29 Odo 1489/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce
Frenn T. B. V., zastoupeného prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, proti
žalovaným 1) S. s. V., spol. s r. o., 2) S.T. C., spol. s r. o., a 3) S. m. L.,
zastoupenému Mgr. V. Š., advokátem, o zaplacení částky 13,930.017,07 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 116/2003,
o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
března 2006, č. j. 19 Co 49/2006-175, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
března 2006, č. j. 19 Co 49/2006-175, o nákladech řízení se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 108.540,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 10. května 2005, č. j. 27 C 116/2003-129, Obvodní soud pro
Prahu 2 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných společně a
nerozdílně zaplacení částky 13,930.017,07 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty
ve výši 10 % ročně z částky 12,073.048,30 Kč za dobu od 1. ledna 2000 do
zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto
plnění povinnost ostatních žalovaných (první výrok) a rozhodl o nákladech
řízení (druhý a třetí výrok).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že
1) Č. s., a. s. (dále též jen „spořitelna“) a první žalovaná uzavřely 27. září
1993 smlouvu o úvěru číslo 151/93 (dále též jen „smlouva o úvěru“), jíž se
spořitelna zavázala poskytnout první žalované úvěr ve výši 20,600.000,- Kč a
první žalovaná se zavázala jej splatit do září 1999;
2) rada města L. schválila 7. září 1993 na svém zasedání poskytnutí „finanční
záruky“ ve výši 20,600.000,- Kč první žalované na úvěr pro výstavbu obchodního
domu B. a uložila primátorovi města uzavřít „ručitelskou smlouvu“ s první
žalovanou „za podmínek uvedených v důvodové zprávě“;
3) třetí žalovaný (prohlášením z 27. září 1993) i druhá žalovaná (prohlášením z
26. října 1995) se bance zavázali, že nesplní-li závazek vrátit poskytnuté
peněžní prostředky první žalovaná, učiní tak oni;
4) spořitelna dopisem ze dne 17. listopadu 1998 vyzvala třetího žalovaného k
úhradě „finančních závazků“ první žalované ze smlouvy o úvěru, neboť ta je
řádně nesplácí;
5) spořitelna dopisem ze dne 7. prosince 1998, doručeným první žalované téhož
dne, vypověděla smlouvu o úvěru a vyzvala první žalovanou k zaplacení „dlužné
částky předmětného úvěru“ ve výši 14,803.295,07 Kč do 15 dnů od uplynutí
jednoměsíční výpovědní lhůty;
6) sdělením ze dne 16. prosince 1998 nabídl třetí žalovaný bance splátkový
kalendář pro plnění z titulu ručení a téhož dne zaplatil první splátku ve výši
500.000,- Kč;
7) spořitelna postoupila (smlouvou č. 0000000662 z 30. listopadu 1999)
pohledávku ze smlouvy o úvěru K. b. P., s. p. ú. (dále též jen „K. b.“),
8) K.b.dopisem z 5. ledna 2000 požádala první žalovanou o „odsouhlasení
zůstatků účtů“, na nichž je veden její závazek vůči K.b.z úvěru poskytnutého
spořitelnou, „postoupený“ smlouvou č. 0000000662; úvěr po lhůtě splatnosti činí
12,073,048,30 Kč, úroky po lhůtě splatnosti pak činí 1,856.968,77 Kč; dopis
obsahuje předepsané prohlášení „o tom, že oslovený uznává svůj závazek vůči K.
b. co do důvodu a výše s tím, že pokud se skutečnými zůstatky souhlasí, nechť
je do kolonky ,vyjádření klienta‘ uvedeno bez připomínek“; kolonka „vyjádření
klienta“ formulaci „bez připomínek“ neobsahuje;
9) pohledávka následně přešla na Č. k. a. která ji postoupila (smlouvou z 5.
listopadu 2002) E. G., a. s. a ta ji postoupila (smlouvou z 12. prosince 2002)
žalobci.
Soud prvního stupně neměl za prokázané, že jistina dluhu činí 12,073,048,30 Kč
a úroky 1,856.968,77 Kč, a žalobu proto zamítl. Současně shledal opodstatněnou
námitku promlčení vznesenou třetím žalovaným, neboť promlčecí doba začala běžet
8. ledna 1999, uplynula 8. ledna 2003 a žaloba byla podána až 22. prosince
2003. Dopis z 5. ledna 2000 nepovažoval za uznání závazku ve smyslu § 323
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť nesplňuje požadavek
určitosti identifikace závazku dlužníka. Částečné plnění třetího žalovaného ve
výši 500.000,- Kč, uskutečněné 16. prosince 1998, sice lze chápat jako uznání
dluhu, k dalšímu plnění ze strany třetího žalovaného však nedošlo a promlčecí
doba, jež začala běžet 16. prosince 1998, marně uplynula 16. prosince 2002.
Námitku třetího žalovaného, podle níž převzal primátor města ručitelský závazek
v rozporu s usnesením rady města, neshledal soud prvního stupně opodstatněnou,
když uzavřel, že třetí žalovaný převzal ručitelský závazek v souladu s
usnesením rady města, neboť v tomto usnesení „není žádné omezení o tom, že by
ručení mělo být převzato pouze na dobu určitou do dostavění obchodního domu
Balón“ a „žádné takové omezení z rozhodnutí rady nevyplývá“.
Stejně tak neshledal opodstatněnými ani ostatní námitky třetího žalovaného,
podle kterých: 1) smlouva o úvěru nebyla uzavřena platně; 2) z ručitelského
prohlášení není zřejmé, ve prospěch jakého věřitele bylo učiněno; 3) v důsledku
uzavření dodatků ke smlouvě o úvěru zaniklo zajištění a 4) třetímu žalovanému
nebylo oznámeno ani prokázáno postoupení pohledávky.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaní jsou povinni
zaplatit žalobci částku 13,930.017,07 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. ledna
2000 do zaplacení, a první a druhá žalované jsou povinny zaplatit žalobci
smluvní pokutu ve výši 10 % ročně z částky 12,073.048,77 Kč od 1. ledna 2000 do
15. března 2006, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, s tím, že plněním
jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních
žalovaných (druhý výrok), ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (třetí až šestý výrok).
Odvolací soud (po zopakování dokazování) uzavřel, že dopis K. b. z 5. ledna
2000 se týká pohledávky, která jí byla postoupena spořitelnou. Jde o pohledávku
za první žalovanou plynoucí ze smlouvy o úvěru a první žalovaná podepsala
prohlášení, že zůstatky na účtech, tedy úvěr po lhůtě splatnosti ve výši minus
12,073,048,30 Kč a úroky po lhůtě splatnosti ve výši minus 1,856.968,77 Kč,
jsou jejím závazkem vůči K. b. a uznává je co důvodu a výše. Je nepochybné –
pokračoval odvolací soud – že listina (odsouhlasení zůstatků k 31. prosinci
1999) byla K. b. vypracována 5. ledna 2000, první žalovaná ji obdržela,
podepsala v ní obsažené uznání dluhu, do kolonky vyjádření klienta vyplnila, že
nemá k dispozici nový výpis z obchodního rejstříku, týkající se změny jejího
obchodního jména a sídla, doložila kopií notářského zápisu z 31. srpna 1999,
nevznesla žádné připomínky k tam uvedeným zůstatkům na účtech a listinu zaslala
zpět K. b., která ji obdržela 9. února 2000.
Na rozdíl od soudu prvního stupně uvedenou listinu posoudil jako uznání závazku
ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák., neboť závazek je jednoznačně identifikován
jak odkazem na listinu (smlouvu o postoupení pohledávky č. 0000000662), tak i
konkrétní výší. Jelikož platí vyvratitelná domněnka, že v době uznání závazek v
žalované výši trval, je na žalovaných, aby tvrdili a prokázali, že vymáhaná
pohledávka např. neexistuje, po uznání na ni bylo částečně plněno apod.
Požadavek, aby skutečnou výši pohledávky prokazoval žalobce, není na místě. V
důsledku uznání závazku také nedošlo k marnému uplynutí promlčecí doby, neboť v
souladu s ustanovením § 407 obch. zák. začala od uznání běžet nová čtyřletá
promlčecí doba, před jejímž uplynutím byla žaloba k soudu podána.
Závěry soudu prvního stupně, podle kterých ani ostatní námitky třetího
žalovaného nejsou opodstatněné, shledal odvolací soud správnými. Výslovně se
ztotožnil i se závěrem, podle něhož třetí žalovaný převzal ručení v souladu s
usnesením rady města L.
Třetí žalovaný podal proti druhému, čtvrtému a šestému výroku rozsudku
odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil listinu označenou jako
„odsouhlasení zůstatků k 31. prosinci 1999“ jako „kvalifikované uznání dluhu“.
„Tvrzení odvolacího soudu“, podle kterých první žalovaná „podepsala prohlášení,
že zůstatky na účtech jsou jejím závazkem vůči K. b. a uznává je co do důvodu a
výše“, neodpovídají skutečnosti a jsou „v příkrém rozporu s faktickým stavem“.
Podle názoru dovolatele jde pouze o listinu, jíž si „mezi sebou zasílají
ekonomické útvary subjektů, a to pouze za účelem odsouhlasení evidence, tedy
inventarizace zůstatků účtů“, a nikoli o listinu „vedoucí ke kvalifikovanému
uznání dluhu“. Navíc „není nikde na listině uvedeno, z jakého závazkového
vztahu jsou pohledávky dovozovány“. „Je nepochybné, že toto jsou základní
předpoklady a podmínky, nezbytné pro řádné uznání dluhu, zejména má-li se
jednat o uznání co do důvodu - tyto zde však absentují“. Ač „listina sama
výslovně uvádí, jakým způsobem má být v kolonce vyjádření klienta přesně
provedeno“, tj. uvedením poznámky „bez připomínek“, „žádné takové ustanovení
zde uvedeno není“. Reagovala-li první žalovaná „na nějaký podnět parafovanou
poznámkou, bylo to ustanovení posledního odstavce listiny, tedy reakce na
požadavek doložit změny týkající se subjektu“.
Usnesením rady města z patnáctého zasedání rady města konaného 7. září 1993
bylo schváleno „poskytnutí záruky za předem stanovených podmínek a uložilo
primátorovi uzavřít ručitelskou smlouvu“ s první žalovanou „za podmínek
uvedených v důvodové zprávě“. Pouze v intencích tohoto oprávnění mohl primátor
jednat a město – dovolatele – platně zavazovat. Rozsah závazku ve stanovených
mezích byl dán smlouvou o převzetí ručitelského závazku, kde je stanoveno
poskytnutí ručení na dobu do 30. září 1994, tj. do dokončení objektu, jímž mělo
být následně „ručeno“. Odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu „č.
721/2000“ (jde o nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III.
ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 23,
ročník 2001, pod číslem 103), dovolatel uzavírá, že je „nutno považovat úkony
směřující nad rozsah oprávnění daného rozhodnutí orgánů obce za absolutně
neplatné, což dopadá i na posuzovaný případ“.
Žalobce nedoložil ani vznik dluhu (čerpání úvěru), ani to, „z čeho se tvrzené
pohledávky skládají, tedy co jsou pohledávky na jistině, za jaké období a v
jaké výši je uplatňováno příslušenství, jaká je skladba tohoto příslušenství
apod.“.
Konečně dovolatel namítá, že náklady řízení, jejichž náhrada mu byla uložena,
byly chybně stanoveny.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání třetího žalovaného zamítl.
Jelikož dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve
výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zabýval se Nejvyšší soud
nejprve tím, zda je dovolání v tomto rozsahu přípustné. Tyto výroky, ač
součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim
nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud předně přezkoumal správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož
dlužnice – první žalovaná – uznala svůj závazek ze smlouvy o úvěru.
Dopis K. b. z 5. ledna 2000, adresovaný první žalované, obsahuje následující
text:
„Žádáme Vás o odsouhlasení zůstatků Vašich účtů, na kterých je veden Váš
závazek vůči K.b.P., s. p. ú. z úvěru poskytnutého Č. s., a. s. a postoupeného
v souladu s usnesením vlády č. 1178/99 K.b.P. s. p. ú. na základě smlouvy o
postoupení pohledávek číslo 0000000662. Úvěr po lhůtě splatnosti vykazuje k 31.
prosinci 1999 zůstatek ve výši -12,073.048,30 Kč, úrok po lhůtě splatnosti
vykazuje k 31. prosinci 1999 zůstatek ve výši 1,856.968,77 Kč a nedoplatek
úroků z prodlení účtovaných k 31. prosinci 1999 v souladu s Opatřením MF ČR
77/94 činí -3,502.132,70 Kč.“
Na druhé straně dopisu je text:
„Prohlašujeme, že výše uvedené zůstatky na účtech jsou naše závazky vůči
K.b.P., s. p. ú. a tyto uznáváme co do důvodu a výše“.
Pod tímto textem je kolonka „Vyjádření klienta“, do níž je připsán text „Nový
výpis z OR do současné doby není k dispozici. Změny jsou doloženy kopií NZ“ a
následuje uvedení obchodního jména a identifikačního čísla první žalované,
otisk jejího razítka a podpis.
Další dva odstavce dopisu zní:
„Pokud se skutečnými zůstatky souhlasíte, do kolonky ,Vyjádření klienta‘ uveďte
‚bez připomínek‘.
V případě, že s výše uvedenými stavy účtů nesouhlasíte, prosíme Vás, abyste
uvedli do kolonky ,Vyjádření klienta‘ hodnotu dle Vašich podkladů a v příloze
zaslali zdůvodnění.“
Podle (dovolatelem nezpochybněných) skutkových zjištění odvolacího soudu první
žalovaná tento dopis obdržela, opatřila svým podpisem a zaslala zpět K. b.,
které došel 9. února 2000.
Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo
1126/2003, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je nutno závazek, jehož se
uznání týká, identifikovat takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným
(např. uvedením jeho důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále specifikován,
a podobně).
Nemá-li dlužník vůči věřiteli v době uznání jiný závazek nebo jiné závazky ze
smlouvy (smluv) o úvěru (tedy jiné závazky zaměnitelné s uznávaným závazkem),
pak platí, že závazek je v uznání dostatečně určitě identifikován i tehdy,
vymezuje-li jej jen údaj o osobě věřitele, výši plnění a označení, že jde o
závazek ze smlouvy o úvěru (aniž by bylo nutné smlouvu o úvěru blíže
specifikovat např. číslem či datem uzavření).
Jelikož v řízení nebylo ani tvrzeno, že by první žalovaná měla v době uznání
vůči předchůdci žalobce jiný peněžitý závazek způsobilý záměny s uznávaným
závazkem, nemůže být námitka dovolatele, podle které není v listině uvedeno „z
jakého závazkového vztahu jsou pohledávky dovozovány“, důvodná.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanovením § 266 obch. zák. a
zásad pro výklad právních úkonů, formulovaných např. v důvodech rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v
nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, pak nemá
Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že připojením podpisu na předmětný
dopis, bez uvedení jakékoliv výhrady k jeho obsahu, první žalovaná uznala svůj
závazek ze smlouvy o úvěru, a to v souladu s ustanovením § 323 odst. 1 obch.
zák., se všemi důsledky z toho plynoucími. Proto shledává správnými závěry
odvolacího soudu, podle kterých v důsledku existence vyvratitelné domněnky (§
323 odst. 1 obch. zák.) bylo na žalovaných (a nikoli na žalobci), aby tvrdili a
prokázali, že uplatněná pohledávka neexistuje, resp. existuje v jiné výši,
přičemž v důsledku přetržení promlčecí doby (§ 407 odst. 1 obch. zák.) a běhu
nové čtyřleté (§ 397 obch. zák.) promlčecí doby od uznání závazku byla žaloba
podána dříve, než (nová) promlčecí doba uplynula.
Důvodná není ani námitka dovolatele, podle níž je prohlášení o převzetí ručení,
učiněné primátorem města – dovolatele – „nutno považovat za úkon směřující nad
rozsah oprávnění daného rozhodnutím orgánů obce“, tj. za úkon absolutně
neplatný.
Jak vyplývá z obsahu spisu, rada města (dovolatele) přijala na svém zasedání 7.
září 1993 usnesení číslo 215/93, podle kterého „schvaluje poskytnutí finanční
záruky ve výši 20,600.000,- Kč firmě Z. s. r. o.“ (rozuměj první žalované) „na
úvěr pro výstavbu OD B. v L., a ukládá Ing. J. D., primátorovi města, uzavřít
ručitelskou smlouvu s firmou Z. s. r. o. za podmínek uvedených v důvodové
zprávě“.
S dovolatelem lze souhlasit, že poskytnutí zajištění závazku k peněžitému
plnění ručitelským prohlášením je majetkoprávním úkonem obce, který je
podřaditelný pod ustanovení § 36a odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích
(dále jen „zákon o obcích“). K jeho platnosti proto bylo nezbytné rozhodnutí
obecního zastupitelstva (§ 36a odst. 1 písm. d/ zákona o obcích), popř. obecní
rady (§ 45 písm. p/ zákona o obcích – srov. výše citovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 721/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005,
sp. zn. 29 Odo 145/2005).
V projednávané věci však rada města poskytnutí úvěru schválila, a to – oproti
názoru dovolatele – bez jakéhokoliv omezení. Omezení „podmínkami důvodové
zprávy“ se vztahuje pouze na vztah mezi ručitelem (třetím žalovaným) a
dlužníkem (první žalovanou) – srov. formulaci „uzavřít ručitelskou smlouvu s
firmou Z. s. r. o. za podmínek uvedených v důvodové zprávě“. S tvrzením
dovolatele, že rada města schválila poskytnutí ručení pouze na omezenou dobu
(do 30. září 1994), proto nelze souhlasit. Ostatně ani samotný dovolatel ještě
v prosinci 1998 neměl pochybnosti o tom, že ručitelský závazek převzal platně a
bez časového omezení, když spořitelně nabídl splátkový kalendář pro plnění z
titulu ručení a zaplatil i první splátku ve výši 500.000,- Kč.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy i v tomto směru správné.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani
jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady řízení, jejichž náhradu soud
žalobci přiznal, jsou tvořeny odměnou za zastupování advokátem v jednom stupni
(dovolacím řízení) ve výši 90.910,- Kč, určenou podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006,
paušální náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění účinném od 1. září 2006, ve výši 300,- Kč a náhradou za 19 % daň z
přidané hodnoty ve výši 17 330,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu