32 Cdo 1469/2012

32 Cdo 1469/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v

právní věci žalobce Mgr. Štěpána Schenka, advokáta se sídlem v Přerově, Čechova

1184/2, jako správce konkursní podstaty úpadkyně FLOREN, s.r.o., identifikační

číslo osoby 25 85 48 95, zastoupeného Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem

v Přerově, Čechova 1184/2, proti žalovaným 1) M. H., 2) P. H., oběma

zastoupeným Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12 a 3)

M. K., zastoupenému Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K

Nemocnici 18, o zaplacení částky 637.680,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 146/2003, o dovoláních

žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2011, č.

j. 15 Co 256/2010-242, takto:

I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se zamítá.

II. Dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze

dne 9. března 2011, č. j. 15 Co 256/2010-242, směřující proti měnícímu výroku

ve věci samé, se zamítá.

III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalovaného 3) odmítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobou doručenou soudu dne 21. března 2003 se žalobce (po změnách žaloby a

částečném zpětvzetí žaloby), domáhal zaplacení částky 637.680,- Kč s

příslušenstvím jako dluhu z úvěru poskytnutého společností FLOREN, s.r.o. (dále

jen „úpadkyně“) žalované podle smlouvy o úvěru č. VII-0021-00-OL uzavřené dne

28. července 2000 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“). Žalovaní 2) a 3)

se za závazek žalované zaručili.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 8. února

2010, č. j. 24 C 146/2003-186, žalobu o zaplacení částky 637.680,- Kč s

příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vyšel při posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku z

toho, že pozdější úpadkyně a žalovaná uzavřely dne 28. července 2000 smlouvu o

úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v

níž se úpadkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 900.000,- Kč převodem

na účet žalované a žalovaná se zavázala úvěr spolu s úroky splácet v

dohodnutých čtvrtletních splátkách. Podle čl. X. písm. B) smlouva mohla být

měněna pouze písemně. Při uzavírání smlouvy jednal za úpadkyni Ing. V. H. podle

písemné plné moci vystavené na základě mandátní smlouvy ze dne 1. dubna 2000. Ručitelským prohlášením ze dne 31. července 2000 se žalovaní 2) a 3) za závazek

žalované zaručili ve smyslu ustanovení § 303 a násl. obch. zák. Žalobce

neprokázal, že by úpadkyně poskytla úvěr žalované v souladu se smlouvou, neboť

částku ve výši 900.000,- Kč odeslala úpadkyně ze svého účtu dne 29. srpna 2000

na účet jiného čísla, než byl uveden ve smlouvě o úvěru u jména žalované,

přičemž nikdo ze žalovaných nebyl majitelem tohoto účtu a ani neměl k účtu

dispoziční právo. Žalovaná částečným jednostranným zápočtem pohledávek z 5. prosince 2000 uznala zbytek dluhu ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 407

odst. 3 obch. zák. a dopisy z 23. července 2001 a 28. ledna 2003 uznala písemně

dluh ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 323 odst. 1 a 2 obch. zák. Tím byla

založena vyvratitelná právní domněnka, že dluh v uznaném rozsahu (co do částky

861.334,- Kč) ke dni uznání trval. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tuto domněnku žalovaná vyvrátila, neboť

bylo prokázáno, že úpadkyně neposkytla žalované úvěr na účet dohodnutý ve

smlouvě. Změna čísla účtu je změnou smlouvy, kterou však podle čl. X. písm. B)

smlouvy a v souladu s ustanovením § 272 odst. 2 obch. zák. bylo možné učinit

pouze písemně, a proto jde o změnu neplatnou. Úvěr tak úpadkyně žalované podle

smlouvy neposkytla. Domněnka existence uznaného dluhu byla podle názoru soudu

prvního stupně vyvrácena rovněž tím, že ve smlouvě o úvěru byla v čl. VII. písm. A), B) a C) sjednána rozvazovací podmínka, podle níž měla být první

splátka na úvěr, tzv. akontace ve výši 98.370,- Kč, zaplacena v den podpisu

smlouvy (28. července 2000) k rukám věřitele,

která se naplnila ještě před tím, než žalovaná svůj dluh uznala, neboť tato

částka byla složena na účet věřitele dne 8. srpna 2000, čímž došlo k zániku

smlouvy a žalovaná ke dni, kdy dluh ze smlouvy uznala, žádný neměla. Žaloba je

proto nedůvodná pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných, když

žalovaní se na úkor úpadkyně ani neobohatili, neboť nikdo z nich nebyl

majitelem účtu, na který byly peněžní prostředky poukázány.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil

rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované zavázal zaplatit žalobci částku

637.680,- Kč s úrokem a s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku s tím, že

plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost

ostatních žalovaných, a náhradu nákladů řízení (první výrok), žalovaným uložil

zaplatit České republice - na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ze

žaloby a z odvolání (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení

(třetí výrok). Odvolací soud částečně opakoval dokazování a poté přisvědčil závěru soudu

prvního stupně, že žalovaná uznala závazek ze smlouvy o úvěru. Za uznání

závazku ve smyslu ustanovení § 323 obch. zák. považoval její dopis z 23. července 2001 ve spojení s upomínkou úpadkyně ze 4. července 2001 a dále dopis

žalované z 28. ledna 2003. V těchto písemnostech adresovaných úpadkyni žalovaná

svůj závazek ze smlouvy jednoznačně specifikovala nejen výší částky, ale také

co do důvodu jako dluh ze smlouvy o úvěru vůči úpadkyni, a projevila

jednoznačně vůli dluh v určené výši zaplatit. Podle ustanovení § 323 odst. 3

obch. zák. uznání závazku má účinky i vůči ručitelům. Uznáním závazku byla

založena vyvratitelná právní domněnka existence a výše uznaného dluhu ke dni

uznání a důkazní břemeno přechází na dlužníka, který musí prokázat, že jeho

závazek nevznikl, neexistuje nebo zanikl, neboť podle ustanovení § 133

občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) skutečnost, pro níž je

stanovena vyvratitelná domněnka, má soud za prokázanou,

nevyjde-li v řízení najevo opak. Žalovaní vyvraceli právní domněnku existence závazku v době uznání tvrzením, že

prostředky měly být žalované poskytnuty na účet uvedený u jejího jména v

záhlaví smlouvy, přičemž byl prokázán jejich převod úpadkyní na jiný účet. Na

rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud ústní dispozici

žalované k poukázání úvěru na jiný účet, než byl uveden ve smlouvě, za změnu

smlouvy. Za použití výkladových pravidel dospěl k závěru, že ujednání čl. I. písm. B) [„výplata peněžní částky odpovídající úvěru bude provedena předáním

peněz dlužníkovi, a to převodem z účtu věřitele ve prospěch účtu dlužníka“]

nelze vyložit tak, že by se muselo jednat o účet dlužníka, tj. o účet, jehož

majitelem je dlužník nebo k němuž má dispoziční právo, či o účet, jehož číslo

je uvedeno v záhlaví smlouvy u jména žalované, ale tak, že jde o účet, který

dlužník určí. Tento výklad plně odpovídá i chování žalované poté, co jí byly

prostředky poskytnuty, když poskytnutí úvěru nijak nezpochybňovala. Za

neprokázané považoval tvrzení, že žalované nebyly peněžní prostředky nikdy

poukázány. Naopak dokazováním bylo zjištěno, že částka 900.000,- Kč byla

úpadkyní žalované poskytnuta řádně na jí určený účet, přičemž šlo o účet, jehož

majitelem byl J. P., manžel matky žalovaného 2) a žalovaný 2) byl v té době

manželem žalované.

Zdůraznil, že žalovaná nikdy netvrdila, že úvěr ve výši

900.000,- Kč neobdržela, když v korespondenci se žalobcem v průběhu let 2000 až

2003 uváděla, že dluh ze smlouvy o úvěru činí 861.334,- Kč, a na tento dluh

započítala dopisem ze dne 5. prosince 2000 svou pohledávku za pozdější úpadkyní

ve výši 163.950,- Kč a navrhovala plnění ve splátkách. Ani v průběhu řízení

netvrdila neposkytnutí úvěru, pouze namítala, že prostředky ve výši 900.000,-

Kč obdržela od L. V., nikoliv od úpadkyně. Odvolací soud se dále zabýval posouzením, zda existence rozvazovací podmínky

sama o sobě je schopna vyvrátit domněnku existence uznaného dluhu, a dospěl k

závěru, že tomu tak není. Rozvazovací podmínka byla dohodnuta v čl. VII. písm. C) smlouvy, podle něhož smlouva zanikne okamžitě, nezaplatí-li dlužník první

splátku ve výši 98.370,- Kč v den podpisu smlouvy, přičemž platba bude

provedena v hotovosti nebo převodem na účet věřitele. Podle přílohy č. 1

(rovněž ze dne 28. července 2000) obsahující splátkový kalendář ke smlouvě se

žalovaná zavázala vrátit věřitelce z titulu úvěru (ve výši 900.000,- Kč) celkem

částku 1,025.284,- Kč, z toho na úroku 223.654,- Kč. Z uvedeného vyplývá, že

již dne 28. července 2000, kdy žalovaná a úpadkyně splátkový kalendář sepsaly a

kdy byly smlouva i příloha č. 1 ke smlouvě podepsány, musela být první splátka

98.370,- Kč žalovanou uhrazena, jinak by nemohla být v příloze č. 1 úpadkyní

vyčíslená pohledávka včetně úroku snížena právě o tuto částku první splátky. Považoval proto za prokázané, že žalovaná smluvenou zálohu 98.370,- Kč

zaplatila sjednaným hotovostním způsobem zmocněnci věřitele Ing. H. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní neunesli důkazní břemeno k tvrzení, že

uznaný závazek v době uznání neexistoval. Námitku promlčení vznesenou žalovanými nepovažoval odvolací soud za důvodnou,

neboť uznáním závazku žalovanou začala podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. plynout nová čtyřletá promlčecí doba a nárok žalobce byl uplatněn před

jejím uplynutím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání, odkazujíce co

do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a co do důvodů

na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.

Dovolatelé považují za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož text

smlouvy v čl. I. písm. B) nelze vyložit tak, že by úvěr musel být poskytnut na

účet dlužníka, tj. účet uvedený ve smlouvě u jména dlužníka, a proto poukázání

úvěru na jiný účet určený žalovanou, není změnou smlouvy. Tento závěr je v

rozporu s dohodou obsaženou ve smlouvě, že smlouva může být měněna pouze

písemně. Právní závěr odvolacího soudu považují za účelový a rozporný se

zákonem i s výkladovými pravidly, nadto nedostatečně odůvodněný. Dovolatelé s

odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu poukazují na to, že výkladem

právního úkonu učiněného v písemné formě nelze již učiněný projev vůle

doplňovat, nahrazovat či měnit.

Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé též v posouzení, zda byla

naplněna rozvazovací podmínka dohodnutá ve smlouvě. Podle jejich názoru bylo

prokázáno, že první splátka ve výši 98.370,- Kč byla zaplacena až 8. srpna

2000, a soud prvního stupně správně dovodil, že vzhledem k této skutečnosti

smlouva 29. července 2000 zanikla. Odvolací soud se právnímu hodnocení zániku

smlouvy „vyhnul“ a zabýval se pouze otázkou, zda lze dovodit právní domněnku

existence uznaného dluhu. Přitom právní domněnku existence uznaného dluhu lze

posuzovat pouze v režimu obchodního zákoníku. Jestliže smlouva o úvěru splněním

rozvazovací podmínky zanikla, mohlo by jít o nárok z bezdůvodného obohacení

podle občanského zákoníku se všemi důsledky s tím spojenými, zejména možného

promlčení. Právní režim obchodního zákoníku byl sjednán pouze pro smlouvu o

úvěru. V obecné rovině poukazují na ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. a judikatorní

závěry o tom, kdy skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc

mu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti všem výrokům - podal dovolání

též žalovaný 3), opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovaná dluh

uznala. Dopisy žalované adresované úpadkyni podle jeho názoru nesplňují

náležitosti uznání závazku ve smyslu ustanovení § 323 obch. zák., jelikož

neobsahují jednoznačnou konkretizaci závazku co do důvodu i výše. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel

spatřuje v nesprávnosti závěru o tom, že rozvazovací podmínka dohodnutá ve

smlouvě nebyla naplněna a nedošlo k zániku smlouvy, když v této otázce

rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem odvolacího

soudu, který na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za prokázané, že

akontace byla složena jindy než 8. srpna 2000, k rukám zmocněnce věřitelky Ing. H. Tento závěr považuje dovolatel za neurčitý, nepřesný, neodpovídající obsahu

spisu a nepřezkoumatelný. Setrvává na názoru, že žalovaní prokázali zánik

smlouvy splněním rozvazovací podmínky, čímž zanikl i jejich ručitelský závazek. Závazek, který neexistuje, nelze ani platně uznat. Nadto při neexistenci

závazku mezi dlužníkem a věřitelem, který by se řídil obchodním zákoníkem, by

se musel případný jakýkoli jiný vztah mezi žalovanou a úpadkyní řídit

občanským zákoníkem, v daném případě by šlo o vztah z bezdůvodného obohacení a

odvolací soud pochybil, nepřihlédl-li ke vznesené námitce promlčení. Proto

navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k

dalšímu řízení. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona

č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve

znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku ve věci samé je přípustné

podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná svým přípisem ze

dne 23. července 2001, kterým odpověděla na upomínku žalobce ze dne 4. července

2001, a přípisem ze dne 28. ledna 2003 uznala závazek ze smlouvy o úvěru podle

ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák., čímž byla založena vyvratitelná právní

domněnka, jež připouští důkaz opaku ve smyslu ustanovení § 133 o. s. ř., a

důkazní břemeno o tom, že závazek nevznikl, zanikl nebo byl splněn, přešlo na

žalované. Žalovaní důkazní břemeno k tvrzení, že závazek žalované v době

uznání neexistoval, neunesli. Závěr odvolacího soudu o uznání závazku zpochybnil žalovaný 3) námitkou, že

uznání nesplňuje náležitosti uznání závazku ve smyslu ustanovení § 323 obch. zák., jelikož neobsahuje jednoznačnou konkretizaci závazku co do důvodu a výše. Podle ustanovení § 323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má

se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky

nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena

(odstavec 1). Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (odstavec 3). V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení §

133 o. s. ř., podle něhož skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena

domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení

nevyšel najevo opak. Otázkou určitosti a platnosti uznání závazku se Nejvyšší soud zabýval již v

rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003 (jenž je veřejnosti k

dispozici, stejně jako ostatní níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na

jeho webových stránkách), v němž dovodil, že ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. vedle písemné formy uznání závazku vyžaduje, aby byl uznán určitý závazek. Požadavek určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to

takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká,

tak lze konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, odkazem na listinu, ve které

je dále specifikován, a podobně. Určitost závazku tudíž nelze ztotožňovat jen s

jeho výší, která má význam pouze pro vymezení rozsahu účinků předvídaných

ustanovením § 323 odst. 1 obch. zák. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil

i v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1489/2006, rozsudek ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1287/2006,

usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2947/2009, usnesení ze dne 21. března 2006, sp. zn. 32 Odo 181/2005,

rozsudek ze dne 7. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 1419/2010, usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2947/2009 a další). Odvolací soud se při posouzení

uznání závazku žalovanou 1) od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

Nejvyšší soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, že uznáním závazku podle

ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o

existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy

přesun důkazní povinnosti z věřitele na dlužníka, na němž je, aby prokázal, že

závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva

vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které

určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou

je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda

existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby

tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí

vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li

v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle

ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. shodně rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek ze dne 21. února 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000,

rozsudek ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise

Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 113, a rozsudek ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003). Závěr odvolacího soudu, že žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně tvrzení o

neposkytnutí úvěru žalované, žalovaní 1) a 2) zpochybnili polemikou se

správností výkladu smlouvy o úvěru co do určení účtu, na který má být úvěr

převeden. Výkladu, jak jej provedl odvolací soud, nelze ničeho vytknout. Při

výkladu ujednání v čl. I. písm. B) smlouvy o úvěru postupoval za užití

výkladových pravidel stanovených v hmotném právu, v ustanovení § 35 odst. 2

zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince

2013, a speciálně pro oblast obchodních závazkových vztahů též v ustanovení §

266 obch. zák., na základě provedeného dokazování přihlédl k tomu, jaká byla

skutečná vůle stran v době uzavírání smlouvy při respektování podmínky, aby

vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Významným

kritériem při posuzování vůle stran je jejich následné jednání po podpisu

smlouvy. Úpadkyně po poukázání úvěru na účet, který žalovaná určila, neměla

pochybnost o tom, že splnila povinnost ze smlouvy o úvěru převést peněžní

prostředky tak, jak bylo dohodnuto se žalovanou, a žalovaná nezpochybňovala, že

úvěr jí byl poskytnut převodem na účet, který určila a který byl odlišný od

účtu uvedeného v záhlaví smlouvy u jejího označení jako dlužnice. V řízení

nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žádala úpadkyni o splnění povinnosti

převést peněžní prostředky na účet označený ve smlouvě. Rovněž další následné

chování žalované svědčí o tom, že peněžní prostředky byly převedeny v souladu s

její vůlí, neboť písemně sdělila úpadkyni již 5.

prosince 2000, že proti

pohledávce ze smlouvy o úvěru, kterou přesně označila, započítává svou

pohledávku, a na upomínku žalobce o vrácení úvěru reagovala přípisem, v němž

závazek z této smlouvy uznala. Tyto úkony by nepochybně neučinila, kdyby jí

úvěr řádně poskytnut nebyl. Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaní

neprokázali, že závazek uznaný žalovanou neexistuje, je proto správný. Dovolatelé dále polemizují se správností závěru (při posouzení unesení

důkazního břemene o neexistenci závazku), že rozvazovací podmínka nebyla

naplněna a smlouva nezanikla. Tento závěr odvolací soud založil na zjištění,

které učinil z obsahu přílohy č. 1 ke smlouvě o úvěru, podle něhož v době, kdy

věřitelka a dlužnice splátkový kalendář úvěru sepisovaly, musela být první

splátka uhrazena, neboť pohledávka včetně úroku, kterou je dlužnice povinna v

dohodnutých splátkách uhradit, byla věřitelkou vyčíslena ve výši již snížené o

první splátku (viz výpočet provedený odvolacím soudem). Toto zjištění nebylo

dovolateli zpochybněno. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že i kdyby došlo k zániku

smlouvy o úvěru naplněním rozvazovací podmínky a nárok žalobce by byl nárokem z

bezdůvodného obohacení, promlčecí doba by se řídila obchodním zákoníkem, neboť

pro posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující

povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z tohoto právního důvodu a

smlouva o úvěru je podle ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák. tzv. absolutním

obchodem (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 16/2005

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. rozsudek ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 4437/2010). Žalovaní 1) a 2) v dovolání odkázali rovněž na dovolací důvod podle ustanovení

§ 241a odst. 3 o. s. ř., k němuž pouze citovali judikatorní závěry o tom, kdy

skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, aniž by konkrétně uvedli,

v čem spatřují naplnění tohoto dovolacího důvodu, tedy které skutečnosti

vyplývající z provedených důkazů či jinak vyšlé za řízení najevo odvolací soud

pominul, nebo které skutečnosti naopak z provedených důkazů nevyplývají,

případně v čem shledávají nesprávnost při hodnocení důkazů. Není tak zřejmé,

která konkrétní zjištění a jejich správnost by měl dovolací soud přezkoumat,

čímž přezkoumání správnosti dovolacímu soudu neumožnili. Žalovaný 3) zpochybnil skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná

první splátku úvěru zaplatila hotově zmocněnci věřitelky Ing. H. Dovolateli je

třeba přisvědčit v tom, že uvedené skutkové zjištění soud prvního stupně ani

odvolací soud neučinil, nicméně na něm není založen závěr o nenaplnění

rozvazovací podmínky dohodnuté ve smlouvě. Ten odvolací soud založil na

zjištění učiněném z přílohy č. 1 ke smlouvě. Zjištění nemající oporu v

provedeném dokazování tak nemělo vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu,

neboť i bez něho závěr odvolacího soudu obstojí jako správný.

Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost

rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal

vady, uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,

k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242

odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti

měnícímu výroku ve věci samé, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před

středníkem o. s. ř. zamítl. Dovolání žalovaného 3) směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž

bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o zaplacení soudního poplatku, není

přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá

žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího

soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti těmto

výrokům rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty

první a § 218 písm. c) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) se

opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v

dovolacím řízení náklady nevznikly. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi

žalobcem a žalovaným 3) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. se stejným závěrem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.