32 Cdo 3802/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33
č. p. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovanému
M. K., zastoupenému Mgr. Janem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1-Novém
Městě, Vodičkova 30, o zaplacení částek 1,318.247,41 Kč s
příslušenstvím a 1,004.591,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Kladně pod sp. zn. 18 C 220/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2011, č. j. 29 Co 765/2010-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 31. srpna 2010, č. j. 18 C 220/2007-186,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,318.247,41 Kč s příslušenstvím
uvedeným ve výroku (výrok I.) a částku 1,004.591,71 Kč s příslušenstvím tam
uvedeným (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel spatřuje napadené rozhodnutí zásadně právně významné v řešení otázky
rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního
styku. Podle jeho názoru postupovala žalobkyně jako bankovní ústav při vymáhání
pohledávky přímo vůči dlužníku R. T. liknavě a svým neprofesionálním postupem
ztratila možnost plné úhrady pohledávky ze zástavy, když s dlužníkem vedla
ohledně zaplacení dluhu jednání téměř dva roky. Mezitím se hodnota zástavy
snižovala exekucemi a dalším zástavním právem a následně byla prodána za velmi
nízkou cenu. Žalobkyně tak vlastním přičiněním znemožnila úhradu pohledávky
dlužníkem a porušila svoji prevenční povinnost. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávné posouzení otázky promlčení práva
odstoupit od smluv od úvěru, neboť pominul, že podle obchodního zákoníku mohl
práva na odstoupení od smluv využít i po uplynutí promlčecí doby, jestliže
takové právo bylo užito při obraně proti nároku žalobkyně. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání
zamítnout. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
- občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání není přípustné. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v
projednávané věci nejde, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v
projednávané věci naplněny (soud prvního stupně v pořadí prvním rozsudkem
žalobě rovněž vyhověl), a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c)
[tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.
je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil, případně jejichž řešení zpochybnil. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska
námitky, že právo žalobkyně domáhat se zaplacení dluhu po dovolateli je v
rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku. Ustanovení
§ 265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), které je speciální pro
obchodní závazkové vztahy, jak je tomu v daném případě, je v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník
obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které
vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv,
která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého
účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná -
soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo
400/2002, dále ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, které jsou stejně jako dále uvedené
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V rozsudku ze
dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne
9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), pak
Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku
má být poslední možností (ultima ratio), jak - ve výjimečných případech -
zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se
přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení § 265
obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s
ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále
například v rozsudku ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého
obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na konkrétní skutečnosti v každé
věci. V projednávané věci nevyšly v řízení najevo žádné skutečnosti, které by
svědčily o naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., a závěr
odvolacího soudu je v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Pro
úplnost Nejvyšší soud dodává, že jednání věřitele s dalším ze solidárních
dlužníků o úhradě dluhu nijak nebrání dlužníkovi ve splnění povinnosti, k níž
se zavázal ve smlouvě o úvěru, splatit dluh v dohodnuté době. Jestliže by tak
učinil ve lhůtě, kdy byl povinen plnit a kdy byl k úhradě vyzván, nenarůstaly
by k jistině úroky a úroky z prodlení do té výše, kterou dovolatel považuje pro
něho nyní za likvidační.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska
námitky, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení práva dovolatele
odstoupit od smluv o úvěru, bylo-li právo na odstoupení od smluv užito při
obraně proti nároku žalobkyně. Dovolatel patrně přehlédl, že odvolací soud
žádný takový závěr neučinil, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že odstoupení dovolatele od smluv o úvěru je neplatné. Ostatně
dovolatel k této své výhradě žádnou otázku, jež by měla po právní stránce
zásadní význam, nezformuloval a pomíjí, že podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. července 2009 závěr o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí nemůže přivodit námitka, že odvolací soud řešil právní
otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného
ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného
bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu