23 Cdo 1584/2021-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny
Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně OÁZA Říčany spol. s r.o., se sídlem V Chobotě 2112/21, 251 01 Říčany,
IČO 26478421, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Dlouhá
705/16, 110 00 Praha 1, proti žalované PHARMAKON, spol. s r.o., se sídlem Jana
Želivského 1768/18, 130 00 Praha 3, IČO 45243492, o zaplacení 471 843 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 102/2019,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11.
2020, č. j. 35 Co 320/2020-194, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
102/2019-176, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení;
výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je důvod pro zamítnutí
žaloby na vrácení zaplacené kupní ceny ve výši 471 843 Kč požadované žalobkyní
z titulu jejího odstoupení od dohody o narovnání, uzavřené účastnicemi dne 15.
12. 2016, ve které potvrdily, že mezi nimi existuje závazek ze smlouvy o dílo
ze dne 4. 11. 2013, v níž se žalovaná zavázala dodat žalobkyni regulátory a
stabilizátory elektrické energie Pharmakon Electronic Saver. Oba soudy se
shodly, že odstoupení žalobkyně od dohody o narovnání ze dne 22. 10. 2019 bylo
předčasné. Vyšly přitom ze zjištění, že zástupce žalobkyně zaslal žalované dne
20. 9. 2019 poštou výzvu k dodání regulátorů a stabilizátorů elektrické
energie, žalovaná avšak nebyla na adrese uvedené v obchodním rejstříku
zastižena, proto poštovní doručovatel dne 23. 9. 2019 vhodil oznámení o uložení
zásilky na poště do poštovní schránky žalované a téhož dne zásilku na poště
uložil. Žalovaná si zásilku na poště nevyzvedla a dne 8. 10. 2019 byla zásilka
poštou vrácena zpět odesílateli. Odvolací soud s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu týkající se účinnosti doručení jednostranných právních úkonů,
použitelné i pro posuzovaní účinnosti doručení podle § 570 a § 573 zákona č.
89/2012 Sb., („nového“) občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 278/2011 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 441/2012, podle nichž je
pro účinnost doručení rozhodující, kdy adresát měl objektivně příležitost se
seznámit s obsahem hmotněprávního úkonu, dovodil, že do dispozice žalované se
mohla zásilka s výzvou k plnění dostat nejpozději do 7. 10. 2019, a vzhledem ke
sjednané 30-ti denní lhůtě k plnění (viz čl. 2.1.2. dohody o narovnání)
skončila lhůta k plnění žalované až dne 7. 11. 2019. Učinila-li žalobkyně
odstoupení od dohody o narovnání dne 22. 10. 2019, jedná se o odstoupení
předčasné, neboť k němu došlo v době, kdy neexistoval důvod pro odstoupení od
této dohody, žalované dosud neskončila sjednaná lhůta k plnění, a proto takové
odstoupení nemohlo vyvolat zamýšlené účinky. Navíc žalobkyně odstoupení od
dohody o narovnání doručovala poštou, k marnému pokusu o doručení došlo dne 23.
10. 2019 a dne 7. 11. 2019 došlo k odeslání zásilky s odstoupením zpět
odesílateli, protože si ji žalovaná v úložní době na poště nevyzvedla. Do
dispozice žalované se odstoupení mohlo dostat podle závěru odvolacího soudu
nejpozději dne 6. 11. 2019, tedy v době, kdy ještě neskončila žalované lhůta k
plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu, podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen„o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu při řešení hmotněprávní otázky účinnosti a okamžiku
doručení adresného jednostranného hmotněprávního jednání - výzvy žalobkyně k
plnění ze dne 20. 9. 2019. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od závěrů
Nejvyššího soudu vyjádřených v rozsudku ze dne 17. 4. 2013, sp. zn 26 Cdo
441/2012, v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo
918/2013, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4353/2014, a zejména v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011. Z odůvodnění
uvedených rozhodnutí vyplývá, že při neúspěšném pokusu o doručení zásilky
poštou se tato dostává do sféry dispozice adresáta a považuje se za doručenou
již dnem neúspěšného pokusu o doručení, zanechání oznámení a uložení zásilky na
poště. Podle uvedené judikatury dovolacího soudu tedy k doručení výzvy
žalobkyně k plnění ze dne 20. 9. 2019 došlo dne 23. 9. 2019 a 30-ti denní lhůta
k plnění pak uplynula dne 23. 10. 2019. Účinky doručení výzvy k plnění nelze
odsunout až na poslední den lhůty, po kterou byla zásilka u poskytovatele
poštovních služeb uložena, jak nesprávně dovodil odvolací soud. V důsledku
tohoto nesprávného právního posouzení nemohl pak odvolací soud zhodnotit
skutečnost, že k odstoupení od dohody o narovnání došlo v poslední den lhůty k
plnění, tj. dne 23. 10. 2019. Podle dovolatelky není na překážku platnosti a
účinnosti odstoupení učiněné v poslední den lhůty k plnění, jestliže z obsahu
spisu je zřejmé, že žalovaná poruší smlouvu podstatným způsobem, jestliže do
sjednané lhůty k plnění žalobkyni nijak nekontaktovala, neoznámila připravenost
k plnění, nevyžádala si součinnost žalobkyně k plnění, byť ke plnění – dodání a
instalaci regulátorů a stabilizátorů elektrické energie nutně potřebovala
součinnost žalobkyně. Posouzení odstoupení od dohody, které bylo doručeno
žalované poslední den lhůty k plnění, jako odstoupení neplatné nebo neúčinné,
by podle dovolatelky představovalo přepjatý právní formalismus. Předestřela
otázku možnosti odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení v poslední den lhůty k
plnění, která nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena. V souvislosti s
touto otázkou dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, s tím, že je možno od smlouvy odstoupit v
případě, že druhá strana si počíná tak, že je zřejmé, že smlouvu podstatným
způsobem poruší. Dovolatelka tudíž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
odstoupila od smlouvy předčasně a navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudky
odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Nevyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o. s.
ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, odvolací soud se ve svém závěru neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe, podle níž je jednostranný písemný projev vůle
účinný vůči adresátovi okamžikem (dnem), kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře
a adresát má možnost se s jeho obsahem seznámit, přičemž není rozhodující, že
se o obsahu právního úkonu (jednání) adresát v tento den nedozví. Pro účinnost
doručení je rozhodující, kdy adresát měl objektivně příležitost se seznámit s
obsahem hmotněprávního úkonu (jednání) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 278/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 441/2012, jejichž závěry odvolací soud pro rozhodnutí
využil, anebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo
4344/2018, podle něhož se uvedené závěry o účinnosti doručení jednostranného
písemného projevu vůle uplatní i v režimu zákona č. 89/2012 Sb. (všechna cit. rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Žalobkyni lze přisvědčit, že její
výzva k plnění ze dne 20. 9. 2019 byla žalované doručena již dnem neúspěšného
pokusu o doručení poskytovatelem poštovních služeb na adrese žalované uvedené v
obchodním rejstříku a zanecháním oznámení o uložení zásilky na poště, tj. dne
23. 9. 2019 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 26
Cdo 2988/2011, dostupný na www.nsoud.cz), a že s ohledem na sjednanou 30-ti
denní lhůtu k plnění uplynula žalované lhůta ke splnění závazku z dohody o
narovnání dnem 23. 10. 2019. Tento den byl tak posledním dnem ke splnění
závazku žalovanou. I když odvolací soud vycházel ze závěru, že do dispozice
žalované se mohla výzva žalobkyně k plnění podle dohody o narovnání dostat
nejpozději dne 7. 10. 2019, což byl poslední den úložní doby zásilky na poště,
následně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dospěl k
závěru, že pokud žalobkyně svým jednáním ze dne 22. 10. 2019 odstoupila od
dohody o narovnání z důvodu nesplnění dodání regulátorů a stabilizátorů
žalobkyni, kdy tento projev vůle žalobkyně byl žalované doručen dne 23. 10. 2019, jedná se o odstoupení předčasné, neboť v okamžiku odstoupení od dohody o
narovnání oprávněný důvod pro odstoupení z důvodu prodlení s plněním
neexistoval, jestliže žalované dosud neskončila lhůta k plnění. Žalovaná se
tedy nemohla dostat do prodlení se sjednaným plněním již dne 23. 10. 2019
(srov. § 1968 o. z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní,
je v prodlení.).
Namítá-li dovolatelka, že nelze trvat na tom, aby odstoupení
bylo doručeno až následující den po uplynutí posledního dne lhůty k plnění s
odkazem na § 2002 odst. 2 o. z., podle něhož strana může od smlouvy odstoupit
bez zbytečného odkladu poté, co z chování druhé strany nepochybně vyplyne, že
poruší smlouvu podstatným způsobem, a poukazuje na to, že ze spisu v dané věci
je zřejmé, že žalovaná žádným způsobem neučila do 23. 10. 2019 nějaký pokus o
plnění, nevyžádala si potřebnou součinnost žalobkyně k převzetí plnění, a
dovozuje vlastní závěr, že z chování žalované vyplývalo, že poruší smlouvu
podstatným způsobem, je třeba konstatovat, že ze skutkových závěrů odvolacího
soudu nevyplývá, že by při právním posouzení vyšel z tohoto žalobkyní tvrzeného
skutkového závěru. Dovolatelkou předestřená právní otázka, jako otázka v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená, tj. otázka možnosti
odstoupení z důvodu prodlení v poslední den lhůty k plnění s ohledem na tvrzené
skutečnosti, z nichž však odvolací soud při právním posouzení věci nevyšel,
není však způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud totiž již
vícekrát judikoval, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit
právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele
nebo na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení
důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo
2808/2017 nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017 či usnesení ze dne
27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2431/2019 anebo ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23
Cdo 3151/2020 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Nepřípadný je i odkaz
dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo
2640/2011, s tím, že zákon umožňuje odstoupit od smlouvy v případě, že povinná
strana si počíná tak, že je zřejmé, že smlouvu poruší podstatným způsobem,
neboť ze skutkových zjištění soudu takový závěr nevyplývá, na tomto skutkovém
závěru odvolací soud své právní posouzení ohledně neúčinného odstoupení
žalobkyně od dohody nepostavil.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný
prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předseda senátu