23 Cdo 1635/2022-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobců a) P. D., narozeného dne XY, a b) M. K.,
narozené dne XY, obou bytem ve XY, zastoupených Mgr. Ludvíkem Novotným, LL.M.,
advokátem se sídlem v Letohradu, Václavské náměstí 76, proti žalovanému J. W.,
narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Jandurou,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103/17, o zaplacení částky 430 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C
114/2020, o dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 25. 1. 2022, č. j. 47 Co 183/2021-346, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se podanou žalobou domáhali na žalovaném zaplacení částky 430 000 Kč s
příslušenstvím dle smlouvy o dílo ze dne 27. 9. 2014, jejímž předmětem bylo
zhotovení rodinného domu. Konkrétně žalobci požadovali tuto částku jako smluvní
pokutu za prodlení žalovaného s odstraněním vad díla spočívajících v hlučnosti
bojleru, vrzání podlahy v ložnici, poškození záchodové výlevky, poškození
terasových prken, seřízení vchodových dveří a nevydání dokladu o proškolení k
rekuperační jednotce. Žalovaný tyto vady rozporoval, stejně tak zpochybňoval
znalecké posudky, jimiž žalobci uvedené vady prokazovali.
Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2021,
č. j. 16 C 114/2020-247, zamítl žalobu o zaplacení částky 430 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobců uhradit žalovanému
náklady řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům
smluvní pokutu ve výši 364 500 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I
rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a soudem odvolacím (výrok
III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, a to v rozsahu výroku
I, jímž byl v částce 65 500 Kč s příslušenstvím potvrzen zamítající rozsudek
soudu prvního stupně. Žalobci v dovolání uvedli, že odvolací soud se odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu, pokud vyšel ze závěrů, že nevydání dokladu o proškolení k
rekuperační jednotce, hlučnost bojleru a vrzání podlahy v ložnici nelze
hodnotit jako vady díla. Ve vztahu k posouzení vady spočívající v hlučnosti
bojleru žalobci měli dovolání rovněž za přípustné z důvodu extrémního rozporu
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu, čímž podle
nich bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod; odkázali přitom na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018. Žalobci zároveň
namítali vady řízení spočívající v tom, že při prokazování vady spočívající ve
vrzání podlahy je odvolací soud nepoučil podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád. Žalobci s ohledem na výše uvedené navrhli, aby
Nejvyšší soud zrušil výrok I napadeného rozsudku v rozsahu, v němž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, jakož i výroky na něj navazující, věc vrátil
odvolacímu soudu k novému řízení a uložil žalovanému nahradit žalobcům náklady
dovolacího řízení. K dovolání žalobců podal žalovaný vyjádření. Konstatoval v něm, že žalobci v
dovolání předkládají spekulativní úvahy a dezinterpretují skutkový stav, přitom
z dovolání není seznatelné, v čem žalobci konkrétně spatřují naplnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaný proto navrhl, aby bylo dovolání
žalobců odmítnuto, případně zamítnuto. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním rovněž žalovaný, a to v rozsahu
výroku I, jímž byl změněn zamítající rozsudek soudu prvního soudu ohledně
částky 364 500 Kč s příslušenstvím. Žalovaný v dovolání nejprve namítal vadu řízení, která měla spočívat v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro něj překvapivé. Odvolací soud měl podle
žalovaného rovněž porušit zásadu dvojinstančnosti řízení, pokud po koncentraci
řízení doplnil v odvolacím řízení dokazování znaleckým posudkem č. 973/2021
zpracovaným Jokl Appraisal, v.o.s.; žalovaný v této souvislosti odkázal na
rozsudek dovolacího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3443/2019. Dále
žalovaný dále brojil proti závěru odvolacího soudu, že i přes změnu výměry a
použitého materiálu bylo zhotovení terasy součástí díla dle smlouvy o dílo ze
dne 27. 9. 2014. Žalovaný závěrem v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou změnil rozsudek soudu
prvního stupně, stejně tak s tím související nákladové výroky, a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním žalovaný podal návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti
napadeného rozsudku, který odůvodnil tvrzením, že důsledkem vyhoření domu v
roce 2019, který obýval se svou rodinou, a to včetně dílny, kde měl uloženo
vybavení a nářadí, musel utlumit svou podnikatelskou činnost. Zcela ukončit
svou podnikatelskou činnost musel během pandemie Covid 19.
V současné době
žalovaný nedisponuje žádnými finančními rezervami a odvolacím soudem přiznaná
částka je pro něj ekonomicky likvidační. Nadto žalobci již podali vůči
žalovanému návrh na zahájení exekučního řízení. K dovolání žalovaného se vyjádřili žalobci. Předně uvedli, že dovolání
nesplňuje formální náležitosti stanovené v § 241a zákona č. 99/1963 Sb. Dále
měli za to, že rozsudek odvolacího soudu nebyl pro žalovaného překvapivým a
ztotožnili se se závěrem odvolacího soudu, že zhotovení terasy bylo součástí
smlouvy o dílo ze dne 27. 9. 2014. Žalobci také nesouhlasili s návrhem
žalovaného na odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání žalobců i žalovaného byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za
splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že
dovolání obsahují náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejprve se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalobců. 1) Vada spočívající v hlučnosti bojleru
Žalobci předně položili otázky, zda hlučnost byla tzv. zjevnou vadou bojleru,
resp. Zda by soud při posuzování, zda jde o vadu zjevnou nebo skrytou, mohl
dospět k jinému závěru než znalecký posudek. Tyto otázky však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na posouzení otázky, zda hlučnost
bojleru byla vadou skrytou nebo zjevnou, nýbrž na tom, že vadu díla spočívající
v hlučnosti bojleru vůbec neshledal. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne
18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho
přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 679/2021). Dále žalobci předložili otázky, zda pro to, aby jim zůstalo zachováno právo z
vadného plnění díla vůči žalovanému, byli povinni již při převzetí bojleru,
který měl výrobcem deklarovanou hlučnost 35 dB, oznámit žalovanému, že tímto
hlukem jsou překračovány hygienické limity, resp. zda bylo povinností
žalovaného na tuto skutečnost žalobce upozornit.
Tyto otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť na
jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí. Odvolací soud učinil
ve věci závěr, že hlučnost bojleru dosahující výše 35 dB, která byla
deklarovaná výrobcem, není vadou díla způsobenou žalovaným. Ze skutkových
zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že ve smlouvě o dílo (č. l. 24) a v
jejím dodatku ze dne 15. 4. 2015 (č. l. 27 verte) nebyl bojler konkrétně
specifikován ani typem ani značkou a dle zjištění odvolacího soudu si takovýto
bojler objednali sami žalobci. Žalobci dále odvolacímu soudu vytýkali extrémní rozpor mezi provedenými důkazy
a skutkovými zjištěními, jenž měl spočívat v tom, že odvolací soud došel k
závěru, že hlučnost bojleru není vadou díla, přitom podle znaleckého posudku č. 973/2021 zpracovaného Jokl Appraisal, v.o.s., o vadu jít mělo. Ze znaleckého posudku č. 973/2021 se podává, že naměřená hodnota hluku ve výši
36,9 dB znamená překročení výrobcem deklarované hlučnosti 35 dB; právní
hodnocení, tedy že jde o vadu díla, ovšem posudek neobsahuje. Odvolací soud
důkaz znaleckým posudkem provedl a hodnotil jej, aby posléze konstatoval, že s
přihlédnutím k časovému odstupu mezi pořízením bojleru v roce 2016 a provedeným
měřením v roce 2021 tato odchylka (1,9 dB) nepředstavuje vadu díla způsobenou
žalovaným. Dovolací soud dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná o výjimečný
případ, v němž skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských
práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolací soud neshledal, že by závěr odvolacího soudu o neexistenci této vady
spočíval v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními
nebo že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), nýbrž byl v dané věci přesvědčivě a logicky
odůvodněn. Dovolací soud podotýká, že závažné procesní pochybení spočívající v
libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými
důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl
ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobci nesouhlasí. Odlišná verze skutku
prosazovaná žalobci na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení
provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne
11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). 2) Vada spočívající ve vrzání podlahy v ložnici
Žalobci v této souvislosti předložili k dovolacímu přezkumu otázku, zda soud má
hodnotit jako vadu díla vrzání podlahy v případě, že je tato vada potvrzena
znaleckým posudkem Ing. Hemelíka a hypoteticky připuštěna znaleckým posudkem
zpracovaným Jokl Appraisal, v. o. s. K tomu dovolací soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře dovodil, že
znalecký posudek (§ 125, § 127 o. s. ř.) soud hodnotí jako každý jiný důkaz
podle § 132 o. s. ř., ovšem odborné závěry obsažené ve znaleckém posudku
hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají (srov.
rozsudek ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1616/2019). Dovolací přezkum je poté vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění nemá dovolatel způsobilý
dovolací důvod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30
Cdo 4025/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu a ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32
Cdo 171/2016, a ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 530/2019). V projednávané věci jak ze znaleckého posudku Ing. Hemelíka, tak z jeho
výpovědi před odvolacím soudem vyplynulo, že podlaha byla žalovaným provedena
technologicky správně. Podle znaleckého posudku Jokl Appraisal, v.o.s., pak
vada spočívající ve vrzání podlahy nebyla v době šetření vůbec zjištěna. Dle
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech
dovolatelů, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na
kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1584/2021). Pouhý nesouhlas žalobců s tím, jak odvolací
soud hodnotil výše jmenované znalecké posudky, nemůže přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. založit. 3) Vada spočívající v nepředání dokladů k rekuperační jednotce
Námitka žalobců, že ze smlouvy o dílo uzavřené ze dne 27. 9. 2014 vyplývala
povinnost žalovaného dodat žalobcům doklad o proškolení obsluhy rekuperační
jednotky, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž založit nemůže. V projednávané věci při formulování závěru, že nepředání protokolu o proškolení
k rekuperační jednotce nebylo vadou díla, vyšel odvolací soud z ujednání čl. III bodu 3 písm. d) a h) smlouvy o dílo, že součástí díla byly i veškeré
zkoušky, revize nezbytné pro předání díla, kolaudaci a následné užívání díla a
provozní návody. Výkladem z těchto ustanovení podle odvolacího soudu naopak
nevyplývalo, že součástí díla měla být dokumentace vycházející z požadavků
jiných oprávněných osob, konkrétně Státního fondu životního prostředí ČR, který
tím podmiňoval poskytnutí podpory v programu Nová zelená úsporám žalobcům. Žalobci tak uvedenou námitkou ve skutečnosti zpochybňují odvolacím soudem
vyložený obsah projevu vůle účastníků (smlouvy o dílo). Výsledek, k němuž
odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití
zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu
právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), však není řešením otázky
hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se
odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru
o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové
metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo
192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn.
32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022,
sp. zn. 23 Cdo 3011/2021). O takový případ se však ve zde projednávané věci
nejedná. Žalobci v dovolání dále rozporovali způsob hodnocení nepřímých důkazů odvolacím
soudem ve vztahu k tvrzené vadě nepředání dokladů k rekuperační jednotce,
potažmo vyjadřovali nesouhlas s jeho skutkovými závěry na těchto důkazech
založenými. Tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Jak
vyplývá z judikatury dovolacího soudu, samotné hodnocení důkazů odvolacím
soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení
§ 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23
Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v
souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s
pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale pro projednávanou věc neplatí. K namítané vadě řízení, že soud nepoučil žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. ve vztahu k prokázání existence vady spočívající ve vrzání podlahy, by mohl
dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě ovšem není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že
vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze
dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23
Cdo 1916/2020).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců směřující proti
výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v částce 65 500 Kč s příslušenstvím, podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalovaného.
Namítá-li žalovaný, že zhotovení terasy dle nových požadavků nebylo součástí
smlouvy o dílo ze dne 27. 9. 2014, pak tím brojí proti skutkovým závěrům
odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Jak totiž
vyplynulo z dokazování (e-mail ze dne 21. 11. 2016), i po změně co do výměry a
materiálu bylo zhotovení terasy nadále součástí díla dle smlouvy ze dne 27. 9.
2014. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších
stupňů ovšem v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30.
9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o.
s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím
spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
K namítané vadě řízení spočívající v překvapivém rozhodnutí by mohl dovolací
soud přihlédnout tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), což v tomto případě ovšem není. Jak Nejvyšší soud vyložil již výše, vada
řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne
12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo
1916/2020).
Nadto Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že překvapivým by bylo takové
rozhodnutí odvolacího soudu, jež nebylo možné na základě zjištěného skutkového
stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků
předvídat. Tak by tomu bylo tehdy, rozhodl-li by soud sám bez jakéhokoli
dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím
nově nastolenému meritu věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5.
2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016,
a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 472/2019). V projednávané věci ovšem
takovou vadou řízení před odvolacím soudem zatíženo nebylo, neboť již na
jednání dne 18. 1. 2022 odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně
nepovažuje za přesvědčivý, a proto zopakoval a doplnil dokazování, k čemuž se
následně vyjádřil i žalovaný.
Namítá-li žalovaný vadu řízení, která měla spočívat v tom, že odvolací soud
provedl důkaz znaleckým posudkem č. 973/2021 až po koncentraci řízení, pak tím
opět uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř. Z napadeného rozsudku navíc vyplývá, že do předložení
znaleckého posudku nebylo řízení před soudem prvního stupně řádně
koncentrováno. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5.
2021, sp. zn. 32 Cdo 3443/2019, tak není pro rozhodnutí v této věci relevantní.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující
proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým změnil rozsudek
soudu prvního stupně v částce 364 500 Kč s příslušenstvím, podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K návrhu žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadaného
rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že v nálezu ze dne 23. 8. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody
pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.),
není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.
Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021,
sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. s tím, že žalobci a žalovaný byli v dovolacím řízení stejnou měrou
neúspěšní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1685/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo
2958/2011, nebo ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4465/2015).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu