28 Cdo 2181/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce L. P., s. r. o., zastoupeného advokátem,
proti žalovanému K.M.a., s. r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky
469.320,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 25 C
268/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 1. 2007, č.j. 20 Co 401/2006-115, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá v části, směřující proti výroku I.
rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I.
o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 469.320,- Kč.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2007, č.j. 20 Co
401/2006-115, se zrušuje v části potvrzujícího výroku I. ve vztahu k výroku I.
soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení
ve výši 0,5 % denně z částky 439.200,- Kč od 6. 1. 2004 do zaplacení.
III. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 se zrušuje v části výroku I.
o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z
částky 439.200,- Kč od 6. 1. 2004 do zaplacení a v tomto rozsahu se věc vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem shora označeným tak, že
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2006, č.j. 25 C
268/2004-94. Podle výroku I. rozsudku soudu prvního stupně je žalovaný povinen
do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 469.320,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 439.200,- Kč od 6. 1. 2004 do
zaplacení. Výrokem II. téhož soudu bylo řízení co do úroků z prodlení ve výši 2
% z částky 30.120,- Kč od 2. 12. 2003 do zaplacení zastaveno. Odvolací soud
rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve
výši 49.262,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. A. K. jako
právního zástupce žalobce.
Odvolací soud rozhodoval ve věci dlužného nájemného z nebytových
prostor na základě smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 5. 11. 2002. Odvolací
soud rozhodoval ve věci již dříve dne 24. 11. 2005, kdy s odlišným právním
názorem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2005, č.j. 25
C 268/2004-36, ve kterém soud prvního stupně žalobu zamítl.
Mezi účastníky, a to mezi žalobcem jako pronajímatelem a
žalovaným jako nájemcem, byla podle odvolací instance uzavřena platná nájemní
smlouva dne 5. 11. 2002 podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, s dobou nájmu na pět let od 15. 11. 2002; smlouva
obsahovala náležitosti podle § 3 citovaného zákona. Ke skončení nájemního
vztahu došlo dne 31. 3. 2004, po uplynutí jednoměsíční výpovědní lhůty, na
základě výpovědi ze dne 16. 2. 2004. Žalovaný podle odvolacího soudu neuhradil
vyúčtované nájemné za I. čtvrtletí roku 2004 včetně DPH ve výši 439.320,- Kč;
uplatněný a posléze přiznaný nárok zahrnoval též příslušenství pohledávky –
úrok z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které
zdůvodnil procesní vadou s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávným
právním posouzením věci. Tvrdil, že 1) ve věci rozhodl senát JUDr. S., ačkoli
byl žalovaný předvolán k jednání předsedou senátu JUDr. H. Dále 2) vzhledem k
probíhajícímu výkonu rozhodnutí nemohla být smlouva o nájmu z 5. 11. 2002
platně sjednána. Nájemní vztah byl 3), 4), 5) výslovně ukončen již v rámci
protokolu o předání prostor ze dne 19. 2. 2004. Mezi účastníky nebyl 6) sjednán
smluvní úrok z prodlení, ale poplatek z prodlení. A konečně 7) sjednání úroku
ve výši 0,5 % denně není založeno na § 369 odst. 1 obch. zák. Dovolatel žádal,
aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnou osobou, zastoupenou
advokátem
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dána podle §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a
odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ není uplatněn po
právu. Skutečnost, že strany předvolal k jednání soudce, který pak nebyl členem
senátu, není z procesního hlediska rozhodná; předvolání mohlo být např. učiněno
v zastoupení. Podstatné je, zda věc rozhodoval senát, který byl k tomu
příslušný podle rozvrhu práce. Stalo-li se tak – a obsah spisu ani dovolací
námitka toto nezpochybňují – pak žalovaný nemohl být poškozen na svých
procesních právech a nešlo o vadu řízení.
Dovolání je však zčásti důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř., pokud jde o odvolacím soudem přiznané příslušenství žalované pohledávky.
Výchozím právním aspektem věci je, zda mohla být platně sjednána
smlouva o nájmu nebytových prostor za situace, při níž již byl – od roku 1997 –
nařízen výkon rozhodnutí prodejem předmětné nemovitosti.
Podle § 335b odst. 1 písm. a/ o. s. ř. soud v usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí povinnému mj. zakáže, aby nemovitost „zatížil“.
Dovolací soud má shodně s odvolacím soudem (viz jeho předchozí
zrušovací usnesení) zato, že zákaz zatížení nemovitosti se nevztahuje na
uzavření nájemní smlouvy. Nemovitost nesmí být zatížena věcným právem typu
věcného břemene nebo zástavního práva. Nájemní smlouva, sjednaná po nařízení
výkonu rozhodnutí k jeho předmětu (části), by mohla být podle konkrétních
okolností případu neplatná nikoli ve vztahu k § 335b odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
ale např. pro rozpor s účelem zákona ve smyslu § 39 o. z. V nyní posuzované
věci však nelze takový rozpor z jejích okolností dovodit.
Smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená mezi stranami dne 5.
11. 2002 na dobu 5 let od 15. 11. 2002, byla tedy platná.
Strany jednaly v lednu 2004 o vyklizení nebytového prostoru a tedy
i o předčasném skončení nájemního vztahu. Je tedy otázkou, zda nebylo zbytečné
dávat žalovanému prostřednictvím advokáta JUDr. K. dne 16. 2. 2004 výpověď z
nájmu, když dne 19. 2. mělo dojít – a došlo – k předání vyklizeného nebytového
prostoru žalobci. Přes tuto hraniční okolnost dovolací soud nepovažuje výpověď
žalobce, danou podle § 9 odst. 2 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb., za šikanózní,
neboť prodlení žalovaného s placením podstatné části kvartálního nájemného (251
tis. Kč) bylo nepochybným výpovědním důvodem.
Další spornou právní otázkou byla oprávněnost žalobcova požadavku
zaplatit nájemné za celé I. čtvrtletí roku 2004 za situace, kdy byl nebytový
prostor podle všeho již od počátku roku 2004 zcela (či takřka zcela) vyklizen a
k jeho předání žalobci – pronajímateli došlo dne 19. 2. 2004, tedy ještě v
průběhu čtvrtletí.
Skutečnost fyzického předání předmětu nájmu může hrát roli při
posouzení oprávněnosti nároku na nájemné, pouze však roli podpůrnou. Podstatné
je, zda nájemní vztah v uvedeném čtvrtletí po celou tuto dobu existoval.
Dovolací soud zde zastává kladný názor.
Nezpochybněná žalobcova výpověď byla žalovanému doručena dne 18.
2. 2004 a na jejím základě skončil nájemní poměr mezi stranami – při sjednané
jednoměsíční výpovědní době – dne 31. 3. 2004. Žalovaný sice opakovaně namítá,
že současně s předáním prostoru dne 19. 2. 2004 došlo k dohodě o skončení
nájmu, tento jeho názor však nemůže obstát. V protokolu o předání prostoru je
sice obsažena věta o „ukončení platnosti smlouvy“ (s nepřesným datem 15. 11.
namísto 5. 11. 2002), ale zatímco za žalobce převzala nebytový prostor
technička správy (jejíž oprávnění jednat o obsahu nájemní smlouvy nebylo
prokázáno), za žalovaného předávaly prostor dvě osoby, z nichž podle všeho
přinejmenším H. Š. měla oprávnění jednat za společnost. Musela či měla tedy
vědět, že předchozího dne 18. 2. byla společnosti doručena výpověď z nájmu a že
by se strany musely nejprve vypořádat s tímto právním úkonem. Za takového
skutkového stavu nelze učinit závěr o (údajné) dohodě o skončení nájmu ze dne
19. 2. 2004; platnou zůstala výpověď z nájmu, datovaná 16. 2. 2004 a doručená
o dva dny později.
Uplynul-li mezi předáním prostoru a dnem skončení nájmu více než
měsíc, pak ani tato okolnost nemohla žalovaného nájemce zbavit povinnosti
zaplatit nájemné za I. čtvrtletí roku 2004. Nad faktem neužívání prostoru po
zbytek trvání nájmu převažuje oprávněnost výpovědi z nájmu a její důvod – tyto
skutečnosti vylučují, aby byla učiněna výjimka z pravidla, že nájemné má být
hrazeno po dobu existence nájemního vztahu.
Právně jiná je však situace stran žalobcem uplatněného nároku na
příslušenství pohledávky – úroku z prodlení, uplatněného z částky 439.200,- Kč
od 6. 1. 2004 ve smluvené denní sazbě ve výši 0,5 % z jistiny (viz čl. IX bod
9.1. nájemní smlouvy).
Odvolací soud opřel tento nárok o § 369 odst. 1 obch. zák. S tímto
právním závěrem však nelze souhlasit.
Nájemní vztah k nebytovému prostoru je – a to i mezi
podnikatelskými subjekty – vztahem občanskoprávním, nikoli obchodněprávním.
Vyplývá to jak z občanského zákoníku (viz odkaz na zákon o nájmu a podnájmu
nebytových prostor v § 720, tento zákon je prováděcím předpisem k o. z.), tak i
z judikatury (např. R 73/2000 i jiná rozhodnutí NS). Pak se ovšem prodlení musí
řídit nikoli obchodním zákoníkem, ale ustanovením § 517 odst. 2 o. z. Toto
ustanovení výslovně říká, že výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis
(zde vl. nař. č. 142/1994 Sb.).
K alternativě sjednání smluvených úroků z prodlení včetně jiné
sazby
a konstrukce Nejvyšší soud výslovně judikoval, že takový postup není, a to i se
zřetelem k principu smluvní autonomie stran, přípustný. V rozsudku sp. zn. 33
Odo1117/2003, publikovaném pod č. 26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, se uvádí, že povaha ustanovení § 517 odst. 2 o. z. vylučuje, aby
výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než
stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí.
Text nájemní smlouvy mezi účastníky vylučuje možnost, že by snad
byl sjednaný úrok z prodlení interpretován jako smluvní pokuta (srov. k tomu
rozhodnutí NS sp. zn. 32 Odo 612/2005, 29 Cdo 335/2000). Citovaný bod 9.1.
článku IX. smlouvy naopak explicitně rozlišuje „poplatek“ (??) z prodlení
(soudy vyložený jako úrok)
a smluvní pokutu (byla sjednána zvlášť, pevnou částkou 5.000,- Kč).
Z řečeného plyne, že zaplacení smluveného úroku z prodlení bylo žalobci soudy
obou instancí přiznáno neoprávněně. Lze také, prozatím jako obiter dictum,
dodat, že zjištěné skutečnosti zpochybňují případnou „konverzi“ smluveného
úroku z prodlení na úrok zákonný. Sjednán byl nesprávně „poplatek“ z prodlení
(srov. § 517 odst. 2, § 697 o. z. apod.); uplatněná sankce za prodlení, má-li
vycházet ze smlouvy, je tedy jiného druhu, má jinou výši sazby i jinou
konstrukci.
Nejvyšší soud z důvodů vyložených výše zrušil rozsudky obou
instancí a věc vrátil soudu prvního stupně v rozsahu příslušenství pohledávky
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). Ohledně jistiny shledal
rozsudek odvolacího soudu správným a dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2
věta před středníkem o. s. ř.).
Poněvadž se při určení sazby za úkon právní pomoci nepřihlíží k
příslušenství pohledávky, byl by z hlediska náhrady nákladů řízení (při
advokátním zastoupení) v dovolacím řízení úspěšný žalobce. Tomu však žádné
náklady nevznikly. V dalším průběhu řízení, v němž budou nižší instance vázány
právním názorem Nejvyššího soudu, zůstává předmětem řízení již jen
příslušenství pohledávky; případné další náklady stran, zejména vznikající v
důsledku zastoupení advokáty, by musely být vypočteny z jiného základu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu