28 Cdo 4353/2014

28 Cdo 4353/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a

soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně KLEPIERRE CZ

s.r.o., IČ 274 07 136, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 233/8, zastoupené Mgr.

Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti

žalované AD PROPERTY CZ,s.r.o., IČ 271 03 625, se sídlem v Mníšku pod Brdy,

Skalecká 852, zastoupené JUDr. Marcelem Vasilišinem, LL.M., advokátem se sídlem

v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 479/37, adresa pro doručování: Bratislava,

Dunajská 18, Slovenská republika, o zaplacení částky 2.336.390,- Kč, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 348/2010, o dovolání žalované

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 55 Co

292/2013-472, ve znění opravného usnesení ze dne 15. ledna 2014, č. j. 55 Co

292/2013-481, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení

částku 21.731,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Roberta Němce, LL.M., do tří dnů od

právní moci tohoto usnesení.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 12. 2012, č. j. 16 C

348/2010-368, rozhodl, že je žalovaná povinna uvést prostory č. A226 v

obchodním centru Nový Smíchov na adrese Plzeňská 233/8, Praha 5, do původního

stavu, následně je vyklidit a předat žalobkyni (výrok I.), a dále uložil

žalované zaplatit žalobkyni částku 2.336.390,- Kč (výrok II.), jakož i náhradu

nákladů řízení (výrok III.). Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně

žalobkyně s právní předchůdkyní žalované v roce 2001 uzavřela smlouvu o nájmu

předmětných nebytových prostor na dobu neurčitou. V roce 2010 žalobkyně nájem

ze sjednaného výpovědního důvodu vypověděla, přičemž tato výpověď byla žalované

řádně doručena. Žalovaná však označené prostory dosud nevyklidila, žalobkyni

tedy svědčí coby spoluvlastníku nemovitosti, v níž se nacházejí místnosti

nadále užívané žalovanou, právo na jejich vyklizení. Žalobkyně je rovněž

oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty vázané na nesplnění povinnosti k

vyklizení pronajímaných prostor po zániku nájemního vztahu. Konečně žalobkyni

vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jež

žalovaná nabyla užíváním žalobkyní spoluvlastněné nemovitosti bez právního

důvodu v období následujícím po řádném vypovězení nájmu a spotřebou služeb

spojených s užíváním příslušných prostor. Žalobu měl proto soud za důvodnou a

zcela jí vyhověl.

K odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal Městský soud v

Praze, který je rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 55 Co 292/2013-472, ve

znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2014, č. j. 55 Co 292/2013-481, ve

výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve výroku II. je potvrdil,

ve výroku III. je změnil, pokud jde o výši nákladů řízení, jinak je i v tomto

výroku potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok

II.). Odvolací soud přistoupil ke zrušení výroku I. odvoláním napadeného

rozsudku o vyklizení předmětných prostor, poněvadž v tomto rozsahu žalobkyně

vzala svou žalobu zpět, skutková zjištění i právní posouzení obvodního soudu

však plně aproboval. Zejména zdůraznil, že výpověď byla žalované náležitě

doručena v souladu s obsahem samotné nájemní smlouvy, podle níž má být veškerá

korespondence zasílána na adresu pronajatých prostor, přičemž tento způsob

doručování byl mezi smluvními stranami opakovaně použit. Zásilku převzala

zaměstnankyně žalované B. O., žalovaná se s obsahem této písemnosti seznámila a

reagovala na ni, nemůže tedy být sporu, že se výpověď fakticky dostala do její

dispozice, na čemž nemohl ničeho změnit ani eventuální nedostatek zmocnění dané

zaměstnankyně k přebírání dokumentů právního charakteru. Ohledně výroku II.

ukládajícího žalované povinnost k zaplacení smluvní pokuty a vydání

bezdůvodného obohacení bylo tudíž třeba rozsudek soudu prvního stupně jako

věcně správný potvrdit.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, napadajíc jej v celém

rozsahu, s výjimkou té části jeho výroku I., kterou bylo rozhodnuto o zrušení

výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně a o zastavení řízení o vyklizení

nebytových prostor. Přípustnost dovolání má dovolatelka za danou tím, že shora

označený rozsudek spočívá na otázce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud

nevyřešené. Zároveň odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008,

sp. zn. 26 Cdo 238/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp.

zn. 23 Cdo 5508/2007, v nichž byla řešena otázka toliko obdobná, přičemž je

však napadené rozhodnutí s touto judikaturou v rozporu, a pokud nikoli, měla by

podle názoru dovolatelky tato otázka být vyřešena jinak. Jako dovolací důvod

uvádí nesprávné právní posouzení věci, neboť odvolací soud dospěl k

nepřiléhavým právním závěrům ohledně řádnosti ukončení nájemního vztahu mezi

účastníky řízení výpovědí. Dovolatelka zdůrazňuje, že žalobkyni oznámila změnu

adresy a požádala ji, aby jí bylo doručováno v její centrále ve Slovenské

republice, žalobkyně se přesto neúspěšně pokusila výpověď doručit na adresu

žalované v České republice a poté ji odevzdala prodavačce přítomné v provozovně

žalované nacházející se v pronajatých prostorách. Takový způsob doručení

pokládá dovolatelka za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku ve

smyslu § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „obch. zák.“). Rozhodující otázkou tedy je, zda výpověď

došla do sféry dispozice žalované, tedy zda měla žalovaná bezprostřední možnost

se s ní seznámit, jestliže tento projev vůle převzala prodavačka. V nájemní

smlouvě bylo sice upraveno doručování na adrese pronajatých prostor, leč toto

doručení mělo logicky probíhat mezi osobami k tomu oprávněnými, převzetí

zásilky prodavačkou tak nemohlo mít žádný právní význam, poněvadž jednatel coby

jediný oprávněný zástupce žalované neměl za daných okolností možnost se s

obsahem výpovědi obeznámit. Zaměstnankyně žalované, která výpověď převzala,

byla ve smyslu § 15 obch. zák. pověřena jen činností související s prodejem

zboží, nemohla ovšem žalovanou zavázat převzetím výpovědi. Nikdy v minulosti

nebyly žalobkyní prostřednictvím prodavačky doručovány dovolatelce právní

úkony, nýbrž jen obchodní podklady, které nebyly adresované jejímu jednateli.

Dovolatelka rovněž upozorňuje, že podle výše citované judikatury Nejvyššího

soud není možné smluvním ujednáním založit nevyvratitelnou domněnku doručení,

pročež je způsob doručení základních právních úkonů, jakým je například výpověď

z nájmu, nutno dodržet a řádně prokázat.

Tvrzení odvolacího soudu, že zásilku žalovaná převzala, seznámila se s jejím

obsahem a reagovala na ni, je zcela nepravdivé, neboť znění výpovědi nebylo

jednateli žalované doručeno dodnes. Jelikož je rozhodující, zda se výpověď

dostala do sféry dispozice jednatele, bylo nezbytné provést důkaz jeho

výslechem, což však soudy nižších stupňů opomněly učinit. Dovolatelka proto

navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního

stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Současně navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně i věci samé s tím, že otázky, jež dovolatelka

předestírá dovolacímu soudu k řešení, již byly v jeho rozhodovací praxi

zodpovězeny, a to způsobem, s nímž rozsudek odvolacího soudu není v rozporu.

Argumentace dovolatelky se přitom v převážné míře týká nedostatků skutkových

zjištění, a nenaplňuje tudíž dovolací důvod nesprávného právního posouzení,

pročež žalobkyně uzavřela, že by ani návrhu žalované na odklad vykonatelnosti

napadeného rozsudku nemělo být vyhověno.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.

2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání

bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §

241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dovolání však žádná otázka, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na

přípustné, vymezena není.

Předně je nutno uvést, že dovolacími námitkami, jež směřují k prezentování

skutkové verze odlišné od té, z níž při svém rozhodování vycházel odvolací

soud, není poukazováno na nesprávnost právního posouzení věci, pročež jimi

nemůže být ani naplněn jediný způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s.

ř. (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo

3121/2014). Pakliže tedy dovolatelka napadá skutkový závěr odvolacího soudu o

tom, že výpověď nájmu adresovanou jí žalobkyní převzala a prostřednictvím svého

jednatele na ni reagovala, jedná se o výtky z hlediska dovolacího přezkumu

irelevantní. Spatřuje-li dovolatelka mylně nedostatek právního posouzení také v

tom, že její jednatel nebyl v dosavadním řízení vyslechnut, nelze než

zdůraznit, že tím nanejvýše poukazuje na možnou vadu řízení, k níž by Nejvyšší

soud mohl přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4282/2013). Nad rámec

uvedeného lze podotknout, že s obdobnou námitkou se náležitě vypořádal odvolací

soud, když upozornil, že žalovaná provedení tohoto důkazu před soudem prvního

stupně nenavrhla, přičemž ve sporném řízení ovládaném projednací zásadou se

činnost soudu pátráním po důkazech účastníky nenavržených vyznačovat nesmí (viz

mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo

3009/2011). Konečně též zjišťování obsahu ujednání nájemní smlouvy upravujícího

dohodnuté způsoby doručování písemností mezi smluvními stranami musí být v

souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu považováno za otázku skutkovou

(viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo

3053/2013). Na okraj dovolací soud poznamenává, že není-li ve smlouvě samé ani

naznačen požadavek, aby osobní doručování korespondence v provozovně žalované

bylo podmíněno účastí jejího jednatele, jen stěží by bylo možné takové omezení

dovodit výkladem, pokud bylo v řízení zjištěno, že k osobnímu doručování

písemností toliko prostřednictvím zaměstnanců žalované přítomných v pronajatých

prostorách opakovaně docházelo (k významu následného jednání stran pro výklad

právního úkonu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I.

ÚS 625/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo

1469/2012).

Rovněž argumentaci dovolatelky, jež se vztahuje k údajnému pochybení odvolacího

soudu při posouzení právní otázky perfekce výpovědi nájemního vztahu mezi ní a

žalobkyní, neshledává Nejvyšší soud opodstatněnou. Dle ustáleného názoru

judikatury dovolacího soudu účinnost adresných jednostranných hmotněprávních

úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle je doručen

adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.).

Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je přitom třeba rozumět

konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem.

Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí

písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy nabyl adresát

hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky.

Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního

úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. kupř.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008,

popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo

918/2013). Kritérium objektivní možnosti seznámit se s obsahem adresovaného

hmotněprávního úkonu se přitom uplatní i při doručování písemností právnickým

osobám (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo

1030/2004).

Vychází-li dovolací soud z právě nastíněného výkladu, jejž lze pokládat za plně

aplikovatelný na rozhodovanou věc, a ze skutkového stavu, jak jej zjistily

soudy nalézací, nejeví se závěr o splnění podmínek doručení výpovědi nájmu

dovolatelce zatížený žádnou vadou právního posouzení. Za relevantní je nutno

mít zejména skutečnost, že pronajaté nebytové prostory, v nichž žalovaná v době

doručování výpovědi provozovala své obchodní aktivity, byly jako místo, na něž

má žalobkyně žalované doručovat veškerou korespondenci, výslovně uvedeny v čl.

34 odst. 1 nájemní smlouvy, a zohlednit je taktéž třeba již zmíněný fakt, že

touto cestou žalobkyně dovolatelce písemnosti vícekrát doručovala, aniž by bylo

rozporováno, že se příslušné dokumenty do sféry dispozice žalované dostaly

(srov. k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012,

sp. zn. 32 Cdo 238/2011). Již ve světle těchto zjištění by se úsudek, podle

nějž se žalované naskytla objektivní příležitost seznámit se s obsahem

předmětné písemnosti, jevil v zásadě konformním s výše citovanou judikaturou.

Měly-li nadto soudy nižších stupňů za prokázané, že zaměstnankyně žalované B.

O. v souladu s obvyklou praxí účastníků převzatou obálku obsahující výpověď

nájmu předala k přepravě na adresu žalované ve Slovenské republice, kde se

žalovaná jako adresát právního úkonu s touto písemností seznámila, nemůže být

zjevně úspěšnou námitka, že výpověď do sféry dovolatelčiny dispozice nedošla.

Nebylo ani nezbytné zabývat se otázkou, zda přebírání obdobných právních úkonů

spadalo do rozsahu oprávnění B. O. jednat za žalovanou, neboť odvolací soud ji

ve vztahu k přijetí výpovědi za zástupkyni žalované ve smyslu § 15 obch. zák.

očividně nepovažoval, o čemž svědčí i to, že účinky doručení písemnosti

spojoval až s jejím převzetím příslušnými orgány žalované na Slovensku.

Na projednávanou věc nelze vztáhnout dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007, o nepřípustnosti sjednání

nevyvratitelné právní domněnky mezi smluvními stranami, neboť ustanovení čl. 34

odst. 1 smlouvy o nájmu předmětných nebytových prostor představovalo toliko

určení adresy provozovny, na niž měly být žalobkyní žalované doručovány

písemnosti. V žádném případě není možné dovozovat, že by snad dovolatelka byla

tímto ujednáním zbavena možnosti prokázat, že k doručení sporného právního

úkonu nedošlo, ostatně právě k bezpečnému zjištění této skutečnosti prováděly

nalézací soudy dokazování.

K námitce, dle které měl být postup žalobkyně při doručování výpovědi

kvalifikován jako rozporný se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §

265 obch. zák., se sluší uvést, že korektiv zásad poctivého obchodního styku má

být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit

či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, v níž by se přiznání

uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení § 265 obch.

zák. je tak třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s

ekvitou, přičemž porušení zásad poctivého obchodního styku musí být zkoumáno ve

vazbě na konkrétní skutečnosti v každé věci (srov. např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3802/2011). Obdobně jako v případě

hodnocení slučitelnosti výkonu určitého práva s dobrými mravy platí, že by

dovolací soud měl otázku správnosti aplikace § 265 obch. zák. činit předmětem

svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v

nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2013, sp.

zn. 28 Cdo 2443/2012). Úsudek obou soudů nižších stupňů, podle nějž v jednání

žalobkyně žádné porušení mravních norem spatřovat nelze, však z tohoto hlediska

bezesporu obstojí. Hodnocení způsobu, jakým si žalobkyně při doručování

předmětné výpovědi počínala, coby šikanózního naopak nic nenasvědčuje, neboť se

využití účinně sjednané možnosti doručování písemností na adrese pronajímaných

prostor za daných okolností jevilo zcela legitimní, a to tím spíše, že

žalobkyně k tomuto způsobu doručení výpovědi nájmu žalované přikročila za

situace, kdy žalovaná přestala přebírat korespondenci na adrese svého sídla

zapsané v obchodním rejstříku (viz vlastní tvrzení žalované v podání na č. l.

63-65).

Z výše uvedených důvodů nelze mít za to, že by dovolání bylo přípustným ve

smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243c odst. 1,

větou první, o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty

první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.

3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením

advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.

484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.

2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle

vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za

poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1

a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní

služby (sepsání vyjádření k dovolání) 17.660,- Kč, společně s paušální náhradou

výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst.

3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst.

3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši

21.731,60 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. prosince 2014

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu