32 Cdo 2019/2013

32 Cdo 2019/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v

právní věci žalobkyně DAVÍDEK s. r. o., se sídlem v Trutnově, Horská 144,

identifikační číslo osoby 25 91 54 28, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem,

advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované PRK

Sigma 06 s. r. o., se sídlem v Praze 3, Chrudimská 2526/2a, identifikační číslo

osoby 27 65 89 02, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem v Praze

1, Jáchymova 26/2, za účasti společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem v

Praze 6, Evropská 136/810, identifikační číslo osoby 49 24 04 80, zastoupené

Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí

1808/3, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u

Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 115 C 85/2009, o dovolání žalované proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2013, č. j. 26 Co

561/2012-422, takto:

Dovolání se zamítá.

V řízení zahájeném 4. března 2009 se žalobkyně domáhá náhrady škody ze smlouvy

o nájmu nebytových prostor.

Okresní soud v Trutnově částečným rozsudkem ze dne 3. září 2012, č. j. 115 C

85/2009-385 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni

částku 815 826 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok I.) a

uvedl, že o zbývající části nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení

bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně jako nájemkyně a právní

předchůdkyně žalované společnost A&K s. r. o. jako pronajímatelka uzavřely 1. února 2007 podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor,

nájemní smlouvu o pronájmu nebytových prostor určených ve smlouvě (dále jen

„smlouva“). Dne 17. listopadu 2007 došlo ve třetím nadzemním podlaží (tj. v

podlaží nad podlažím, v němž měla prostory pronajaté žalobkyně) činností jiného

nájemce k poškození topného tělesa, v důsledku čehož z topení vytekla voda,

která „vyplavila“ spodní podlaží a poškodila skladované zboží žalobkyně -

bavlněný textil, povlaky na přikrývky a další. Žalobkyně doložila rozsah

poškození zboží znaleckým posudkem Textilního zkušebního ústavu, s. p. Zabývaje se příčinou havárie topného tělesa, soud prvního stupně uvedl, že

příčinou havárie nebyl špatný stav topení, ale jednání třetí osoby -

společnosti CPS Container Packing Station, s. r. o. Osoba pracující pro tuto

společnost nejednala s dostatečnou opatrností a obezřetností při manipulaci s

uskladněným zbožím a přepravní technikou (vysokozdvižným vozíkem). K vychýlení

topení a jeho poškození došlo mechanickým tlakem, uskladněním zboží v těsné

blízkosti topení. Z výpovědi svědka J. V., správce objektu, zjistil, že po

oznámení havárie se dostavil do objektu a ve velmi krátké době odstavil

„větev“, aby voda dále nevytékala, že objekt byl v dobrém stavu, topení nebylo

staré, koncovky a spoje topení byly v době havárie v podstatě nové. Za dobu od

roku 2006 do doby provedení další rekonstrukce topení přibližně v létě roku

2008 došlo k dalším asi pěti haváriím, přičemž příčinou byl vždy nedostatečně

opatrný pohyb vozíků s paletami. V současné době je topný systém jiný v tom, že

rozvodný systém sám rozpozná tlakovou netěsnost a odstaví se. Podle svědka

příčinou havárie bylo to, že palety tlačily na topné těleso. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že prvotní příčinou havárie, jakýmsi

„spouštěcím impulsem“, bylo sice jednání třetí osoby, ale jsou zde okolnosti

vedoucí k závěru, že odpovědnost žalované za škodu je dána podle ustanovení §

373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). S

odkazem na ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. (není-li dohodnuto

jinak, pronajímatel je povinen odevzdat nebytový prostor nájemci ve stavu

způsobilém ke smluvenému účelu nájmu, v tomto stavu jej svým nákladem udržovat,

zabezpečovat řádné plnění služeb, jejichž poskytování je s užíváním nebytového

prostoru spojeno, a umožnit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s

nájmem) a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 4140/2011 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná

rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), podle nichž porušením

právní povinnosti, jež může vyplývat ze smlouvy nebo z právního předpisu, se

rozumí objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba

skutečně jednala (příp.

opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála

svým povinnostem, soud prvního stupně dovodil, že žalovaná porušila smluvní i

zákonnou povinnost umožnit žalobkyni jako nájemkyni plný a nerušený výkon práv

spojených s nájmem. Výpovědí svědka V. bylo prokázáno, že žalovaná učinila po

opakovaných haváriích opatření k nápravě tohoto stavu, když s ohledem na způsob

užívání nemovitosti, jímž byl pronájem za účelem skladování zboží, a časté

přesuny zboží různými dopravními prostředky uvnitř objektu, učinila to, co měla

a mohla učinit již před havárií, při níž došlo ke škodě na zboží žalobkyně. Žalovaná pronajímá nebytové prostory jako podnikatelka a pokud pronajímá

prostory za účelem skladování zboží s vědomím, že s tímto zbožím je často

manipulováno, a topný systém v nemovitosti není zabudován do zdi, musí počítat

s tím, že může dojít při posunu uskladněného zboží k poškození topného systému

a k nekontrolovanému úniku vody. Kdyby žalovaná opatření, jež v současnosti

zamezují obdobným haváriím, učinila před tím, než prostory pronajala, ke škodám

v důsledku mechanického poškození topení by nedošlo. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná odpovídá za škodu podle ustanovení §

373 obch. zák. a § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., neboť porušila zákonnou i

smluvní povinnost umožnit nájemci nerušené užívání pronajatých prostor. Nelze

požadovat po žalobkyni, aby zjišťovala, kdo přesně vznik škody zavinil, je-li

dána objektivní odpovědnost pronajímatele. Žalovaná neučinila včas opatření k

nerušenému užívání nebytových prostor, tj. zajištění automatického uzavření

topného systému v případě podlimitního tlaku vody v rozvodném systému. Škoda ve

výši 815 826 Kč představující hodnotu zničeného zboží byla mezi účastnicemi

nesporná. O zbývající části nároku představující ušlý zisk a náklady

související s odstraňováním následků škodní události bude rozhodnuto v konečném

rozsudku. Námitku žalované, že ujednáním v čl. VII. smlouvy, upravujícím práva a

povinnosti nájemce, bodu 17. se strany dohodly, že za zničení, odcizení a za

jakékoliv znehodnocení věcí nalézajících se v pronajatém prostoru odpovídá

nájemce, žalobkyně vzala na sebe nebezpečí vzniku škody na zboží uloženém v

nebytových prostorách, nepovažoval za důvodnou. Žalobkyně se tímto ujednáním

nevzdávala nároků na náhradu škody, vzniklé v příčinné souvislosti s porušením

právní povinnosti žalovanou, neboť by tím došlo k rozporu s kogentním

ustanovením § 386 odst. 1 obch. zák. (ve znění do 31. prosince 2011). Bylo-li

sjednáno přenesení nebezpečí vzniku škody na zboží uskladněném v nebytových

prostorách na žalobkyni, toto riziko se uplatní pouze v případě, že by nikdo

nebyl za škodu odpovědný. V daném případě byly však naplněny všechny

předpoklady odpovědnosti žalované za škodu a předmětné ujednání smlouvy

nevylučuje povinnost žalované nahradit škodu. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalované a vedlejší účastnice v

záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud považoval skutková zjištění, skutkové i právní závěry soudu

prvního stupně za správné.

Zdůraznil, že v projednávané věci je dána

odpovědnost z titulu porušení smlouvy o nájmu uzavřené mezi žalobkyní a právní

předchůdkyní žalované a porušení ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. Jde o odpovědnost objektivní za porušení povinnosti ze závazkového vztahu podle

ustanovení § 373 obch. zák. Nebytové prostory, v nichž se opakovaně poškodí

topení tak, že z něj vyteče voda, která vyplaví tyto prostory, a zničí textilní

zboží v nich uložené, není ve stavu způsobilém ke skladování textilního zboží. Je na pronajímateli, zda nebytové prostory pronajme a k jakým účelům a zda

vstoupí do rizika, že přebere zákonnou odpovědnost podle ustanovení § 5 odst. 1

zákona č. 116/1990 Sb. Mezi tímto porušením povinnosti (předat a udržovat

pronajaté nebytové prostory ve stavu způsobilém k řádnému užívání) a vznikem

škody je příčinná souvislost, jelikož k poškození zboží došlo právě a pouze

díky chybě v topném systému, která se několikrát projevila při neopatrné

manipulaci třetí osobou. Žalovaná se nemohla v daném případě zprostit

odpovědnosti podle ustanovení § 374 odst. 1 obch. zák., neboť bylo v možnostech

žalované zabránit vzniku škody instalací ochranného prvku, který by v případě

havárie postiženou větev topení odstavil, jak se následně i stalo. Žalovaná

rovněž mohla užívání nebytových prostor upravit provozním řádem, který by

stanovil pravidla při manipulování se zbožím. Nic z toho však neprovedla. Žádné

okolnosti vylučující odpovědnost žalované za škodu nenastaly a liberační důvody

nebyly tvrzeny a prokázány. K námitce žalované, že žalobkyně byla povinna sjednat pojištění případné škody

vzniklé na majetku umístěném v nebytových prostorách, odvolací soud uvedl, že v

případě, je-li sjednáno pojištění, není stanovena povinnost pojištěného

přednostně požadovat náhradu škody po své pojišťovně, a případné nepojištění

žalobkyní tak nemá souvislost s odpovědností žalované za škodu. Výkladem čl. VII. bodu 17. smlouvy odvolací soud dovodil, že v rámci odpovědnosti za škodu

se toto ustanovení neuplatní, neboť by se tak žalobkyně předem vzdala svých

práv, což jednoznačně vylučuje kogentní ustanovení § 386 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud nepřisvědčil ani výhradě o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu

prvního stupně a námitce, že skutková tvrzení jsou nejasná, případně že v

průběhu řízení před okresním soudem nedošlo ke změnám žaloby, ačkoliv žalobkyně

měnila skutková tvrzení. Uvedl, že žalobkyně od počátku řízení tvrdila, že

žalovaná porušila povinnosti uvedené v § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.,

později již docházelo pouze k prohlubování argumentace, a nikoli ke změně

skutkových tvrzení, která by vyžadovala připuštění změny žaloby. Odvolací soud

proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu, podle dovolací argumentace toliko proti

potvrzujícímu výroku ve věci samé, podala žalovaná dovolání, v němž co do

přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též

jen „o. s.

ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení

otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud

nebyly vyřešeny. Důvodnost dovolání opírá o ustanovení § 241a o. s. ř., tvrdíc,

že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V

dovolání formuluje čtyři otázky. Jde o otázku, zda povinnost pronajímatele udržovat předmět nájmu způsobilý ke

smluvenému způsobu užívání zahrnuje odpovědnost za škodu vzniklou na veškerých

věcech vnesených do pronajatých prostor nájemcem v případě, že vznik škody

způsobil výhradně jiný nájemce v jiných prostorách. Dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že nesprávně posoudily otázku

existence porušení povinnosti žalované a průběh příčinné souvislosti,

dovodily-li její odpovědnost podle ustanovení § 373 obch. zák. za škodu

vzniklou na zboží žalobkyně, umístěném v pronajatých prostorách v důsledku

zatečení vody následkem poškození topného systému jiným nájemcem v jiných

prostorách. Poukazuje na skutečnost, že pronajaté nebytové prostory byly v

naprostém pořádku a řádném technickém stavu, přičemž vnější událost způsobila

změnu uživatelnosti nebytových prostor a zároveň poškodila zboží. Nikoli, že

nejprve vnější událost způsobila neuživatelnost nebytového prostoru a tato

neuživatelnost následně způsobila poškození zboží. Pronajímatel nemůže

odpovídat za škodu vzniklou nájemci, kterou způsobí vnější událost, byť k

tomuto důsledku dojde v pronajatých prostorách. Opačný závěr by ve svém

důsledku znamenal, že by pronajímatel odpovídal za škodu na vnesených věcech ve

větším rozsahu než skladovatel, který se může liberovat tím, že škodě nemohl

zabránit ani při vynaložení odborné péče. Dovolatelka zastává názor, že za

škodu na věcech nájemce vzniklou v důsledku vnější události, z titulu pouhé

existence nájemního vztahu, neodpovídá. Dále jde o otázku, zda skutečnost, že škodu na věcech vnesených nájemcem do

pronajatých nebytových prostor způsobil výlučně jiný nájemce, je okolností

vylučující odpovědnost pronajímatele ve smyslu ustanovení § 374 odst. 1 obch. zák. Podle dovolatelky soudy nesprávně posoudily otázku existence okolností

vylučujících odpovědnost ve smyslu tohoto ustanovení, když dovodily, že důvody

pro liberaci nejsou dány, neboť žalovaná mohla učinit preventivně určité

technické opatření. Jelikož má škoda původ v protiprávním jednání třetí osoby,

nemohla žalovaná toto jednání jakkoliv předpokládat a s ohledem na rychlost

nástupu důsledku nemohla následku zabránit či toto jinak překonat, navíc si

smluvní strany rozšířily definici „vyšší moci“ o „svévolné jednání třetí

osoby“. Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že žalovaná měla

možnost zabránit škodě instalací určitého bezpečnostního systému, který byl

nainstalován později, přičemž k tomu nebylo provedeno potřebné dokazování. Dovolatelka formuluje dále otázku, zda lze podle ustanovení § 373 obch. zák. smluvně vyloučit odpovědnost pronajímatele za škodu na věcech vnesených do

pronajatých nebytových prostor.

Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil

ustanovení nájemní smlouvy, kterým byla odchylně od ustanovení § 373 obch. zák. upravena odpovědnost za škodu na věcech umístěných v pronajatých prostorách. Podle čl. VII. bodu 17. smlouvy „za zničení, odcizení a za jakékoliv

znehodnocení věcí nalézajících se v pronajatém prostoru odpovídá nájemce“. Z

ustanovení jednoznačně vyplývá úmysl stran zajistit, aby veškerou odpovědnost

za jakékoli škody na věcech umístěných v pronajatých prostorách nesla výlučně

žalobkyně, jinak by šlo o ustanovení zcela zbytečné. Přitom úprava odpovědnosti

za škodu tak, jak je uvedena, je přípustná s ohledem na dispozitivní ustanovení

§ 373 obch. zák. Konečně dovolatelka klade otázku, zda je nutné u vymezení předmětu sporu

specifikovat i způsob porušení povinnosti nebo je dostatečné pouhé označení

porušené povinnosti. V předcházejícím řízení došlo podle dovolatelky k

procesním pochybením, když soudy nesprávně posoudily povahu tvrzení žalobkyně,

která byla považována pouze za upřesnění žaloby, přestože šlo o podstatné

úpravy žalobních tvrzení, o nichž mělo být rozhodnuto jako o změně žaloby. Změnou žalobních tvrzení docházelo průběžně ke změně předmětu sporu bez

odpovídajících procesních důsledků, a proto žalovaná nemohla uplatnit řádné

námitky promlčení navazující na pozdní uplatnění nároku na náhradu škody z

jiného titulu, než byl původně tvrzený. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost

žalované za porušení nájemní smlouvy a nezavedení automatického uzavření

topného systému v případě podlimitního tlaku vody v rozvodném systému, ačkoli v

řízení neproběhlo jakékoliv dokazování ohledně toho, z jakého předpisu, normy

nebo jiného důvodu by měl mít žalobce povinnost pořizovat takový systém. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání

jako nepřípustné odmítnout, případně pro nedůvodnost zamítnout. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro

dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části

první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do

31. prosince 2013.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání podle ustanovení § 237 a

§ 239 o. s. ř.

Pro řešení otázky uvedené výše jako v pořadí první, Nejvyšší soud přípustnost

dovolání neshledal, neboť nejde o otázku dovolacím soudem neřešenou. V rozsudku

ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, dovodil, že zjištění existence

příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou

skutkovou, zatímco právním posouzením je otázka, mezi kterými skutečnostmi je

třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. O vztah příčinné souvislosti jde

tehdy, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního

úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a

následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by

škodný následek nevznikl. V projednávané věci spočívalo protiprávní jednání

pronajímatelky v porušení povinnosti umožnit žalobkyni nerušený výkon práv

spojených s nájmem, a to nejen na počátku smluvního vztahu, ale po celou dobu

jeho trvání, přijetím takových opatření, aby ke škodě na majetku žalobkyně

nedošlo, zvláště za situace, kdy podle skutkových zjištění soudu prvního

stupně, byl topný systém manipulací se zbožím jiným nájemcem poškozen

několikrát a havárie se opakovaly. V rámci nájemního vztahu je dána odpovědnost

za škodu mezi stranami v případě, kdy důsledkem protiprávního jednání třetí

osoby bylo jedné ze stran nájemního vztahu znemožněno dostát svým smluvním

povinnostem. Odpovědnost pronajímatele za škodu, kterou způsobil jiný nájemce,

dovolací soud dovodil v rozsudku ze dne 14. února 2012, sp. zn. 26 Cdo 62/2010,

v němž uzavřel, že okolnost, že stavební práce, jejichž následkem mělo dojít k

vadám a k odpojení elektřiny a plynu, neprováděl pronajímatel sám, ale nájemce

sousedícího bytu na základě stavebního povolení, neznamená, že by pronajímatel

nemusel plnit své povinnosti. K závěru o odpovědnosti za škodu ze smluvního

vztahu v případě, kdy je prvotní příčinou protiprávní jednání třetí osoby,

Nejvyšší soud dospěl rovněž v usnesení ze dne 21. září 2010, sp. zn. 32 Cdo

835/2009.

V projednávané věci odvolací soud správně, v souladu s judikaturou dovolacího

soudu, posoudil příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti umožnit plný a

nerušený výkon práv spojených s nájmem a vznikem škody.

Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí třetí shora uvedená otázka, zda

ujednáním v čl. VII. bodu 17. smlouvy byla vyloučena odpovědnost pronajímatele

za škodu na věcech vnesených do nebytových prostor, kterou dovolatelka rovněž

považuje za dosud dovolacím soudem neřešenou. Dovolatelka se mýlí ve svém

názoru, neboť Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. března 2008, sp. zn. 32

Odo 1651/2005, dovodil, že nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z

něhož může škoda vzniknout, se nelze vzdát s ohledem na ustanovení § 386 odst.

1 obch. zák., přičemž jde o kogentní ustanovení podle ustanovení § 263 odst. 1

obch. zák., proto je předmětné ujednání účastníků o omezení nároku žalobce na

náhradu škody způsobené porušením povinností žalovaného neplatné pro rozpor se

zákonem.

Při interpretaci dovolatelky tohoto smluvního ujednání by odpovědnost

pronajímatele nebyla dána v žádném případě, a vlastně by ani žádné povinnosti

ve vztahu k nájemkyni nemusela plnit, poněvadž vždy by za zničení, odcizení,

ale i za jakékoliv znehodnocení věcí odpovídala nájemkyně. Výkladem ad absurdum

by nájemkyně nesla nebezpečí škody na věcech i v případě úmyslného poškození či

odcizení věcí pronajímatelkou.

Stran posouzení otázky, zda v řízení došlo ke změně žaloby ve smyslu ustanovení

§ 95 o. s. ř., o níž mělo být soudem rozhodnuto, Nejvyšší soud rovněž neshledal

dovolání přípustné, neboť jde o otázku v judikatuře dovolacího soudu řešenou

(srov. např. rozsudek ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000,

uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek

ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, rozsudek ze dne 19. srpna

2008, sp. zn. 21 Cdo 3243/2007, rozsudek ze dne 31. března 2010, sp. zn. 33 Cdo

3236/2008, rozsudek ze dne 20. dubna 1995, sp. zn. Odon 30/94/Fa, a další).

Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně od počátku řízení tvrdila, že

žalovaná porušila povinnosti vyplývající z ustanovení § 5 odst. 1 zákona č.

116/1990 Sb., jež byly vtěleny do čl. VI. bodu 1. smlouvy, a v průběhu řízení

prohlubovala argumentaci odůvodňující uplatněný nárok, nedošlo tak ke změně

tvrzení, jež by byla změnou žaloby, je v souladu s judikaturou. Ostatně

dovolatelka konkrétně ani neuvedla, kterým úkonem a v jakém rozsahu mělo dojít

ke změně žaloby.

Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.

pro řešení otázky, zda skutečnost, že škodu způsobil výlučně jiný nájemce, je

okolností vylučující odpovědnost pronajímatele podle ustanovení § 374 odst. 1

obch. zák.

Z ustanovení § 374 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že za okolnosti vylučující

odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany

a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že

by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a

dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.

Předně se dovolatelka mýlí již při formulaci této otázky, neboť škoda nebyla

způsobena třetí osobou, a už vůbec ne výlučně. V takovém případě by totiž

nebyla dána její odpovědnost za škodu. Nicméně důvodem vylučujícím odpovědnost

podle citovaného ustanovení může být jen taková překážka, u níž jsou

kumulativně naplněny všechny předpoklady vyplývající ze zákona, jež překážku

charakterizují.

Prvním z nich je předpoklad, že překážka nastala nezávisle na vůli povinné

strany, tj. pronajímatelky, druhým předpokladem je skutečnost, že překážka

brání pronajímatelce ve splnění její povinnosti. Oba tyto předpoklady byly v

projednávané věci splněny, neboť k poškození topení došlo činností jiného

nájemce a následek této činnosti v podobě zaplavení zboží žalobkyně bránil

pronajímatelce ve splnění povinnosti umožnit žalobkyni řádný a nerušený výkon

nájemního práva.

Není však splněn třetí a čtvrtý předpoklad stanovený zákonem pro to, aby

překážka byla okolností vylučující odpovědnost, totiž že nelze rozumně

předpokládat, že by pronajímatelka tuto překážku nebo její následky odvrátila

nebo překonala a že by v době vzniku závazku překážku předvídala. Tyto

předpoklady je nutné posuzovat individuálně v každé věci, je nezbytné zkoumat

odvratitelnost události a možnost učinit vhodná opatření. Přitom

neodvratitelnou událostí jsou jen jednání a jejich následky, jež ani při

největší pečlivosti nelze odvrátit opatřeními a prostředky, jež jsou k výsledku

v rozumném poměru. Jsou-li však takové prostředky po ruce, je událost

neodvratitelnou jen, když se nedala předvídat a tím zabránila včasnému opatření

k svému odvrácení (srov. ve starší judikatuře rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce

rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F.

Vážný, pod číslem 12401).

Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež nemohou být v dovolacím

řízení zpochybněny a dovolací soud z nich vychází, pronajímatelka mohla učinit

vhodná preventivní opatření, neboť měla k dispozici informace jednak o tom, že

pronajímá nebytové prostory nájemci, který bude prostory využívat ke skladování

textilního zboží, že nájemce, jehož činností bylo topení poškozeno, nebytové

prostory využívá ke skladování zboží na paletách, které přemísťuje

vysokozdvižnými vozíky, dále o tom, že topení je vedeno uvnitř nebytových

prostor, a tudíž je zde riziko, že dojde k jeho poškození a následku v podobě

zaplavení prostor. Kromě toho pronajímatelka věděla i o tom, že k poškození

topení došlo opakovaně.

Nebyly-li splněny všechny předpoklady stanovené zákonem pro to, aby určitá

událost mohla být považována za okolnost vylučující odpovědnost, nejde o

takovou okolnost a závěr odvolacího soudu je správný.

S námitkou, že ve smlouvě si strany rozšířily definici „vyšší moci“ o „svévolné

jednání třetí osoby“, dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením § 241a odst.

6 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy,

až v dovolání. V řízení o odvolání tuto skutečnost netvrdila, odvolací soud se

jí nezabýval a neučinil žádný závěr, který by mohl být dovolacím soudem

přezkoumán.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost

rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal

vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku ve věci samé

podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, poněvadž nejde o

rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu