26 Cdo 3009/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce Ing. E. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Panská 1, proti žalovanému K. P., zastoupenému JUDr.
Jiřinou Jandovou, advokátkou se sídlem v Praze – Karlíně, Thámova 181/20, o
vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C
90/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.
února 2011, č. j. 28 Co 484/2010-222, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-západ (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
10. června 2010, č. j. 16 C 90/2009-149, zamítl žalobu, aby žalovaný byl
povinen vyklidit do tří dnů od právní moci rozsudku „pozemek parc. č. 4290/3 a
4290/4 katastrální území Č.“ (dále též jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemek
parc. č. 4290/3“ a „pozemek parc. č. 4290/4“); současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. K. T. (původní vlastník
předmětných pozemků) jako pronajímatel a M. Ch. jako nájemce uzavřeli zhruba od
druhé poloviny devadesátých let minulého století postupně několik smluv o nájmu
předmětných pozemků (resp. tehdy ještě ohledně nerozděleného pozemku parc. č. 4290 v k. ú. Č.), z nichž poslední sjednali dne 10. ledna 2005 (dále též jen
„nájemní smlouva ze dne 10. ledna 2005“). Nájemní smlouva ze dne 10. ledna 2005
byla uzavřena na dobu určitou do 31. prosince 2025, nebylo možné ji vypovědět,
nahrazovala všechny předchozí nájemní smlouvy, sjednané nájemné činilo 6.000,-
Kč ročně a bylo splatné „vždy do konce příslušného roku“ a obsahovala rovněž
ujednání, že nájemce může předmětné pozemky dále pronajímat (správně zřejmě
podnajímat). Nájemce M. Ch. a žalovaný uzavřeli dne 17. prosince 2007 smlouvu
označenou jako „Nájemní smlouva“ (dále jen „předmětná smlouva“), jíž mu
přenechal do užívání část pozemku parc. č. 4290/3 o výměře 300 m2, a to na dobu
neurčitou a za úplatu ve výši 5.000,- Kč měsíčně. Zbývající část pozemku parc. č. 4290/3 a pozemek parc. č. 4290/4, který je zastavěn halou (zkolaudovanou v
roce 2002 jako sklad topenářského a vodoinstalačního materiálu) v jeho
vlastnictví, si ponechal i nadále v užívání. Předmětné pozemky nabyl žalobce do
vlastnictví příklepem licitátora ve veřejné dražbě dobrovolné (ve spojení se
zaplacením ceny pozemků dosažené vydražením) konané dne 11. srpna 2008 v rámci
konkursu vedeného na majetek úpadce K. T. Dne 20. dubna 2009 poukázal M. Ch. žalobci na jeho adresu poštovní poukázkou částku 6.000,- Kč jako nájemné z
předmětných pozemků za rok 2009, přičemž tato částka se mu posléze vrátila zpět
jako nepřijatá. Nejpozději v květnu 2009 mu pak žalobce doručil dopis ze dne
27. dubna 2009, jímž mu vypověděl nájem předmětných pozemků s tříměsíční
výpovědní lhůtou z důvodu neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce. M. Ch. mu dne 30. října 2009 znovu zaslal částku 6.000,- Kč, přičemž tentokrát ji
poukázal na jeho bankovní účet. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně
především dovodil, že nájemní smlouvou ze dne 10. ledna 2005 vznikl mezi K. T. jako pronajímatelem a M. Ch. jako nájemcem nájemní poměr k předmětným pozemkům. K tomu dodal, že neprovedl navržené důkazy k tvrzení, že K. T. nemohl v době
uzavření citované nájemní smlouvy (platně) zatěžovat svůj majetek (předmětné
pozemky), neboť na něj byla uvalena exekuce, a to proto, že je žalobce uplatnil
až po koncentraci řízení (§ 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“). Dále rovněž dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 10. ledna 2005 byl M. Ch. jako nájemce předmětných pozemků oprávněn uzavřít s žalovaným předmětnou
smlouvu, která je podle svého obsahu smlouvou o podnájmu části pozemku parc. č. 4290/3. Poté uzavřel, že předmětná smlouva vyhovuje obsahovým náležitostem
kladeným občanským zákoníkem na daný smluvní typ a – z důvodů rozvedených v
jeho rozsudku – nemůže být neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39
zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“); na jejím základě tudíž vznikl mezi M. Ch. a žalovaným podnájemní
vztah k předmětným pozemkům na dobu neurčitou. Příklepem licitátora ve veřejné
dražbě dobrovolné vstoupil žalobce do postavení pronajímatele předmětných
pozemků bez ohledu na to, že právní vztah z nájemní smlouvy ze dne 10. ledna
2005 nebyl uveden v dražební vyhlášce, ačkoli se tak mělo stát (§ 20 odst. 1
písm. d/ zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách). V návaznosti na to
posuzoval, zda nájemní poměr k předmětným pozemkům založený nájemní smlouvou ze
dne 10. ledna 2005, a potažmo i podnájemní vztah založený předmětnou
(podnájemní) smlouvou (jako vztah závislý na existenci nájemního poměru),
zanikl v důsledku výpovědi žalobce (tehdy již vlastníka a pronajímatele
pozemků) dané M. Ch. dopisem ze dne 27. dubna 2009. Zde zejména zdůraznil, že
citovaná výpověď směřovala k ukončení nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou,
kterou nebylo možné vypovědět, a pokračoval, že od takové smlouvy bylo možné
pro neplacení nájemného pouze písemně odstoupit; jelikož žalobce dopisem ze dne
27. dubna 2009 od nájemní smlouvy neodstoupil (nesledoval zrušit ji s účinky ex
tunc), nýbrž ji vypověděl (s účinky ex nunc), a navíc M. Ch. mu nájemné za rok
2009 řádně uhradil, nájemní poměr k předmětným pozemkům mezi nimi nadále trvá. Vzhledem k tomu také žalovanému nadále svědčí podnájemní právo k části pozemku
parc. č. 4290/3. Za této situace žalobu na vyklizení pozemků zamítl proto, že v
daném případě žalovaný do vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům buď
nezasahuje (pozemek parc. č. 4290/4) nebo do něj sice zasahuje, avšak nikoli
neoprávněně (pozemek parc. č. 4290/3).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.
února 2011, č. j. 28 Co 484/2010-222, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci
do tří dnů od právní moci rozsudku pozemek parc. č. 4290/3 (výrok I.), a
potvrdil ho ohledně zamítnutí žaloby na vyklizení pozemku parc. č. 4290/4
(výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou
stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud zopakoval dokazování v odvolacím řízení přečtením některých
listinných důkazů (§ 213 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř.) a dále doplnil dokazování v
odvolacím řízení (§ 213 odst. 1 a 4 o.s.ř.) přečtením usnesení Okresního soudu
Praha-západ ze dne 9. dubna 2001, č. j. E 10/98-75, a výpisu z katastru
nemovitostí LV č. 3470, pro kat. území Č., s údaji platnými k 1. dubnu 2007
(dále jen „usnesení ze dne 9. dubna 2001“ a „výpis z katastru nemovitostí k 1. dubnu 2007“), s odůvodněním, že jejich existence vyplynula v řízení před soudem
prvního stupně ještě do účinků nastalé koncentrace řízení podle § 118b odst. 1
o.s.ř. Vzal za zjištěno, že K. T. jako pronajímatel a M. Ch. jako nájemce
uzavřeli ohledně předmětných pozemků nejprve nájemní smlouvu ze dne 26. února
1996 na dobu neurčitou a poté nájemní smlouvu ze dne 20. ledna 1997 opět na
dobu neurčitou, v obou případech s výpovědní lhůtou v délce 18 měsíců. Usnesením ze dne 9. dubna 2001, které se stalo vykonatelným dne 27. dubna 2001,
Okresní soud Praha-západ nařídil proti povinnému K. T. výkon rozhodnutí
prodejem mimo jiné předmětných pozemků a zakázal mu převést je se všemi jejich
součástmi a příslušenstvím na někoho jiného nebo je zatížit. Následně K. T. a
M. Ch. uzavřeli ohledně předmětných pozemků nájemní smlouvu ze dne 10. ledna
2002 na dobu určitou do 31. prosince 2020, posléze nájemní smlouvu ze dne 15. července 2004 na dobu určitou v trvání 99 let a nakonec nájemní smlouvu ze dne
10. ledna 2005 na dobu určitou do 31. prosince 2025 (dále též jen „nájemní
smlouvy na dobu určitou“), a to vždy za nájemné v částce 6.000,- Kč ročně a bez
možnosti výpovědi nájmu, přičemž nájemní smlouvy na dobu určitou nahrazovaly
všechny předchozí nájemní smlouvy. Na takto doplněném skutkovém základě
pokládal odvolací soud za správný právní názor, že žalobce vstoupil do
postavení pronajímatele předmětných pozemků příklepem licitátora ve veřejné
dražbě dobrovolné. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky ve věci sp. zn. 21 Cdo 296/2003 – zdůraznil, že při
zpeněžení nemovitosti (v daném případě pozemků) ve veřejné dražbě dobrovolné
provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. nezaniká nájemní právo týkající se
prodávané nemovitosti a vždy působí proti vydražiteli; každý, kdo ve veřejné
dražbě vydraží nemovitost, musí tedy uvažovat také s tím, že proti němu budou
působit nájemní práva na nemovitosti váznoucí, a to i tehdy, pokud by v době
dražby nebyla známa. Ohledně platnosti smluv o nájmu předmětných pozemků
uzavřených mezi K. T. a M. Ch. – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil,
že nájemní smlouvy na dobu určitou, tj. i nájemní smlouva ze dne 10. ledna
2005, jsou absolutně neplatné podle § 39 obč. zák.; byly totiž uzavřeny až
poté, co bylo K. T. doručeno usnesení ze dne 9. dubna 2001, jímž mu byl uložen
zákaz tyto pozemky mimo jiné i jen zatížit (tzv. inhibitorium), a kromě toho
představovaly podstatnou změnu stávajícího nájemního vztahu ve smyslu sjednání
dlouhé doby jeho trvání a ztížení jeho skončení, a to při nájemném v částce
pouhých 6.000,- Kč ročně.
K tomu dodal, že navíc „jejich uzavření … bylo i v
rozporu s účelem konkursního řízení vedeného na majetek úpadce K. T. dle zákona
č. 328/1991 Sb., tedy v rozporu s účelem uvedeného zákona, kterým je při
zpeněžení konkursní podstaty dosáhnout maximálního výtěžku“. Podle jeho názoru
jsou tudíž nájemní smlouvy na dobu určitou i z tohoto důvodu absolutně neplatné
podle § 39 obč. zák. Vycházeje z uvedených právních názorů dospěl k závěru, že
mezi K. T. a M. Ch. byla naposledy platně uzavřena nájemní smlouva ze dne 20. ledna 1997 s nájemním poměrem na dobu neurčitou vypověditelným i bez udání
důvodu podle § 677 odst. 1 obč. zák. ve sjednané osmnáctiměsíční výpovědní
lhůtě (§ 678 obč. zák.). Uzavřel, že v důsledku výpovědi žalobce (pronajímatele
pozemků) dané M. Ch. dopisem ze dne 27. dubna 2009 zanikl nájemní poměr k
předmětným pozemkům založený nájemní smlouvou ze dne 20. ledna 1997 a potažmo i
podnájemní vztah založený předmětnou (podnájemní) smlouvou (jako vztah závislý
na existenci nájemního poměru) uplynutím osmnáctiměsíční výpovědní lhůty; v
současné době tudíž žalovaný užívá pozemek parc. č. 4290/3 (jeho část) bez
právního důvodu. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil
ohledně pozemku parc. č. 4290/3 tak, že v tomto směru žalobě – s odkazem na
ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl (výrok I. napadeného rozsudku);
ohledně pozemku parc. č. 4290/4 ho potvrdil (výrok II. napadeného rozsudku) s
odůvodněním, že žalovaný do vlastnického práva žalobce k tomuto pozemku
nezasahuje (neboť ho vůbec neužívá) a není tedy ohledně jeho vyklizení pasivně
věcně legitimován. Dodal, že kromě toho uvedený pozemek je zastavěn halou ve
vlastnictví M. Ch., a proto není namístě domáhat se jeho vyklizení, nýbrž
odstranění zmíněné stavby.
IV.) rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. V dovolání především uvedl, že
odvolací soud porušil příslušná ustanovení o koncentraci řízení, doplnil-li
dokazování přečtením usnesení ze dne 9. dubna 2001 a výpisu z katastru
nemovitostí k 1. dubnu 2007, a to s odůvodněním, že existence uvedených důkazů
vyplynula v řízení před soudem prvního stupně před tím, než nastaly účinky
koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř. Tím zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dodal, že provedenými
důkazy navíc nebylo prokázáno, kdy bylo usnesení ze dne 9. dubna 2001 K. T.
doručeno a od kdy tedy měla nastat jemu uložená dispoziční omezení. Dále
namítl, že i kdyby odvolací soud doplnil dokazování v odvolacím řízení v
souladu s občanským soudním řádem, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení věci. Zákaz zatížit nemovitost ve smyslu § 335b odst. 1
o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 totiž znamená, že nemovitost nesmí být
zatížena věcným právem typu věcného břemene nebo zástavního práva. Obdobný
názor vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. července 2003, sp. zn. 21
Cdo 296/2003, a z 26. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 2181/2008. Ostatně nájemní
právo k předmětným pozemkům by v případě výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí
zaniklo dnem právní moci rozvrhového usnesení, jelikož u předmětných pozemků je
nepochybné, že zájem společnosti nevyžaduje, aby nájemní právo zatěžovalo
nemovitost i po jejím prodeji (§ 336a o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna
2001). Vyjádřil přesvědčení, že nájemní smlouvy na dobu určitou proto nejsou
neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. Měl rovněž za to, že
citované nájemní smlouvy nejsou neplatné podle § 39 obč. zák. ani pro rozpor s
účelem zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o
konkursu a vyrovnání“). Podle jeho názoru totiž odvolací soud v tomto ohledu
opomněl, že konkurs na majetek K. T. byl prohlášen až dne 7. května 2007, a to
usnesením pod č. j. 38K 16/2007-24. Jelikož nájemní smlouvy na dobu určitou
byly uzavřeny před tímto datem, nelze usuzovat na rozpor s účelem zákona o
konkursu a vyrovnání. Za této situace nemůže obstát ani právní názor, že
nájemní poměr k předmětným pozemkům naposledy platně založený nájemní smlouvou
ze dne 20. ledna 1997 a závislý podnájemní vztah vzniklý na základě předmětné
(podnájemní) smlouvy zanikly uplynutím osmnáctiměsíční výpovědní lhůty. Navrhl,
aby dovolací soud v napadených výrocích zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu (v tomto rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku (jeho výroku I.), jímž odvolací soud změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Posléze uvedené vady dovolatel v dovolání uplatnil dovolací námitkou, že
odvolací soud porušil příslušná ustanovení o koncentraci řízení, doplnil-li
dokazování přečtením usnesení ze dne 9. dubna 2001 a výpisu z katastru
nemovitostí k 1. dubnu 2007. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal
nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení.
Řízení o vyklizení nemovitosti (v daném případě pozemků) není řízením ve smyslu
§ 120 odst. 2 o.s.ř., a proto je ovládáno zásadou neúplné apelace, což
předpokládá, že spor po skutkové stránce účastník „odbude“ u soudu prvního
stupně. Soud prvního stupně je tedy v těchto případech instancí skutkovou, tj. instancí, u níž mají být zásadně při jediném jednání provedeny všechny
účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových
tvrzení. K tomu zákon účastníku ukládá povinnost tvrdit všechny pro věc
rozhodné skutečnosti před soudem prvního stupně a označit všechny v té době
dostupné důkazy způsobilé je prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 100/2006, uveřejněný pod č. 114 v sešitě č. 8 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura). O této povinnosti
musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu řízení (§ 5, § 101 a § 118a
o.s.ř.) a jmenovitě pak před skončením přípravného jednání (§ 114c odst. 5
o.s.ř.) nebo prvního jednání ve věci, popřípadě před rozhodnutím soudu prvního
stupně ve věci samé (§ 119a odst. 1 o.s.ř.). Ve věcech, v nichž byla, jako v
posuzovaném případě, uskutečněna příprava jednání podle § 114c o.s.ř., mohou
účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich
prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty,
která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro
věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních
povinností (§ 114c odst. 4 o.s.ř.). K později uvedeným skutečnostem a označeným
důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má
být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po
přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i
ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z
nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 2 o.s.ř. (§
118b odst. 1 o.s.ř.). Uvedené omezení neplatí v řízeních neuvedených v § 120
odst. 2 o.s.ř. pouze v případě, že účastníci nebyli o koncentraci řízení řádně
poučeni (viz § 118b odst. 3 o.s.ř.). Ani v režimu zákonné koncentrace řízení
podle § 118b odst. 1 o.s.ř. však není soud zbaven povinnosti provést i jiné než
účastníky navržené důkazy, jsou-li potřebné ke zjištění skutkového stavu a
vyplývají-li z obsahu spisu (srov. § 120 odst. 3 o.s.ř.). Zákonná koncentrace
řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen
takové důkazy, které vyplývaly z obsahu spisu (z výsledků dosavadního řízení)
nejpozději do okamžiku, kdy nastala koncentrace řízení, tj. do skončení
přípravného jednání nebo, nebyla-li uskutečněna příprava jednání podle § 114c
o.s.ř., do skončení prvního jednání, jež se ve věci konalo, popřípadě do
uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o
skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke
splnění dalších procesních povinností. Ani v těchto případech však není soud
povinen po těchto důkazech tzv. pátrat.
Naopak má-li účastníky nenavržený důkaz
vyplývat z obsahu spisu, je oprávnění soudu provádět důkazy z vlastní
iniciativy omezeno v tom smyslu, že ve sporném řízení se činnost soudu nesmí
vyznačovat pátráním po důkazech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod č. 71
v sešitě č. 7 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní
stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud České republiky
usnesením ze dne 18. června 2009, sp. zn. III. ÚS 190/09/).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně uskutečnil
přípravu jednání podle § 114c o.s.ř., přičemž před skončením přípravného
jednání konaného dne 19. dubna 2010 poskytl účastníkům poučení podle § 114c
odst. 5 ve spojení s § 118b odst. 1 o.s.ř. Na toto poučení reagovali tak, že mu
porozuměli a že nenavrhují žádné další důkazy. O poskytnutí dodatečné lhůty k
doplnění tvrzení o (dalších) skutečnostech významných pro věc nežádali a tato
lhůta jim tedy ani nebyla poskytnuta (srov. protokol o přípravném jednání na č.
l. 71 – 76 spisu). Vzhledem k tomu nastala v projednávané věci koncentrace
řízení ke skončení přípravného jednání dne 19. dubna 2010.
V závěrečné řeči přednesené při jednání před soudem prvního stupně dne 10.
června 2010 žalobce uvedl, že „pan Tatar měl již v roce 2005 omezení
dispozičního práva se svým majetkem, nemohl zatěžovat majetek, neboť na něj
byla uvalena exekuce“. Z uvedeného tvrzení dovozoval neplatnost nájemní smlouvy
ze dne 10. ledna 2005 (srov. protokol o jednání na č. l. 120 – 134 spisu). Soud
prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v této souvislosti uvedl, že toto
tvrzení bylo uplatněno až po koncentraci řízení (§ 118b odst. 1 o.s.ř.). V
návaznosti na to mu žalobce v odvolání proti jeho rozsudku vytkl, že
nezohlednil skutečnost, že o exekučním řízení na majetek povinného K. T. se
dozvěděl „až při samotném jednání a po poučení o koncentraci“ (srov. podání na
č. l. 156 – 159 spisu). V odvolacím řízení pak odvolací soud při prvním
(odvolacím) jednání dne 2. prosince 2010 vyzval žalobce po poučení podle § 118a
odst. 1 a 3 o.s.ř., aby doplnil skutková tvrzení v tom směru, „zda ke dni 10.
1. 2002, 15. 7. 2004 a 10. 1. 2005 existovalo omezení pro pana K. T. v
nakládání s předmětnými pozemky (tehdy označenými jako pozemek parc. č. 4290)”
a „pokud ano, o jaké omezení se jednalo“. Současně ho vyzval, aby označil
důkazy k prokázání svých případných tvrzení (srov. protokol o jednání na č. l.
181 – 184 spisu). Na toto poučení žalobce reagoval podáním ze dne 31. ledna
2011, v němž uvedl, že omezení pro K. T. v nakládání s předmětnými pozemky
skutečně existovalo a spočívalo mimo jiné v tom, že mu Okresní soud Praha-západ
usnesením ze dne 9. dubna 2001 zakázal předmětné pozemky rovněž „zatížit“. K
prokázání tohoto tvrzení navrhl provedení důkazu zmíněným usnesením a dále
výpisem z katastru nemovitostí k 1. dubnu 2007 (srov. podání na č. l. 187 – 189
spisu). Tyto důkazy odvolací soud provedl při odvolacím jednání dne 3. února
2011 (srov. protokol o jednání na č. l. 216 – 219 spisu) a čerpal z nich
skutkové zjištění, že citovaným usnesením, které nabylo vykonatelnosti dne 27.
dubna 2001, Okresní soud Praha-západ mimo jiné zakázal povinnému K. T.
předmětné pozemky „zatížit“. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že
existence uvedených důkazů (důkazů usnesením ze dne 9. dubna 2001 a výpisem z
katastru nemovitostí k 1. dubnu 2007) vyplynula „v řízení před soudem prvního
stupně ještě do účinků nastalé koncentrace řízení dle § 118b odst. 1 o.s.ř.“
Jediná možná interpretace tohoto zdůvodnění je taková, že odvolací soud dospěl
k závěru o přípustnosti provedení zmíněných důkazů proto, že ohledně nich byly
splněny podmínky podle § 120 odst. 3 o.s.ř. (§ 211 o.s.ř.), za kterých může
soud ve sporném řízení provádět důkazy z vlastní iniciativy, tj. i kdyby
účastníci jejich provedení nenavrhli.
Z obsahu spisu dále vyplývá, že k žalobě podané u soudu prvního stupně dne 17.
září 2009 žalobce mimo jiných listin připojil rovněž listiny z 11. srpna 2008
označené jako „Protokol o předání předmětu dražby veřejné, dobrovolné č.
04/09/D“, „Protokol o provedené dražbě č. 04/08/D“ a „Potvrzení o nabytí
vlastnictví č. 04/08/D v dražbě veřejné dobrovolné“. S odvolacím soudem se lze
ztotožnit v tom, že z uvedených listin vyplývá mimo jiné i „omezení
dispozičních práv ze dne 9.4.2001, vykonatelné dnem 27.4.2001 – usnesení soudu
o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, č. j. Z-900446/52001-210“.
Byly-li uvedené listiny, z nichž vyplývá existence usnesení Okresního soudu
Praha-západ ze dne 9. dubna 2001, č. j. E 10/98-75, vykonatelného dnem 27.
dubna 2001, součástí spisu již dne 17. září 2009, tedy před koncentrací řízení,
která nastala dne 19. dubna 2010, lze se ztotožnit s názorem, že existence
těchto důkazů vyplynula „v řízení před soudem prvního stupně ještě do účinků
nastalé koncentrace řízení dle § 118b odst. 1 o.s.ř.“, jak správně uzavřel
odvolací soud. Na tom nic nemění ani postup, v jehož rámci odvolací soud u
odvolacího jednání dne 2. prosince 2010 žalobce (snad nadbytečně) poučil v tam
uvedeném směru ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Z řečeného vyplývá, že
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
dovolatel zpochybnil správnost právního názoru o absolutní neplatnosti
nájemních smluv na dobu určitou podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že usuzovat na absolutní neplatnost
právního úkonu lze jen podle okolností, které byly objektivně dány v době, kdy
byl právní úkon učiněn. Později nastalé okolnosti nelze při úvaze o absolutní
neplatnosti právního úkonu zohledňovat (k obsahově shodnému závěru dospěl
Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudku ze dne 8. června 2011, sp. zn.
26 Cdo 2150/2010, uveřejněném pod č. 28/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud
České republiky odmítl usnesením ze dne 13. února 2012, sp. zn. IV. ÚS
2361/2011/).
V rozsudku ze dne 13. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, uveřejněném pod C
2046 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (citovaný rozsudek byl uveřejněn
rovněž pod č. 129 v sešitě 8 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura a pod č. 64
v sešitě č. 7 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší
soud – ve vztahu k zástavnímu právu – rovněž dovodil, že pronajmutím
nemovitosti, k níž již platně vzniklo zástavní právo, v zásadě nedochází ke
zhoršení zástavy na újmu zástavního věřitele. O zhoršení zástavy na újmu
zástavního věřitele by bylo možné uvažovat jen tehdy, kdyby byl v zastavené
nemovitosti pronajat byt nebo kdyby šlo o takové nájemní právo k nemovitosti, u
něhož by zájem společnosti vyžadoval, aby nemovitost zatěžovalo i nadále, avšak
jen v případě, že by snížení výsledné ceny nemovitosti o cenu této závady mělo
(oproti stavu, který tu byl před pronajmutím) za následek, že zástavní věřitel
nebyl plně uspokojen. V rozsudku ze dne 26. května 2008, sp. zn. 28 Cdo
2181/2007, uveřejněném pod C 6348 Soboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak
Nejvyšší soud – ve vztahu k nájmu nebytových prostor – dovodil, že smlouva o
nájmu nebytových prostor uzavřená po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí, v níž se pronajaté nebytové prostory nacházejí, není neplatná pro
rozpor s § 335b odst. 1 písm. a/ o.s.ř. K odůvodnění uvedeného právního názoru
uvedl, že zákaz zatížení nemovitosti se nevztahuje na uzavření nájemní smlouvy
(nemovitost nesmí být zatížena věcným právem typu věcného břemene nebo
zástavního práva). Nájemní smlouva, sjednaná po nařízení výkonu rozhodnutí k
jeho předmětu (části), by mohla být podle konkrétních okolností případu
neplatná nikoli ve vztahu k § 335b odst. 1 písm. a/ o.s.ř., nýbrž např. pro
rozpor s účelem zákona ve smyslu § 39 obč. zák.
Podle názoru dovolacího soudu jde o takový případ i v projednávané věci, jak
správně dovodil odvolací soud. Bez ohledu na to, že nájemní smlouvy na dobu
určitou, tj. i nájemní smlouva ze dne 10. ledna 2005, byly uzavřeny až poté, co
bylo K. T. doručeno usnesení ze dne 9. dubna 2001 (vykonatelné dne 27. dubna
2001), jímž mu byl uložen zákaz tyto pozemky mimo jiné i jen zatížit (tzv.
inhibitorium), představovaly tyto nájemní smlouvy (uzavřené až po doručení
citovaného usnesení) podstatnou změnu stávajícího nájemního vztahu v tom
smyslu, že v nich – ve srovnání s předchozími nájemními smlouvami na dobu
neurčitou – byla sjednána relativně dlouhá doba jeho trvání bez možnosti
skončení výpovědí, a to při nájemném v částce pouhých 6.000,- Kč ročně. Tím by
se nový vlastník (v daném případě žalobce) dostal do značně ztíženého
postavení, neboť by byl daným nájemním vztahem, na němž se nijak nepodílel,
zatížen po relativně dlouhou dobu bez možnosti jeho skončení výpovědí a s
relativně malým ekonomickým výnosem, jak ve své podstatě dovodil již odvolací
soud. V tomto směru tedy nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. užit opodstatněně.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z
roku 1998 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že založil-li odvolací soud
závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých
důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost
tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li
být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.
V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak
dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o
nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost jednoho z více
právních názorů, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí v měnícím
(vyhovujícím) výroku I., je – logicky vzato – nerozhodné, zda je správný další
právní názor, že navíc „jejich uzavření (nájemních smluv na dobu určitou) …
bylo i v rozporu s účelem konkursního řízení vedeného na majetek úpadce Karla
Tatara dle zákona č. 328/1991 Sb., tedy v rozporu s účelem uvedeného zákona,
kterým je při zpeněžení konkursní podstaty dosáhnout maximálního výtěžku“.
Nesprávnost tohoto právního názoru nemůže mít totiž žádný vliv na správnost
právního názoru o neplatnosti nájemních smluv na dobu určitou podle § 39 obč.
zák. pro rozpor s účelem zákona, jak je uvedeno výše. Za této situace se
dovolací soud – zejména z důvodu nadbytečnosti – již těmito otázkami nezabýval.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace
správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud
proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu