23 Cdo 472/2019-168
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. ve věci žalobkyně DHL
Global Forwarding (CZ) s.r.o. se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, PSČ 140
62, identifikační číslo osoby 27112161, zastoupené JUDr. Hanou Nenadálovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalované Bike Mate
s.r.o. se sídlem v Senici, Dlhá 248/43, PSČ 905 01, Slovenská republika,
identifikační číslo osoby 36263931, zastoupené JUDr. Ondrejem Krempaským,
advokátem se sídlem v Bratislavě, Račianská 66, Slovenská republika, o
zaplacení 1 811 266 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 5 C 181/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. září 2018, č. j. 39 Co 126/2018-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018, č. j. 39 Co
126/2018-133, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
prodlení, tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výrok II).
Žalobou podanou k soudu prvního stupně dne 27. 5. 2016 se žalobkyně domáhala po
žalované zaplacení uvedené částky z důvodu vzniku nákladů při plnění ústně
uzavřené komisionářské smlouvy mezi účastnicemi o poskytnutí služby celní
deklarace žalobkyní a o nepřímém zastupování žalované v celním řízení v
souvislosti s propuštěním zboží dováženého žalovanou z Číny do volného oběhu,
za jejíž poskytnutí žalobkyně zaplatila úplatu dle sazebníku žalobkyně. Po
zaplacení cla na základě podaných celních prohlášení zahájilo celní ředitelství
následnou kontrolu, na jejímž základě bylo doměřeno platebními výměry celního
úřadu clo v celkové výši 1 811 266 Kč. Proti platebním výměrům celního úřadu
podala žalobkyně odvolání, jež bylo rozhodnutím celního ředitelství, doručeným
žalobkyni dne 30. 5. 2012, zamítnuto. Žalobkyně doměřené clo jako celní
deklarant zaplatila, žalovaná však tyto náklady žalobkyni nenahradila.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v
odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých dne 25. 7. 2007 udělila žalovaná
žalobkyni plnou moc pro nepřímé zastupování v celním řízení ve smyslu čl. 5
nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní
kodex Společenství, vedeném u Celního úřadu Praha 2. Po propuštění zboží do
volného oběhu byla provedena následná kontrola, při které bylo zjištěno, že
zboží nebylo správně deklarováno. Čtyřmi rozhodnutími Celního úřadu Praha 2
bylo doměřeno clo v celkové výši 1 811 266 Kč. Proti všem rozhodnutím podala
žalobkyně včas odvolání k Celnímu ředitelství Praha, které rozhodnutím ze dne
24. 5. 2012 odvolání žalobkyně zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Toto
rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 30. 5. 2012. Správní žaloby podané
žalobkyní proti tomuto rozhodnutí byly zamítnuty. Žalobkyně zaplatila doměřené
clo ve výši 1 811 266 Kč dne 14. 4. 2010. Výzvou ze dne 2. 5. 2016 vyzvala
žalobkyně žalovanou k úhradě této částky. Po právní stránce dospěl odvolací soud k názoru, že ke zmocnění žalobkyně k
nepřímému zastupování žalované v celním řízení ve smyslu čl. 5 celního kodexu
došlo na základě komisionářské smlouvy uzavřené dne 25. 7. 2007 mezi
účastnicemi jako podnikatelkami při jejich podnikatelské činnosti ve smyslu §
577 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a to vzhledem k čl. 4
odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19. 6. 1980
(vyhlášené sdělením č. 64/2006 Sb. m. s.). Jelikož žalobkyně jako celní
deklarant uhradila podle čl. 201 odst. 3 celního kodexu při zastupování
žalované dodatečně vyměřené clo, šlo o nutný náklad žalobkyně při plnění
komisionářské smlouvy ve smyslu § 588 obch. zák., na jehož úhradu má žalobkyně
vůči žalované nárok. Oproti soudu prvního stupně shledal odvolací soud důvodnou námitku žalované o
promlčení uplatněné pohledávky, neboť čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. běží ve smyslu § 391 odst. 1 a 392 odst. 2 obch. zák. ode dne, kdy závazek
měl být splněn, jinak ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-
li zákon jinak. Odkazujíc na názory vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
věci sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 a v rozhodnutí uveřejněném pod č. 28/1984 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek odvolací soud uzavřel, že úprava
obsažená v § 392 odst. 1 věta první obch. zák. předpokládá, že splatnost
závazku je určena dohodou, právním předpisem nebo rozhodnutím. Není-li tomu tak
a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění podle § 340
odst. 2 obch. zák., začne promlčecí doba běžet dnem, kdy věřitel mohl dlužníka
o plnění obchodního závazku poprvé požádat. Jelikož obchodní zákoník počátek
běhu promlčecí doby na právní moc rozhodnutí celního úřadu o doměření cla
neváže a doba plnění nebyla ve smlouvě sjednána, přičemž úplata byla žalovanou
zaplacena před pravomocným doměřením cla, je rozhodný pro počátek běhu
promlčecí doby den, kdy žalobkyně mohla o plnění žalovanou požádat, což bylo
následující den poté, kdy žalobkyně clo dne 14. 4. 2010 celnímu úřadu uhradila. Odvolání žalované proti rozhodnutím celního úřadu nemělo odkladný účinek a tato
rozhodnutí nebyla zrušena. Čtyřletá promlčecí doba proto skončila 15. 4. 2014,
a tudíž byl žalobou podanou dne 27. 5. 2016 uplatněn promlčený nárok, což
žalovaná ve smyslu § 388 odst. 1 obch. zák. namítla, aniž by byl ze strany
žalobkyně tvrzen důvod, proč by odvolací soud neměl k této námitce přihlédnout. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které
považuje za přípustné podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení otázky hmotného práva, jakou hmotněprávní
úpravou se řídil závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou, jež nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Má za to, že posouzení této otázky ze
strany odvolacího soudu je nesprávné, neboť mezi účastnicemi nebyla uzavřena
komisionářská smlouva a jejich vztah se řídí čl. 5 celního kodexu, který
stanoví, že každá osoba se může nechat v jednání s celními orgány zastoupit pro
provádění všech úkonů a formalit stanovených celními předpisy. Na základě
udělené plné moci byla dle žalobkyně uzavřena mezi účastnicemi dohoda o
nepřímém zastoupení, podle níž byla žalobkyně oprávněna jednat v celním řízení
svým jménem na účet žalované. Žalobkyně neproclívala zboží pro sebe, nýbrž pro
žalovanou, přičemž clo bylo doměřeno žalované, nikoli žalobkyni, proto jeho
uhrazení ze strany žalobkyně není nutným nákladem ve smyslu § 588 obch. zák.,
nýbrž jde o bezdůvodné obohacení na straně žalované. Žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání rovněž pro vyřešení otázky
hmotného práva, od kdy plyne promlčecí doba v případě uplatnění práva nepřímého
zástupce vůči zastoupenému, pokud jde o splnění povinnosti uhradit dodatečně
doměřené clo předběžně vykonatelnými platebními výměry celního úřadu, jež dosud
nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nesprávnost právního posouzení
této otázky odvolacím soudem shledává žalobkyně v tom, že je-li stanovena
předběžná vykonatelnost rozhodnutí, není s konečnou platností rozhodnuto o
opodstatněnosti uložené povinnosti a jedná se jen o prozatímní úpravu poměrů. Proto dne 15. 4. 2010 nebylo postaveno najisto, zda dodatečně vyměřené clo bylo
ze strany celních orgánů požadováno po právu, neboť žalobkyně s ohledem na
obsah dohody s žalovanou podala proti rozhodnutím celního úřadu odvolání. Pokud
by žalobkyně uplatnila u žalované své právo na zaplacení částky dodatečně
doměřeného cla již dne 15. 4. 2010, byla by tato žaloba příslušným soudem
zamítnuta pro předčasnost. Existence celního dluhu byla postavena najisto až
rozhodnutím celního ředitelství o odvoláních žalobkyně ze dne 24. 5. 2012
doručeným žalobkyni dne 30. 5. 2012, kdy bylo celní řízení pravomocně skončeno
a bylo zřejmé, že částka uhrazená žalobkyní nebude celním úřadem vrácena. Dovolání je dle žalobkyně přípustné i pro posouzení otázky procesního práva
týkající se podmínek vzniku povinnosti odvolacího soudu k poučení účastníka
řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy odvolací soud dojde k
právnímu názoru odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně, tedy pro
posouzení otázky vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Citujíc
závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011 ve věci sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, ze dne 16. 3. 2004 ve věci sp. zn. 29 Odo 149/2002 a ve
věci sp. zn. 29 Odo 810/2001 a rovněž v nálezech Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 ve věci sp. zn. III. ÚS 3317/15 a ze dne 31. 7. 2008 ve věci sp. zn. I.
ÚS
777/07 má žalobkyně za to, že odvolací soud změnil posouzení námitky promlčení
vznesené žalovanou v řízení před soudem prvního stupně, aniž by žalobkyni bylo
dáno poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení k
nedůvodnosti námitky promlčení a aniž by bylo účastníkům umožněno se k názoru
odvolacího soudu vyjádřit. V opačném případě by žalobkyně uvedla důvody, proč
by nemělo být ke vznesené námitce promlčení přihlédnuto, včetně tvrzení
opodstatňujících nemravnost této námitky. Konečně pak žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání i pro posouzení
otázky procesního práva, zda zástupce žalované byl oprávněn zastupovat
žalovanou jako evropský hostující advokát, i když neměl ustanoveného advokáta
se sídlem v České republice jako svého zmocněnce pro doručování písemností,
která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně má za to, že
zástupce žalované nesplnil podmínky pro zastupování jako evropský hostující
advokát podle § 35f až § 35r zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud změnil dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, nebo aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné, a
navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Dovolatelka spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v právním
posouzení předmětné smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. Je přesvědčena, že
závazek vzniklý z této smlouvy nemá komisionářskou povahu ve smyslu § 577 a
násl. obch. zák., neboť předmětem ujednání účastnic byla dohoda o nepřímém
zastoupení v celním řízení na základě udělené plné moci. Dovolací soud v usneseních ze dne 10. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 192/2014 a
ze dne 28. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 952/2014 vyložil, že výsledek, k
němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za
užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu
právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky
hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se
odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru
o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové
metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění, že předmětem smlouvy uzavřené
mezi účastnicemi, kterou sama žalobkyně ve své žalobě právně kvalifikovala jako
komisionářskou smlouvu, bylo nepřímé zastupování žalované v celním řízení ve
smyslu čl. 5 celního kodexu, nikterak se závěr odvolacího soudu o komisionářské
povaze takové smlouvy neprotiví kogentním zákonným pravidlům pro výklad
právních úkonů ve smyslu § 266 odst. 1 až 4 obch. zák. Dovolatelka pak žádné
konkrétní vady výkladového postupu vedoucího k takovému závěru odvolacího soudu
nevytýká a pouze obecně konstatuje, že způsob zastoupení v celním řízení je
upraven v čl. 5 celního kodexu. Tato úprava však má dopad pouze do oblasti
veřejnoprávní, neboť jde o vymezení způsobu vystupování účastníka v řízení
vedeném před orgánem veřejné správy, jež na posouzení povahy soukromého závazku
mezi účastnicemi nedopadá. Kromě toho se odvolací soud svým názorem o povaze doměřeného cla zaplaceného
žalobkyní jako nutného nákladu ve smyslu § 588 věta první obch. zák. při plnění
jejího komisionářského závazku nepřímého zastoupení žalované v celním řízení
nikterak neodchýlil od rozhodování dovolacího soudu, jelikož právní otázka
posouzení povahy tohoto plnění již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 ve věci sp. zn. 29 Odo
263/2002 a obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 245/07) a rozhodnutí odvolacího soudu je s touto rozhodovací praxí v
souladu. Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobkyní vytýkaný postup odvolacího soudu
spočívající ve vydání tzv.
překvapivého rozhodnutí, neboť tím zjevně není
napadáno nesprávné právní posouzení otázky procesního práva, na jejímž
posouzení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tato námitka vyjadřuje
toliko možnou vadu odvolacího řízení, jež ovšem bez dalšího přípustnost
dovolání založit nemůže, přičemž k této vadě dovolací soud přihlédne pouze
tehdy, považuje-li dovolání za přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Napadené
rozhodnutí navíc nelze označit za překvapivé, není-li mu možno vytknout, že by
předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla
účastníkům upřena příležitost adekvátní reakce a eventuálního hájení svých
zájmů (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 ve věci sp. zn. 28
Cdo 3387/2015 a ze dne 1. 8. 2017 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 245/07). Otázka, zda
právo uplatněné žalobkyní je na základě námitky žalované promlčeno, byla
posuzována již v řízení před soudem prvního stupně. K námitce nedostatku poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. podotýká dovolací
soud, že i v dovolatelkou zmíněných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004 ve věci sp. zn. 29 Odo 149/2002 a ze dne 31. 3. 2011 ve věci sp. zn. 22
Cdo 4646/2008 vychází dovolací soud z názoru, že k takovému poučení je třeba
přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle
zcela jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, vyvolá-li
tato diskrepance v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových
tvrzení. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. naproti tomu nelze vykládat tak, že
by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je
vysloven v jeho rozhodnutí. Napadené rozhodnutí proto není v rozporu ani s
dovolatelkou zmíněnými nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 777/07 a ze dne 19. 4. 2016 ve věci sp. zn. III. ÚS 3317/15. Obdobný závěr platí i pro dovolatelkou namítaný nedostatek právního zastoupení
žalované, jež sama o sobě přípustnost dovolání ze shora uvedených důvodů rovněž
založit nemůže. Kromě toho tato námitka nemůže být v dovolacím řízení úspěšná
proto, že samotný způsob zastoupení žalované se práv a povinností dovolatelky,
o nichž bylo rozhodnuto odvolacím soudem ve věci samé, nijak netýká a nemůže se
tak jednat o vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí
ve věci z hlediska jeho nepříznivosti pro dovolatelku. Nejvyšší soud navíc ve své rozhodovací praxi vychází ustáleně z názoru, že v
občanském soudním řízení sporném se uplatňuje zásada projednací, která klade
důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I
když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z
důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud
se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod
spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009 ve věci sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 ve věci sp. zn.
22 Cdo 468/2010 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 ve věci sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Námitka
týkající se způsobu zastoupení žalované však byla žalobkyní uplatněna poprvé až
v řízení dovolacím. Dovolací soud nicméně shledává dovolání přípustným pro posouzení dovolatelkou
vymezené otázky hmotného práva týkající se počátku běhu promlčecí doby práva na
náhradu nutně či účelně vynaložených nákladů komisionáře spočívajících v úhradě
celního dluhu při nepřímém zastoupení komitenta v celním řízení, neboť tato
otázka byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Podle § 587 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), ve spojení s
§ 3028 odst. 3 o. z., komisionáři vzniká nárok na úplatu, jakmile splní
povinnosti stanovené v § 584 až 586. Podle § 584 odst. 1 obch. zák. po zařízení záležitosti je komisionář povinen o
výsledku podat komitentovi zprávu a provést vyúčtování. Podle § 588 věta první obch. zák. zároveň s úplatou je komitent povinen uhradit
komisionáři náklady, které komisionář nutně nebo užitečně vynaložil při plnění
svého závazku. Podle § 392 odst. 1 věta první obch. zák. u práva na plnění závazku běží
promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s
jeho plněním (doba splatnosti). V poměrech projednávané věci je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné,
a tudíž nesprávné, v tom, že odvolací soud sice posoudil okolnosti vyvolávající
splatnost práva na náhradu nutně vynaložených nákladů žalobkyně při plnění
komisionářské smlouvy uzavřené mezi účastnicemi, resp. počátek běhu promlčecí
doby v případě, kdy splatnost plnění nebyla účastnicemi sjednána. Opomněl však,
že subjektivní právo na plnění závazku nemůže být splatné a být splněno dříve,
než vůbec vznikne. Není-li mezi stranami komisionářské smlouvy sjednáno jinak, vzniká komisionáři
nárok na úplatu až po splnění povinností stanovených v § 584 až 586 obch. zák.,
čímž je ve vztahu ke vzniku práva komisionáře na zaplacení úplaty
(dispozitivně) vyjádřen charakter komisionářské smlouvy jako smlouvy o
výsledku. Splatnost práva komisionáře na náhradu nutně či účelně vynaložených
nákladů je vázána na splatnost úplaty komisionáře (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 2005 ve věci sp. zn. 32 Odo 250/2005). Vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění, že mezi účastnicemi nebylo žádné
odlišné ujednání oproti úpravě stanovené v § 587 odst. 2 a § 588 obch. zák.,
mělo být odvolacím soudem posouzeno, zda a kdy na straně žalobkyně došlo dle §
584 odst. 1 obch. zák. k (úplnému) zařízení sjednané obchodní záležitosti pro
žalovanou a kdy žalobkyně podala žalované o tom zprávu a provedla vyúčtování. A
to i vzhledem ke skutkovému zjištění, že na základě ujednání účastnic
zastupovala žalobkyně žalovanou jako nepřímý zástupce i v odvolacím řízení o
odvoláních proti předmětným rozhodnutím celního úřadu o doměření cla, v
důsledku čehož žalovaná v této době stále ještě zařizovala pro žalovanou
sjednanou obchodní záležitost.
Pro posouzení vzniku práva žalobkyně na úplatu a potažmo i práva na náhradu
nutně či účelně vynaložených nákladů při plnění komisionářské smlouvy podle §
588 obch. zák. s důsledky pro posouzení počátku běhu promlčecí doby tedy není
samo o sobě významné zjištění, kdy žalobkyně tyto náklady vynaložila ani kdy
žalovaná skutečně zaplatila žalobkyni částku odpovídající sjednané úplatě (či
její části), nýbrž kdy žalobkyně splnila své povinnosti podle § 584 až 586
obch. zák. Lze tak uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí, neboť odvolací soud
posoudil zjištěný skutkový stav (jenž sám dovolacímu přezkumu ve smyslu § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhá) podle právní normy,
kterou nesprávně vyložil, a jeho právní posouzení věci je v důsledku toho
neúplné, a tudíž nesprávné. Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z tohoto důvodu
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení
rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.