na konci jednání i odpovídajícím způsobem
poučeni (viz protokol z jednání na č. l. 53). Z hlediska uplatněné dovolací
námitky o překročení limitů koncentrace řízení je podstatné, že při prvním
jednání ve věci a před nastoupením účinků koncentrace řízení učinily procesní
strany nespornou celou řadu skutečností. Mimo jiného pod bodem 15. výčtu těchto
skutečností, že na základě většiny hlasů bylo na schůzi sdružení spoluvlastníků
dne 6. 4. 2011 schváleno navýšení příspěvku do fondu oprav na částku 23 Kč/m2
/měsíčně, což vyplynulo z podpisových listin ze dne 15. 4. 2011. Z podnětu
námitky obsažené v podání ze dne 16. 4. 2015, kdy předmětnou skutečnost
žalovaný označil za spornou (podání na č. l. 63 až 65), soud prvního stupně při
jednání dne 21. 4. 2015 vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení a označení
důkazů k původnímu tvrzení, že navýšení do fondu oprav bylo platně odsouhlaseno
(viz protokol o jednání ze dne 21. 4. 2015 na č. l. 73. Na tuto výzvu pak
žalobci reagovali v podání ze dne 27. 4. 2015, v němž v návaznosti na nové
vymezení skutečnosti pod bodem 15. soudem prvního stupně uplatnili nové
tvrzení, jež prokazovali příslušnou listinou, že k platnému většinovému
rozhodnutí o výši příspěvku do fondu oprav došlo na schůzi spoluvlastníků dne
4. 11. 2009, a to na částku 20 Kč/m2/měsíčně.
Neobstojí námitka žalovaného, že k doplnění skutkových tvrzení a označení
důkazů tato tvrzení prokazující došlo v rozporu s nastalými účinky koncentrace
řízení. V procesních poměrech projednávané věci se totiž uplatní výluka z
účinků koncentrace spočívající v uděleném poučení žalobců ve smyslu § 118a
odst. 2 o. s. ř. I když soud prvního stupně žalobce při jednání konaném dne 21.
4. 2015 nepoučil přísně formalizovaným způsobem, tedy uvedením konkrétních
ustanovení občanského soudního řádu, obsahově se o poučení o potřebě splnit na
základě dosavadních výsledků povinnost tvrzení a povinnost důkazní jednalo.
Skutečnost, že takové poučení bylo na místě, vyplývá z faktu, že žalovaný po
nastoupení účinků koncentrace řízení zpochybnil dříve nespornou skutečnost, jež
byla pro rozhodnutí ve věci právně významnou (k možnosti zpochybnit dříve
nespornou skutečnost srovnej z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu například
rozsudek ze dne 31. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1684/2005). V důsledku toho nebyl,
byť až dodatečně, zcela naplněn účel prvního jednání o věci ovládané zásadou
kontradiktornosti, tj. vymezení všech sporných skutečností, které budou
předmětem dokazování. Právě proto se žalobcům dostalo při jednání dne 21. 4.
2015 poučení ze strany soudu prvního stupně, který nemohl s ohledem na námitku
žalovaného dále považovat skutečnost vymezenou pod bodem 15. protokolu o
jednání ze dne 19. 3. 2015 za nespornou a nemohl obstát právní názor žalobců,
že shromáždění spoluvlastníků rozhodlo dne 6. 4. 2011 o navýšení příspěvku do
fondu oprav v režimu § 139 odst. 2 obč. zák. platně. Odvolací soud, který při
rozhodování věci k doplněním skutkovým tvrzením a předloženým důkazů přihlédl,
tudíž postupoval správně.
Zbývá dodat, že závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, do poměrů projednávané věci vůbec nedopadají. V
posuzované věci dovolací soud shledal – na rozdíl od odvolacího soudu – poučení
udělené podle § 118b odst. 1 o. s. ř. s ohledem na způsob provedené protokolace
za dostatečné. Žádná pochybnost o tom, zda v nyní projednávané věci byli
účastníci řízení řádně poučeni o koncentraci řízení a jejích účincích, však
není, procesní strany nic takového nenamítaly a pochybení v uvedeném směru
nelze zjistit ani z obsahu spisu.
Žalovaný dále namítal, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu posoudil obsah podání žalobce ze dne 27. 4. 2015 jako doplnění
skutkových tvrzení a nikoliv jako změnu žaloby. Ani ohledně této námitky není
dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při řešení předmětné procesní otázky
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Podle § 95 odst. 1 věta první o. s. ř. žalobce může za řízení se souhlasem
soudu měnit žalobu.
Podle § 95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky
dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém
případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení.
Již v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, jenž byl
publikován pod č. 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud přijal závěr, že o změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce
něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného
skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v
případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a
stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu
věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
Změnou návrhu se tudíž rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na
základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu,
než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného
skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k
nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného
skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku,
nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d)
požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil
v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující
skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění,
popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak.
V projednávané věci pod žádný z právě uvedených případů podání žalobců podřadit
nelze. Ve věci aktivně legitimovaní žalobci se domáhají po pasivně
legitimovaném žalovaném zaplacení dlužného příspěvku do fondu oprav na základě
většinového rozhodnutí spoluvlastníků domu. Tyto skutečnosti se doplněnými
skutkovými tvrzeními nezměnily. Oproti původní žalobě se domáhají peněžitého
plnění v menším rozsahu na základě skutkového stavu, který zůstává v právně
rozhodných skutečností nezměněn. Povinnost žalovaného je shodně jako v původním
znění žaloby dovozována z rozhodnutí většinového spoluvlastníka, které ovšem
nebylo přijato na schůzi spoluvlastníků dne 6. 4. 2011, ale dne 4. 11. 2009.
Pouze v tomto ohledu doznává skutkový základ určité změny. Z obsahu spisu
vyplývá, že k doplnění skutkových tvrzení byli žalobci soudem prvního stupně
vyzváni ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť původně vymezená skutečnost,
jež byla při prvním jednání ve věci označena za nespornou, byla žalovaným
zpochybněna a nemohl tak bez vylíčení dalších skutkových okolností obstát
právní názor žalobců o platném většinovém rozhodnutí spoluvlastníků domu č. p.
991 z dubna 2011.
Jestliže je žalobce ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. vyzván k doplnění
skutkových tvrzení, jimiž se podstatným způsobem nemění skutkový základ
obsažený v žalobě, pak nelze na vylíčení dalších skutkových tvrzení považovat
za změnu žaloby. Tento závěr ostatně plyne z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11.
2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, na nějž dovolací soud odkazuje v pozdějších
rozhodnutích, například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn.
32 Cdo 2019/2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn.
28 Cdo 3450/2016).
Přípustnost dovolání žalovaného nemůže založit ani odkaz na otázku hmotného
práva v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Dovolatel žádá, aby dovolací
soud judikatorně vymezil účel, k němuž má být využíván fond oprav a zásadně
popírá, že by jím bylo pravidelné shromažďování finančních prostředků od
jednotlivých spoluvlastníků bez ohledu na nutnost financovat konkrétní
investici.
Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují
spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů
nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv
spoluvlastníka soud.
Pod pojem hospodaření se společnou věcí judikatura dovolacího soudu řadí, mimo
jiného, i rozhodování o investicích do společné věci a náhradu nákladů těchto
investic (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, jenž byl publikován pod č. 91/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Akceptace tvorby úspor na úhradu budoucí
investice do společné věci jako hospodaření se společnou věcí vyplývá i z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1924/2015, v němž
bylo posuzován případ shromažďování výnosů společné nemovité věci na speciálním
účtu pro potřeby výměny výtahu ve společném domě. Povinnost spoluvlastníka
přispívat na náklady spojené s provozem a údržbou dobu posuzoval v intencích §
139 odst. 2 obč. zák Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 28
Cdo 770/2008.
Z uvedeného plyne, že dovolatelem předestřená právní otázka již byla
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu není
s judikatorním řešením v rozporu.
Z pohledu přípustnosti dovolání nemůže obstát ani námitka žalovaného, že
shromáždění spoluvlastníků dne 4. 11. 2009 nerozhodlo o navýšení příspěvku do
fondu oprav na částku 20 Kč/m2/měsíčně většinou spoluvlastníků. Touto námitkou
žalovaný vystihuje případ nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Od 1. 1.
2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění
učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich správnost či úplnost. Těmito
skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel
při posouzení věci odvolací soud.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. června 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu