ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
A. H., se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené JUDr. Radimem
Charvátem, Ph.D., LL.M, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 1965/13a, proti
žalované A. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se
sídlem v Brně, Joštova 4, o zaplacení 995,- Kč a 99 500,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 300/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 44 Co
787/2017-202, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 10. 2018, č. j. 44 Co
787/2017-235, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 6.582,40 Kč k rukám Mgr. Bc. Ivo Nejezchleba, advokáta.
995,- Kč a 99.500,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že účastnice řízení dne 2. 12. 2014
uzavřely smlouvu, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje
spoluvlastnického podílu žalované v rozsahu ideální 1661/10000 k pozemku parc. č. XY o výměře 218 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba
budovy č. p. XY v obci XY, k. ú. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, na LV č. XY (dále též „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“); žalovaná se zavázala
zaplatit žalobkyni odměnu za její činnost. Smlouva byla uzavřena na dobu
určitou do 1. 3. 2015 (ve smlouvě zjevně chybně uvedeno datum trvání smlouvy do
„1. 3. 2014“) s tím, že v případě, že ze strany kteréhokoli z účastníků smlouvy
nedojde nejméně pět dnů před skončením její platnosti k doručení písemného
oznámení, že již nemá zájem na dalším prodloužení smlouvy, platnost smlouvy se
automaticky prodlužuje vždy o další dva kalendářní měsíce (čl. VI. smlouvy). Bylo prokázáno, že žalovaná dne 19. 2. 2015 podala na poštu k přepravě zásilku
obsahující její oznámení, že již nemá zájem na dalším pokračování
zprostředkovatelské smlouvy. Tato zásilka byla zaslána na adresu, která byla
účastnicemi sjednána ve smlouvě, tj. na adresu „XY“ a zde bylo zanecháno i
oznámení o uložení zásilky; téhož dne byla zásilka uložena na poště. Na uvedené
adrese v předmětném období sídlila realitní kancelář žalobkyně a byla zde jako
recepční zaměstnána M. M., která od pondělí do pátku v čase od 8 do 16 hodin
byla k dispozici klientům realitní kanceláře a přijímala telefonní hovory či
přebírala pro žalobkyni poštu. Při nepřítomnosti žalobkyně byla pověřena jejím
zastupováním, organizovala schůzky či prohlídky. Měla-li žalobkyně takto
zajištěnu činnost své realitní kanceláře, bylo – objektivně vzato – v jejích
možnostech seznámit se s obsahem zásilky obsahující oznámení žalované. Dne 20. 2. 2015 byla žalobkyně dopoledne v XY, jež má sídlo na jiné adrese, než její
realitní kancelář, a odpoledne odcestovala s dětmi do XY, kde pobývala až do
27. 2. 2015. Žalobkyně měla přesto objektivní možnost se seznámit s obsahem
zásilky zaslané žalovanou, neboť její realitní kancelář na XY byla denně v
provozu, a byla v ní zaměstnankyně oprávněná přebírat poštovní zásilky. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 44 Co
787/2017-202, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Překážku, která bránila žalobkyni seznámit se s obsahem
zásilky žalované, posoudil jako subjektivní a nikoliv objektivní, jelikož
nepřítomnost žalobkyně v místě doručování zásilky nebyla dána objektivními
okolnostmi, nýbrž okolnostmi, které závisely na jejím uvážení. Nic jí totiž
nebránilo v tom, aby si na základě oznámení o uložení zásilky na poště tuto
vyzvedla a seznámila se s jejím obsahem. Účinky hmotněprávního jednání žalované
tak nastaly dne 20. 2. 2015, v důsledku čehož zprostředkovatelská smlouva
zanikla k 1. 3. 2015, neboť nedošlo k jejímu prodloužení podle čl. VI. bodu 1. smlouvy.
Proto jsou vyloučeny žalobou uplatněné nároky žalobkyně vůči
žalované. K výhradě žalobkyně, že soudy neposoudily její požadavek podle §
2454 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jako právo
na zaplacení provize odvolací soud uvedl, že skutková tvrzení obsažená v žalobě
neumožňovala posoudit žalovaný nárok podle tohoto ustanovení. Žalobkyně
netvrdila, že v souvislosti s její činností byla uzavřena smlouva s nabyvatelem
O. a že jí tak vzniklo právo na provizi podle čl. II. odst. 6
zprostředkovatelské smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na
řešení právní otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2622/2006, prosazuje názor,
že odjezd na dlouhodobě plánovanou dovolenou na horách v termínu jarních
prázdnin svých dětí dne 20. 2. 2015 představuje objektivní důvod, který jí až
do svého odpadnutí bránil seznámit se s obsahem doručovaného oznámení žalované. Jestliže ustálená rozhodovací praxe považuje za objektivní překážky vylučující
možnost nepřítomného adresáta seznámit se s obsahem jemu adresovaného projevu
vůle pro pobyt v nemocnici (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011,
sp. zn. 26 Cdo 268/2011), v zahraničí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2837/2017) či pro pobyt v zaměstnání v průběhu otevíracích hodin
pošty, kde byla zásilka uložena, s návratem domů až po ukončení otevíracích
hodin pošty (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS
2474/13), má dovolatelka zato, že objektivní překážkou jí znemožňující se
seznámit s obsahem zásilky, obsahující právní jednání žalované, jímž oznamuje,
že již nemá zájem na dalším prodloužení zprostředkovatelské smlouvy ze dne 2. 12. 2014, byla její nepřítomnost na doručující adrese kvůli odjezdu na
dovolenou. Zdůrazňuje, že dne 20. 2. 2015 vykonávala pracovní činnost pro svého
zaměstnavatele – XY. - v době od 8.00 do 12.00 hod. (s hodinovou přestávkou na
oběd) v provozovně na ulici XY a po obědě odjela na dovolenou. Odvolacímu soudu
zároveň vytýká, že na zjištěný skutkový stav neaplikoval příslušnou právní
normu, neboť se nevypořádal s jiným možným právním posouzením, tj. s případným
vznikem práva žalobkyně na provizi podle § 2454 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V této části vidí rozhodnutí odvolacího
soudu jako rozporné s bodem 30. nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou totožnosti skutku. Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla výslovně vyřešena v
rozhodovací praxi dovolacího soudu – tj. zda odjezd na dovolenou v den
doručování zásilky obsahující právní jednání, je objektivním důvodem
vylučujícím možnost seznámit se s obsahem zásilky, a dovolání je tudíž
přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolání není důvodné. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Rozhodovací praxe je jednotná v názoru, že jednostranný písemný projev
vůle je účinný vůči adresátovi okamžikem (dnem), kdy se ocitne v jeho
dispoziční sféře a adresát má možnost se s jeho obsahem seznámit; není přitom
rozhodující, že o obsahu právního úkonu (jednání) adresát v tento den dosud
neví (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo
72/2004, jehož závěry se uplatní i v režimu zákona č. 89/2012 Sb.). V posuzované věci bylo prokázáno, že zásilka podaná žalovanou na poště k
přepravě dne 19. 2. 2015 byla zaslána na účastnicemi řízení dohodnutou
doručovací adresu, kde byla v pracovních dnech v době od 8 do 16 hodin přítomna
pracovnice žalobkyně oprávněná přebírat pro ni poštu. Přestože dne 20. 2. 2015
žalobkyně pobývala v době od 8.00 do 12.00 hodin v XY., jehož je statutárním
orgánem - ředitelkou - v provozovně na ulici XY a „po obědě“ odjela na
dovolenou do XY, měla (objektivně) možnost seznámit se s obsahem zásilky
žalované ze dne 19. 2. 2015, neboť se v místě, kde docházelo k doručování,
zdržovala, byť tam nebyla fyzicky přítomna; možnost nepřítomné osoby seznámit
se s jí adresovaným právním jednáním právní teorie i soudní praxe rozumí
možnost představovanou nejen samotným převzetím písemného právního jednání
adresátem, ale i případy, kdy dojde ke vhození oznámení o uložení takové
zásilky, s čímž je spojen závěr, že adresát právního jednání nabyl objektivní
příležitost seznámit se seznámit s jeho obsahem.
nutno uvést, že právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží
soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež
umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než
jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování
podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se
žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na
to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
643/2000, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, pod označením SJ 178/2002 a
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,
svazku 13, pod C 962). Zároveň platí zásada, že zamítá-li soud žalobu, pak se v
jeho zamítavém rozhodnutí skrývá závěr, že nároku žalobcem uplatněnému na
základě vylíčených skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva
vůbec, a nikoli jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu (k tomu
srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 830, a rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, 2001, pod pořadovým č. 51).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při rozhodování odchýlil od závěrů
nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, neboť
nepodřadil jí uplatněný nárok pod hmotněprávní ustanovení o právu na provizi.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že:
- právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je věcí soudu. Není
obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), je-li přesto v
žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady
iura novit curia) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové
podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný
nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci
prosazoval žalobce (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011,
sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod číslem 27/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn.
25 Cdo 210/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo
4778/2010 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo
2028/2016).
- o totožnou věc jde tehdy, vyplývá-li tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze
stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat
především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který
jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z
projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že
totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo
totožnost následku (srov. za mnohá rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, či ze dne 21. 12. 2016, sp. zn.
29 Cdo 2730/2016, a v nich citovanou judikaturu).
V projednávané věci – s ohledem na vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě
– nepřichází kvalifikace žalobou uplatněného nároku jako práva na zaplacení
smluvní odměny zjevně v úvahu. Dovolatelka v žalobě tvrdila existenci všech
základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a sice:
1) vznik škody (v podobě ušlého zisku ve výši 99.500,- Kč),
2) porušení povinnosti žalované vedoucí k tomu, že nedošlo k naplnění
účelu smlouvy, čímž žalobkyni nevzniklo právo na provizi,
3) příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalovanou a vznikem
škody.
Již v rozsudku ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, Nejvyšší soud
vyložil, že nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu
odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty než nárok na smluvní plnění (…);
vychází z jiného skutkového děje – tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a
výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní
povinnosti.
Promítnuto do poměrů nyní souzené věci uvedené znamená, že žalobkyně v žalobě
netvrdila, že jí vzniklo právo na smluvenou odměnu (provizi), nýbrž vylíčila
svůj žalobní požadavek jako nárok založený porušením povinnosti žalované,
vznikem škody ve výši ušlého zisku, s tím, že mezi porušením smluvní povinnosti
žalovanou a vznikem škody je vztah příčiny a následku.
Odvolací soud se tak neodchýlil od shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu,
jestliže žalobní požadavek žalobkyně nepoměřoval ustanovením § 2454 o. z.,
neboť vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě takový postup neumožňovalo.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci nebyl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné
[§ 243d písm. a) o. s. ř.] a dovolání žalobkyně zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení.
Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, §
6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), a § 12 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj.
částkou 5.140,- Kč (součet tarifních hodnot spojených věcí, tj. požadavku na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 995,- Kč a na zaplacení náhrady škody ve výši
99.500,- Kč). Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a
částka 1.142,40 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, §
151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu