22 Cdo 1924/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně E. J., zastoupené JUDr. Milošem Tomsem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Celetná 11, proti žalované Mgr. M. D., zastoupené JUDr. Jiřím Brožem,
CSc., advokátem se sídlem v Praze 10 – Vinohrady, Dykova 17, o 240.215 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 2/2013, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2014,
č. j. 25 Co 289/2014-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 11 616 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované
JUDr. Jiřího Brože, CSc.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna
2014, č. j. 5 C 2/2013-125, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby bylo
žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 240 215 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 7,5 % ročně od 1. 11. 2012 do zaplacení. Výrokem pod bodem II. zastavil
řízení co do částky 65 570 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 1. 11.
2012 do zaplacení. Výrokem pod bodem III. uložil žalobkyni zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení částku 110 541,20 Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
8. října 2014, č. j. 25 Co 289/2014-152, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích I. a III. potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit
žalované na náhradě odvolacího řízení 29 222 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto
ustanovení splněny.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., je odvolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části. Spatřuje-li odvolatel přípustnost dovolání v tom, že
„odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu“, musí být z dovolání
zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013).
Skutková zjištění odvolacího soudu ani hodnocení důkazů nelze od 1. 1. 2013 v
dovolání úspěšně zpochybnit; dovolací soud musí vycházet za skutkových zjištění
učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Jádro sporu je v tomto: Žalobkyně převedla spoluvlastnický podíl za kupní cenu
9 000 000 Kč většinové spoluvlastnici – žalované. Strany se dohodly, že ve
lhůtě, jejíž konec připadl na konec září 2012, nese náklady na dům prodávající,
které v této době patří i výnosy ze společné věci. Dne 28. 8. 2012 uzavřela
žalovaná (kupující) s třetí osobou smlouvu na výměnu výtahu; podle skutkových
zjištění byla žalobkyně o výměně informována a sama se podílela na výběru
osoby, která ji provede. Žalovaná pak některé splátky na tuto práci zaplatila
předčasně, před koncem září 2012, což odůvodnila následujícím dlouhodobým
pobytem v zahraničí; před odjezdem chtěla dát finanční záležitosti do pořádku
(tento důvod soudy akceptovaly). Splátky hradila z fondu, který účastnice za
tímto účelem založily a který byl dotován prostředky získanými z výnosu
nemovitosti. Žalobkyně se cítí zkrácena jednak tím, že smlouva o opravě výtahu
byla vůbec uzavřena a tak byl snížen výnos z domu, a též tím, že některé
platby byly provedeny ještě v době, kdy měla nárok na výnosy z domu, ačkoliv
podle smlouvy s dodavatelem prací měly být provedeny později; byly tak v její
neprospěch kráceny výnosy z domu.
Dovolatelka neodkazuje na žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož
rozhodovací praxe by se odvolací soud odchýlil. Pokud namítá, že jako menšinová
spoluvlastnice nebyla seznámena většinovou spoluvlastnicí (žalovanou) v rámci
hospodaření se společnou věcí se záměrem vynaložit náklady ve výši 980.400 Kč
na výměnu výtahu, a tudíž smlouva o dílo uzavřená k provedení tohoto díla je
neplatná podle § 139 obč. zák., neodpovídá její tvrzení skutkovým zjištěním
odvolacího soudu, ze kterých musí dovolací soud vycházet. Právní závěr
odvolacího soudu na základě učiněných skutkových zjištění je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, Soubor civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 583, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
července 2013, sp. zn. 22 Cdo 4079/2011, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu č. C 12687). V řízení bylo rovněž prokázáno, že se spoluvlastnice dohodly
již v roce 2008, že prostředky z výnosů ze společné nemovitosti budou
shromažďovány na speciálním účtu a budou použity na nezbytnou výměnu výtahu; i
po převodu spoluvlastnického podílu tak žalobkyně nemá právo na vydání části
toho, co bylo na opravu (výměnu) vynaloženo z výnosů společné věci v době po
převodu spoluvlastnického podílu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1154/2006, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu č. C 7706).
Protože podle skutkových zjištění žalobkyně o zamýšlené výměně výtahu
věděla a podílela se i na výběru podnikatele, který ji provede, nejde o případ,
kdy by menšinovému spoluvlastníku nebyl ostatními spoluvlastníky záměr
vynaložit náklady předestřen a nemohl se k němu vyjádřit (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99). Za této
situace bylo jen věcí většinové spoluvlastnice, jakým způsobem sjedná zaplacení
díla; kdyby domluvila jednorázové placení ve lhůtě do konce září, šlo by i tak
o platné jednání. Při zvažování otázky, zda nešlo o jednání k tíži žalobkyně v
rozporu s dobrými mravy, nemohl dovolací soud přehlédnout zjištění soudu
prvního stupně, které dovolání nenapadá, že výměnou výtahu došlo ke zhodnocení
podílu žalobkyně; ostatně žalovaná tvrdila, že žalobkyni zaplatila vyšší kupní
cenu s ohledem na nový výtah. Není tu tedy žádný právní důvod, o který by bylo
možno požadované plnění opřít.
Tvrzené pochybení soudu, který údajně nedal žalobkyni možnost vyjádřit se k
výpovědi svědka, by – kdyby opravdu o pochybení šlo – mohlo založit vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě
by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř. (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu