a. s., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Krásno nad
Bečvou, Jiráskova 613/13, identifikační číslo osoby 02604795, proti žalované
LETOINVEST, s. r. o., se sídlem v Brně, Kamenná 178/7, identifikační číslo
osoby 27741559, zastoupené JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem v
Brně, Bašty 416/8, o zaplacení 431.100,70 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 72/2015, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 28 Co 239/2017-253, t
a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (I. výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky (II. výrok).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.
9. 2018, č. j. 28 Co 239/2017-253, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť odvolací soud se dle
dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když
„nezohlednil všechny okolnosti projednávané věci“, přičemž „pokud by přihlédl
ke všem výše uvedeným skutečnostem, dospěl by nepochybně k závěru, že nedošlo k
řádnému odstoupení od smlouvy a že oznámení vad nebylo opožděné, tedy nemůže
být uplatněna námitka pozdní reklamace“. Uplatňuje přitom dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout,
případně zamítnout. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní
náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné. Polemizuje-li dovolatelka se zjištěními významnými pro posouzení odvolacího
osudu, zda došlo k řádnému odstoupení od smlouvy o dílo ze strany žalobkyně či
zda dovolatelka uplatnila práva z vadného plnění včas, je nutno uvést, že
dovolatelka prostřednictvím této své argumentace pouze zpochybňuje skutková
zjištění soudů nižších stupňů, aniž by přitom uplatňovala způsobilý dovolací
důvod. Nejvyšší soud v tomto ohledu podotýká, že uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného soudy
nižších stupňů a na kritice hodnocení důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo
1619/2018). Tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou činěná citace judikatury
Nejvyššího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo
1387/2005), týkající se povinnosti objednatele uhradit zbytek ceny díla v
případě nesplnění povinnosti zhotovitele dílo řádně zhotovit: „Pokud mělo
předané dílo vady, je zřejmé, že zhotovitel nesplnil svou povinnost provést
dílo řádně.
Dílo, které je vadné, nelze totiž ve smyslu § 554 odst. 1
obchodního zákoníku považovat za dílo provedené, a to ani tehdy, když je – jako
tomu bylo v posuzovaném případě – objednatel převezme. Pokud bylo tedy
zaplacení ceny za dílo vázáno na předání a převzetí díla, nebyl objednatel
povinen zbytek ceny uhradit, neboť zhotovitel nesplnil svou povinnost zhotovit
řádné dílo.“ Oproti mínění dovolatelky v nyní posuzované věci (na rozdíl od
citovaného rozhodnutí) nebyl vznik práva na zaplacení ceny díla vázán na
provedení díla ve smyslu § 548 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, nýbrž na vystavování faktur v termínech dle harmonogramu plateb jako
přílohy smlouvy a na další skutečnosti vymezené ve smlouvě o dílo uzavřené mezi
účastníky, ve znění jejích dodatků. Závěry odvolacího soudu tak s dovolatelkou
namítanou judikaturou v rozporu nejsou.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu