32 Odo 1651/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobců a) JUDr. J. B. a b) JUDr. R. S., obou zastoupených advokátkou, proti
žalované T. O. C. r., a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 308
259,67 , vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 6 C 270/2004, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 14. června 2005 č. j. 15 Co
137/2005-80, takto:
I. Dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku
Městského soudu v P. ze dne 14. června 2005 č. j. 15 Co 137/2005-80, kterým
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že bylo
žalované uloženo zaplatit žalobcům k rukám žalobce b) částku 219 978,47 Kč, se
zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalované odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 936,50 Kč k rukám advokátky do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
zbytku žalobu co do částky 220 219,67 Kč zamítl, rozhodl o náhradě nákladů
řízení a o vrácení soudního poplatku žalobcům. Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 4. 1999 smlouvu o poskytování právní
služby, na jejímž základě poskytovali žalobci žalované za dohodnutou odměnu
právní služby jako advokáti až do jejího ukončení účastníky ke dni 30. 6. 2000.
V článku VII.3 smlouvy bylo dohodnuto, že dnem ukončení smlouvy přechází na
žalovanou vlastnictví k tomuto dni neuhrazených nákladů právního zastoupení
přisouzených v soudních sporech, a že tyto náklady žalovaná uhradí žalobcům na
základě faktury, jejíž přílohou bude specifikace fakturované částky. Podle
tohoto ujednání žalobci vyfakturovali žalované fakturou č. 175/2000 ze dne 14.
7. 2000 částku 403 449,40 Kč se splatností do 30 dnů od doručení, kterou
žalovaná převzala dne 20. 7. 2000. Žalobci se domáhali v tomto řízení úhrady
pouze části fakturované částky ve výši 96 481,90 Kč, tu však žalovaná po
zahájení řízení uhradila. Žalobci pak omezili svoji pohledávku vůči žalované na
vyčíslený úrok z prodlení ve výši 308 259,67 Kč. Soud prvního stupně smlouvu
účastníků ze dne 27. 4. 1999 srovnal s jejich předchozí smlouvou o poskytování
právní pomoci uzavřenou účastníky dne 10. 7. 1996 a zjistil, že smlouva
pozdější stanoví v článku V.8, že za prodlení s úhradou plateb dle této smlouvy
se sjednává úrok z prodlení ve výši 0,25 % denně z dlužné částky. Dospěl k
závěru, že smlouva ze dne 27. 4. 1999 je platným právním úkonem (žalovaná se
nedovolávala relativní neplatnosti právního úkonu) a ujednání o úroku z
prodlení ve výši 0,25 % denně neshledal v rozporu s dobrými mravy. Dovodil
však, že žalobci zavinili spornost smlouvy, když žalované předem obsah smlouvy
dostatečně nevysvětlili a nadto ji uvedli v omyl zpracováním smlouvy, která jim
v rozporu s požadavkem žalované přinášela větší zisk, než smlouva předchozí.
Dále zohlednil skutečnost, že žalobci uplatnili svoje nároky u soudu až poté,
kdy došlo k pravomocnému rozhodnutí obdobných sporů, které vedli s žalovanou,
nikoliv bezprostředně po splatnosti jejich nároků. Dospěl k závěru, že pokud by
žalobci uplatnili své nároky dříve, bylo by možno očekávat soudní řízení v
trvání asi jednoho roku, a nedošlo by k tomu, že by o jejich nárocích bylo
rozhodováno s několikaletým zpožděním, které ve svých důsledcích s sebou nese
výrazný nárůst těchto pohledávek. Z toho důvodu shledal požadavek žalobců na
úhradu úroků z prodlení za dobu delší jednoho roku v rozporu s dobrými mravy a
dospěl proto k závěru, že za toto období s odkazem na ustanovení § 265 odst. 1
a odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a § 3 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“) požadovaný úrok žalobcům nenáleží.
K odvolání žalobců Městský soud v P. rozsudkem ze dne 14. června 2005 č. j. 15
Co 137/2005-80 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům k rukám druhého žalobce
částku 219 978,47 Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok pod bodem I), změnil
výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými závěry soudu prvního stupně, dospěl však k jiným právním závěrům.
Potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že sjednaný úrok ve výši 0,25 %
z jistiny denně není v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního
styku či požadavky na etiku advokáta, neakceptoval však závěr soudu prvního
stupně, že přiznání příslušenství pohledávky za dobu delší než jeden rok je v
rozporu s dobrými mravy. Jednak se žalovaná neplatnosti smlouvy pro omyl
nedovolala a jednak soud prvního stupně nemohl učinit závěry z porovnání obou
smluv o poskytování právních služeb, když neprovedl důkaz dřívější smlouvou a z
obsahu spisu přitom nevyplývá, že by žalovaná obsah předmětného ustanovení
smlouvy nepochopila, nebo že by je pochopila jinak než žalobci. Taktéž závěr
soudu prvního stupně o větší výhodnosti druhé smlouvy pro žalobce nebyl podle
názoru odvolacího soudu skutkově podložen, jedná se o pouhou spekulaci, navíc
pro právní posouzení zcela bez významu. Jako nemístné označil odvolací soud
posuzování jednání věřitele, který vyčkává s podáním žaloby, jako jednání v
rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku s ohledem na
to, že způsobilo nárůst úroků z prodlení. Odhad soudu prvního stupně, po jakou
dobu mohlo trvat soudní řízení, kdyby žalobci svůj nárok uplatnili „včas“, se
závěrem, že se mohlo jednat o jeden rok, shledal odvolací soud jako zcela
nepřiléhavý. Nárok žalobců na úrok z prodlení za období od 22. 8. 2000 do 20.
4. 2004 je proto podle závěru odvolacího soudu dán. Úrok 0,25 % z částky 96
481,90 Kč činí denně 241,20 Kč. Za celkem 1277 dní tedy činí úrok z prodlení
308 018,47 Kč. Částka 88 040 Kč již byla žalobcům pravomocně přiznána. Rozdíl
ve výši 219 978,47 Kč uložil odvolací soud žalované zaplatit. V části, která
uvedenou částku přesahuje, odvolací soud zamítavý výrok potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uplatnila
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Pochybení odvolacího soudu spatřuje žalovaná v níže uvedených
okolnostech.
Úrok z prodlení sjednaný v článku V.8 smlouvy ve výši 0,25 % denně byl podle
jejího názoru sjednán pouze pro případy, kdy jde o plnění za dobu trvání
smlouvy, nikoliv však po zániku závazkového vztahu. Smlouva byla ukončena
výpovědí a podle § 528 ObčZ uplynutím výpovědní doby zanikl celý závazkový
vztah včetně závazku sjednaného v článku V.8 smlouvy, tedy včetně nároku
žalobců na úrok z prodlení ve výši 0,25 % denně. Práva a povinnosti stran pro
období po ukončení smlouvy jsou účastníky sjednány výlučně v článku VII
smlouvy, který neobsahuje ohledně prodlení žalované odkaz na článek V.8
smlouvy. Systematickým a logickým výkladem lze podle názoru žalované dospět k
závěru, že závazek platit úroky z prodlení podle článku V.8 v režimu po
ukončení smlouvy se vztahuje pouze na žalobce, nikoliv však na žalovanou. Při
použití výkladových pravidel obsažených v § 35 odst. 2 ObčZ a § 266 obchodního
zákoníku (dále jen „ObchZ“) mělo být vzato v úvahu, že úmyslem žalované nikdy
nebylo sjednat pro případ prodlení s placením podle článku VII.3 úrok z
prodlení podle článku V.8 smlouvy a takový projev vůle žalované z textu smlouvy
ani nelze dovodit. Žalobci měli smlouvu o poskytování právní služby vypracovat
jasně a srozumitelně tak, aby nemohly vzniknout spory o výklad článku V.8. Článek V.8 je třeba podle názoru žalované vykládat podle § 266 odst. 4 ObchZ k
tíži žalobců, neboť návrh smlouvy vypracovali oni. Sjednaná výše úroků z
prodlení je podle názoru žalované nepřípustná z hlediska dobrých mravů,
advokátní etiky a poctivého obchodního styku. Hranice dobrých mravů a poctivého
obchodního styku je pro advokáty jinde než u ostatních subjektů obchodního
práva, neboť z § 16 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyplývá, že
advokát je povinen mj. dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla
soutěže, které stanoví stavovský předpis. Usnesení představenstva České
advokátní komory č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky, v
článku 10 zakazuje advokátovi uzavřít s klientem smlouvu, jíž by se klient
zavázal k plnění advokátovi za podmínek pro sebe nevýhodných, ledaže měl klient
přiměřenou možnost poradit se o smlouvě s jiným nezávislým advokátem. Zakotvení
úroku z prodlení v roční sazbě 91,25 % do smlouvy o poskytování právní pomoci
nelze podle názoru žalované považovat za čestné jednání advokáta, a to navíc s
ohledem na výši paušální odměny (90 000 Kč měsíčně) a to, že odměna, jíž se
týká úrok z prodlení, měla bonusovou povahu. Žalovaná poukázala na to, že i po
ukončení smlouvy byly žalobcům zasílány náklady řízení, které žalovaná reálně
vymohla od povinných, takže přiznáním předmětného úroku by u žalobců došlo k
nepřiměřenému obohacení neodpovídajícímu jejich skutečným zásluhám, získali by
při vlastní již uhrazené jistině 2 622 781 Kč ještě úrok z prodlení ve výši
téměř 8 milionů korun. Žalovaná dále namítla, že soudy v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu České republiky nezkoumaly důvody, které ke sjednání
předmětného úroku vedly, okolnosti, které je provázely, důvody nesplnění
zajištěného závazku, event.
dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na
osobu, vůči které je uplatňován, nýbrž rozhodly pouze podle obecných předpisů a
judikatury. Žalovaná dále poukázala na nerovnoprávné postavení stran smlouvy,
které dovozuje ze sjednání limitace odpovědnosti žalobců za škodu do výše 1 000
000 Kč. Takové ujednání je neplatné v běžných obchodních vztazích a ve vztahu
advokáta a klienta je neplatné přímo podle § 24 zákona o advokacii, podle
kterého advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s
výkonem advokacie, navíc je takové ujednání neetické a v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku a dobrými mravy. Uplatňování nároku žalobců 60
samostatnými žalobami týkajícími se stejné smlouvy má podle názoru žalované
znaky šikanózního výkonu práva, a to i z hlediska uplatňovaných nákladů
právního zastoupení, když u malých částek se náklady právního zastoupení
pohybují od 300 % žalované částky, zatímco u žaloby na celých 8 000 000 Kč by
se pohybovaly pod úrovní 2 % žalované částky, nehledě na to, že žalobci před
soudy vystupovali sami a sami sepisovali převážnou většinu vyjádření. Žalovaná
je toho názoru, že žalobci mají nárok pouze na zákonný úrok z prodlení, který
byl podle právní úpravy do roku 2001 podle § 369 ve spojení s § 502 ObchZ
stanoven jako obvyklý úrok požadovaný bankami za úvěry navýšený o 1 %. V srpnu
2000 se sazby těchto úvěrů pohybovaly na úrovni 6,5 %, což s navýšením o 1 %
činí celkem 7,5 %. Z dlužné částky 96 481 Kč tedy činí úrok z prodlení od 22. 8. 2000 do 20. 2. 2004 celkem částku 25 316,59 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná
již žalobcům uhradila částku 88 040 Kč, byl uplatněný nárok pokryt. Žalovaná
navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že nepovažují dovolání za přípustné
podle § 237 odst. 1 a) o. s. ř., neboť odvolací soud se ztotožnil s názorem
soudu prvního stupně ohledně denní výše úroku z prodlení. Podle názoru žalobců
trvá jejich nárok na smluvní úrok i po odstoupení od smlouvy, neboť výpovědí
smlouva zaniká ex nunc, takže se výpověď nedotýká ustanovení, která vzhledem ke
své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy. Nárok žalobců podle článku VII.3
smlouvy vznikl dnem ukončení smlouvy, tedy za jejího trvání, a proto se na něj
vztahují veškerá ustanovení smlouvy, včetně výše smluvního úroku z prodlení
(nárok žalobců tedy nevznikl od data splatnosti faktury, jak se mylně domnívá
žalovaná). Se závěry žalované učiněné na základě systematického výkladu smlouvy
žalovaní nesouhlasí, neboť ze znění článku V.8 vyplývá, že jeho účelem bylo
pokrýt prodlení veškerých plateb vzniklých ze smlouvy, nikoliv jen těch
splatných za platnosti smlouvy, jak se domnívá žalovaná. Co se týče
přisouzených nákladů právního zastoupení, v článku VII.3 byla pouze změněna
splatnost této odměny žalobců pro případ ukončení smlouvy, jedná se o odměnu za
právní služby sjednanou v článku V.6. Ohledně výkladu článku V.8 zastávají
žalobci názor, že jazykové vyjádření je natolik jednoznačné, že nejsou k
dispozici dva možné výklady. Tvrzení žalované o tom, že v době uzavření smlouvy
nebyla na její straně vůle sjednat úrok z prodlení, hodnotí žalobci jako zcela
účelové, které po více jak šesti letech od uzavření smlouvy „odhalil“ stávající
právní zástupce, který se na procesu uzavírání smlouvy vůbec nepodílel. Žalobci
popírají, že by porušili dobré mravy, advokátní etiku či zásady poctivého
obchodního styku. Korektiv dobrých mravů již byl Nejvyšším soudem České
republiky vymezen a jejich hranici, resp. hranici poctivého obchodního styku
nelze měnit podle toho, kdo je účastníkem hodnoceného právního úkonu. Uplatnění
práva na úrok z prodlení nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy,
jak opakovaně judikoval Nejvyšší soud České republiky. Žalobci při uzavírání
smlouvy žádný stavovský předpis neporušili a stejný názor zaujala i kontrolní
rada ČAK. Platí zásada, že smlouvy se mají plnit, a byla to žalovaná, která
tuto zásadu porušila, což samo o sobě znamená také porušení zásady poctivého
obchodního styku a výkon práv v rozporu s dobrými mravy. Výsledná částka úroku
z prodlení není dána nepřiměřenou výší sjednaného úroku, ani chováním žalobců,
ale pouze jednáním, tj. dlouhým prodlením žalované, která až do prosince 2005
nikdy nehradila žalobcům postupně přisuzované částky a žalobci je byli nuceni
vymáhat exekučně. Žalobci dále poukázali na to, že byly splněny obě podmínky
pro sjednání vyššího než zákonného úroku – a to uzavření písemné smlouvy a
možnost žalované poradit se s jiným nezávislým advokátem – žalovaná měla
smlouvy o právní pomoci uzavřené i s jinými advokáty a další používala ad hoc,
mimo to měla k dispozici vlastní právní odbor, v němž pracovalo 15 právníků.
Poukaz žalované na omezení odpovědnosti žalobců za škodu na 1 milion Kč ve
smlouvě je podle názoru žalobců bez souvislosti s výší úroku z prodlení. Žalobci odmítli žalovanou tvrzený „šikanózní“ výkon práva s ohledem na podání
žaloby na každou fakturu zvlášť. Tento postup byl vyvolán značným množstvím
příloh, také nebylo nutné jednorázově hradit soudní poplatek z celé žalované
částky apod., nicméně byli to právní zástupci žalované, kteří nikdy nenavrhli
soudu spojení věcí a sami vůči svému klientovi inkasovali odměnu za právní
zastupování zvlášť z každého případu. To, že žalobci jako advokáti jsou právně
zastoupeni, není zakázáno žádným právním předpisem. Žalobci navrhli zamítnutí
dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že
je v části, kterou je napadán měnící výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem
I, podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že dovolání není v této části důvodné.
Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím
důvodem, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Prvá námitka dovolatelky směřuje proti výkladu smlouvy o poskytování právní
služby. Dovolatelka se domnívá, že systematickým a logickým výkladem smlouvy je
nutno dospět k závěru, že ujednání v článku V.8 smlouvy o úroku z prodlení ve
výši 0,25 % z dlužné částky denně se vztahuje pouze na případy, kdy jde o
plnění za dobu trvání smlouvy, nikoliv za dobu po zániku závazkového vztahu
účastníků.
Takový závěr však podle dovolacího soudu nelze z předmětné smlouvy o
poskytování právní služby dovodit. V článku V.6 smlouvy sjednali její
účastníci, že náklady právního zastoupení přisouzené v soudních řízeních náleží
žalobcům, a pokud budou náklady právního zastoupení uhrazeny žalované, tato se
zde zavázala, že je nejdéle do 30 dnů od jejich obdržení poukáže na účet
žalobců pod sankcí podle článku V.8. Na zmíněný článek V.6 pak navazuje článek
VII.3 ze závěrečných a přechodných ustanovení předmětné smlouvy, a to tak, že
účastníci v jeho čtvrté větě sjednali, že vlastnictví předmětných nákladů
právního zastoupení přisouzené v soudních sporech podle článku V.6 této smlouvy
přechází ke dni ukončení smlouvy na žalovanou. Tyto náklady právního zastoupení
se žalovaná v následující větě článku VII. 3 zavázala žalobcům uhradit na
základě jejich faktury. Z uvedených ujednání vyplývá, že povinnost žalované
uhradit žalobcům přiznané náklady právního zastoupení byla v článku VII.3
nepochybně sjednána jako platba podle této smlouvy. Pokud tedy ujednání v
článku V.8 stíhalo sjednaným úrokem ve výši 0,25 % z dlužné částky denně
„prodlení s úhradou plateb dle této smlouvy“, není žádný důvod k tomu, aby
právě úhrada nákladů právního zastoupení provedená žalovanou v této věci až po
zahájení řízení byla z ostatních plateb podle smlouvy o právním zastoupení
vyňata. Konečně závěr, že úhrada nákladů právního zastoupení žalovanou po
ukončení smlouvy představuje plnění podle smlouvy, vyplývá i z toho, že přechod
vlastnictví k neuhrazeným nákladům právního zastoupení se v článku VII.3
sjednává „dnem ukončení smlouvy“, tedy k okamžiku zániku závazkového vztahu,
nikoliv tedy až po jeho zániku.
Dovolatelka dále namítla, že se žalobci sjednáním předmětného úroku z prodlení
a jeho vymáháním dopustili porušení dobrých mravů a vzhledem ke specifičnosti
vztahu advokáta a jeho klienta také porušení pravidel profesionální etiky a
pravidel soutěže advokátů České republiky vydaných usnesením představenstva
České advokátní komory č. 1/1997, jejichž dodržování je advokátům uloženo v §
16 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní
systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.
Otázka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy byla již mnohokrát předmětem
rozhodování dovolacího soudu. Ve svých rozhodnutích dovolací soud zdůrazňoval
komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení §
3 odst. 1 ObčZ měly projevit. V každém individuálním případě je třeba vycházet
z konkrétních zjištění, jež ústí v závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými
mravy, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na straně osoby
povinné i osoby k výkonu práva oprávněné. Rozhodnými okolnostmi jsou ty, jež
mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze i po subjektu právo vykonávajícímu
(zde po žalobcích) spravedlivě požadovat, aby se prosazení jeho práva
neuskutečnilo. Soud tedy zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v
daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a
vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 479, sv. 5). Zákon výslovně nestanoví, co jsou to dobré
mravy; jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím
řízení, kterou může dovolací soud zpochybnit jen v případě, jde-li o úvahu
zjevně nepřiměřenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 22 Cdo 871/2005). V posuzované věci tomu tak není; soud prvního stupně i
odvolací soud jasně zdůvodnily, proč považují sjednaný úrok z prodlení ve výši
0,25 % z jistiny denně za přiměřený dobrým mravům a správně ctily zásadu, že je
třeba vycházet z konkrétních okolností a podmínek případu, přičemž je nutno
přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který
sledoval, a také zkoumat, jaké konkrétní důvody vedly ke sjednání výše úroků z
prodlení a rovněž jaké byly důvody nesplnění zajištěného závazku. Úroky z
prodlení přísluší věřiteli podle § 369 odst. 1 ObchZ především ve smluvené výši
a ustálená soudní praxe již přijala určité závěry ohledně přiměřenosti smluvní
pokuty, z nichž lze vyjít i při posuzování přiměřenosti a tudíž i souladu s
dobrými mravy u výše sjednaných úroků z prodlení. K otázce přiměřenosti smluvní
pokuty Nejvyšší soud ve své již ustálené judikatuře dospěl k závěru, že na
nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li
důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou
denní sazbu sjednanou. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých
důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil,
tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní
pokuty, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2006 sp. zn. 33 Odo
71/2006). Dovolací soud ve svých rozhodnutích již vícekrát dovodil, že i
smluvní pokutu sjednanou procentní částkou za každý den prodlení převyšující i
100 % zajištěné pohledávky ročně lze - právě s ohledem na konkrétní okolnosti
daného případu – považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy. Za
nepřiměřenou pak nepovažoval smluvní pokutu sjednanou např. ve výši 0,5 % z
dlužné částky za každý den prodlení (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005 a
ze dne 27. 6. 2006 sp. zn. 33 Odo 810/2006), ve výši 0,33 % z dlužné částky za
každý den prodlení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 33 Cdo 2239/2007), ve výši 0,25 % z dlužné částky za každý den prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003).
Co se týče pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České
republiky (etický kodex), která byla schválena usnesením představenstva České
advokátní komory č. 1/1977, pak tento kodex v článku 10.2 stanoví, že smluvní
odměna advokáta musí být přiměřená, a v článku 10.6, že advokát nesmí uzavřít s
klientem smlouvu, jíž by se klient zavázal k plnění advokátovi za podmínek pro
sebe nevýhodných, ledaže měl klient přiměřenou možnost poradit se o smlouvě s
jiným nezávislým advokátem a smlouva byla uzavřena písemně. V posuzované věci
vyplývá ze skutkových zjištění, že předmětná písemná smlouva o poskytování
právní služby byla účastníky projednávána delší dobu a že žalovaná má svůj
vlastní právní odbor zaměstnávající více právníků. Z uvedeného plyne, že sporný
úrok z prodlení nebyl sjednán v rozporu s tímto kodexem.
Dovolatelka dále v dovolání namítá, že sjednáním předmětného úroku z prodlení
došlo k porušení zásad poctivého obchodního styku; její argumentace však
směřuje k prokazování jednání žalobců v rozporu s dobrými mravy. S touto
námitkou se již dovolací soud výše vypořádal.
V článku VI.1 smlouvy o poskytování právní služby sjednali účastníci limitaci
náhrady škody způsobené žalované jednáním či opomenutím žalobců na částku 1
milion Kč. Podle § 386 odst. 1 ObchZ platí, že nároku na náhradu škody se nelze
vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Vzhledem k tomu,
že se podle § 263 odst. 1 ObchZ jedná o kogentní ustanovení, je předmětné
ujednání účastníků o omezení nároku žalované na náhradu škody způsobené
porušením povinností žalobci, neplatné pro rozpor s tímto ustanovením (jedná se
samozřejmě o dílčí neplatnost smlouvy, aniž by tím byly dotčen zbývající rozsah
smlouvy). Argumentace dovolatelky týkající se nerovnoprávného postavení žalobců
a dovolatelky, které dovozuje z uvedeného článku VI.1, je tudíž bezpředmětná.
Tento závěr nemůže ovlivnit ani existence druhého názoru na limitaci náhrady
škody v obchodních vztazích vycházející z dispozitivnosti ustanovení § 379
ObchZ upravující rozsah náhrady škody, podle něhož by byla možná jen dohoda o
určitém omezení přiměřené okolnostem daného případu a obchodního vztahu při
jejich hodnocení podle zásad poctivého obchodního styku (srov. Štenglová, I.,
Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník, komentář, 11. vydání, Praha, C.
H. Beck, 2006, str. 1118).
Poslední dovolací námitka směřuje proti chování žalobců, kteří svůj nárok na
úhradu nákladů právního zastoupení uplatňovali soudní cestou žalobami podle
jednotlivých faktur s tím, že sjednali své právní zastoupení jiným advokátem.
Jedná se o námitku lichou, neboť se jedná o právo věřitele a žalovaní mohli
zabránit soudním sporům včasnou úhradou svých závazků. (V této souvislosti
nelze nepřisvědčit žalobcům v tom, že základní zásadou poctivého obchodního
styku, kterou dovolatelka porušila, je řádně a včas plnit smluvní závazky).
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný.
Vzhledem k tomu, že vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a k nimž přihlíží dovolací soud u přípustného dovolání
podle § 242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají a ani
dovolatelka existenci takových vad nenamítá, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované směřující proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu
pod bodem I jako nedůvodné podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř.
zamítl.
Nejvyšší soud poté přistoupil k posouzení zbývajícího rozsahu dovolání, v němž
dovolání směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, ve
kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do
částky 241,20 Kč. V tomto rozsahu není dovolání subjektivně přípustné, neboť v
této části nebyla žalované rozhodnutím odvolacího soudu způsobena žádná újma na
jejích právech, kterou by bylo možno odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího
soudu.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.
dovolání v tomto rozsahu odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobců sestávají z odměny advokáta za
zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 20 880 Kč [§ 3 odst. 1, § 10
odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) ve
znění do 31. 8. 2006], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve
výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), při připočtení náhrady za
19% daň z přidané hodnoty ve výši 3 981,50 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve
znění účinném od 1. května 2004) .
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá tento rozsudek,
mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. března 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu