23 Cdo 4388/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní
věci žalobce P. P., zast. JUDr. J. S., advokátem, proti žalovanému J. Š.,
vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 434/2004, o zaplacení
částky 94.387,20 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. května 2007, č. j. 35 Co
746/2005-68, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. května 2007, č. j. 35 Co
746/2005-68, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v České Lípě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 26. 5. 2005, č. j. 15 C 434/2004-47, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci 94.387,20 Kč, smluvní pokutu 60.000,- Kč a náhrady nákladů řízení ve
výši 7.037,- Kč, a to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst.
I výroku), dále zamítl žalobu v rozsahu nároku na smluvní úrok z prodlení ve
výši 1 % denně z částky 15.731,- Kč od 31. 7. 2003 do zaplacení, z částky
15.731,- Kč od 31. 8. 2003 do zaplacení, z částky 15.731,- Kč od 30. 9. 2003 do
zaplacení, z částky 15.731,- Kč od 31. 10. 2003 do zaplacení, z částky 15.731,-
Kč od 30. 11. 2003 do zaplacení, z částky 15.731,- Kč od 31. 12. 2003 do
zaplacení a dále v rozsahu nároku na úrok z prodlení ve výši 0,03 % denně od 1.
1. 2004 z částky 60.000,- Kč do zaplacení a 0,03 % denně od 1. 1. 2004 z částky
94.387,- Kč do zaplacení (odst. II výroku); soud prvního stupně dále přikázal
účtárně soudu prvního stupně vrátit žalobci přeplatek soudního poplatku ve výši
1.605,- Kč (odst. III výroku).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 10. května 2007, č. j. 35 Co 746/2005-68, změnil rozsudek
soudu prvního stupně v odst. I výroku ve věci samé tak, že žalobu na zaplacení
částky 94.387,20 Kč a smluvní pokuty ve výši 60.000,- Kč zamítl s tím, že
rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích II a III výroku zůstává nedotčen;
odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak,
že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že nemá výhrady ke skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně, že mezi původním leasingovým nájemcem P. P. a
žalovaným, za účasti (a se souhlasem) pronajímatele C., s. r. o., došlo dne 2.
7. 2003 k postoupení veškerých práv a převedení veškerých závazků vyplývajících
z leasingové smlouvy ze dne 22. 8. 2001 na žalovaného. V bodě VII dohody ze dne
2. 7. 2003 bylo uvedeno, že technický průkaz vozidla byl předán pronajímatelem
žalovanému a ten se zavazuje předložit pronajímateli do čtrnácti dnů ode dne
podpisu této dohody technický průkaz vozidla, v němž bude registrován žalovaný
jako držitel vozidla s tím, že majitelem vozidla zůstává i nadále pronajímatel.
Při jednání odvolacího soudu žalovaný uvedl, že osvědčení o registraci
silničního motorového vozidla a přípojného vozidla (tzv. „malý technický
průkaz“) mu bylo předáno až 14. 7. 2003, což potvrdil i žalobce. Z listiny
nazvané „smlouva o finančním vyrovnání při převodu dopravního prostředku ze dne
14. 7. 2003“ vyplývá, že se žalobce s žalovaným dohodl, že nabyvatel (žalovaný)
uhradí předávajícímu (žalobci) celkem 94.387,20 Kč a že se finanční vyrovnání
provede v den předání tahače nabyvateli, případně ve splátkách na základě
splátkového kalendáře. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního
stupně, že uzavření smlouvy o finančním vypořádání při převodu dopravního
prostředku není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a že výše
úplaty za převod práv a závazků, jakož i zajištění zaplacení této pohledávky je
na dohodě stran, avšak po zhodnocení následného chování účastníků po uzavření
smlouvy dospěl k závěru, že přiznání nároku žalobce by bylo v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 obchod. zák., když bylo
zjištěno, že ani jedna ze smluvních stran nesplnila svůj závazek spočívající v
předání předmětu leasingu dne 14. 7. 2003 a zaplacení částky 94.387,20 Kč.
„Osvědčení o technickém průkazu“ bylo dle odvolacího soudu předáno dne 14. 7.
2003 a „velký technický průkaz“ až dne 2. 9. 2003. Vzhledem k tomu, že žalovaný
nemohl v důsledku nesplnění povinností žalobcem, spočívajících v předání
předmětu leasingu s veškerým příslušenstvím žalovanému, v období od 2. 7. do 2.
9. 2003 předmět leasingu ve sjednaném rozsahu užívat ke své podnikatelské
činnosti, by bylo dle názoru odvolacího soudu v rozporu s „poctivým obchodním
stykem“, pokud by žalobě vyhověl.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním doručeným soudu prvního stupně dne 7. 8. 2007 napadl žalobce
rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod
uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jsa přesvědčen, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci spočívajícím v
tom, že nepředáním technického průkazu nemohl žalovaný předmětné vozidlo
užívat, a proto je „žaloba výkonem práva v rozporu s pravidly poctivého
obchodního styku“.
V odůvodnění dovolání dále žalobce uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by
žalovaný měl dohodnuty nějaké přepravy, a kvůli pozdnímu předání příslušných
dokumentů žalobcem mu vznikla škoda. Dále uvedl, že v případě, kdy by odvolací
soud hodnotil nepředání technického průkazu jako vadu plnění, pak se měl
zabývat tím, zda žalovaný uplatnil nějaká práva z odpovědnosti za vady, popř.
zda mu z vadného plnění vznikla nějaká škoda. Žalobce zdůraznil, že nebylo
postaveno na jisto, jaké smluvní povinnosti žalobce nedostál, když technický
průkaz má v držení vždy leasingová společnost jako vlastník a pronajímatel
předmětu leasingu a té byl po odhlášení žalobce z evidence předán. Dovolatel
upozornil, že v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu, který za rozhodnou
okolnost vzal porušení smluvních závazků žalobcem, mu bylo odepřeno nejen právo
na zaplacení smluvní pokuty, ale i na plnění ze smlouvy odpovídající majetkové
hodnotě, které žalobce na žalovaného smluvně převedl.
Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se, jak plyne z předkládací zprávy soudu prvního stupně a obsahu
spisu, k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
je nutné projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů, tj.
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 7.
2009 – dále jen „o. s. ř.“ (čl. II – „přechodná ustanovení“, odst. 12 zák. č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony). Dále shledal, že dovolání
bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení - žalobcem), včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z
podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z
hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Odvolací soud rozsudkem změnil k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního
stupně v odst. I výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky
94.387,20 Kč a smluvní pokuty ve výši 60.000,- Kč. Odvolací soud dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá na
jejich náhradu právo.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je ve shora uvedeném rozsahu přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř.
Dle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad
řízení – vázán v dovolání uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud
dovodil, že přiznání žalované částky žalobci by bylo v rozporu se zásadou
poctivého obchodního styku dle § 265 obchod. zák., poněvadž žalobce nepředal
žalovanému nutné dokumenty (technický průkaz vozidla) k řádnému užívání
předmětu leasingu žalovanému, a ten nemohl předmět leasingu užívat.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nebyly dovoláním zpochybněny,
vyplývá, že mezi žalobcem, žalovaným a společností C., s. r. o. byla dne 2. 7.
2003 uzavřena „dohoda o převedení práv a závazků z leasingové smlouvy – dále
též jen „Dohoda“, v níž se žalobce zavázal postoupit žalovanému veškerá práva a
převést na něho veškeré závazky plynoucí z leasingové smlouvy uzavřené dne 22.
8. 2001 mezi žalobcem a společností C., s. r. o., jejímž předmětem byl leasing
tahače návěsů V. s tím, že žalobcem zaplacené leasingové splátky budou
započteny ve prospěch žalovaného. V čl. VII uzavřené Dohody bylo uvedeno, že
technický průkaz vozidla, jež je předmětem leasingu, byl předán společností C.,
s. r. o. žalovanému, jenž se dále zavázal předložit společnosti C., s. r. o. do
14 dnů ode dne podpisu této Dohody technický průkaz vozidla s registrací jeho
osoby jako držitele vozidla.
V listině nazvané „Smlouva o finančním vyrovnání při převodu dopravního
prostředku ze dne 14. 7. 2003“ (dále též „Smlouva“) se žalobce s žalovaným
dohodl, že žalovaný zaplatí žalobci v den předání tahače žalovanému částku
94.387,20 Kč (částka představuje dvě leasingové měsíční /splatné/ splátky po
34.993,60 Kč, které žalobce nezaplatil leasingové společnosti, a „odstupné“ ve
výši 24.400,- Kč jako poměrnou část akontace, kterou žalobce zaplatil
leasingové společnosti při uzavření leasingové smlouvy ze dne 22. 8. 2001),
popř. ve splátkách na základě splátkového kalendáře, jenž byl nedílnou součástí
této smlouvy a dle kterého se dlužník zavázal uhradit dluh ve výši 94.387,20 Kč
v šesti splátkách po 15.731,20 Kč s tím, že první splátka bude splatná do 31.
7. 2003.Pro případ prodlení si účastníci dohodili smluvní pokutu ve výši
10.000,- Kč za každý jednotlivý případ prodlení a smluvní penále z prodlení ve
výši 1 % z dlužné částky za každý den prodlení. „Osvědčení o technickém
průkazu“ (správně „osvědčení o registraci silničního motorového vozidla a
přípojného vozidla“ - § 2 písm. g/ vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci
vozidel) bylo dle odvolacího soudu předáno 14. 7. 2003 a „velký technický
průkaz“ (technický průkaz silničního motorového vozidla a přípojného vozidla)
dne 2. 9. 2003. Dále bylo zjištěno, že po uzavření Dohody byl technický průkaz
silničního motorového vozidla a přípojného vozidla společností C. s. r. o.
předán žalobci na odhlášení a poté žalovanému na jeho registraci. Žalobce byl
odhlášen jako držitel vozidla na dopravním inspektorátu dne 30. 7. 2003 a
žalovaný zaregistrován dne 3. 9. 2003.
Z hlediska v dovolání uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že v souzené
věci půjde o posouzení otázky, zda postup žalobce, jenž se domáhá zaplacení v
Dohodě smluvené částky 94.387,20 Kč a smluvní pokuty ve výši 60.000,- Kč
vyúčtované za to, že žalobce do podání žaloby ze shora uvedené částky
nezaplatil ničeho, nepožívá právní ochrany, tj. že byl v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku tím, že žalobce nepředal žalovanému včas tzv. velký
technický průkaz vozidla, jež bylo předmětem leasingu, a žalovaný proto nemohl
předmět leasingu řádně užívat.
Podle § 265 obchod. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že účastník obchodně právního vztahu nesmí při
prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého
obchodního styku, tj. nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, popř. na
základě smluvního ujednání vznikla.
V posuzovaném případě se odvolací soud neztotožnil s aplikací ust. § 265
obchod. zák. provedené soudem prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu by
bylo vyhovění žalobě za situace, kdy žalobce nepředal žalovanému veškeré
dokumenty (tj. tzv. velký technický průkaz) vážící se k předmětu leasingu
(vozidlu V.), a žalovaný jej proto nemohl v období od 2. 7. do 2. 9. 2003 řádně
užívat, v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a tak rozhodl o
zamítnutí žaloby na zaplacení částky 94.387,20 Kč a smluvní pokuty 60.000,- Kč.
Soudní praxe ve svých rozhodnutích, publikovaných v odborných periodikách (viz
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo
468/2003, publikované v časopisu Jurisprudence č. 1/2004, s. 33), dovodila, že
porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat v každém případě ve
vazbě na jeho konkrétní okolnosti. Vzniknou-li zúčastněným osobám proti sobě
práva (a odpovídající povinnosti) z navzájem různých právních titulů, není
zneužitím práva, pokud se jedna ze stran svých nároků domáhá, i když druhá
strana svá práva neuplatňuje (viz Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
3249/32).
V posuzovaném případě tak dovolací soud v souladu s judikaturou (viz též
rozhodnutí Nejvyššího osudu ČR ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003)
uzavřel, že jednání žalobce vymáhajícího svou pohledávku za žalovaným není v
rozporu s poctivým obchodním stykem, neboť měl-li žalovaný určité nároky vůči
žalobci (např. náhradu škody), bylo jeho věcí, aby je uplatnil, přičemž
případná existence těchto nároků žalovaného neodůvodňuje závěr, že vymáhání
pohledávky žalobce je v rozporu s poctivým obchodním stykem.
Dovolací soud k tomu ještě poznamenává, že v posuzované věci žalovaný vstupoval
do práv a povinností vyplývajících z leasingové smlouvy ze dne 22. 8. 2001 na
straně tzv. leasingového nájemce mj. za situace, kdy tzv. velký technický
průkaz držela leasingová společnost C., s. r. o. Žalovaný sám v dohodě ze dne
2. 7. 2003 potvrdil, že mu tento doklad byl tzv. leasingovým pronajímatelem
předán (poté bylo zjištěno, že se tak nestalo). Závěr odvolacího soudu o tom,
že žalovaný proto, že mu žalobce nepředal tzv. velký technický průkaz vozidla,
nemohl vozidlo užívat, se jeví jako dostatečně nezpůsobilý odůvodnit závěr, že
by vymáhání pohledávky žalobce bylo z tohoto důvodu v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dovodil, že není správný závěr odvolacího
soudu, že postup žalobce, jenž se domáhá zaplacení v Dohodě, uzavřené s
žalovaným, smluvené částky 94.387,20 Kč a smluvní pokuty ve výši 60.000,- Kč
vyúčtované za to, že žalobce do podání žaloby ze shora uvedené částky
nezaplatil ničeho, je dle § 265 obchod. zák. v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku.
Dalšími námitkami dovolatele spočívajícími v tvrzení, že nebylo prokázáno
sjednání přeprav a vznik škody v důsledku nepředání technického průkazu a v
souvislosti s tím i uplatnění práv z odpovědnosti z vad nebylo třeba se již
zabývat, neboť nejsou pro posouzení věci, jak to vyplývá z uvedeného, rozhodné.
Nejvyšší soud České republiky proto rozhodl tak, že dovoláním napadený rozsudek
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu