23 Cdo 2947/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a
JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. D., zastoupeného JUDr. H. S.,
advokátkou, proti žalované V. Z., zastoupené JUDr. M. B., advokátem, o
zaplacení 490 920 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.
zn. 59 Cm 47/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. února 2009, č.j. 11 Cmo 259/2008-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. B.,
advokáta.
výroku o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce nemá
nárok na zaplacení uplatněné pohledávky. Odvolací soud dospěl k
závěru, že na žalobce nepřešly platně pohledávky ze smlouvy o postoupení
pohledávek uzavřené dne 21.9.2006 se společností N. s.r.o.,
podle níž měla na žalobce přejít pohledávka specifikovaná vymezením osoby
dlužníka a odkazem na uznání dluhu ze dne 25.11.2002 a dále pohledávky z
nezaplacených faktur, které nebyly nijak konkretizovány a nebyly ani přílohou
smlouvy o postoupení pohledávek. Oba soudy se shodly, že předmětné uznání
závazku je neplatné pro neurčitost obsahu, kterou nelze překlenout ani za
pomoci výkladových pravidel podle § 266 obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“). Dále dovodily, že pokud je neplatné uznání závazku, je neplatná i
smlouva o postoupení pohledávek, jsou-li podkladem pro určení předmětu plnění
postupovaných pohledávek blíže nespecifikované nezaplacené faktury a neplatné
uznání závazku. Odvolací soud konstatoval, že nepostačí, je-li smluvním stranám
jasné, co je předmětem uznání závazku, neboť podle § 323 odst. 1 obch.
zák. v souvislosti s § 558 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) musí být
dlužníkem uznán dluh písemně jednoznačně určitě co do důvodu a výše.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se
domnívá, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává
se s odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního
posouzení neplatnosti uznání dluhu žalovanou a neplatnosti smlouvy o postoupení
pohledávek ze dne 21.9.2006. Poukazuje přitom na zápis z 25.11.2002 mezi
žalovanou a právním předchůdcem žalobce, v němž je konstatováno a
zapsáno, že žalovaná uznává závazky ve výši 490 920 Kč a zavazuje
se uhradit je do 31.12.2003. Dovolatel je přesvědčen, že z tohoto zápisu lze
zcela jasně zjistit, jaký dluh žalovaná uznala a nelze považovat toto uznání
dluhu za neplatné.
Žalobce dále namítá, že soud nepřihlédl k důkazům navrhovaným žalobou, které
měly spočívat ve výslechu svědků přítomných u podpisu předmětného zápisu o
uznání dluhu žalovanou.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání.
Domnívá se, že uplatněním dovolacího důvodu o nesprávném
právním posouzení věci odvolatel ve skutečnosti podává námitky do
skutkového zjištění o obsahu uznání dluhu a obsahu smlouvy o postoupení
pohledávek, přičemž takové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo
podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátkou (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu
jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Odvolací soud při posouzení věci vyšel z ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák.,
který stanoví, že pokud někdo písemně uzná svůj určitý závazek, má se za to, že
v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Výše citované ustanovení určuje náležitosti uznání závazku, přičemž vedle
písemné formy tohoto právního úkonu vyžaduje, aby byl uznán „určitý“ závazek.
Požadavek „určitosti závazku“ je pak nutno vykládat ve smyslu jeho
identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným.
Závazek, jehož se uznání týká, tak lze konkretizovat např. uvedením
jeho důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále specifikován, a podobně.
Určitost závazku však nelze ztotožňovat s jeho výší, která má význam pouze pro
vymezení rozsahu účinků předvídaných ustanovením § 323 odst. 1 obchodního
zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2004, sp.
zn. 29 Odo 1126/2003).
V daném případě ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že uznání
dluhu v zápisu z 25.11.2002 neobsahuje žádnou bližší identifikaci
pohledávky, či pohledávek, které by měly být předmětem uznání dluhu. V
listině je uvedena jen výše uznávaného dluhu.
Takovou absenci obsahu právního úkonu nelze doplňovat ani
výkladem, resp. výkladovými pravidly podle § 266 obch. zák.
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.10.1998, sp. zn. 1 Odon
110/97, uveřejněný v Soudní judikatuře seš. 3/99, pod označením SJ
30/99).
Je tedy nutno konstatovat, že odvolací soud i soud prvního stupně učinil
správný závěr, že právní úkon žalované směřující k uznání závazku je neplatný
pro neurčitost, pokud z právního úkonu uznání závazku ve smyslu § 323 odst. 1
obch. zák. není patrno, které pohledávky jsou uznávány.
Pokud tedy soudy správně dospěly k závěru, že uznání závazku učiněné v zápisu z
25.11.2002 je neplatné, správně následně podle § 524 odst. 1 obč. zák.
dovodily, že neplatná je i smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2006,
jestliže předmětem postoupení měly být pohledávky blíže nespecifikovaných
nezaplacených faktur a pohledávka z neplatně uznaného dluhu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20.12.2000 sp. zn. 32 Cdo 2306/98,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod označením
58/2001, vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem
smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele
a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat
řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a
skutečností, na nichž se zakládá. Dále je v něm uvedeno, že postupovaná
pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla
zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi
smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a
kdy byla postoupena.
Odvolací soud rovněž správně konstatoval, že nepostačí, je-li smluvním stranám
jasné, co je předmětem uznání závazku. Nejvyšší soud již několikrát formuloval
a odůvodnil, že pro právní závěr o určitosti právního úkonu nestačí,
je-li jen mezi účastníky jasné, co je předmětem právního úkonu,
neboť předmět právního úkonu musí vyplývat z písemného právního úkonu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007,
sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2000, sp.zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1996, sp.zn. 3 Cdon 227/96,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C
1075, str. 61).
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplného
dokazování, jestliže nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, čímž
uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z
hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat. Skutečnost,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či
není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o takový případ
nejedná, když dovolatel brojí jen proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací
soud otázku uznání dluhu a postoupení pohledávek v rozporu s hmotným
právem (§ 323 odst. 1 obch. zák. a § 524 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud
ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po
právní stránce zásadní význam má.
Není-li dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení
má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden
úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny
advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v
návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za
zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v
občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve
znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši
1 957 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem
ve výši 12 257 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 16. září 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu